,,Smím prosit?"

Nemusela jsem se ani otočit, moje tělo dobře vědělo, kdo stojí šikmo za mnou. Cítila jsem jeho horkost, jeho dech ve vlasech, jeho kořeněnou vodu po holení. Zaškubalo mi v kolenou, jak se nohy snažily rozeběhnout mezi tančícími lidmi. Nakročila jsem, ale pevný stisk prstů na paži mě otočil proti zdi svalů maskované v černém obleku a bílé košili. Na krku mi vstávaly chloupky všeobjímající hrůzou, když jsem pohledem doputovala přes několikadenní strniště, lehce pootevřené rty k modrošedým očím. Marcus.

,,Smím prosit?" zopakoval.

Nevěřícně jsem na něj hleděla. Kdyby se přede mnou zjevila zombie, neměla bych asi jinačí reakci. Zavrtěla jsem hlavou a začala instinktivně couvat.

Nevyzařoval agresivitu, jen klidnou uvědomovanou moc.

Nemůže přece pokaždé vyhrát, to je vrcholně nespravedlivé.

Přitáhl mě těsně k sobě, až jsem cítila tlukot jeho srdce. Naklonil se mi nad ucho a mnou projela elektrická vlna něčeho horšího než je strach. Vlna vzpomínek, které  do sebe měla moje duše obtisknuté na dlouhá léta dopředu. Vzpomínky na doteky, vášnivý sex i něžné milování, na společný smích... vzpomínky, které jsem si zakázala, když jsem nastoupila do autobusu v Miami, které mi připomínaly Marcuse jako milence a partnera.

,,Jeden tanec, hm? Pak si promluvíme." Držel mě v pevném objetí, tak jako vždycky, jak k sobě naše těla pasovala jako dílky nejpřesnějšího puzzle, jakoby se nic z posledních dnů nestalo.

A na pár minut bylo jedno, co se vlastně stalo. Proto to děláš? Jako připomínku, co mezi námi je, kromě silových hrátek? Chceš ve mně vyvolat pocit viny, nebo se pereš sám se sebou? Pálily mě v očích slzy smutku a zklamání.

Vzhlédla jsem k němu, smutně se usmál. Cítíš to to taky? To nám osud podráží nohy. První slza se mi rozeběhla po tváři dolů.

,,Neplač." setřel ji palcem a přitáhl si mě ještě blíž.

Tančili jsme, ignorujíce okolní svět, který na oplátku ignoroval armagedon v naší soukromé bublině. Vymanila jsem svoji pravačku z jeho prstů a položila ji mezi nás, Marcusovi na hrudník. Zasunula jsem ji pod klopu saka, až jsem narazila na kožené pouzdro a rukojeť pistole.

Chytil mě jemně za zápěstí. ,,Je na svém místě a taky tam zůstane."

Chtěla jsem vědět v jak hluboké bažině stojím, ne ho zastřelit jeho vlastní zbraní.

Písnička skončila, návrat do krušné reality.

,,Marcusi, nikam s tebou nejdu."

Pobaveně zvedl obočí. ,,Danny, potřebujeme si promluvit. Někde, kde na sebe nebudeme muset křičet přes muziku."

,,Jaký to má smysl?"

Zavrtěl hlavou, vzal mě kolem pasu a vedl pryč z davu.

,,Všechno v pořádku?" najednou před námi stáli Joie a Sam. Joie se mračila na Marcuse, jakoby viděla samotného Lucifera, Sam nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Byl o hlavu menší než Marcus a proti němu vypadal jako puberťák.

,,Ty brečíš?"
Směšné, holka co mě zná pár dní by se mě zastala, má odvahu, jenže netuší proti čemu stojí.

Marcus se ke mně sklonil a zašeptal mi do ucha. ,,Nekomplikuj jim ani sobě život. Tyhle děti tě nezachrání."

,,Díky Joie, nic se neděje." z tohohle musím najít cestu ven sama.

,,Určitě?" zeptala se nedůvěřivě.

Přikývla jsem.

,,O patro výš bude trochu klidnějš." řekla jsem. Verner kromě diskotéky měl i oddělený bar, kde se dalo vcelku klidně mluvit. A byli tam lidé.

Usadili jsme se k poslednímu volnému stolu úplně v rohu, nepříjemně tmavém koutě.

,,Cuba libre?" zeptal se, i když znal odpověď, měla jsem jen pár oblíbených drinků.

,,Jo."

