„Musím?" zeptala jsem se pro jistotu asi po osmé.

„Musíš." odpověděl mi Marcus s pobaveným úsměvem. „Jsou to mí rodiče, ne tříhlaví draci."

„Jen aby." s nelehkým srdcem jsem se podívala na bílý dům s modrými okenicemi na konci krátké příjezdové cesty.

Položil mi ruku na koleno. „Budou tam i Molly a kluci."

„Já vím."

„Tak pojď. Užijem si to, hm?" Přece bys nechtěla být na Vánoce sama."

„Jsem zvyklá." pokrčila jsem rameny.

„Tak to máš smůlu. Takové zvyky nebudu podporovat." líbnul mě na tvář a otevřel dveře od auta.

Povzdechla jsem si a vyskočila z auta taky. Nemělo smysl opakovat stejnou debatu. Marcus se rozhodl. Tečka.

Do dnešního dne jsem v kontaktu s panem a paní Taylorovými nebyla a neviděla jsem důvod proč to měnit. Jeden den sama doma bych dozajista zvládla. Naštěstí mě na svůj plán upozornil v předstihu a tak jsem teď mohla vytáhnout z kufru tašku s dárky. Pro dvojčata byl výběr jednoduchý, dva identické žluté bagry, Molly a Marcusovo rodičům to také nebyl neřešitelný problém. Dárek pro Marcuse byl trošku větší oříšek. Kontroloval pravidelně pohyb na účtu, ke kterému jsem disponovala kartou, což efektivně likvidovalo element překvapení z dárku pro něj. Prala jsem se sama se sebou, jestli vůbec něco shánět. Dávat dárek klíčníkovi od vlastního vězení? Není to na palici? Usoudila jsem, že je. Přes počáteční nakyslou předvánoční náladu jsem mu chtěla udělat radost. Pomohla mi Molly, odchytila jsem ji během jedné z návštěv u nás doma, vysvětlila jí co bych si představovala a ona to pro mě na internetu objednala. Krásně a jednoduše jsme obešly všechny Marcusovo bezpečnostní mechanismy. Nechala dárek u sebe a dnes ho měla přivézt.

Marcus mě objal kolem ramen a společně jsme vykročili ke vchodových dveřím. Zhluboka jsem se nadechla. O nic nejde. Jen rodinná návštěva. To nevadí, že tu jsem navíc, že sem nepatřím o nic víc než sněhulák na pláž. Dveře nám otevřela žena štíhlé postavy v mojí výšce v jednoduchých červených šatech, světle hnědé vlasy měla stažené do volného uzlu v týle. Modré oči se jí rozzářily, když nás oba přejela pohledem.

„Marcusi, konečně."

Marcus se musel ohnout, aby ho mohla obejmout. Vzala jeho obličej do dlaní a dala mu pusu na čelo.

„Mami, dovol mi představit ti Danny."

Napřáhla ke mně pravačku, ale nakonec mě vtáhla do mateřského objetí. „Vítám tě, Danny. Jsem ráda, že jsi přišla."

Jako bych měla na výběr. „Děkuji za pozvání, paní Taylorová."

„Vivian, prosím. Jen pojďte. Pojďte. Kluci se nemůžou dočkat."

Marcus mě držel za ruku, prsty propletené s mými, když nás dovedl do obýváku. Proti nám se vyřítili v dokonalé synchronii přílivové vlny malý Peter a Simon. Simon skočil do náruče Marcusovi, Peter mně.

„Teto!" výskl mi z pár centimetrů do obličeje. Zářil štěstím a špatně ovládanou energií. Nešlo se neusmívat. Jestli John ve svém pokřiveném životě udělal jedinou úžasnou věc, tak to byli jeho synové. Oba mě stihli připravit o nebezpečně velký kus srdce a rádi toho zneužívali.

Poposedl si na mých předloktích a otočil se do místnosti. „Santa v noci přinesl moc dárků. Musíme je všechny rozbalit. Honem." ukazoval prstíkem na neuvěřitelnou hromadu vánočních dárků nachystaných pod stromečkem.

