leviathan97

UPOZORNĚNÍ: nový rozhovor je poměrně dost dlouhý doporučuji si ke čtení vzít něco k jídlu a pak se pustťe do čtení :)

Kdy jsi napsala svůj první příběh/povídku? Kolik ti bylo let?

Haha, k tomu, abych řekla svůj přesný věk, mě nedonutíš.

Není to tak dlouho, začala jsem psát až před několika lety a v tom byla ještě skoro roční pauza, protože se mi narodila dcera, takže myšlenky na to vůbec nebyly. Píšu v čistém čase něco okolo 15 měsíců, takže fakt nijak dlouho. No, i tak si myslím, že to není poznat a že to vypadá, jako kdybych psala déle. #egoup

Nějaké pokusy jsem měla cca v patnácti, chtěla jsem psát fantasy, už jsem si i kreslila mapu, vymýšlela kultury, národnosti, jazyková specifika... A někde jsem ztratila blok. Takže, protože jsem nebyla schopná nebo ochotná se s tím patlat znovu, jsem se na to vybodla a začala psát až, když mi věk začínal trojkou. Navíc jsem vlastně ani neměla potřebu psát fantasy až tak velkou, protože najít v reálných knihách kvalitní dílo není problém. To přišlo až s objevením fanfikcí a především slashe, do kterého jsem se po počátečním šoku zamilovala. Jenže já jsem strašně náročná na provedení, dobrovolně nic, co nemá úroveň, nepřečtu. A kvalitních fanfikcí na pár, který mám ráda a který mě k tomu přivedl, je zkrátka málo. Takže v té chvíli došlo na „udělej si sám."

Jak dlouho se věnuješ psaní na wattpadu? Začala si s psaním hned po přihlášení nebo jsi nejdřív „objevovala" co wattpad nabízí?

Začala jsem prakticky hned, co jsem ho znovuobjevila. Jsem registrovaná od roku 2013, ale aktivní až od konce roku 2017. Myslím, že jsem měla Watt stažený tak týden, než jsem sama začala publikovat, to jsem tak akorát přečetla všechny Ironfrost fanfikce, co měly hlavu a patu a rozhodla se, že je čas pro hvězdný nástup.

Jak moc hvězdné to bylo si už nepamatuji, ale vzhledem k tomu, že ty moje prvotiny stále někdo čte, tak to asi taková hrůza nebyla. Akorát se vždycky děsím toho, že si někdo přečte něco, co jsem psala třeba v posledních měsících, a pak jde k těm starším dílům, které jsou ještě bez korektury (dělám si to sama a nestíhám), to se pak bojím, že mi lidi utečou. Ale myslím, že to se ještě (snad) nestalo. Nevím.

To nemyslím, že bych tě z wattpadu vyhazovala nebo tak nějak, ale nevadí ti být na wattpadu takhle starší, když jsou tam i třeba lidi 13 let a podobně? Myslíš, že by na wattpadu měla být nějaká věková hranice? Kolik let?

Začnu tou věkovou hranicí. Podle mě by tam nějaká být měla a těch 12 nebo 13 let mi u běžného čtení/ psaní asi stačila. Ale! Tady je strašný problém v tom, že je to internet. Není to stejné, jako když jdeš na diskotéku nebo si koupit cigarety a chtějí po tobě občanku. Pořád je to anonymní bez nijaké kontroly. A co je snadnější než si vymyslet datum narození a pár let si přidat? Kdo na to přijde? Nikdo. To je prostě nepromyšlené. Kdyby bylo na mně, klidně bych nějakým způsobem ten věk verifikovala aspoň u příběhů s označením pro dospělé. Třeba moje příběhy obsahují násilí, psychické i fyzické týrání, i sexuální scény. Vážně si nemyslím, že by to měly číst děti.

