11. Ještě chvíli zůstaneme u těch změn. Ví tvá rodina, známí anebo partner, že fetuješ?

Má žena to ví, kamarádi také. Rodina ne. Věděli o tom kdysi, těch prvních šest let a málem je to (především mou mámu) doslova zabilo. Takže ne. I když bych se kolikrát ráda svěřila mámě, nemůžu to udělat, protože jí nechci ublížit. Už to není lhaní, abych se uchránila nějakého trestu, výčitek, a tak dále jako v dětství a pubertě, protože jsem chtěla brát dál... ale teď chráním mámu před tím, co by s ní ta informace udělala. Z mého mládí má reálná traumata a snad i PTSD. V žádném případě jí to nezpůsobím znovu.

12. Co se týče utajování: Máš nějaké specifické místo kam doma schováváš drogy?

Měla jsem donedávna takové holografické pouzdro na zip, zhruba o velikosti malé peněženky, kam jsem si dávala šňupátka, drogy, kapsle... při posledním vyabstinování od perníku jsem ho vyhodila. Nějak došlo k tomu, že mám nové, velice podobné tomu prvnímu. Ale zatím jsem v něm žádné drogy neměla. A doma jsem si vždycky drogy schovávala do šuplíku v nočním stolku.

13. K předchozí otázce ještě podotknu, že na to, aby člověk mohl drogy uschovat, musí nejprve nějaké mít. A sehnat drogy není vždy jen tak. Jaká byla tvá nejnáročnější cesta k drogám? Na to navazuje další otázka, která je tak podobná, že ji ani nebudeme oddělovat - kolik nejvíc kilometrů jsi jela pro drogy?

Tak asi si úplně nevzpomenu na nejnáročnější cestu k drogám... možná bych připomněla tu první, která trvala dva roky shánění jakéhokoliv způsobu, jak přijít k první čáře. Rovněž jsem kdysi byla schopna čekat i třináct hodin před barákem na někoho, o kom jsem věděla, že mě obral a že už nepřijde. Ty časy jsou ale dávno pryč, v posledních recidivách mi dealeři a vařiči obvykle vozili drogy až domů, maximálně jsem jela taxíkem. MHD jsem jezdila spíše výjimečně, většinou mi to za to poslední roky ani nestálo, pokud šlo o nějaké menší množství...a pokud šlo o větší množství, tak mi to už vozili až pod nos. A nejvíc kilometrů? Třista osmdesát z Ostravy do Prahy. Ale tenkrát šlo o větší množství drog, které se v Ostravě nedají sehnat, a já je fakt chtěla zkusit. Konzumovala jsem je deset měsíců. (Krabička šedesáti léků oxycodon, 80mg)

14. A nyní přišel čas trochu odlehčit. Napíšeš nějaký svůj zážitek s haldama na drogách, který ti přišel nejvíc absurdní? Na jaké droze jsi tento zážitek zažila?

Nikdy jsem neměla vyloženě haldy, možná z nevyspání, ale ne z drog. Nejblíž tomu měly asi stavy po trávě, kdy jsem zhulená šla po ulici, a (hlavně po tmě!) jsem měla pocit, že se vůbec nepřibližuji k nějakému záchytnému bodu, na který jsem upínala zrak. (Třeba lampa, strom, roh domu...) Psychedelika jsem nikdy neměla, kvůli mému zdravotnímu stavu by to asi nebyl nejlepší nápad, a tedy haldy jdou docela mimo mě.

15. U humoru ještě zůstaneme. Položím ti otázku, ke které vím, že zrovna ty máš mnoho co říct. Vymyslela jsi někdy nějaký feťácký výraz?

Mám celý slovníček. Těch slov byly desítky, ale bohužel jsem si nezapamatovala zdaleka všechny.

Ale ty, co ano, sem dám asi pro pobavení kompletně:

Smažena - označení pro ženu či dívku, která fetuje pervitin.

Párnanoia - moment, kdy si uvědomíte, že všichni ti duchové, špioni a démoni, kteří vás už týden sledují, ve skutečnosti mají nepřátelské úmysly.

Antipsychazpika - léky, které spadají do kategorie antipsychotik, a které vám napíše doktor po tom, co u vás správně identifikuje symptomy párnanoi.

