---

Omlouváme se za způsobené potíže. Prvních šestnáct kapitol bylo z databáze vymazáno kvůli komplikacím v autorově osobním životě. Tedy ze stejného důvodu, proč tento příběh vůbec existuje.

---

,,První část by byla, ale proč jí nevydat hned?"

,,Ty jsi má múza, zamysli se."

,,Tři části?" Ale proč? Možná protože je lepší trilogii dokončit hned, než nechat jí zaseklou na mrtvém bodě po dvanáct let. A ne, žádného prequelu k Rozmarným múzám se nedočkáte.

,,V plánu jsou tři, ale plánů je spousta a já se bojím, že nevyjdou."

,,Vánoce?" Zeptala se s ustaraným výrazem ve svých bledě smaragdových očích. I múza dobře chápala kolik věcí se může pokazit a jaký dopad by to mohlo mít na jeho produktivní náladu.

Stejně jako u minulého roku, i závěr tohoto znamená poslední možnost dohnat vše, co nebylo stihnuto či vyřčeno. A stejně jako před dvanácti měsíci, i tentokrát jde o naplánování  setkání s drahými osobami a manipulaci s časem, což zní zajímavě, ale jde jenom o stresování nad kalendářem.

Ano, právě teď autorovi došlo, že ještě nemá nakoupené dárky. Ach jo... (čtěte jako hluboký povzdech nad bezdůvodností lidské existence)

,,Moc rád bych si to zopakoval. Přeci jenom byl tenhle rok mnohem lepší, než kterýkoliv jiný za dlouhou dobu. Chci jenom jeho skvělé zakončení."

,,Máš pravdu v jedné věci. Tenhle rok byl dobrý." Múza přešla po pokoji, svými ladnými kroky zčeřila hladinu klidu a posadila se na postel, kde s klidným úsměvem v mysli zkonstatovala, že našla vnitřní mír.

---

,,Lež. Klepou se strachem, že jim nikdy nebude odpuštěno." Řekl hlas bez těla, odlišný od toho mého, byť stále bolestivě stejný.

---

Ale jak je vůbec možné, že Múza, věčně náladová a v rozmaru okamžiku, byla naprosto klidná, vyrovnaná a smířená, jako pacient na smrtelném loži?

,,Hej, takhle jsme se dohodli, že ne. Nikdo neumírá." Okřikl mě ten za stolem, zatímco múza se rozhodla, že mi úsměvem odpustí.

Díky.

Každopádně rok přešel a náš hlavní hrdina se změnil ve všech třech aspektech jeho bytí.

---

,,Já jsem tu taky." Čtvrtý je pořád stejný, jenom si přestal lhát.

,,Víte čeho se milovaný nihilista bojí nejvíce?"

...

,,Že už nemůže říct, že život nemá smysl."

---

Je hrozné si myslet, že takhle by mohlo všechno skončit. Představa, že budoucnost je pryč a přítomnost rozhoduje o všem. Snaha o poslední zoufalý pokus o oddálení všeho, protože hranice budoucnosti už není za dveřmi, ale sama si odemkla, očistila boty na rohožce a teď na vás s nožem v ruce kouká z předsíně.

,,Tohle nikdy nemělo dávat smysl. Vždycky šlo o způsob jak se vypsat z pocitů, myšlenek a snů."

Nikdy to neměly být noční můry a přesto se tomu nedalo zabránit. Je v lidské povaze doprovázet komedii tragickým podtextem.

,,Je mi to líto." Vyřkla s úsměvem Múza, zatímco jí po tváři stékaly slzy. Dualita jejího bytí nebyla nikdy předtím tak zřejmá. Zatímco zmatená poloreálná dívka se nedokázala ovládnout a zaplakala smíchem, čtvrtá postava sledovala se zármutkem jak se celá místnost noří do deprese. Na malý moment toho litoval, ale potom se ujistil, že vážnost je na místě. Kostka byla vržena a pokud padne cokoliv kromě jedničky, bude to přijatelný výsledek.

,,Myslíš, že to vyjde?" zeptal se onen temný zoufalý hlas.

,,Musí." Múzin lítostný hlas se rozléhal jinak prázdným domem. Pěla píseň o důvěře a dobrých úmyslech a díky ní jsem si nepřipadal zase tolik sám.

Stvořitel sepsal své stvoření do stránek promočených krví. Krásný svět hořel a Bůh by byl plakal, kdyby nevěděl, že se to stane.