Jenže, co s tím mám udělat? Označím to pro dospělé, ale už to nemám jak ohlídat, že jo. Jako, je pravda, že dnešní mládež je na tom jinak, než byla moje generace, když jsem chodila na základní školu, teprve se začínal rodit internet a vrchol veškeré „dostupné" erotiky bylo Peříčko v TV, od kterého nás rodiče odehnali, že jo. Dneska je to jiné, děcka mají mobily už ve školce a pomalu v deseti letech neomezená data, nemluvě o tom, co se v běžném vysílacím čase pouští v televizi, to prostě nebývalo.

Je fakt, že jsou asi tím pádem ke všemu odolnější, ale taky tím ztrácí nevinnost, což je podle mého, škoda. Trochu se děsím toho, až bude dcera v tomhle věku. Vážně bych nechtěla, aby se dostala někam, kde uvidí nebo přečte něco, z čeho by mohla mít trauma (teda, doufám, že je mi rozumět). Takže jo, jsem pro nějakou věkovou hranici, ale především pro ty příběhy pro dospělé. Ale to je prostě utopie.

A co se týče první části otázky – ani ne. Když pominu mé čtenáře, kteří asi někteří v tom věku budou, tak se spíš obklopuju lidmi přibližně stejně starými nebo aspoň nad 20. Aspoň teda s těmi, co jsem v kontaktu. Výjimka je akorát můj beta reader, který je mladší, ale v hlavě to má srovnané tak, že by mu leckterý chlap mohl závidět ve 30.

Navíc – teď to bude asi znít namyšleně, ale vůbec to tak není myšleno – aspoň svou tvorbou vyčnívám z davu. Tím, že mi je víc než kolikrát dvěma autorům dohromady, mám prostě víc zkušeností, víc možností a zážitků, z kterých mohu čerpat, více načteno, oproti většině i větší slovní zásobu. A co si budeme povídat, spousta autorů okolo 14 let považuje češtinu pomalu za sprosté slovo, takže vyčnívám i gramatikou a pravopisem. A upřímně? Dost se mi to líbí.

Jaké části tě baví psát a jaké naopak ne a máš s nimi problém nebo ti trvají déle?

Baví mě se hrabat v hlavách svých postav. Zbožňuji je rozebrat až do poslední nitky, vykreslovat jejich emoce, dát čtenářům možnost se do nich vcítit. A podle reakcí v komentářích se mi to daří, což mě těší. Nejvíc je to vidět v „Chuti zapovězeného" a v „Chuti odříkaného", to je totální emocionální šílenství, které mě nejspíš zanechá totálně vyždímanou, až s tím jednou skončím. A hodně se hrabu i v „Severusovi" v „Uvidět bez očí". Vždycky mi vadilo, že v HP nebyla možnost se podívat Severusovi do hlavy jinak, než s myslánkou, takže si to vynahrazuju prakticky ve všech fanfikcích, kde ho mám. Snažím se ho podat tak, jak jsem jeho postavu z HP pochopila, sarkastický chladný netopýr na povrchu, ale nitro zcela opačné.
Pak mě vyloženě baví psát sexuální scény, i když k nim v mých příbězích dochází obvykle až za polovinou a nebo kolikrát až v poslední kapitole (ne, vážně nepíšu porno), ale o to víc si na nich dávám záležet. A podle několika gayů mi to jde velmi dobře, takže... #egoup .

Při psaní „V rukou nepřítele" jsem zjistila, že mě i celkem dost baví psychický a fyzický teror. Jako, ve Zraněn na duši jsem dala Dracovi zabrat hodně. Ale pořád to byl čajíček oproti tomu, co si vyžral Harry. A fakt mě to bavilo, přitom já jsem naprosto nekonfliktní člověk, co neschvaluje násilí, ale... Asi se někde potřebuji vyřádit.

Další, co píšu ráda (možná jsem měla vypsat jen to, co mě nebaví, se čtenáři toho rozhovoru ukoušou nudou), jsou dialogy. A je jedno, jestli se postavy hádají, vyznávají si lásku, špičkují se nebo si jen tak povídají. Řeč k životu patří.

Co mě nebaví a nerada to píšu, je prostředí. Ale snažím se zlepšovat. Zároveň se to snažím podat tak, aby si i čtenář mohl udělat svůj názor a představu, sama popisy v knize, pokud jsou dlouhé, prostě přeskakuju. Nemám ráda, když mi někdo vnutí přesnou vizi.