Pikémoni - tvrdé jádro mých prvních dvou set sledujících z Twitteru.

Nejmocnice - stav, v němž je člověk tak moc, že dokáže vymyslet slova, jako jsou tahle. Pozn.: Je jen velmi tenká linie mezi Nejmocnicí a nemocnicí... tak pozor.

Snídávka - to, co sjedete ráno místo snídaně.

Obědávka - to, co sjedete v poledne místo oběda.

Večára - to, co byste byli bývali sjeli večer místo večeře, kdyby vám nedošlo matro.

Přesnídávka - to, co sjedete mezi snídávkou, obědávkou a večárou.

Kobrota - když si narýsujete kobru, sjedete ji, a jste dostatečné prase na to, abyste to okomentovali slovem "mňam".

Abstinevermind - když fakt víte, že chcete na 100% abstinovat, a že tentokrát už to vyjde... ale stejně si vykutíte párno.

Buchnostřelba - sport, o kterém všichni feťáci tvrdí, že ho nikdy nebudou provozovat, ale přitom většinu z nich o pár let později najdete v první lize.

Expeříment - libovolný pokus, obvykle na lidech, či vás samotných, který zkoumá libovolný jev nějak se dotýkající pervitinu, či závislosti na něm.

Párnalelní světy - když berete skoro každý den více, než měsíc, a začínáte pociťovat, že jste tak trochu jinde.

Filozofetka - když se sjedete do filozofické nálady, a skutečně věříte tomu, že vaše úvahy jsou tak geniální, jak si myslíte.

Pikocentrismus - když má člověk jasně danou preferenci v tom, co konkrétně chce fetovat.

16. Je nějaká droga, která tě absolutně neláká a hnusí se ti?

Dvacet let jsem se vytrvale s přestávkama snažila sehnat heroin. To byl vlastně můj cíl od začátku, nikdy jsem nechtěla být závislá na perníku, chtěla jsem se totálně zlikvidovat herákem. Nikdy se mi to nepodařilo sehnat, ale vždy mě to lákalo. U nás moc heroinu není. A zrovna pár měsíců se mi konečně naskytla příležitost ho vyzkoušet. Držela jsem sáček s ním v ruce, a měla jsem možnost si ho dát. A odmítla jsem. Říkala jsem si v tu chvíli, že ta část mě, která si chtěla zničit život, když mi bylo patnáct už ve mně dávno není. Chci žít, chci mít po tom všem svinstvu krásný život, a to se prostě moc neslučuje s experimentováním s heroinem. 

Říkala jsem si rovněž, že bych si na něm asi neujela, protože mě opiáty prostě nebaví, ale že takto mluvilo určitě mnoho lidí... a za ten risk už mi to prostě v tu chvíli nestálo.

Bohužel pár týdnů na to, (přesně na den o sedm let později od zahájení mé letité abstinence od všech drog) jsem tu možnost měla znovu. A v tu chvíli, kdy jsem dopředu nepředvídala, že tomu rozhodnutí budu vystavena znovu, a kvůli nutnosti se rozhodnout hodně rychle mi zcela selhal rozum a zdravý úsudek. Tak jsem to udělala. Litovat jsem toho začala hned další den, a lituju dodnes. Nezopakovala jsem to, ale vím, kdybych mohla vzít zpátky jednu jedinou věc, jednu životní chybu, bylo by to tohle. Ne první čára a následných dvanáct let závislosti na piku, ale tohle. 

Takže ano, navzdory, nebo možná spíš DÍKY této zkušenosti se mi nejvíc hnusí herák. Nedokážu o tom pořádně mluvit, tak to dusím v sobě, tedy nedokážu odpovědět na otázku "Proč?" a i kdybych mohla, slova to nedokáží přiblížit. Pokud ale někdo z vás čtenářů zvažuje, že si tuto zkušenost chce odškrtnout ze svého wish-listu stejně, jako jsem to měla v pubertě já, prosím, napište mi na Twitter nebo kamkoliv jinam. Ke zvážení je toho totiž daleko, daleko víc, než jen to, o čem se otevřeně mluví.

pokračování v následující části