,,Dvacet tři." Zamumlala si zrzavá dívka nepřítomně pod vousy, které nemá.

,,Cos říkala?" Dobře to slyšel, ale nějak postrádal význam toho čísla, 23.

,,Něco zvláštního. Chtěla jsem ti něco říct o tom čísle, ale teď mi to vypadlo."
Múzina paměť byla zhruba stejně ostrá, jako včelí žihadlo. Tedy, již použité žihadlo.

Věděli jste, že číslo dvacet tři se vždy objevuje na těch nejdivnějších místech, když to nejméně čekáte? Například, zkuste si spočítat kolikáté slovo je v této kapitole na této číselné pozici. Občas se podívejte na nějaké číslo a kdykoliv to nečekáte. Je tam. Hm... Ale dá se to rozvést i dál.
Kolikrát je v této kapitole doposud zapsáno slovně? Dvakrát. Kolikrát doposud celkově? Třikrát. Dva a tři. Dvacet tři?

Jak to souvisí s příběhem? Kdo ví, možná by to věděla Múza, kdyby na to nezapomněla. Možná se odpovědi dočkáme na konci kapitoly. Možná...

,,Ehm, ehm." Odkašlal si autor sedící za stolem, aby vypravěče přerušil v naraci. Vtipné na tom je, že jsou jedna a tatáž osoba, chápete? Smějete se už?

,,Už jsi skončil?" Ano, už jsi skončil.

,,Co to děláš?" Múza, jako obvykle velmi pohotová, si konečně všimla, že osoba za stolem píše. Taky je možné, že si všimla hned, ale protože je to už skoro rok, co ho naposledy viděla psát, trvalo jí dlouho sebrat odvahu, aby se zeptala.

On se zarazil. Možná i na něj dolehla tíha toho, co dělá. Přeci jenom to byl už skoro rok od doby, co tohle naposledy psal. Spousta věcí je jinak... Je jiný člověk. Ale o tom se zatím neodváží psát. Kdo chce něco udělat, musí občas začít zlehka. Ironicky to není tenhle případ. V tomhle půjde o to začít tím nejbolestivějším, tedy minulostí.

,,Pamatuješ si na ten můj starý příběh o rozmarnosti múz?" Jako by mohla zapomenout. Byl to příběh, který jí vdechnul život. Před jeho zapsáním se od jiných múz tolik nelišila, bývala nehmotná, stydlivá a bála se neúspěchu. Potom bývala hmotná z poloviny, chovala se skoro až nestydatě a stále měla obavy z neúspěchu. Dnes?

,,Pamatuji."

,,Nevím proč, ale... Dnes jsem si znovu pročítal všechno to, co jsme napsali a... Rozhodl jsem se na to znovu sáhnout." O rozvážnosti tohoto rozhodnutí bude uvažovat rada složená z mých já. Já z příběhu hlasuje pro, stejně jako Múza. Já se hlasování budu muset prozatím zdržet. Návrh prošel, píšeme dál.

,,Chceš s tím pomoct?" Zeptala se svého dlouholetého kamaráda, čehož by kdysi dávno nebyla schopná. Kdyby se jí o tomhle někdo zmínil před pár lety, asi by se zasněně podívala do blba, protože by věděla, že k takové změně osobnosti jistě povede velmi zajímavý příběh.

,,Ani ne. Vystačím si s inspirací, ale díky za optání." Ani on nechápal, jak je možné, že se celá jeho osobnost navzájem toleruje. Před pár lety, kdy byl tento příběh teprve v začátcích, by nebylo možné zapsat větu bez toho, aby se hlavní postavy navzájem neurazily, neudělaly popkulturní narážku, nebo neprolomily čtvrtou stěnu. Samozřejmě to byla zábava, ale tato formule se nedala táhnout do nekonečna. Ale ještě chvíli by nám to vydržet mohlo.

,,Vždyť jenom přepisuješ náš rozhovor."

,,Správně."

,,Vlastně je to docela krása. Dobré vzpomínky na dobu, kdy se mraky zdály temné, však ve skutečnosti šlo pouze o předzvěst velké bouře." Prozradím vám tajemství. Múza by se velmi ráda naučila poezii, ale on je na ní docela antitalent, nebo on si to aspoň myslí. Co já vím, jestli mám pravdu, nikdy jsem to nezkoušel.

,,Víš, hrozně rád bych kdybychom mohli znovu začít. Ne s čistým štítem, to už jsme zkoušeli. Tentokrát budeme prostě pokračovat v tom, co nám tolik jde."

,,Protahování vět?"

,,Špatná metafikce."

Všechno to začalo kdysi dávno, kdy jsem se v deseti kapitolách pokusil vypsat ze svých skutečných zážitků ve formě, kterou jsem přikrášlil, ozvláštnil a překopal tak, abych nebyl sám. Problémem bylo přílišné zosobnění mě samého s miliardou referencí na všechno. Múza, součást mě samého, mi dělala společnost i když jsem si to nepřál a postupem času mě změnila k lepšímu, stejně jako já jí. Vzhledem k tomu, že jsme jedna osoba, dalo by se asi říct, že občas si člověk opravdu musí pomoci sám.

Druhá sekce pak bylo naprosté zbláznění všeho. Sedm nedomyšlených částí o kolapsu reality a prolínání dějových linek, to vše zakončené předčasně a přesto dlouze očekávaně. Celá ta věc s druhou múzou, nápravou světa a lovem střípků osobnosti, byla špatná metafora pro to, jak špatně jsem se cítil.

Třetí část je ta, kde jsem konečně pochopil, že dokonalost se nedá uspěchat a inspiraci si člověk musí zasloužit. Múzy jsou křehké a snadno se spálí. I když jsem si toho nevšimnul, té mojí se v tuto chvíli již zapalovala představivost.
Hrozně dlouho jsem se bál na tohle dílo sáhnout, protože ať si řeknu kolikrát chci, že je to jenom příběh, pro mě to bylo vždycky mnohem víc.

,,Bude to stejné, jako tenkrát?"

,,Ano, i ne. Nikdy už nic nebude takové, jako tenkrát, ale vypsat se z toho musím, jinak nikdy nedojdeme k tomu ostatnímu. Minulosti je třeba dopsat poslední stránku." Zbývá už jenom zjistit, zda na ní bude stát A žili šťastně až do smrti, nebo Pokračování příště.

,,Jsem ráda, že zase píšeš." Odvážila se konečně Múza k nějakému činu a vyslovila se.

On se usmál. Ne z radosti, ani ironie, ale s takovým tím prazvláštním výrazem ve tváři, který dává na jevo, že konec pro který se rozhodl je ten zdaleka neuzavřený. Ve stejnou chvíli tak na stránku dopsal dvě slova.

Pokračování příště.

...
...
...
...
...
...
...
...
...

,,Už vím. Dvacet tři. Zkazil jsi to."

,,Co?"

,,Počet kapitol. Tahle je dvacátá čtvrtá."

,,Hm... Opravdu? Zvláštní?"

924 slov.