Znovu ho ty oči probodly tím nepřítomným pohledem. Znovu měl pocit, že je tím nejmenším stvořením na celém světě. Žena za přepážkou to ale asi věděla, protože se začala usmívat takovým tím vyšinutým úsměvem, který mu naháněl husí kůži.

Znovu se oklepal a znovu se jako nějaká zaseknutá páska zeptal: ,,Chtěl bych vidět vaše vězně. Bonyfác mě posílá za nějakou Sirénou. Po kolikátý vám to musim říkat?" Chudák Loutkář už to málem vzdal.

Recepční se jen znovu vyšinutě usmála a tak sladce zašeptala, až se mu z toho udělalo špatně. ,,A já ti, pochoutko, už po několikátý říkám, že sirény nevedeme. My totiž nejsme máklí! Víš, co to sirény vydávaj za příšerný zvuky?! Z toho by se jeden zbláznil! Představ si, jak řve Elexis a znásob to miliónem! Rve to uši na cáry!"

Mužovi už přetékaly nervy. Nesnášel jakkoli dlouhé povídání a tohle se táhlo opravdu, ale opravdu dlouho, takže si nedokázal odepřít představy o tom, jak si ta vyšinutá recepční plave břichem vzhůru. Byla to vážně lákavá představa, jejíž vyplnění by s potřebným úsilým ani nezabralo moc času.

Znovu se zhluboka nadechl a znechuceně na ni vychrlil všechno co si o ní myslel tak potichu, aby ho slyšela jenom a jenom ona a nikdo další, kdo by se mohl potulovat kolem: ,,Hele ty kreaturo jedna! Já nemluvim sirénách jako o druhu podmořskejch stvoření, ale o ženský, která se menuje Siréna! Mám na ni pár otázek, na který nutně potřebuju odpovědět! Takže mi už konečně prosím vyklop, kde je a už mě laskavě neštvi, ano?! A rád bych tě požádal, jestli by ses nedokázala přestat tak dementně smát a místo toho jestli by jste mi třeba například mohle tohle konečně podepsat, aby mě pustili ven, až tamodtud pudu?!" A aby si byl jistej tím, že ta příšera chápe, co po ní chce zamával jí kamennou deskou před obličejem, aby konečně pochopila, o co se tu vlastně jedná.

Žena na něj nepřítomně zírala, než desku vzala, podepsala jí a ukázala na malé dveře s nápisem obludnosti. Muži se hned ulevilo, když mu došlo, že se s tou (samozřejmě mořskou) okurkou už nebude muset dál hádat a se slastným úsměvem na tváři se odebral ke dveřím, které následně otevřel a zmizel ve tmě, kde už nemohl slyšet ten nejúchylnější smích, jaký ze sebe ta recepční dokázala dostat.

.

Jen tak se vznášel ve tmavé uličce před jednou celou a s ohromnou úzkostí pociťující po celém jeho těle. Jaká ta siréna asi je, když je ve vězení? Zabila, mučila nebo snad něco jen ukradla? To se od ní asi jen tak nedozvim, ale zeptat se jí můžu, no ne? Sužovalo ho neuvěřitelné dilema: má promluvit nebo má radši počkat na to, až se probere? Kdo mu jen poradí?

Nebojácně se přiblížil až ke kleci a zaťukal na železo, které se okamžitě rozdunělo jako nějaký dlouho nepoužívaný hudební nástroj. Někde v té tmě táhnoucí se skrz všechny okolní cely se rozsvítily zelené oči, které byly na mužův vkus, až moc blízko u mříží. Jen se lehce ošil, když zjistil, že jedno oko té stvůry musí být přibližně stejně velké jako jeho zavřená pěst, ale tohoto zjištění si ani tak moc nevšímal. Zajímala ho totiž jen ta stvůra, která ty oči patřily- Siréna.

,,Co chceš, prcku, že mě nenecháš v klidu se vyspat? Skoro 13 let si tu poctivě dřímu, aby si mě nějakej ten plankton mohl zase spokojeně vzbudit? To vám fakt pěkně děkuju." zabručela a bylo slyšet, jak se ve své na její poměry malé kleci hýbe sem a tam. Pravděpodobně se zvedala ze země, kde doteď byla uvelebená.

Muž pokrčil rameny. ,,Nemáš zač. Ale kvůli tobě tu nejsem. Chci se tě zeptat na lidi, kteří dokážou dýchat pod vodou." Opřel se ramenem o jednu železnou tyč a se zadumaným pohledem Sirénu pozorně sledoval, aby mu neutekl jediný detail. Tato bytost ho opravdu zajímala.