„Marcusi." ozval se mi za zády hluboký hlas. Ohlédla jsem se přes rameno. Z haly přicházel vysoký muž. Genetika je mocná čarodějka. Pana Taylora staršího by mi nemusel nikdo představovat, poznala bych ho i jako náhodného kolemjdoucího na ulici. Byli si s Marcusem a Johnem neuvěřitelně podobní. Mohutný a svalnatý, s ostře řezanými rysy a krátkými vlasy. Pichlavé šedé oči si mě zkoumavě měřily.

Potřásl si s Marcusem rukou a znovu se otočil na mě.

„Tati, to je doktorka Danilelle Sallingerová. Moje přítelkyně." trošku formálnější a odměřenější varianta představování.

Nechala jsem sklouznout netrpělivé čertisko po svém stehně na podlahu a přijala nabízenou pravačku. Pevně mi stiskl ruku.

„Paní doktorko."

„Danny, prosím."

Přes rty mu přeběhl lehký úsměv. „Už je to dlouho, co nám Marcus někoho představil. Musíš být výjimečná."

No, v něčem určitě. Pokrčila jsem rameny. Co na to říct? Dnešní den, zdá se, bude veselý.

„Pracujete spolu?"

„Ano."

„Vyhovuje ti to?"

„Ano." odpověděla jsem po pravdě. Nechápala jsem, kam směřuje.

Z boku se k němu přitočil John s pusou od ucha k uchu. „ Táta je v inkvizitorském módu?"

Zahlédla jsem, jak Marcus přikývl s nečitelným výrazem ve tváři. Popondal si Simona, který ho objímal jak liána kolem krku a volnou rukou našel moji.

„Sex mezi kolegy nedělá dobrotu." pokračoval nejstarší Taylor nerušeně dál.

Zadrhl se mi dech. Přeslechla jsem se? John se zlomil v pase a řehtal se na celé kolo.

„Tati." snažil se zasáhnout Marcus, ale už mu cukaly koutky.

Po šíji mi stoupalo teplo. Zlomek vteřiny jsem pozorovala přísný obličej pana Taylora a zvažovala, jestli to myslel vážně.

„Technicky vzato, Marcus je můj nadřízený, takže páchá ještě horší prohřešek proti dobrým pracovním podmínkám." odpověděla jsem s bohorovným klidem.

Rozesmál se hlubokým dobrosrdečným smíchem, na chlup stejným, jakým byl obdařen Marcus.

„To beru." položil mi tlapu na rameno. „Pojď si s námi dát skleničku, dřív než tě Viv zaměstná."

Vyfasovala jsem skleničku portského a pevné objetí od Marcuse kolem pasu. Rozhlédla jsem se po prostorném obýváku. Stáli jsme zády k pootevřenému francouzskému oknu kudy ze zahrady proudilo zcela nevánoční teplo.

V rohu stálo bílé křídlo. Kdo asi hraje? Na stěně visela plochá televize neuvěřitelných rozměrů, nyní z části zakrytá vánočním stromkem. Na druhé straně pokoje byla krémově bílá pohovka s křesílky a konferenční stolek, přes který si kluci posílali autíčka. Světle hnědou dřevěnou podlahu kryl chlupatý bílý koberec jen uprostřed místnosti.

„Konečně posila." objevila se Molly ve dveřích s širokým úsměvem na tváři.

„Moc Taylorů mužského pohlaví na jednom místě, drahá?" zeptal se pobaveně nejstarší Taylor.

„Tak nějak, Paule." mrkla na tchána a přidala se k nám.

John jí podal skleničku. „Kluci to dlouho nevydrží." zamumlal.

„To mě nepřekvapuje. Už je nebudeme dlouho napínat. Viv má všechno připravené."

„Jako vždycky." dodal s hřejivým úsměvem Paul.

Za pár okamžiků vypuklo vánoční boží dopuštění.

Dívala jsem se na různobarevnou hromadu balícího papíru a dva tříleťáky zběsile přeskakující od jednoho dárku k druhému. Musel se jim vařit mozek štěstím. Bylo to nakažlivé. Bezděčně jsem se usmívala. Ti dva dokázali přebít i hořké podtóny pocitu, že sem nepatřím.

Marcus se napasoval na gauč vedle mě a hladil mě po stehně.

„Jsem rád, že jsi tady se mnou." zašeptal mi do ucha.

