Takže vy všichni tu něco čekáte co?
Dobře.

Bylo tedy jedno lednové pondělí. Snad. Ono to s tím resetem vesmíru není lehké určit. Tak či onak, náš halvní hrdina si to rázoval po ulici. Dva měsíce uplynuli od té chvíle, kdy se začal potloukat městem.
Vous na jeho tváři byl zřetelně vidět i pod kápí a pršiplášť jej chránil před... no, deštěm. Ulice, až podezřele podobná splácanině steampunkového londýna a středověké vesnice, se linula zdánlivě donekonečna.

Neonový nápis jaksi nepatřičného futuristického klubu hlásal "Krásná zmije". Štěpán dobře věděl co najde uvnitř, ne jenom proto, že on sám byl autorem tohoto lokálu, ale také proto, že se to místo ukázalo jako velmi důležité.

Vešel dovnitř.

Na první pohled tam nezapadal. Na to mu chyběly umělé orgány, plasmová puška a ohoz z budoucnosti. Ne, Krásná Zmije byla klub z jeho nedokončeného příběhu, jež se odehrával v dystopické budoucnosti. Bohužel právě tam musel trávit své dny.
Porozhlédnul se v okolí. Za barem byl mladík, který se podle všeho jmenoval Edd, to jméno mu autor nedal, zvláštní jak se v tomto světě nedomyšlené výtvory začaly vyplňovat. Na pódiu nikdo nebyl. Dnes nepracovala. Nikdy nepracovala. Jakoby na tom záleželo.
Edd jej po krátké domluvě pustil za bar. Ulička doprava a třetí dveře zleva. Nebyl zde poprvé. Celé dva měsíce se snažil proniknout k ní.

Nadechnul se a zaklepal na dveře. Nic, mohl to čekat. Za celou tu dobu už zkusil tolik věcí, že klepání byla v tuto chvíli pouze zdvořilost.

,,To jsem zase já.'' Začal ke dveřím mluvit jakoby to byl záznamník.

,,Nevím jestli mě slyšíš. Jestli víš kdo jsem, nebo jestli víš kdo jsi ty...''

,,Ale ať je to jakkoliv, je mi to líto.''

Dveře stály a zatvrzele se mu vysmívaly. Stejně tak jako včera a stejně jako předevčírem. Jediná výhoda tohoto zatvrzelého stavu byla, že stejně jako jemu se ani Olore nepovedlo vstoupit dovnitř. Ty dveře měly takovou odolnost, že si náš hrdina nejednou řekl zda za nimi je jeho múza, nebo zlatá soška a Indiana Jones.

Autor si povzdychl a začal se opět vzdalovat. Další den a další nevydařený pokus. Tentokrát si řekl, že v baru se může na chvíli zdržet.
Zasednul na barové stoličce a Edd mu nalil skleničku něčeho zeleného.

Není nad uvažování nad tím, kde přesně šel váš život do krtiny. Možná to bylo ve chvíli, kdy se rozhodnul udělat svou múzu skutečnou... Teď když už si na to pamatuje, říká si jaká hloupost to byla. A stejně by to udělal znovu.
Možná se ale plete a jeho život byl na horské dráze už dříve...
No a co s Rozmarnými múzami? Inu co asi...Jestli nesežene zpátky múzu, velmi těžko s jeho kariérou spisovatele něco bude... Třeba to nebude tak strašné. Pořád zvládne překládat. To by mu šlo. Zatímco tu na ní čekal vrhnul se na překlady, aby v tom psaní nezatuhnul úplně, ale co na tom sejde... Jí už asi neuvidí.

,,Co to piješ?'' Zeptal se jej povědomý hlas. Jenom doufal že s ní není i ta druhá s pánvičkou.

,,Nazdar Olore... Co já vím.'' Poprvé se vytrhnut ze zadumání zahleděl do skla. Zelená tekutina mu připoměla podobně opíjivou barvu očí jeho ztělesněné inspirace.

,,Pořád nic?'' Zeptala se a gestem naznačila barmanovi, že si dá to samé co on.

,,Ne. Už by mi ani nevadilo, kdybys ty dveře otevřela ty.'' Lež.

,,No můžu ti slíbit že jí to bolet nebude. A netvrď mi, že po tak dlouhé době tady se ti nestýská po normálním světě.''

,,Já nevím.'' Chytnul se za hlavu. Co to dělá, on nepije.

,,Ale víš. Jen si to nechceš přiznat.''

,,Ne nevím. Kéž bych měl nejmenší ponětí co dělat.'' To byla náhodnou pravda.

