Druhá zpověď se od kontentu celé sbírky značně liší - poskytla ji osoba, jejíž matka byla závislou, což se v jejím počínání ne vždy podařilo skrývat. Ponořte se tedy do řádků psaných osobou, která vše viděla z té druhé strany.

Mé dětství bylo na jednu stranu skvělé a jsem za něj vděčná, protože jsem to, co jsem. Ale spousty dnů a měsíců z mého dětství mám uložené, jakože se nestaly... Nevím, kdy jsem začala vnímat to, že okolo mě je něco jiného, vlastně asi až teď, když mám svou vlastní rodinu, si uvědomuji, že to nebylo v pořádku.

Začátky zřejmě byly super. Bydlely jsme v Praze v Břevnově a vlastně jsem měla dostatek všeho. Moje máma byla rozvedená a našla si, když mi bylo pět, chlapa z Moravy, který s námi žil. Byla svatba a já jezdila na Moravu k jeho rodičům a vlastně jsem tam trávila veškeré prázdniny. Do první třídy mě vedli všichni z rodiny a já byla miláček... Věčně u nás byli nějaký přátelé a mně vyhovovalo, že mám jejich pozornost -  tam srandičky, tam sladkosti - zhruba do čtvrté třídy (máma prodávala drogy, tak byly peníze) nejčastější slovo u nás doma bylo matro... Nechápala jsem.

Nicméně z perníku se pomalu přehoupli k heráku, a to se hned vše změnilo. Dodnes si pamatuji, jak jsem v noci stala v otevřeným okně a brečela jsem: "Maminko..." Protože mě uspali a šli do víru velkoměsta. V noci mě třeba vzbudili a vysypali na mě hromadu drobných (soudím, že hráli automaty) a u nás doma stále někdo. Měli jsme 1+1. A do mého pokoje nikdo nesměl, až na jednoho, byl to známý kytarista punkový kapely a ten mě učil bubnovat a pouštěl mi Rádio 1. 

Byly to časy, kdy jsem lítala s klukama Tonerovama po Praze a byly jsme šťastný a svobodný děti a naši rodiče se doma společně sjížděli. Nikdy jim nepřišlo divný, že jsme v devíti letech lítaly do noci... Nebo koukaly na horory, pamatuji si dodnes Vymítač ďábla a já měla z toho hrůzu. Je těžký to zpětně rozdělovat podle věku. Hodně se mi to plete.

Rozhodně po téhle svobodě přišlo peklo... S mámou jsem chodila do krámu ji hlídat a máma kradla kafe a já vždy brečela, ale ona mě přesvědčila, že jí musím pomoct. Pak naše cesta směřovala k Vietnamci, kde pět Nescafe prodala, šup na tramvaj a jely jsme na Karlák nebo Národní třídu, kde byli vždy ti samý známý.

A dodnes vzpomínám na Karláku na vykotlaný strom, kde jsem si hrála, než si tam máma vyřídila své... Doma najednou nešla elektrika a já chodila do školy s topinkama a děti si mě dobíraly... Nevím, jak jsem chodila oblečená. Dřív se to tak neřešilo. Ale lůzr jsem byla. Kvůli našim si na mě zasedla i učitelka dodnes ji mám utkvělou v paměti. Dávala mi to, že naši nejsou v pořádku, sežrat, ale sakra proč mně? Já byla dítě, já musela koukat na to, jak si moje máma nípe nohy, které má samý bolák... Já, když otevřela ledničku, byly tam krabice s jehlama, polštářkama a kontejmerama na jehly... Já zvedala pozvracenou mámu s jehlou v ruce. A já koukala na záchodě, kde jsem chtěla čůrat na týpka, který si na lžíci vařil.

Ale mně to přišlo normální v té době. Před šestou třídou jsem vzala do školy fotky z dovolené a pak to šlo rychle. Najednou jsem byla u babičky, změna školy a mně začala přísná výchova. Mimochodem na těch fotkám jsem byla já, vyfocena s marihuanou a naši kouřili jointa. Jenže já myslela, že to jsou stromečky... No, odstartovalo to, že jsem byla podrobena výslechu. A já řekla, že nevím, že mamka jede v matru... Jak už jsem psala, tohle slovo mě provázelo od šesti let a tím pádem jsem si to spojila, že to znamená třeba "práce".

Nevím... rozhodně pro mě začalo peklo. Ať byl život u mámy jakýkoliv, vždy jsem byla svobodná a vlastně jsem ani nestrádala. Divný, že... Ale babička s dědou, to byl výcvikový tábor. Začala jsem od nich utíkat, krást ve škole, bili mě, což jsem doposud neznala... Najednou jsem měla přísný režim. Dopadlo to tak, že jsem dělala vše proto, abych se dostala pryč od nich. A při jedné krádeži ve škole jsem dostala hysterák a putovala do Bohnic na dětský oddělení.

No, tohle je kapitola sama o sobě. Rozhodně, co jsem neuměla, tam jsem se naučila. O mámě jsem nevěděla. Až když jsem jela na víkend z Bohnic, byla tam. Opět boláky, vyhublá a hodinové zaseky v koupelně... Byla jsem ráda, že jsem se v neděli vracela zpět do Bohnic. Pak najednou zmizela úplně, vykradla babičce byt a vlastně to bylo, když bylo jedenácté září a já byla Bohnicích... Moje cesta po Bohnicích byla od tety k tátovi, ze škol do škol... A pak do pasťáku. Nebyla jsem andílek...

Můj první joint byl v jedenácti, otrava alkoholem v devíti, moje první zkušenost s perníkem ve čtrnácti... Ale vše jen jako bojkot. V pasťáku jsem poznala přítele a dokončila si školu. Pár let mi ještě dělalo problém žít normální život. A vlastně někdy v dvaceti pěti můžu říct, že jsem teprve dospěla k zodpovědnosti...

Nejsem dobrý pisatel a tohle je opravdu jen osekané, protože zážitků mám mnoho. Vydalo by to na knížku ale kdo by to četl :) Všechny zajímá, jak to prožívá ten, kdo bere, ale my děti? Mám tříletou dceru a neumím si představit dělat to, co moje máma... Drogy dokážou zabít mateřský cit. Ale dokáží i zabít něčí dětství, budoucnost človíčka, který v tom byl... Necejtim žádný emoce, když o tom píšu, protože jsem se s tím smířila. Občas se mi nějaká vzpomínka v hlavě přehraje...

Někdy si říkám, kde bych byla teď...
Rozhodně Bohnice, diagnosťák a pasťák... Byly pro mě víc rodina než to, co jsem asi zažívala. Vzpomínam na ně ráda, na ty roky... Vlastně jsme si tam byli všichni rovni. Každý měl něco jiného v životě špatně, ale nikdo nesoudil. Ale venku jsem byla "dcera feťačky" nebo "ta, co byla v pasťáku"...Teď jsem díky bohu "ta skvělá máma".