V důsledku nepředpokládaného scénáře Třídy-CK došlo k přestavbě reality a prvních 16 kapitol tohoto příběhu chvíli blikalo mimo existenci a zase zpět. Oddělení časových anomálií si vyhrazuje právo označovat uběhlou dobu několika let za 'chvíli.' Děkujeme za pochopení.

----------------------

,,Co to sakra má být" Zeptal se odraz slečny v zrcadle na stěně. Vlasy měla dlouhé a zrzavé, sepnuté dvěma sponkami. S páskou přes oko vypadala jako nějaký podivný pirát. Zrcadlo samotné bylo ověnčené prastarými runovými nápisy a také několika novodobými nápisy. Magie se přeci jenom stále vyvíjí.

,,To bylo prosím to, o co jsi mě tak dva roky žádala... První dvě série jsou zpátky."

̶C̶h̶l̶a̶p̶e̶c̶
̶A̶u̶t̶o̶r̶
̶M̶l̶a̶d̶í̶k̶
̶Š̶t̶ě̶p̶á̶n̶
̶U̶t̶y̶ ̶
Hlavní postava příběhu si odkašlala a okázale rozhodila rukama. Všechno kolem vypadalo stále stejně, ale možná že si jenom jejich mysli už stihly přivyknout novotě. Stál tu vždycky ten automat na limonádu?

,,...Proč jsem zavřená v zrcadle?" Položila Múza důežitou otázku, aniž by se vyptávala na detaily ohledně svého chybějícího oka, nebo nekonzistentním vydávání kapitol.

Ten druhý se podíval jejím směrem, jako kdyby sledoval starý kus nábytku, jež na něj mluví. ,,Já... já nevím. Ale asi to bude něco s touhle novou realitou. Rozhodl jsem se zkrátka po dvou letech něco vydat, tak se nemůžeš divit, že mezitím uběhl čas. Věci jsou teď prostě jinak."

,,Aha, a já už jsem ti chtěla vytknout, že přepis reality je hovadina. Ale to byla jenom metafora, že jo?"

Zmatený umělec pochybně přitakal. ,,Jo, jo jasně. Nemyslel jsem to vážně, nebo tak. Tím už jsme si prošli. Žádný děj se do této strastiplné záložky osobních pocitů nehodí."

Na to se mladá žena za zrcadlem znovu obořila. ,,Lepší nějaký děj, než věčné monology nás dvou!"

,,Ale, monolog implikuje jen jednu osobu..."

,,Rozbij to zrcadlo a pusť mě ven z tohohle starožitného naleštěného těžítka, abych ti mohla jeden z jeho střepů bodnout do krku! Ušetřím nám tím obou spoustu trápení." Usmála se při tom tím nejsladším úsměvem, při kterém by jeden i psychopata do domu pustil.

Chvíli se nad tím zamyslel. Lákavá nabídka, ale sebevražedný humor patří do roku 2018... ,,Ne, to je dobrý. Každopádně jsem si říkal, že bych mohl něco vydat prakticky na Vánoce."

,,Aha..." odpověděla prostě. Poslední dobou spolu netrávili příliš času. Ne na osobní úrovni. Jeho srdce aktuálně mělo jiné poslání a bylo zaneprázdněno mnoha věcmi. Múze to tolik nevadilo. Takhle produktivní už jejich nezisková společnost o dvou (mínus jedné) osobách už dlouho nebyla! ,,A co ten stupidní název kapitoly?"

,,Reference na jedno anime. Říkal jsem si, že když má jít o to konečně se smířit s minulostí a vydat staré kapitoly, mohl bych u toho znovu začít s pár starými zvyky. Takže čekej pár dalších referencí."

Múza z toho byla v šoku. Věděla, že uběhla dlouhá doba a že s autorem neměla zdaleka tolik konverzací, jako kdysi, ale tohle pro ni přesto byla zajímavá novinka. ,,Od kdy ty sleduješ anime?"

,,Doslova v prvních pár kapitolách téhle knížky je reference na Your Lie In April, takže... o čem to sakra meleš, Jesse?" U těch slov se autor snažil naznačit, že potřebuje aby dialog nějak pokračoval.

,,Breaking Bad, páni? Wow... Reference se, nějak, vrátily." Tentokrát jí autor gestem naznačil, aby toho nechala. Buď to, nebo se měla podřezat. Ani jeden z nich neuměl znakovou řečí.

,,Ehm... Každopádně na anime nekoukám, jak dobře víš. Nepovažuji to za žánr, pardon. Ale pár japonských animovaných seriálů jsem viděl."

Jednoočko v zrcadle znovu promluvilo. ,,Stejně. Zajímavá novota... Co dalšího tam máš? Co kdybychom tuhle kapitolu udělali jako update o tvémosobním životě. Dost se změnilo, nemám pravdu?"

Utymu v tu chvíli vnitrem mysli problikla rychlá opakovaná sekvence cinematických záběrů, ze kterých by ve vizuální formě tohoto příběhu, hrozil epileptický záchvat, hovorově též známý jako epilepťák, nebo Panic! at the Disco. Proč přesně se to stalo? Zeptejte se asi autora, já nevím. Možná přílišná inspirace tím anime.

Na snímcích bylo možné zachytit úžasnou krásu, nehynoucí smutek a hluboký mráz na duši, neskutečné štěstí, lásku s nádechem skořice a horké čokolády, tikající hodinky, dívku s podobou Múzy či obráceně, nespočet slov zapsaných na bílé stránce v úhledných řádcích a bez jakékoliv nutnosti k- bolest v zápěstí, bolest na duši, bolest...

Bolest...
Láska...
Čas...

A protože autorovi se nechtělo pokračovat v tomhle rantu dál, usmál se prostě na prázdné zrcadlo, prolomil na moment iluzi, zadíval se do skryté kamery, a konečně, byl sám... Nebyli tu ani vypravěč, ani múza, ani čtenáři.

Všechny tyhle postavy se až donedávna stejně daly shrnout do jedné osoby.

A to je všechno, co jsem pro dnešek napsal. Jsem ve středu všeho, co se mi děje.

A někdy i ve čtvrtek.