Ráda bych mezi rozhovory vkládala kratší vsuvky, které nezabere tolik času přečíst, a přesto může být přínosné se nad nimi zamyslet. Jedná se v podstatě o jakési zpětné ohlédnutí a pocity pramenící z přítomnosti.

Tuto zpověď dala dohromady -P, když jsme tuhle do rána diskutovaly nad různými projekty. A nakonec jsme se dostaly až k tomuto.

Ještě připomínám, že -P najdete i tady na Wattpadu pod přezdívkou druhy_zivot_P. Mimo zpovědi si tak můžete přečíst její poezii či úryvky z chystané autobiografické knihy, které tu publikuje. Pokud vás baví číst tvorbu s tematikou drog, oboje vás jistě zaujme.

Ale teď zase zpátky ke zpovědi:

"Nejsem si vůbec ničím jistá. Lítám v tom teď už snad pomalu třináctej rok, a i když už na tom nejsem ani zdaleka tak blbě, jak jsem byla, v žádném z mých období užívání, pořád mě to vtahuje zpátky.

A je úplně jedno, že už si nic nestřílím, že nemívám úlety delší než týden, že pak dokážu abstinovat. Tím se snažím uklidnit sebe samu, ale v nějakém bodě si musím přestat lhát. Pořád jsem závislá, pořád beru drogy, pořád je to průser.

A všichni mi říkají “joo, to zvládneš, já ti věřím,” ale... jsou momenty, kdy sama sobě věřit přestávám. Vždycky se znovu zvednu, protože to nevzdám, nikdy…

Ale začínám se domnívat, že strach ze selhání je to nejčastější, co mě k němu nakonec vždycky dožene. "

(Poznámka autorky: střílet si = užívat nitrožilně)