Siréna ho skrz naskrz propalovala nechápavým pohledem, díky kterému ho začala svědit celá kůže pod jeho šupinami. Zvuky za mřížemi mu napovídaly tomu, že se bytost stále ještě nepřestala hýbat. Nejspíš se konečně začínala protahovat, aby ulevila svému ztvrdlému tělu. Byly to sice jen velice tiché zvuky, ale on dobře slyšel křupání kostí a kloubů. Jak to tak poslouchal, udělalo se mu neskutečně špatně. I přes fakt, že v něm narůstala nedočkavost, nedal na sobě nic znát, aby na ni nemusel zbytečně křičet, jak na nějakýho malýho haranta. Zhluboka se nadechl a nepřestal sledovat ty brčálově zelené oči, které se po cele pohybovaly sem a tam.

Siréna vydala podivný mručivý zvuk připomínající smích. Kolem muže proplul pramen dlouhých šedivých vlasů nasáklých krví. Muž se ani nehnul, protože ho naprosto pohltila zvědavost a chuť zjistit, co je tahle bytost zač.

Siréna se nad jeho pohledem zasmála. To jeho blaho se dalo krájet i tupym nožem. ,,Pamatuju si doby, kdy za mnou chodili mladíci a chtěli po mě veškeré informace, které mám o bytostech žijících v oceánech.

,Okamžitě mi to řekni, jinak přijdeš o hlavu! Chci být vládce oceánů a ty mi s tím pomůžeš! Řekni mi všechny jejich slabosti a já tě nechám jít!' říkali mi.

Byla to vážně slast dívat se na jejich nasupené pohledy, když jsem se jim vysmála do tváře a pak na ně poslala své psy. Moje jediné zbylé lásky.

Každý, kdo sem za mnou přišel o pro vás neznámých bytostech chtěl vědět jen proto, aby je později mohl použít ve válce. Naštěstí mě jejich důvody nikdy nezajímali, takže pokud jsem někdy někomu něco řekla bylo to jen a jen proto, že mi přišli dostatečně zajímaví na to, abych jim nějaká ta nedůležitá tajemství prozradila. Přijde mi, že by se stvoření na vrchol měla dostat přirozenou cestou a ne podvodem.

Uběhlo 13 let od mého posledního probuzení a copak mě tu nečeká? Čekala jsem všechno, ale nějakýho praštěnýho Oceu s lehce nakyslým pohledem rozhodně ne. Ale i když vypadáš obyčejně, ptáš se mě na lidi dýchající pod vodou. To si mi záhadná bytůstka. Kde by jsi na takovou hloupost vůbec přišel?"

Muž se lehce usmál a protáhl se. Neměl na to, co říct. A i kdyby měl, nechtěl to nikomu vyprávět, protože to byla přeci naprosto soukromá věc. Siréně znovu zakřupaly kosti. Podíval se na ni a naklonil hlavu na stranu, aby pochopila, že se mu nechce mluvit o důvodu jeho příchodu. Siréna se nad tím gestem jen zasmála a pokrčila rameny. Chtěla se o tomto muži dozvědět víc. A proto mu začala vyprávět svá malá tajemství.

.

,,Kdo jsi?" Siréna. Znovu se vrtí, aby našla pohodlnější pozici.

,,Nechce se mi ti to říkat." Muž.

,,Proč ne? Mě se ti zase nic nechce říkat o těch tvejch lidičkách, víš?" Siréna. Zamrká a nahodí svůj svůdný pohled číslo 1.

,, Hmmm. Pracuju s loutkama. Prodávam je a dělám, co můžu, aby se jim u mě vedlo dobře. Jsou můj život." Muž. Zašeptá a podívá se na svou modrou ploutev.

,,A ty loutky jsou mrtví lidé, že? Utopil jsi je." Siréna. Sleduje ho se zaujatým pohledem. Muž jí přijde vážně zajímavý.

Muž jen zarytě mlčí a stále sleduje svou ploutev rudý jako rak. Hlavu má dokonale prázdnou.

,,Hmmmmm. Že mě to hned nenapadlo." Siréna. Usmívá se a přemýšlí o tom, jak by se o muži mohla dozvědět více, než co o něm prozatím zjistila.

,,Čekala by jste to ode mě? Nejde ze mě cítit strach, že?" Muž. Potutelně se usměje a zamilovaně se zahledí do dáli.

,,Ne. Nečekala, ale jak tak na tebe koukám... Stoprocentně je vraždíš z nějakého důvodu. Nejsou to pro tebe jen loutky. Spíš panenky." Siréna. Nepodivila se, když mužova tvář zjihla. Dívala se na to, jak přikývl a jak se zasnil.

,,Ano. Jsou to moje lásky. Miluju je víc než sám sebe. Víc než všechny ostatní. Jsou lepší. Jsou dokonalé." Muž. Oči plné lásky.