Co je tvojí inspirací? (např. osoby z tvého okolí, oblíbená místa, hudba)

Já vlastně vůbec nemám tušení. Vždycky prostě najednou přijde nápad, respektive se zjeví postava a prudí, že chce převyprávět její příběh. Hodně mi to naskakuje ve chvílích, kdy se účastním nějaké výzvy nebo pisatelské soutěže.

Naposledy jsem měla zadání od leviathan97 na historickou romanci stejného pohlaví v 16. století s tématem zakázané lásky. Napřed jsem se zhrozila, ale jakmile mi secvaklo, že se jedná o dobu Jindřicha VIII., v té samé chvíli prostě „přišel" Thomas a začal vyprávět o Lucienovi. Zní to schizofrenně, co? Nejvíc vtipné na tom je, že to bylo i poprvé, kdy jsem hned od začátku věděla, jaký bude konec (a o to hůř se to psalo), normálně ještě v půlce příběhu netuším, jak bude končit. No a teď je to dokončené a Thomas mi stále dýchá za krk, protože jeho příběh byl příliš dlouhý na limit 6k slov, takže se pomalu připravuji na jeho rozvinutí. A aby toho nebylo málo, vydupal si ich formu, kterou jsem už nechtěla psát, pokud bych to neměla jasně zadané. No, co už, já jsem prostě jen autor.

Jinak se dá říct, že některé situace v příbězích pak jsou z mého života, ale patřičně upravené, takže by se dalo říct, že inspiraci nacházím i ve svém životě nebo v životech přátel.

Jaké je tvoje nejoblíbenější roční období? Máš ráda zimu a je pro tebe inspirativní? Co na ni máš nejraději?

Tak to je fakt těžká otázka. Obecně nesnáším extrémy, takže v létě chcípám, v zimě mrznu, na podzim moknu a na jaře to celkem jde. Vyhovovalo by mi, kdyby bylo celoročně 20 - 25°C, sem tam sprchlo, aby nebyl nedostatek vody. Na létě mi ale vyhovuje, jak jsou dlouhé dny, dá se být klidně do 21 hod venku a pořád je vidět, takže to je super. Ovšem ta vedra mě pomalu zabíjej.

Zima jako taková mi je ukradená, respektive, kdybych si měla vybrat, tak radši zimu než vedro, ale že bych ji měla ráda, to říct nemůžu. Od doby, co mám řidičák, totálně nesnáším sníh. Respektive, ať si je na horách, ale ať nesype na silnice. Protože to je o zdraví, na silnicích jsou idioti standardně, ale když vyjede někdo, kdo se bojí, jen to trochu klouzne, to je děs! Takoví lidé pak ohrožují nejen sebe, ale i nás, co se nebojíme, ale musíme na ně reagovat, a taky obyčejné lidi, co jdou pěšky. Sníh je dobrý tak na to, abych se na něj mohla koukat z gauče s kakaem v ruce, jenže k tomu mi chybí Lucius, takže to taky postrádá své kouzlo.

Nemůžu říct, že by pro mě byla něčím inspirativní nebo nějak víc, než cokoliv jiného. Mám na ní nejraději, když skončí.

Zvládáš pravidelně psát, i když se staráš o malou dceru? Jak často píšeš?

Kupodivu zatím ano. Píšu z 99% na mobilu, takže to jde i ve chvílích, kdy mi sedí na klíně a kojí se. Ale převážně pak píšu ve chvílích, kdy spí, to k tomu mám aspoň obě ruce k dispozici, protože psát jednou rukou pohodlně šlo naposledy na tlačítkovém telefonu. Na pravidelnosti si zakládám, za tu dobu, co publikuju, jsem jednou vydala kapitolu o den později, protože jsem si spletla dny (absolutně to teď jde mimo mě, každý den je stejný) a jednou kapitola nevyšla, protože dcera měla teploty a fakt to bylo peklíčko, tak jsem na psaní neměla myšlenku. Jinak vždy dodržuji termíny a věřím, že to čtenáři oceňují a nemusí čekat třeba měsíc. Hodně ale taky dělá to, že si vždy předepisuju aspoň pár kapitol dopředu, takže jsem pak v psaní napřed a nemusím se stresovat, když mi to v ten den zrovna nevyjde, nebo se mi psát nechce.