Políbila jsem ho. Vší silou jsme se snažila umlčet skřeta v mojí hlavě, který by za každou cenu zničil panující dobrou náladu. Nechtěla jsem přemýšlet, kde bych měla nebo chtěla být. Chtěla jsem si užít to, co jsem měla k dispozici. A vzato poctivě, nebylo toho málo. Viv s Paulem uměli vytvořit přátelskou a přívětivou atmosféru a Marcus byl ve své extrémně milé náladě.

Sáhl vedle sebe a podal mi krabičku zabalenou v červeném papíře se zlatou stuhou. „Šťastné a Veselé, kočko." políbil mě jemně na rty.

„Počkej vteřinku. Molly?"

Zvedla pohled od dupla, kterým byla obklopená. Ukázala prstem ke dveřím, kde u zdi ležel jeden opuštěný dárek.

„Díky, jsi zlato." poslala jsem jí vzdušný polibek a postavila se. Marcus na mě překvapeně hleděl. Mrkla jsem na něj a došla pro podlouhlou krabici. Byla dobrých třičtvrtě metru dlouhá, třicet na třicet centimetrů v ostatních rozměrech. Zabalená v disneyovském papíře s Příšerkami. Položila jsem mu jí do klína a posadila se zpátky na svoje místo.

„Ty první." broukl.

Rozvázala jsem mašli a sundala papír. Otevřela jsem sametovou krabičku. Hodinky. Jemné, decentní v kombinaci bílého a žlutého zlata. Místo číslic byly vsazené drobné kamínky. Brilianty? Diamanty? Jak znám Marcuse, tak tenhle kousek byl v ceně menšího rodinného auta. Otočila jsem je. Z druhé strany byl vygravírován obrázek spojených rukou s propletenými prsty.

„Děkuju." políbila jsem ho znovu. V klidu ignoroval členy své rodiny, zajel mi rukou do vlasů a líbal mě jakoby byl poslední den před koncem světa.

„Jak se ti to povedlo?" zeptal se, když zlikvidoval obal ze svého dárku. Na stolku před ním stála vyskládaná kompletní desetidílná série Malazské knihy mrtvých. Vzal do ruky první díl a čekal na mojí odpověď.

„Měla jsem komplice." připustila jsem a doufala, že do mých metod nebude šťourat.

„Molly?"

Přikývla jsem.

Víc to nekomentoval a začetl se do anotace. „To mi zabere hodně večerů. Chceš mě zaměstnat?" zazubil se na mě a stiskl mi stehno.

„Jasné. Moc divočíš."

Oběd proběhl v poklidném, slavnostním duchu. Molly po něm vzala úplně zničená a vyšťavená dvojčata do jedné z ložnic spát. Pánové si šli nalít další skleničku a mě ulovila Vivian. „Pomůžeš mi v kuchyni, prosím?"

„Samozřejmě."

Společnými silami jsme likvidovaly poodědní čurbes. Viv se mě při práci ptala na běžné osobní věci a chvíli vyprávěla zábavné historky z Marcusovo a Johnovo dětství, které se jí vybavily, když dneska viděla řádit své vnuky.

„Uvaříme si kafe? Když tě mám chvíli pro sebe." nabídla mi.

„Ráda si dám."

„Kluci nás stejně nebudou nějakou dobu postrádat." vřele se usmála.

Usadily jsme se u kuchyňského pultu na vysokých barových židlích.

„Jsem ráda, že tě Marcus přivedl. Vypadá..." zamyslela se, ,,spokojený."

Pokrčila jsem rameny a upila silné kávy.

„Předtím nebyl?" Vypadala, jakoby čekala až se sama zeptám.

„Byl a nebyl. Něco mu chybělo."

Hm, no to mě těší. Kurnik, co mám na to říct? Přejížděla jsem nehtem po mramorové desce pultu. Zastavila moji ruku v pohybu.

„Vím, že je to troufalé, Danny. Známe se sotva pár hodin."

Zvedla jsem pohled.  Obočí se jí starostlivě stáhlo.

„Nechtěla bych, aby Marcusovi někdo ublížil."

