,,Nevěřím v Boha," šeptla jsem do tmy.

,,Ani já," odpověděl mi kamsi do vlasů.

,,A přesto se modlím," pokračovala jsem.

,,Zvládneš to, zvládneme to spolu," pravačkou něžně hladil moje obrovské břicho. Teď už jsem si tak nejen připadala, teď už jsem i byla vyvržená velryba na souši. Náš piditvoreček se rozhodl Marcusovi vrátit pohlazení pořádným kopancem. Začali jsme se smát. Ta tam byla zadumaná nálada, mimi jelo svojí noční etudu a my zcela fascinovaní čekali na každé kopnutí a šťouchnutí.
,,Je to neuvěřitelné," řekl potichu.

,,To teda."

Byli jsme u vytržení nad zázrakem, který se skrýval pod napnutou kůží, pravidelně se ozývající pěstičkami a patičkami. Ještě týden a uvidím ho, budu ho držet v rukou... problesklo mi hlavou a za všeobjímající radostí klusala nejistota. Budu se umět o toho drobečka postarat? Poznám, kdy má hlad? Bude zdravý? Jak ho vychováme v tom našem zmateném životě? Budeme dobří rodiče?

Propletli jsme si prsty na mém břiše.

Lehce mi přejel rty nad uchem. ,,Miluju tě."

,,Já tebe taky." Netušila jsem, že neplánované těhotenství bude nejhlasitější a tolik potřebný posel přinášející mezi nás definitivní mír.

Překulil se na svoji stranu postele, rozsvítil lampičku a chvíli štrachal v šuplíku nočního stolku. Pokračovala jsem v hlazení našeho nenarozeného miminka, které nabíralo na obrátkách ve svém půlnočním tělocviku. Nevnímala jsem Marcuse, dokud neobešel postel a nezačal mě líbat na břicho. Klečel na zemi a ve žlutém měkkém světle se mu v očích zračila neuvěřitelná něha.

Ano, miluji tě, s výhradami, s bolestí, s hořkostí, ale s úplností a hloubkou, která dala vznik novému životu.

,,Danny...," polkl, až mu poskočil ohryzek a snad i spolkl nějakou vážnější myšlenku. Dívali jsme se do očí.

Zhluboka se nadechl, jakoby sbíral odvahu.
,,Danny, vezmeš si mě?"

Zírala jsem na něj a neodvažovala se pohnout.

Nedýchal. Já také ne.

,,C o o?" vykoktala jsem.  Mateřské hormony a únava se mnou pěkně cvičí, už mám i halucinace. Nebo spím? Jen se mi to zdá, že přede mnou klečí Marcus s napjatým výrazem ve tváři?

Posadila jsem se. Třeba jsem mu jen špatně rozuměla.

,,Danielle Sallingerová, budeš mojí ženou?"

,,Proč?" nepobírala jsem to a snažila se získat čas. ,,Je to jen kvůli miminku?" zeptala jsem se. Nechci se cítit jako chodící děloha, jako prostředek.

Zavrtěl hlavou. ,,Chci tebe, s miminkem, bez miminka, s kopou dětí. Krásnou, úžasnou, inteligentní, trpělivou. I unavenou, vzteklou, prostořekou... Chci tě úplně celou."

Zkoprněle jsem poslouchala jeho vyznání. A nic krásnějšího jsem od něj neslyšela. Propletla jsem si s ním prsty na mých kolenou. Kolikrát jsem tě proklela? Kolikrát jsem přemýšlela jak tě sprovodit ze světa? Kolik šrámů na duši si díky tobě nesu? Kolikrát jsem od tebe utekla, ať v představách nebo v realitě, abych se k tobě vrátila jako jojo na gumičce?

Poznala jsem tvoji sílu, houževnatost, oddanost, lásku. Strom našeho vztahu má hodně pokroucené a zpřelámané kořeny, přesto, navzdory okolnostem, vyrostl silný a pevný. A začal plodit.

,,Ano," slovo mi vyrazilo z hrdla jako bolestný sten, i přes úsměv, který hrozil, že mi rozpůlí obličej.

Dotkl se rty mých a něžně mě políbil. Nedobýval, oslavoval, uctíval.

Objal mě silnými pažemi. ,,Slibuji, že tě budu milovat," znovu mě políbil.

,,Ctít," políbil mě na spánek, ,,Starat se o tebe," na krk, ,,o všechny naše děti." Sjel rty  na moje prsa. ,,Budu tě chránit," zakončil na břiše.

Sáhl na koberec vedle sebe. Vzal mě za levačku a políbil mě na dlaň a na zápěstí, otočil mou ruku ve svých a na prsteníček navlékl prstýnek.

V očích mě pálily slzy. Nevěřícně jsem zírala na ten zlatý kroužek posetý drobnými diamanty.

Souhlasila jsem, že dobrovolně spojím svůj život s Marcusovým. Asi jsem se nadobro zbláznila.