Máš puštěnou hudbu při psaní nebo potřebuješ klid? V jakém prostředí se ti píše nejlépe, potřebuješ být na nějakém místě nebo mít nějakou věc (není tím myšlený sešit ani notebook), bez které/ho bys nenapsala ani slovo? Jaká je tvoje oblíbená hudba?

Hm, docela často mi u psaní v pozadí běží Ovečka Shaun nebo chrápání manžela.

Jako, nejlépe se mi píše za stolem u pc, ale to se mi většinou málokdy poštěstí, takže je mi to šumák. Píšu na zemi, na gauči, v posteli... Podle toho, jak to vyjde. Je mi jedno, jestli něco hraje v pozadí nebo je ticho, ale když už hrajou písničky, tak nesmí být české, to pak poslouchám text místo psaní (filmy mi nevadí, zajímavé...).
Když si k psaní pouštím hudbu, obvykle je to nějaký random mix na YouTube, většinou ani nevnímám, co vlastně hraje. Ale co se týče mé oblíbené hudby, tak jsou to hodně kapely z devadesátých let, které už asi ani spousta obyvatel Wattpadu nezná. A z těch novějších třeba můžu Lady Gagu, Ega, Nightwish, Indilu... Ale spíš to mám tak, že se mi třeba od interpreta líbí jedna skladba a zbytek mě nebere. Celý život mě pak provází Erasure, Kelly Family a Daniel Landa. Od nich můžu kdykoliv cokoliv.

Jak přijímáš kritiku?

Tady naprosto lenivě zkopíruji odpověď z druhého rozhovoru, který akorát probíhá.

Řekla bych, že kladně. Takhle, já jsem zatím nedostala jediný hejtovací komentář a ani takový, který by mě měl nějak urazit nebo shodit na dno. Vlastně mám poměrně krásné odezvy, takže si vůbec nemám na co stěžovat. Ale taky mě to nemá, kam posouvat, takže si docela často říkám o recenze na své příběhy a úplně nejradši někomu, kdo mé psaní vůbec nezná. A musím říct, že i ty recenze jsou kladné, ale už se v nich najde něco, co mi dá podnět, v čem se zlepšit. Osobně si myslím, že konstruktivní kritika je skvělá věc, protože nezainteresovaný člověk vidí víc než autor nebo beta. Ráda ji vyhledávám a beru si z ní to podstatné, co mi pomůže. Někdy se třeba v něčem s recenzentem neshodnu, ale beru to tak, že je to prostě názor proti názoru a rozhodně se z toho nehroutím. Navíc, zcela narcisticky se přiznám, že prostě miluju, když někdo moje příběhy čte, věnuje se jim, přemýšlí nad nimi, a pak třeba i zjistí, že jsem zbořila nějaké mýty, které fanfikce a slash bohužel provází.

Vědí lidé z tvého okolí (rodina nebo kamarádi), o tom, že píšeš a čte někdo tvou tvorbu? Podporují tě?

Ví to jen velmi omezený okruh blízkých. Prakticky (když nebudu počítat kamarádky z wattu) moje příběhy čtou dvě kamarádky a jeden kamarád, a dalších asi pět ví, že něco píšu, ale netuší pořádně co. Rodina to neví vůbec, těm pak akorát jednou hodlám zamávat vydanou knihou před očima.
Nemyslím si, že by někdo z rodiny měl úplně pochopení pro slash, sice nejsou úplně homofóbní, většina z nás máme nějaké přátele z homosexuální skupiny, dokonce jsme jednoho gaye měli de facto v rodině, ale přece jen je to něco jiného, než kdyby zjistili, že píšu po nocích příběhy o Harrym a Luciusovi, že.