Nevěřícně jsem na ní zírala. Musela jsem zbrkle zakašlat, abych zamaskovala hysterický smích, co se mi dral z krku. To jako já jemu? Panebože, tomu říkám ironie v čisté podobě. Mateřský instinkt zkřížený s dokonalou provozní slepotou. Vlastně to bylo požehnání, že nevěděla, co její holomci dělají. Asi by jí ranila chuděrku mrtvice, kdybych jí na ní vybalila byť jen zlomek reality. Ještě by se tak strachovala o svého synáčka? Na to jsem neměla srdce, když bude mít štěstí, dožije se požehnaného věku v přesvědčení, že její hoši jsou úplně normální.

„Nemám to v plánu." odpověděla jsem suše.

Vypila dobře půlku svého hrnku, než znovu promluvila. „Po Emily se toho bojím."

„Emily?" Kdo to zatraceně je?

„Asi bych neměla..."

„Prosím. Sám o minulosti mluvit nechce. Třeba mi to pomůže lépe ho pochopit." Pravda. Nepatrně manipulativní. Motivaci mám drobet jinou, ale mít informace nikdy neuškodí.

Vděčně se usmála. „Emily byla jeho snoubenka."

Cože? Dneska s mrtvicí odvezou mě. „Byla?" zeptala jsem se šeptem.

„Není to hezký příběh." Smutně se ušklíbla a zestárla o pár let. „ Začali spolu chodit, když byl Marcus v posledním ročníku na výšce. Snesl by jí modré z nebe, zamilovaný až po uši. Byla krásná, možná až moc. Zvládli, že odjel na několik misí, čekala na něj. Po poslední Emily otěhotněla. Marcus se na miminko těšil. Odešel z armády. Chtěl své dítě vidět vyrůstat, vzít si Emily, jednoduše založit hnízdo. A pak je spolu potkal. Podváděla ho. Několik měsíců ho tahala za nos. Pro Krista svatýho, nechala ho, aby ji požádal o ruku."

Sevřel se mi hrudník. Marcus mohl být mimořádný padouch, ale tohle je hnus.

„Čí bylo to miminko?"

„Thomase. Naštěstí."

„Znali jste ho?"

Smutně přikývla. „Byl to Marcusův kamarád." Jau.

Dopila jsem životabudič a znovu se na ní zahleděla. „Proč něco takového vůbec udělala?"

„Prý mu nechtěla zlomit srdce a pak se jí to vymklo z kontroly."

„To je zvrácené." Nemohla si vybrat, který tatínek by byl lepší? Bohatší?

„Od té doby Marcus nenavazuje dlouhodobé vztahy. Nemá důvěru k lidem. A narostla v něm potřeba víc věci kolem sebe kontrolovat, aby se mu znova nikdo nemohl dostat na kobylku. Jsi první, koho k sobě po té době pustil. Přála bych si, aby vám to klaplo. Abyste si navzájem nezpůsobili bolest, kterou už Marcus jednou musel projít." sevřela moje prsty, jakoby mohla svoji naději přelít mojí kůží a způsobit, že budu na jejího syna hodná.

Opětovala jsem její stisk. Nebudu ti nic slibovat. To by nebylo fér. Ale prvoplánovitě se pokusím tvému synovi neublížit, alespoň ho nezabít.

Asi jsme měli telepatickou spojku, protože akorát strčil hlavu do dveří. Nedal mi možnost přemýšlet, zprocesovat informace, co jsem se dozvěděla, budu to muset odložit.

„Potřebuju panáka." shrnula jsem jednoduše stav své lehce otřesené mysli.

Marcus na mě překvapeně vyvalil oči. „To tedy na tebe mamka musela udělat silný dojem."

„Jako ty." zakřenila jsem se na něj.

Došel až ke mně, objal mě pažemi a opřel si hlavu o moje rameno. Škrabal mě strništěm do tváře. „Copak ti mamka vyprávěla?"

„Historky z tvého dětství. Měl by ses stydět."

„Tak to panáka potřebuju i já." zasmál se.

„Dám si taky." přidala se Vivian a vůbec jsem se jí nedivila.

„Film?"

„Může být." Byla jsem zakutlaná pod dekou na gauči s miskou nakrájeného ananasu. Po obžerství u Vivian a Paula jsem na víc neměla prostor v břiše.

