-P je bezpochyby osobou, který má toho o užívání drog dost co říct. Sama jich zkusila více než dost a její příběh patří mezi ty hodně zajímavé. Věřím, že vám nebude dělat problém se do tohoto rozhovoru začíst a zjistíte toho mnoho zajímavého nejen o -P, ale i o návykových látkách všeobecně.

Twitter: druhy_zivot

1. Začneme jednoduchou otázkou. Kolik ti je let a co bys o sobě prozradila?

Zdravím všechny čtenáře, jmenuji se Sabča, ale většina čtenářů mého twitteru mě zná jako –P. Příští rok mi bude třicet let. Většinu svého života bydlím v Ostravě. Jsem závislá třináctým rokem na pervitinu, o své cestě a zkušenostech jsem se před dvěmi lety rozhodla začít psát na twitter účet, který se časem změnil v mou osobní amatérskou poradnu pro (nejen) začínající a mladé uživatele drog, jejich blízké, a v neposlední řadě také pro lidi, kteří se o život závislých jen zajímají a jsou zvědaví. Pomáhám tedy na základě svých letitých zkušeností druhým, a plánuji v této cestě také pokračovat. Hlásím se na VŠ, a poté bych to ráda dělala i profesionálně. Mezi mé koníčky patří především četba, seriály a paření her. 

2. Abychom si mohli utvořit lepší obrázek o tvé osobě a o tom, co vše nás v tomto rozhovoru čeká, zeptám se tě na následující: Co za drogu jsi měla naposledy a jak je to dlouho?

Před čtyřmi dny jsem měla kokain. S kokainem nemám žádný problém, nejsem na něm závislá, předtím jsem ho neměla téměř deset měsíců. Nijak mi to nechybělo, ale právě před pár dny se naskytla příležitost si to zopakovat s kamarádem, tak jsem na ni kývla. Samozřejmě, ideální by bylo nebrat žádné drogy, a jsem si toho vědoma. Ale občas mě to prostě bohužel vtáhne zpátky. Tohle je ještě ta lepší varianta.

3. Nyní se vrátíme do trochu vzdálenější minulosti. Jakou drogu jsi zkusila jako první a kolik ti tehdy bylo let?

Nepočítáme-li alkohol a nikotin, popřípadě zneužívání léků na předpis z domácí lékárničky, tak jsem jako první drogu vyzkoušela pervitin. Bylo mi tenkrát šestnáct let. Došlo k tomu po tom, co jsem se dva roky intenzivně snažila k drogám dostat. Fascinovala mě lidská dna, což bylo zapříčeněno několika faktory z mého dětství a dospívání. Ještě se k tomu vrátím. Takže jsem se sebou byla spokojená, že se mi to konečně povedlo, mé pocity byly... fajn. Byla jsem v euforii, lítala jsem s kamarádkou po městě a večer jsem si moc užila. Než přišel první dojezd, pak už to bylo horší... ale první čáru nikdy nezapomenu.

4. Na předchozí otázku v tento moment navážu další: Pamatuješ si, jaké drogy jsi postupně zkusila, tedy na kterých jsi hned po té první začínala? 

Nepamatuju, protože jsem sklerotik, ale ze stejného důvodu jsem si to začala psát. Mám celý seznam, jak to šlo chronologicky za sebou:

- Nikotin

- Alkohol

- Pervitin

- Marihuana

- Hašiš

- Mefedron

- Extáze

- Toluen

- Neznámá syntetická látka ze smartshopu

- Kratom

- MDMA

- Kokain

- Oxycodon

- Ritalin

- Speed

- Poppers

+ nesčetně léků na předpis, které mnoho lidí zneužívá jako drogy, ale já je (i při nadužívání některých z nich) beru skutečně jako léky, nikdy ne jako prostředek k tomu dosáhnout nějakého stavu.

5. Co tě dovedlo k tomu, že ses rozhodla brát drogy?
Jak jsem už řekla, snažila jsem se k drogám dostat velmi intenzivně asi dva roky. Povědomí o tom, co mě k tomu vedlo se vyvíjelo s přibývajícími lety a s přibývající snahou porozumět jak tomu, tak sobě obecně. Nejdříve, v těch patnácti letech jsem se absolutně nezamýšlela nad tím, proč mě to táhne k něčemu tak destruktivnímu. 

Brala jsem to jako něco, co mi splní sen padnout až na dno. S oblibou říkám, že jsem byla závislá ještě před první čárou. První roky závislosti jsem to začala připisovat faktu, že jsem si přečetla knížku My děti ze stanice ZOO, a ta mě namísto odrazení úspěšně přitáhla, a fascinovala. Ale pořád jsem se nezamýšlela nad tím, proč. Dnes už vím, že to bylo mnoho faktorů, které se nešťastně sešly, ale i když některé z nich souvisely s lidmi kolem mě, připadá mi důležité zde uvést, že nikoho neviním za to, že jsem začala brát drogy. 

Bylo to ve finále pouze mé vlastní pitomé rozhodnutí a vlastní labilita. Mám diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti. Zneužívání návykových látek je jedním z velice častých příznaků této poruchy, stejně jako sebedestruktivní sklony. Vzniká v dětství. Otec nás opustil když mi byly tři, a máma na mě zůstala sama. Mou výchovu v příchodu do puberty docela dost přestala zvládat. Ve škole jsem byla šikanovaná, a jak rodina, spolužáci, tak ani učitelé mi nikdy nedali pocit, že bych mohla mířit nahoru. A dítě pojme za své smýšlení druhých o něm velmi, velmi rychle. Nevěřila jsem, že bych mohla mířit nahoru... cítila jsem se jako zklamání pro všechny - a tak jsem začala mířit jediným směrem, kam jsem věřila, že mířit můžu, a to na dno. Situace ve škole mě ale stále, roky, až do deváté třídy utvrzovala v tom, že je to přesně takto. 

Že nikdy nemám na to něco dokázat. Třídní učitelka mi v devítce dokonce řekla, že se ani nemám zkoušet hlásit na maturitní obor, protože bych se tam jen trápila. Je fakt, že jsem měla blbé známky...neměla jsem totiž motivaci a byla jsem hrozně líná. Tak jsem šla na učňák. Nic jiného mě ani nenapadlo. Z učňáku mě nakonec (naštěstí!) vyhodili po třech letech, a já se shodou okolností dostala na maturitní obor. Nikdo nevěřil, že na to mám, ale po vystřídání několika oborů v rámci jedné školy jsem odmaturovala s vyznamenáním, a byla přijatá na čtyři vysoké školy, i když mi studium tenkrát znemožnil zdravotní stav. 

Nyní jsem přijatá na VŠ znovu, a už se nemůžu dočkat studia. Už nemířím na dno, nemám potřebu se trestat z pocitů viny, nedostatečnosti, nemám ani chronický pocit toho, že jsem nudná a že to je důvod, proč nemám přátele. Pocit, že jsem nějak špatná. Je to teď přesně naopak...bohužel následky těch prvních let s drogama, které mi zasáhly do života během dospívání si nesu v podobě docela dost těžké závislosti dodnes.

pokračování v následující části