Takže si prostě musej počkat, až napíšu ten historický román a nakladelství se o něj porvou.

Kolik lidí jsi poznala díky wattpadu a chtěla by jsi se s někým potkat osobně?

No, pár jich je, dejme tomu, že do desítky se vejdu. To jsou lidi, se kterými si občas napíšu, něco si třeba i vzájemně přečteme, ale je to takové... Prostě normální přátelství přes facebook. Pak jsou tu další, se kterými si píšu denně a fakt je počítám mezi své kamarády/ky, s některými už jsem se i osobně viděla, za některými se v létě chystám. Ono je totiž dost na houby, že jsou rozfrcaný nejen po České republice, ale ještě na Slovensku a v Londýně. A to je prostě dálka na cestování s malým děckem...

Ale ona nás ta vzdálenost stejně nezastaví.

Čteš raději na wattpadu, tvorbu amatérů nebo dáš raději přednost klasickým vázaným knížkám?

Nic se nevyrovná tomu, když si můžu přečíst klasickou knihu. Ten pocit, když můžu otáčet stránkami a držet ji v ruce, je prostě dokonalost. Čtu od čtyř let, takže naštěstí jsem toho pocitu celkem nabrala do zásoby, protože teď jsem bez šance. Nejvíc jsem toho přečetla, když jsem chodila do školy a jezdila do práce sockou, to jsem chodila do knihovny klidně každý týden. Jenže pak jsem začala jezdit autem, tak už na čtení tolik prostoru nezbývalo. Nicméně v té době jsem zase objevila elektronické knihy, které se daly stáhnout do mobilu, což bylo ideální, mohla jsem číst, když jsem šla kouřit. Navíc odpadlo nošení těžkých bichlí (což byl třeba problém, když nastala dovolená – knížky jsou těžké a zabírají místo v kufru)ba mohla jsem jich mít najednou u sebe víc. Nemusela jsem řešit, jestli si už sebou mám táhnout další díl, protože mi vycházela poslední kapitola, prostě jsem je měla všechny. A taky ty knihy byly zadarmo. No a co se týče čtení teď, tak aktuálně nejvíc čtu na wattu. Mám ráda fanfikce, které prostě nemůžu koupit, tak nemám ani jinou možnost. Prakticky nic jiného krom několika výjimek ale na wattu nečtu, protože ostatních žánrů mám narvanou reálnou i elektronickou knihovnu.

Čteš radši československé příběhy nebo radši čteš v angličtině?

Určitě české nebo slovenské. V angličtině sice zvládám číst, ale potřebuji na to klid, který nemám.

Jak ses dostala na wattpad? Narazila jsi na něj náhodně nebo díky někomu?

Úplně náhodou. Hledala jsem tehdy fanfikce na svůj oblíbený pár a najednou na mě zamával Wattpad. Vtipné bylo, že jsem zjistila, že už jsem několik let na něm registrovaná, ale vůbec jsem si to nepamatovala. No a naopak jsem sem dotáhla své dvě kamarádky.

Máš nějaké vzory tady na wattpadu nebo v reálném životě? Dej příklad.

Nemám. Razím heslo, že každý člověk je jedinečný a sám by měl jednat za sebe a podle sebe. Navíc, je to těžké. Nikdo, koho znám, není tak dokonalý, abych si řekla: „Jo, waw, chci být jako ty." Každý má nějakou vlastnost (mě nevyjímaje), se kterou nesouhlasím nebo mi pije krev, ačkoliv mám toho člověka ráda. Už to ale kazí ten pocit dokonalosti, který by nějaký můj imaginární vzor měl mít.

A na Wattpadu už vůbec ne. Jasně, řeknu si, že by se mi líbilo mít u příběhu 100k přečtení jako ten a ten, ale už jsem zjistila, že ani počty přečtení a hvězdiček neukazují nic o tom, jak dobrý je příběh ve skutečnosti. Ano, mám tady spoustu oblíbených autorů, ale já bych nechtěla být jako oni nebo někdo jiný. Líbí se mi, když máme každý nějaký svůj osobitý styl vyprávění. Nechci být ovce.