,,A muselo se stát něco zvláštního, že?" Siréna. S tužbou přivinout si muže k tělu a nepustit ho. Stačilo přeci jen se natáhnout a mohla ho mít. Nakonec to ale neudělala. Pravděpodobně by toho nakonec litovala.

,,Ano. Našel jsem na hladině dívku. Stáhnul jsem ji pod vodu a ona se začala smát. Neumřela. Chytil jsem si živou panenku, která bude jen a jen pro mě. Je to tak trochu splněný sen. Vždycky mě mrzelo, že mi na moje otázky neodpovídají. Že dělají, jako kdybych nebyl. Těšim se na to, až si spolu začneme hrát. Až se na mě bude usmívat a já ji budu moci milovat." Muž. Jen stěží zabraňuje tomu, aby se jeho pocit blaženosti ukázal na jeho obličeji.

,,A pročpak potřebuješ vědět, copak je ta tvoje panenka vlastně zač? Je to tím, že máš strach? Cítíš, že pokud o ní nebudeš vědět všechno, budeš se trápit do konce věků? Ráda bych viděla jak trpíš, ale protože jsi zajímavý tak ti řeknu ti o druzích a potomcích mocné Ariely. Tak pojď blíž a pozorně poslouchej. Mám pocit, že si moje příběhy opravdu užiješ." Siréna. S hlavou plnou dávných vzpomínek.

.

Muž proplul mezi mřížemi a položil se na zem vedle Sirény. Neměl strach, a proto věděl, že mu nic neudělá. Šelmy přecijen nikdy neútočí na kořist, která z nich nemá strach.

Siréna byla tak 5 metrů vysoká. Z rukou a z nohou jí vystupovaly žraločí ploutve. tělo měla nepřirozeně dlouhé a štíhlé a podle toho, jak byla schoulená do klubíčka muži došlo, že její trup patří spíše nějakému vodnímu hadu než-li nějakému žraloku. Její hruď zdobila vcelku velká prsa zakrytá racčímy křídly, které jí vystupovaly ze zad. Vlasy nebo spíše sliz podobný krvi se jí vznášel okolo hlavy. Neměla nos.

Siréna si nevšímala jeho pohledu a raději se pustila do vyprávění, aby ho měla, co nejrychleji z krku.

,,V oceánu žije spousta druhů různých bytostí a od dob Ariel se začaly sbližovat. Někteří se do sebe dokonce i zamilovali a chtěli spolu žít. Bohužel jim to téměř vždy ostatní překazili, když věděli, co by se těm chudákům mohlo stát.

Ale Arielina dcera... Co bych ti o ní měla povídat? Byla napůl mořská panna a tak dokázala pod vodou na dlouho zadržet dech. Vyrůstala se žraloky, kteří pro ni byli něco jako rodina. Když se ale zamilovala do jednoho Ocey, nedokázali jí říct, že s ním nesmí být.

A protože do sebe byli zamilovaní a každý zastupoval jiný druh podmořské bytosti, nemohli spolu nikdy nic mít. To je zničilo. A proto vymysleli něco neuvěřitelného. Dokázali se oba proměnit na lidi. Nikdo neví, jak to provedli, ale po jedné noci, kdy byli spolu se dívce zanedlouho narodilo dítě, které spíše svým vzezřením a schopnostmi připomínalo otce. Byla to prostě víc mořská panna než člověk.

Arielina dcera po nějaké době měla další dvě děti bohužel kazdé s někým jiným. Obě to byly dcery. Jedna napůl medůza a druhá napůl žralok. A z Arielina rodu se postupem času staly nestvůry. A nakonec jsem z toho blázince vznikla já. Z části žralok, z jiné vodní had a z další mořská pana. Možná toho je i víc, ale takový detaily zas neznám.

Vím jen, že náš rod se blíží vymření. Snažíme se stále víc a víc míchat s druhy, z kterých jsme z největší části stvoření, abychom vlastním dětem zařídili přežití, ale láska je láska a té nikdo neporučí, že?

Stále žijeme s žraloky a proto se jim stále více a více podobáme, ale někdy se prostě najdou vyjímky, jako třeba já, ve kterých se zrcadlí celý její rodokmen. Tito jedinci mají pak většinu času smůlu, protože umírají brzy a sami.Vymíráme vlastně z toho důvodu, že      už tu není nikdo, kdo by nás miloval."

Muž ani nedutal. Nechtěl rušit Siréniny myšlenky. Věděl, jak bolestivé někdy myšlenky dokážou být.

Siréna zatřásla hlavou a usmála se. ,,A tím se dostávám ke tvé otázce: Jestli znáš člověka, který dokáže dýchat pod vodou, znamená to, že patří mezi žraloky. A to je pro Hlubinu velmi, ale opravdu velmi špatná zpráva."