Probudil mě nepříjemně mokrý pocit. Asi se koupu ve vlastním potu. Vyhrabala jsem se do sedu a nahmatala na nočním stolku telefon. Displej blikl jedovatými barvami do tmy. Čtvrt na tři. Ohlédla jsem se na Marcuse, spal rozložený na zádech a lehce pochrupkával.

Opřela jsem se dlaní o postel. Fuj. Všechno bylo mokré. Rozsvítila jsem lampičku. Nebyla jsem jen zpocená, ani já, ani postel. Musela mi prasknout voda. Zrychlil se mi tep. Je to tady. Přivedu na svět miminko. Po tváři se mi rozlil úsměv.

Neměla jsem zatím žádné kontrakce, takže žádný kvalt. Vydala jsem se do sprchy. Stála jsem pod proudem horké vody pár minut, když se za mnou otevřely dveře. Přitiskl se k mým zádům, dlaněmi lehce objímající moje velrybí břicho. Opřel si bradu o moje rameno. ,,Co se děje? Není ti dobře?"

,,Je mi dobře. Jen mi asi praskla voda." Cítila jsem jak se zasmál, hrudníkem mi narážel do zad.

,,Takže pojedem?"

,,Času dost, nemám žádné kontrakce," jak jsem to dořekla, ztvrdlo mi bolestivě břicho. Výrazně silněji, než při poslíčcích.

,,Jasné," zařehtal se, když jsem hekla a chytila se za břicho přes jeho ruce.

,,Jedem Kočko, bez debat," oznámil mi Marcus po dvaceti minutách, když jsem se sušila a oblékala v pauzách mezi kontrakcemi.

,,Je to hrozně rychlé," pokrčila jsem rameny a znovu se podívala na hodinky. Po třech minutách, pravidelně. Zhluboka jsem se nadechla a prodýchávala přicházející bolest naučeným způsobem. Předporodní kurz nebyl, zdá se, od věci.

Přehodil si přes rameno moji tašku a vzal mě za ruku. Dalších dvacet minut v autě bylo pro mě malé předpeklí. Snažila jsem se pozorovat ubíhající světla pouličních lamp a projíždějících aut, poslouchala muziku, ale vnímala jsem jen Marcusovy prsty, které jsem vší silou mačkala s každou kontrakcí. Do nemocnice nám zbývalo sotva sedm minut.

Nechtěla jsem ho stresovat a nutit jet ještě rychleji, ale to, co se dělo v mém klíně, rozhodně nebyl běžný, pozvolný porod prvorodičky.

,,Do prdele," zaječela jsem a pokračovala neartikulovaným vytím. Naše dítě se dralo na svět tady a teď. Když se chýlila kontrakce ke kratičkému konci, sebrala jsem odvahu a sáhla si mezi nohy. Dotkla jsem se mazlavých ulepkaných vlásků. Můj  svět explodoval v další kontrakci, moje tělo nahodilo na autopilota a já poslechla příkazu přírody a začala tlačit. Nevšimla jsem si, že Marcus zastavil a oběhl auto. V mini pauze mi pomohl do podřepu, ruce připravené mezi mými stehny.

Jen vzdáleně jsem slyšela jeho hluboký a překvapivě klidný hlas jak říká: ,,Dýchej Lásko, dýchej."

Zaryla jsem mu prsty do obou ramen a za bolestivého řevu jsem vyšoupla do nočního horkého vzduchu našeho syna, Malcolma Taylora. Marcus ho pár vteřin nevěřícně držel v rukách, než jsem se svezla do sedačky. Strhla jsem ze sebe tílko a společně jsme Malcolma položili na můj hrudník. Trochu jsem se porovnala a nechala ho přisát k prsu. Zírala jsem na ten uzlíček v mém náručí, zatím co mě Marcus hladil po vlasech.

,,Mazec," okomentoval situaci a začal se smát.

Vzhlédla jsem k němu, oči mu zářily štěstím a něhou.

Dlouze mě políbil. ,,Děkuju Danny."

Z mojí tašky v kufru vylovil ručník a přikryl jím Malcolma na mojí hrudi. Výrazně pomalejším tempem jsme dojeli do nemocnice, kde mě i  Malcolma zkontrolovali. Nechali nás dvě hodiny odpočinout a pak nás pustili domů.

Už rozumím termínu láska na první pohled. Od Malcolma jsem nemohla odtrhnout oči. Byl jednoduše dokonalý.  Modré oči, malý čumáček a čupřina uhlově černých vlasů. Dlouhý, růžový a měkkoučký. S neuvěřitelně maličkými prstíky. Spal zabalený v tenké zavinovačce, těsně namačkaný k mému hrudníku.

Netrvalo to sedm dní, ani sedm hodin od chvíle, co mě v posteli napadlo, že ho již brzy uvidím.

,,Bude jako ty. Kašle na konvence a dělá si co chce," usmála jsem se a zvedla pohled k Marcusovi.

Seděl v křesle, které si přisunul těsně k naší posteli. Přitáhl si moji ruku ke rtům a políbil každý jednotlivý kloub. ,,To je dobře. Mně se to vždycky vyplatilo," odpověděl spokojeně a dopil skleničku whiskey.