Co je tvým největším snem a máš nějaké cíle na wattpadu?

Hmm. Těžká otázka. Chtěla bych se odstěhovat do Londýna, sbalit Toma Hiddlestona, donutit ho se oholit (ty vousy mu fakt nesluší) a možná bych se nechala od něj přesvědčit k dalšímu dítěti. No, obavám se, že budu ráda, když se tam aspoň podívám, ale mít možnost, tak se skutečně okamžitě stěhuji.

Cíle na Wattpadu si nedávám, už jen z důvodu, abych nebyla zklamaná, kdyby něco nevyšlo. Možná jednu věc – pozvednout úroveň fanfikcí. Protože co si budeme povídat, většina opravdu nemá hlavu a patu, znásilňuje češtinu a děj je jak z rychlíku. Takže můj cíl je ukázat, že se to dá psát jinak, že to může mít úroveň. Zcela egoisticky můžu říct, že se mi to slušně daří.

No a pak teda, jako asi většina autorů na wattpadu, sním o vlastní knize. A pomaličku se za ním snažím jít. Už mám první kapitolu.

Jak ses dostala k tvoření rozhovorů?

Upřímně, ani nevím. To byl takový momentální nápad, který se poměrně rychle zrealizoval. Baví mě dávat otázky, chtěla jsem kdysi i na žurnalistiku, ale školné bylo vysoké, tak jsem nemohla. Úplně nejvíc mi vyhovuje, když se člověk rozepíše, pak se dá krásně reagovat a dá se zabrouzdat do spousty míst, které by člověk ani nečekal. A nebaví mě rozhovory, kdy člověk odpovídá sotva jednou větou. To pak vůbec nevím, na co se ptát a jsou ty rozhovory pořád stejné.

Kdybys měla vybrat jedno dílo z tvých publikovaných knih (nemusí být dokončené) na wattpadu, které je ti nejvíce blízké a proč? (dílo se vztahuje se k další otázce)

To je strašně těžké. Všechny své příběhy mám ráda, na všechny jsem hrdá. Ale možná bych mohla zmínit „Zraněn na duši". Ten mě přivedl do psaní HP fanfikcí, díky němu jsem se totálně zabouchla do Harryho a Draca. A taky jsem díky němu poznala spoustu moc fajn lidí. Příběh rozhodně není dokonalý, začala jsem ho psát loni touhle dobou, dnes už bych spoustu věcí napsala jinak... Ale je to, tuším, můj nejdelší vydaný příběh (i když „Nepochopený" ho asi překoná, až ho dopíšu) a je na něm krásně vidět můj vývoj. Jak co do průběhu děje - začátek je trochu rychlejší, původně jsem myslela, že to bude mít tak 20 kapitol (ehm, skoro 50), pak jsem tempo zvolnila a i styl psaní je s každou kapitolou lepší a lepší.

Za jaké situace tě napadlo napsat dílo, které jsi zmínila v předchozí otázce?

To je naopak jednoduché. Měla jsem už všechny dobré příběhy na Drarry na Wattpadu přečtené a potřebovala jsem nějaký další. No, a když není, tak si ho Womi musí napsat sama. Takhle jsem se celkově dostala ke psaní, prostě došly kvalitní povídky na Ironfrost, tak Womi začala psát do šuplíku Ironfrost. Pak objevila Drarry a už to frčelo. No a během toho začaly přibývat i jiné páry.

Začala jsi tvoje příběhy psát hned po první myšlence námětu nebo sis to nejdřív promýšlela, jak bude děj vypadat a až potom začala psát?