„Co by sis tak představovala?"

„Cokoliv kromě slaďárny, hororu a střílečky."

„Že se ptám. Takže porno?" vítězoslavně se na mě zašklebil.

„Řekla sis o to sama."

„Boha jeho, na Vánoce? To je i na tebe moc, ne?" věděla jsem, že si ze mě utahuje, ale proč mu neudělat radost.

Pustil Tučňáky z Madagaskaru. Fajn. Musela jsem se smát jeho originálnímu řešení.

„Můžu k tobě?"

„Jasně." Natáhla jsem pravou nohu a nechala Marcuse uvelebit se tváří na mém břiše. Spodní rukou mi objal stehno jako polštář.

Dívala jsem se na animovaná zvířátka a nechala mysl pádit po vlastních cestách. Dojedla jsem ananas a odložila misku. Pohladila jsem Marcuse po skráni. Byl díky dnešku pro mě víc lidský, zranitelnější? Uchopitelnější?

Děsilo mě, že jsem v sobě nacházela soucit a lítost nad tím, o se mu stalo. Ztrácela jsem soudnost, nebo to byla prostá lidskost? Empatie? Jeho minulost nemohla nikdy omluvit to, co udělal mně. Polehčující okolnost? Možná. Ozřejmilo to některé jeho rysy a sklony? Dozajista.

„O čem jste si povídaly s mamkou?" zeptal se tichým hlasem.

Přejížděla jsem prsty po jeho silné čelisti, tam a zpět v podmaňujícím rytmu. Nechtěla jsem si představovat hloubku zrady, kterou prošel. Nesměla jsme nad ním přemýšlet jako nad obětí, hledat pro něj omluvy.  Což kolidovalo s protichůdným pocitem náklonnosti, který jsem si k němu, přes veškeré vědomé úsilí, vypěstovala. Bylo mi líto, že se Marcusovi něco takového stalo a že ho to pošramotilo tak rozsáhle.

„Spíš?"

„Ne, přemýšlím, jak ti odpovědět."

Otočil se, aby na mě viděl. „Nejlíp popravdě, ať to nemusím páčit z mamky po telefonu v půl jedenácté v noci."  snažil se zachovat lehký tón.

„Emily." odpověděla jsem nakonec jednoduše.

„Do prdele." ulevil si a prudce se posadil. Opřel si lokty o kolena a na okamžik skryl svůj obličej v dlaních. Několikrát se zhluboka nadechl a otočil se zpátky na mě. „Neměla ti to říkat."

„Proč?"

„Je to dávná historie."

„Ale tebe do dneška ovlivňuje, ne?" zeptala jsem se měkce.

„Mluvíš o věcech, kterým nerozumíš." pohladil mě po tváři, jemně, v rozporu s úsečnými slovy. Nechal teplou dlaň na mém obličeji. „Byla to životní lekce. Ponaučil jsem se a šel dál. Víc v tom není."

„A co přesně sis z toho vzal? Že už k sobě nikoho nepustíš? Že nebudeš mít vztah s normálním poměrem sil? Nebudeš mít děti?"

„Ne. Jen, že už nikdy nedopustím, aby nade mnou někdo měl takovou moc."

„Nebudeš nikdy milovat." zkonstatovala jsem hořce v náhlém pochopení.

Překvapeně na mě hleděl. Beze slov se postavil a vzal mě do náručí. Odnesl mě do ložnice, položil na postel a bez jakéhokoliv komentáře svlékl. Lehce mě děsil a já neměla odvahu narušit jeho velmi zvláštní náladu. Hladil mě po celém těle, dotýkal se mojí kůže, jakoby mě viděl poprvé a ujišťoval se, že existuji. Nepromluvil, ani když jsme se pomalu, rozvláčně milovali. Respektovala jsem podivný stav jeho mysli, možná válčil s vlastními démony a tohle byl jen vnější projev duševního boje. Vpíjel se mi do očí smutným a přesto laskavým pohledem. Ale neřekl nic. Snažil se tak udělat bez slov? Pomocí dotyků, laskání a polibků? Nebo jsem uhodila hřebíček na hlavičku a odhalila na dřeň smutnou pravdu?