Když mi bylo možná devět, uvědomil jsem si, co znamená smrt a že ani já tady nebudu věčně. A vesmíru je to lhostejné. Byl to příšerný pocit a dodnes je to moment, který mám pevně vrytý do paměti. Když mám dobrý den, pořád se té představy bojím, ale většinu pondělků dokážu takovou představu zahnat s úsměvem a slovy "ještě že tak".

Kdo by přeci chtěl žít věčně?

Když mi bylo asi jedenáct, uvědomil jsem si, co znamená ztráta a že ani to, co je mému srdci nejdražší, tady nebude věčně. A vesmíru je to lhostejné. Byl to mrazivý pocit, který si dodnes nesu sebou v podobě obav o své blízké. Když mám dobrý den, překoná strach věechno ostatní a jednám podle svého srdce, ale většinu úterků dokážu pocity překonat a dovolím si doufat.

Nejdůležitější je přeci žít v přítomnosti, ne?

Když mi bylo třináct, uvědomil jsem si, co znamená přátelství, ačkoliv jsem ještě pořádně nerozuměl jeho těžkosti. A vesmíru je to lhostejné. Byl to zvláštní pocit, který jsem dávno zahodil někde do příkopu svojí mysli. Když mám dobrý den, zapomenu na všechny ty přátele, kteří už v mém životě nejsou, ale některé středy si před spaním opakuji jejich jména.

Každý se přeci musí hnát do budoucnosti, ne?

Když mi bylo čtrnáct, uvědomil jsem si, co znamená láska, ačkoliv to tehdy ještě nedávalo smysl. A vesmíru je to lhostejné. Byl to kouzelný pocit, který bych nejradši pohřbil vedle konceptu přátelství. Když mám dobrý den, v hloubi mysli ke mě volá, ale když ho nemám, volá stejně.

Proč nemůže přestat?

Když mi bylo patnáct, uvědomil jsem si, co znamená život a jaký je jeho smysl. A vesmíru je to lhostejné. Byl to docela obyčejný pocit, po kterém jsem se necítil nijak speciální. Když mám dobrý den, vzpomenu si proč tomu tak bylo, ale většinu čtvrtků si to nemusím připomínat.

Musíme se snad snažit najít všechny odpovědi?

Když mi bylo šestnáct, uvědomil jsem si, co znamená krása a poprvé za dlouhou dobu jsem dokázal ocenit prostou existenci. A vesmíru je to lhostejné. Byl to překrásný pocit, který zatím docela nevyprchal. Když mám dobrý den, dokážu sedět v tichosti a tmě celé hodiny, podívat se na dlažební kostky, na šedivý mrak, nebo na výlohu obchodu a pocítit čistou a nezměřitelnou krásu. Jindy se podívám do zrcadla.

Proč musí čas plynout dál?

Když mi bylo sedmnáct, uvědomil jsem si, co znamená štěstí i když jsem si myslel, že ho nikdy nikdo neviděl na vlastní oči. A vesmíru je to lhostejné. Byl to vtipný pocit, který v mém životě zanechal humornou nutnost smíchu, kdykoliv se štěstí vzdálí. Když mám dobrý den, mám na tváři jenom úsměv, ale většinu pátků se směju na plné kolo.

Proč nesetrvat přímo tady a teď?

Když mi bylo osmnáct, uvědomil jsem si, co znamená moudrost, ale trval jsem na tom, že to nevím. A vesmíru je to lhostejné. Byl to sobecký pocit, se kterým se nedokážu vyrovnat, ať už bych si přiznal cokoliv. Když mám dobrý den, nic nezapírám, ale každou sobotu tvrdím přesný opak.

Ale vlastně, proč ano?

Když mi bylo devatenáct, uvědomil jsem si, co znamená pravda a lež, i když mi to trvalo velmi dlouho. A vesmíru je to lhostejné. Byl to uklidňující pocit, který křičel, že konečně všechno dává smysl, i když to vesmíru bylo jedno. Když mám dobrý den, lžu o tom, že říkám pravdu, ale v neděli říkám pravdu o tom, že lžu.

Za pár dní mi bude dvacet. Všechno, co se doposud stalo by měl být prolog. Ale jak by mohl, vždyť už je po všem, nebo ne? Proč trvat na tom, aby příběh běžel dál, když již došel svého konce? Je to proto, že to nebyl dobrý konec? Protože pořád ještě může? Život nekončí a příběh jede dál?

Nesejde na tom. Na ničem. Ve finále mě uklidňuje jenom to, že ať se stane cokoliv, vesmír svůj postoj nezmění. Kdysi jsem si říkal, že vesmír je náš nepřítel, že přirozený řád věcí je to, co nás všechny omezuje, co bychom měli vinit za všechno. Teď už znám pravdu. Vesmíru je to lhostejné. Vždycky bylo a vždycky bude. A to je jediný neměnný bod naší existence. Jediný ostrůvek v moři chaosu.

Není dobro a zlo, není láska a strach, ani pravda, nebo lež. Všechno splývá do jednoho a přetváří se v něco jiného. Jediná stálá věc, je lhostejnost. Vesmí je lhostejný. Pouze mu přisuzujeme emoce a koncepty, ale vesmíru je to jedno. A to je ta myšlenka, která mi pomáhá každou noc spát.