Takhle, já to moc nepromýšlím, obvykle když přijde nápad (nebo spíš ta postava, co chce něco vyprávět), tak buď rovnou začnu, nebo si to nechám v hlavě do té doby, než na to přijde řada. Snažím se nemít rozepsaných příběhů víc než tři, protože pak bych měla problém se stíháním, navíc se mi pak hůř přepíná mezi charaktery. Ale ono to stejně ne vždy vyjde, aktuálně mám rozepsané „Chuť odříkaného", „Uvidět bez očí" a „Věř mi, prosím." To jsou věci, co vydávám. K tomu pak „Do posledního dechu" píšu pro sebe a „Nepochopeného", co je aktuálně pozastavený, takže se nemůžu dočkat, až něco dokončím a zase se to trochu uvolní, protože nápady stále chodí. Děj dopředu nepromýšlím, ono to nemá smysl. Postavy si dělají, co chtějí, takže se to stejně odklání od původního záměru. Kolikrát jsem sama překvapená, kam až se to samo posune, konec neznám většinou dřív, než na samém konci.

Mají postavy v tvých dílech tvojí vlastnost nebo ti nejsou podobné a jsou to čistě smyšlené postavy?

Takhle, ono asi nejde napsat (nebo já to asi neumím, nevím) postavu, která by z tebe neměla aspoň malou část. Takže bych to řekla asi tak, že všechny moje postavy mají něco mého. Hodně čerpám ze svých zkušeností, přece jen už tu pár let žiju, takže kdyby na to přišlo, tak moje postavy by daly krásný průřez mým charakterem napříč lety. Třeba Draco v „Chuti" je celý já, když jsem byla v jeho věku – stejně blbej, naivní a slepě zamilovanej (Merline, díky, že už mám ten věk za sebou).

Na druhou stranu, ne pokaždé postavy reagují přesně tak, jako bych reagovala já (ať už teď nebo dřív), tak asi aspoň nějakou malou tajemnost dokážu udržet.

Jak jsi spokojená s kapitolami, které jsi napsala u tvých příběhu? Máš to tak, že si můžeš říct „jo tak s touhle kapitolou jsem spokojená." Umíš se sama hodnotit?

No, jestli se umím hodnotit... ale jo, ale asi až zpětně. Když se na nějaký příběh kouknu třeba po roce, tak tam vidím věci, které bych už napsala jinak, ale to tak má, zřejmě, každý. Díky tomu je vidět nějaký vývoj, který autor má. Každopádně ale vždy, když vydám kapitolu, jsem s ní spokojená a je v té chvíli, kdy vyjde, skutečně asi to nejlepší, co ze sebe v té chvíli dokážu dostat. Využívám svého betačtenáře, který mi to naštěstí i potvrzuje a jen málo mi doporučuje upravit. Taky si mě vycvičil, protože je strašný detailista, takže už se fakt snažím, aby mi nevytýkal nějaké logické nesrovnalosti a tak.

Co bys vzkázala svým čtenářům a začínajícím autorům?

Svým čtenářům vzkazuji své nehynoucí díky. Fakt, miluju vás a bez vás bych toho nenapsala tolik, nefrčela každou chvilku v nějaké výzvě, abych vám zpříjemňovala den. Moc si vás vážím, z vašich komentářů se kolikrát culím jako měsíček na hnoji a srdíčko se mi tetelí. Děkuji.

A pro začínající autory – pište. Pořád, cokoliv vás napadne. Čtěte. Koukněte, jak vypadá reálná kniha, vezměte si z toho základ ohledně stylistiky a celkového konceptu. Zase pište. Nebojte si říct o názor, sežeňte si betu a korektora, nebojte se zeptat! Není to žádná ostuda a žádný učený z nebe nespadl. Nedávejte si nemožné cíle, ať nejste zklamaní, že to nejde tak rychle, jak byste si představovali. Všechno má svůj čas a každé dílo si najde své čtenáře. Vnímejte konstruktivní kritiku, neurážejte se, když vám někdo něco vytkne. Obvykle to totiž má nějaký důvod. Zamyslete se nad tím, vezměte si z toho, co budete potřebovat. A vytrvejte.

Ahoj :)

máme tu další sobotu a to znamená další rozhovor :) Tentokrát tu máme rozhovor s autorkou womiska, je to zajímavá autorka a její odpovědi jsou super. Užijte si rozhovor a určitě nakoukněte do její dílny a něco si přečtěte.

S pozdravem Patty :)