Aplikovat a jemně stlačit,
izolepou, či rezavým drátem?
Ach, kde jenom začít,
snad jako sochař? Dlátem?

Oprava srdce není snadná věc,
ale je ho třeba zaonačit.
Lidské srdce není lec,
něco nač by měla izolepa stačit.

A proto prosím tebe o pomoc,
tebe, milá Múzo, volám z plných plic.
Žádám tě, prozař mou noc,
a sprav to, jež nespraví... nic.

Nejsem přeci žádný básník,
psal jsem rekreačně prózu kdys.
Přesto škemrám, jako pouhý chasník,
bídný červ a samý sliz.

Protože to má svůj cíl,
nedělám to jenom tak.
Dodej mojí lodi kýl,
ať odplujeme do oblak.

Pro lásku, i tucet strastí,
překážek a zátaras.
Neklidu, co cestu hrazdí,
toho všeho, pro těch krás.

Nerad bych si namlouval,
že láska je něčím daná.
Páč bych stavěl další val,
na té cestě, Moje milovaná.

Nejsem dobrý v rýmování,
jsem jen hlučný pisálek.
Láska nemá slitování,
a já jsem nepsal již snad věk.

Přesto s tebou, dám se do ní,
do té krásné emoce.
Neboť ve dvou se líp plní,
lásky bezedný břeh za noce.

Proto, Múzo, nevzdávej to bez boje,
pro tu Dívku, zákony a výnosy.
Zašij ránu na srdci, použij moje,
pokud musíš, aspoň bude na kusy.

Pro tu Dívku mé srdce hoří.
Stojí za to bolestivé nánosy,
bahno strastí v lásky moři,
smím li zemřít, troufnu si.

A tobě teď, Moje milá,
úžasná jsi princezna.
Laskavá a skvělá víla,
bez lásky však ztracená.

Za lásku se oběť platí,
tak vždy namlouvali hadi.
Nejsou ovšem jedovatí,
Pouze jejich slova, mají-li státi.

Protože kdo poznal lásku,
ten není jen vyhnán z ráje.
Nesedí jen na oblázku,
osamotě u kraje.

Nese v sobě věčný oheň,
bez nějaké hranice.
Toho potom zkus a dožeň,
bez své krásné pravice.

A taky abych zakončil,
co jsem začal z lásky své.
Rád bych ještě vytyčil,
pravdu svou pro oči tvé.

Tvoje jméno navždy místo má,
v mé vyhřáté dračí sluji.
P.S. pokud nebyla ta slova jasná:
Nadevše tě miluji.

Podepsán, a navždy tvůj,
chlapec, který poznal krásku.
Buď naň milá, stůj co stůj,
našel totiž pravou lásku.