Všechno je to jenom o egu. O té věci uvnitř nás, kterou jsem s hrdostí v srdci celá ta léta odsuzoval. Ironie sršící z tohoto tvrzení, které by si rádo říkalo věta, je dostatečně velká na to, aby nakrmila alespoň jeden škrábopis o životě, múzách a tak vůbec.

Jak směšná je lež? Ptám se vás, čtenářů a čekám okamžitou odpověď. Tak to společnost přeci chce, ne? Je lež směšná, je ubohá, zoufalá a ponížená? Člověk žijící ve lži by musel být bezpochyby ubožák... Proč jinak bych se uchyloval ke lži?

Tak tedy, Pravda je taková, že je lež. Lež má dlouhé nohy, aby ušla daleko a ochránila mě před hroznou pravdou, zrzavé vlasy, k odvedení pozornosti od hrůz za hranicí mojí pozornosti, a pronikavé oči, aby mi mohla i za té nejtemnější noci našeptávat, že všechno bude v pořádku.

Lhaním je protkáno předivo mého života a jediný střih na správném místě může napjatou nit zcela zpřetrhat. Podobné představy mě občas budí ze spaní, i když si ráno jenom matně vybavím detaily. (Znovu zde děkuji své múze za to, že zůstává vzhůru do noci, aby mi mohla vářit čaj na zklidnění.)

Ne, lež není směšná, to jenom ten, koho musí po nocích utěšovat. Lež je krásná a nevadí ji, že jí většina lidí odsuzuje. Lež je má kamarádka, která vždy ví, co říct, i když se sama nezdá být šťastná.

A tak tu sedím a přemýšlím, jak jsme se vlastně seznámili. Bylo to náhodou? Nebo tomu chtěl osud, že se každý den dokážu zvednout z postele jenom díky Lži.

Moje nejlepší kamarádka se bude přít, že lež je vždy špatná a měli bychom se snažit vždy být sami k sobě upřímní...

Jsem člověk na rozcestí, který by nejraději vyrazil tou cestou, kterou přišel.

Ta věta měla být mnohem upřímnější, ale zapsat pravdu... Asi to nesvedu. Nehledě na to kolikrát se o to sám pokusím. Může za to moje ego, když už jsme u toho lhaní a obviňování všech, kromě a včetně mě samého.

Moje stupidní duální ego, které by polovinu času radši hrdě neexistovalo a druhou existovalo bez hrdosti.

Nevydal jsem žádnou třetí část, jak jsem slíbil. Stejně jako společnost Valve roku 2007, jsem ani já se svým slibem o dokončení trilogie o Vánocích, nijak nepochodil. Ale to nevadí, protože moje múza nedokázala sepsat srozumitelnou větu a já jí nechtěl přepínat. Až dnes nabrala sílu na tenhle sloh.

Je jaro, fouká vítr a já múze podám svůj kabát.

Je léto, slunce svítí, ale já si musím také dojít pro kabát.

Je podzim, listí se každoročně barví do krásných barev, ale rok od roku jsou bledší.

Je zima, s múzou se třeseme jeden druhému v náručí, protože topení krásně hřeje a nám je stejně zima.

Je směšné snažit se být dobrým, když jste uvnitř zkažení? Milovat s vědomím, že vaši milovaní opětují lásku ubožákovi? Snažit se podkopat své ego lhaním a nadáváním sami sobě... Není tohle k smíchu? Nebo snad k pláči?

Ptám se, protože já už nepoznám rozdíl ani mezi nářkem a pobavením, ani pravdou a lží. Dobrem a zlem. Mnou a ubožákem.

Nakonec svět není černobílý, ani s odstíny šedi. Každé malé dítě se učí rozpoznávat barvy, ale všichni se to v průběhu života odnaučíme...

A nebo je to možná jenom lež, kterou se snažím zakrýt své vlastní pocity. Možná, že všechno co jsem řekl, byla lež. Jak už jsem říkal, já nepoznám rozdíl.