,,Víš, tenhle příběh je vážně docela chaotický. Vždyť nic z toho nedává smysl!" Poznamenala kudrnatá zrzavá dívka sedící na truhle s pokladem, zatímco luštila křížovku brkem a citronovou šťávou.

Autor si to ale k srdci nevzal, protože potřeboval napsat expozici na začátku nové kapitoly. ,,Co přesně myslíš tím, že nedává smysl?"

Múza seskočila z truhly a polila se přitom citronovou šťávou. Ani se nenamáhala pokoušet neviditelný inkoust dostat ze svých letních šatů a přešla rovnou k věci, tedy k Autorovi.

,,Prvních šestnáct kapitol chybí!" Řekla.

,, První dvě série do toho netahej, o nich nemluvíme!" Ohradil se Autor, který rovněž seskočil z podobně pochybného sedátka, jako jeho imaginární ekvivalent metaforického průvodce Peklem. Rozdíl byl v tom, že Dante Alighieri neměl problém uvádět své pravé jméno.

,,Budu do toho tahat první dvě série, protože ať se ti to líbí, nebo ne, jsou to ty jediné, které byly konzistentní."

,,Tak konzistentní, povídáš?"

Múza si stála za svým. Autor se tedy začal přehrabovat starými spisy na papyru, lidské kůži a krabici od cereálií, které neměly nikdy znovu spatřit světlo světa.

,, Připadá ti tohle," ukázal na několik vět, které zněly bez kontextu divně, ,, konzistentní?"

Múza prečetla úryvek.

,,Ikea?" Následují zvuky dávení.

S trapným výrazem ve tváři na něj Múza chvíli civěla, než prohlásila.
,,Did I stutter?"

,,Prvních deset kapitol jsou jenom vtipné přepisy našich konverzací, pod kterými se ukrývají skutečné emoce. A ty nevyplavou na povrch až do poslední kapitoly. Dalších šest kapitol byl potom pokus o sepsání nějaké skutečné zápletky, který skončil v půlce a nikdy nedospěl konce, který by měla mít." Domluvil, ale ještě dodal, ,,a navíc se tam odhaluje pár osobních údajů a projevuje se tam moje velmi mladé a občas idiotské já."

Múza pozvedla obočí, jako kdyby si vzpomněla na všechny ty trapné situace a oblečky kterými si musela projít. Sečteno podtrženo to byly dobré vzpomínky.

,,No dobře, ale potom se na několik kapitol všichni rozbrečíme," Múza se podívala do obrazovky přímo na mě, jako kdyby se jí nelíbilo jak píšu svoje postavy. Múzo, všechny postavy jsou Já!

,,Jak říkám, pod povrchem tohohle příběhu jsou skutečné emoce a v kapitolách sedmnáct až devatenáct se to projevilo naplno." Autor dál zapisoval každé slovo, které padlo, i ta, která se pouze vznášela ve vzduchu, jako kdyby to byly pouhé myšlenky všech přítomných.

,,Ano, ale potom najednou všechno otočí o 360 stupňů a najednou se píše o skutečných zážitcích, které vůbec nejsou součástí příběhu!"

,,Za prvé, říká se o 180 stupňů. Za druhé, ty kapitoly bylo nutné zapsat pro kontext celého díla, které jinak může být velmi matoucí."

,,A takhle není?!" Vykřikla zoufalá zrzka, zatímco postava bez daných rysů před ní dál psala.

,,Dobrá, ale na kapitoly dvacet čtyři a dvacet pět jsme přešli zpátky do formátu, kde spolu mluvíme my dva." Realita na moment zablikala a v místnosti seděl jenom jeden dvacetiletý mladík, který cvakal slova do mobilu. Pak se vše znovu vrátilo.

,,Samozřejmě, jenže hned potom ses rozhodl, že se na nás vykašleš a budeš filozofovat. Celé tři kapitoly!" Múza si uraženě založila ruce na prsa a Autor si povzdychl.

,,Co přesně po mě chceš?"

Múza důležitě zdvyhla prst, ale potom se zarazila. Co vlastně chtěla? Musela se nad tím zamyslet.

,, Budeš už na chvíli zticha? Snažím se přemýšlet!" Řekla Múza... Promiň.

,, Víš co by mi udělalo radost?" Autor se nechal podat.

,,Kdybys znovu vydal prvních šestnáct kapitol. Jaký má vlastně smysl je tajit?"

Autor přestal na chvíli psát, takže následující pasáž musel dopsat později. Možná tedy nebude přesně slovo od slova.

,,Co já vím, asi jsem se za ně styděl."

,, Styděl ses za to, že když jsi byl puberťák, sepsal jsi příběh o dívce svých snů, ale místo toho, co by každého napadlo, jsi sepsal to, jak jste se postupně spřátelili, společně jste trpěli a žili a když na to došlo, jeden pro druhého jste se obětovali." Měla pravdu, nebylo to zas až tak hrozné. I když tam bylo pár částí, kde na sobě Múza měla oblečky, které nechávaly málo fantazii, nebo časti, kde bylo až příliš referencí, které nikdo nechápal, nebo které doslova nedávaly smysl.

,,A víš co?" Řekl Uty.

Jeho kamarádja se usmála a zatřásla hlavou.

,,Mohl bych zkusit zase jednou něco napsat... Ale to vydání starých kapitol neslibuju. Možná, když se na to budu cítit."

A oba žili šťastně a spokojeně, tedy alespoň ten jeden večer, kdy vyšla tahle kapitola.