,,Zkusil jsi něco napsat?''

,,Bez ní? Jak asi?'' Dopil skleničku a hleděl na svou kamarádku skrz křišťálově čisté sklo.

,,Není to nemožné.'' Vymluvila se Olore, která svou skleničku teprve dostala.

,,Asi ne...'' Pohodil rameny.

,,Hm... Víš co? Mám pro tebe výzvu.''

,,Poslouchám.'' Ve skutečnosti plánoval zdrhnout při první příležitosti a zkusit to tu zase zítra.

,,Napíšeš další část Rozmarných múz. Dneska, do jedenácti večer. Nenech mě čekat''

,,Co? Ne. Já nemůžu, to... Na to je málo času, to přeci nejde!'' Vymluvit se z toho nepude. Jestli je na světě někdo koho nechce zklamat jsou to jeho přátelé.

,,Máš víc než dost času. Věřím ti.''

,,Jak? A navíc pod vlivem alkoholu.''

Na to si Olore přiložila skleničku k ústům a celou ji vypila naráz.
,,Vzdyť v tom není alkoholu ani kapka.''

,,Fajn.''
Zdvyhnul se a odešel. Kam? No na toaletu přeci, kde jinde by sehnal dobré zrcadlo. Jestli má znovu začít psát, musí nastolit podmínky co nejpodobnější tomu poslednímu psaní. Takže vousy musí dolů. Sbohem vzhledu Siriuse Blacka po útěku z vězení.

A jak to tak bývá, dal se hlavní hrdina do práce. Došel zpět k Jejím dveřím. Posadil se tam, aby náhodou nezmeškal možnost zachytit nějakou tu inspiraci.

Trvalo to, ale sepsal vše důležité až do současnosti. Co dál?

Právě se pohnula klika.
Dveře jsou dokořán.
Vstupuje dovnitř.

,,Múzo?'' Zvolal a připravil se vstoupit.

,,Takhle mi nikdo neříká. Jsem Connie.'' Ozvalo se zevnitř. Nové jméno. Dobré znamení.

,,Connie. Dobrá, pamatuješ si mě?'' Zvolna, neprozkoumané vody. Takhle daleko ještě nebyl.

,,Jo. Pamatuju si tě. Trochu. Nebyl jsi náhodou můj milenec?''

Tohle ho zarazilo. Opravdu čekal všechno, ale tohle ne.

,,Haló? Půjdeš dál, nebi si budeš něco škrábat na chodbě?'' Psát tohle v reálném čase je fuška.

,,Promiň. A ne, nejsem tvůj milenec.'' Ta práce v tomhle klubu jí vymyla mozek.

,,Tak co jsi můj?'' Zeptala se skoro koketně.

,,Co si pamatuješ?'' Zeptal se opatrně. Nezněla jako Ona.

,,Provazy.'' Takhle svůdně jí to nemohl nechat říkat. Jde s ním.

,,Dobře, takhle ne. Půjdeš se mnou.'' Vběhnul dovnitř.

Tam přímo uprostřed prázdného pokoje seděla na zemi jeho múza. Poznal by ji kdekoliv. Byla to ona. Hravý výraz na tváři jí prozradil, hraje si s ním. Zná ho, pamatuje si.
,,To ti to trvalo.''

,,To víš. Napsat tohle za odpoledne není jen tak.'' Pozvednul v ruce knihu a poté do ní zapsal tuto větu.

,,Mohl bys.'' Zdvyhla ruce a ukázalo se, že je má spoutané.

,,No rád bych, ale nevím jak.''

Postavila se, slušelo jí to. Tohle se smí říkat, je to jeho múza, ne milenka, nehledě na to co ona tvrdí.

,,Super, za to ti povím, že si nevybavuju nic kromě tvého jména, toho kdo jsi, kdo jsem já a nějakého netopýřího kostýmu.'' Múza umí vylepšit náladu, tohle mu nechybělo.

,,No super, to vyřešíme. Připíšu to na seznam problémů.''

,,Nebudeš muset!'' Ozvalo se z chodby.

,,Olore! Ne! Teď ne!'' Stála tam, ve dveřích, vstoupila dovnitř, pánvičku v ruce.

,,Kdo to je?'' Zeptala se se zájmem. Ó múzo, jak jsi naivní.

,,Neřeš, běž!'' Popadnul jí za spoutanou ruku jako Doctor svoji společnici a už utíkali chodbou pryč. Vražedná kamarádka zřejmě v roli Mastera s pánvičkou za nimi.