Objednal u číšnice, jejíž vnady se snažily vyskočit z černého tílka.  Založila jsem si ruce přes hrudník a odtáhla se od Marcuse jak nejdál to šlo. Počkal, až odešla servírka, zcela netečný k atleticky dokonalému tělu, jež vlastnila a ukazovala.

Měla jsem sevřené břicho a nepříjemně se ve mně tloukly strach a vztek. ,,O čem chceš mluvit? A hlavně proč mě nenecháš jít? Zmizím a už o mně v životě neuslyšíš. Teď a tady to můžeme utnout, každý si půjdeme svou cestou." vychrlila jsem jako vodopád.

Neusmál se, neculil se, nekřičel, nevyhrožoval.

,,Nemůžu tě  nechat jít. A ani nechci." řekl klidným, pevným hlasem.

,,Proč proboha?" naklonila jsem se dopředu a vztekle praštila dlaní do stolu.

Několik lidí se po nás ohlédlo, ale bylo mi to jedno.

Chytil mě za ruku, kterou jsem zaútočila na stůl. Prsty mi objaly zápěstí jako klubko synchronizovaných hadů. Přisunul se blíž, až jsme si hleděli do očí.

,,Protože tahle varianta není přípustná. Víš toho moc."

,,Podepíšu ti NDA."

,,Ne."

,,Nemám potřebu nikomu vyprávět, co se stalo v Miami. Chci zpátky jen svůj život. Dej mi pár dní a zmizím úplně ze Států."

Číšnice přinesla drinky a i přes okaté pošilhávání na Marcuse, se jí nedostalo žádné reakce.

,,Venezuela, hm."

Právě přeseknul poslední lanko naděje. ,,Do prdele."

,,I tak by se dal definovat cíl tvé cesty." zasmál se vlastnímu vtipu.

Měla jsem chuť ho praštit. Musela jsem se spokojit s kopancem do holeně.

Sykl a cukl sebou.

Teď jsem se usmála já. Přivřela jsem oči a pořádně se napila.

,,Jak jsi na to přišel?"

,,Věděl jsem, že jsi v Atlantě. To bylo vcelku rychlé. Pak jsi ale měla smůlu."

,,Dave?"

,,Jo."

,,Ozval se ti sám?"

,,Ne, ale když jsem mu volal, tak chtěl vědět, jestli je v pohodě, když tě pozve na rande."

,,Cos mu řekl?"

,,Ať dá od tebe ruce pryč, že bys ho svým ložnicovým apetitem úplně rozsekala."

Navzdory situaci jsem se musela smát. ,,Tos mu neřekl."

,,Máš pravdu. Řekl jsem mu, ať dá od tebe ruce pryč, jinak mu je zlomím."

,,A potom ti pomohl mě najít." zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

,,Jasné." zašklebil se triumfálně.

,,Bratrská solidarita, hm?"

,,Tak nějak." odmlčel se.

,,Danny, našel bych tě i tak, jen o něco později. Dave mi ušetřil cestu do bohem zapomenuté Venezuely."

,,Chceš mi říct, že bys pro mě jel i tam?"

,,Jel bych pro tebe i na druhou stranu světa."

Zatrnulo mi. Tahle věta nebyla o nebezpečných informacích, potenciální zradě ani o Marcusově majetnické povaze, tohle pramenilo hlouběji. Ale nebyla jsem s to pobrat pravou příčinu, nebo si ji připustit.

Přejel mi palcem po kloubech ruky, kterou jsem držela sklenici. ,,Nesnášíš mě?"

,,Právě teď, Marcusi? Jo." zamračila jsem se na něj. Tušila jsem kam směřuje, manipulativní hrátky v mé vlastní hlavě a srdci.

,,A jinak?"

,,Jinak to není tak jednoduché."

Lišácky se usmál, jako bych mu něco potvrdila.

,,Kde jsi nechal naštvaného a drsného Marcuse?" už nemám co ztratit. Pokud se mi nepovede ho nějakým zázrakem setřást a pak ještě větším zázrakem, rovnajícím se pravděpodobností vymýcení tuberkulozy, zmizet někam jinam než do Venezuely.

Plán nebyl špatný, jen protivník příliš silný a motivovaný. Marcusovo klidné chování mě mátlo, nevzbuzovalo právě důvěru.

,,Doma."

,,Jako minule? Za zavřenými dveřmi, beze svědků?" odtáhla jsem se od něj, jak mnou projela bolestivá vzpomínka.

,,Ne, tak jsem to nemyslel. Byla bys radši, kdybych zuřil?"

,,Ne." přiznala jsem. ,,Nejsi rozzuřený?"

,,Už jsem to vydýchal, měl jsem pár dní času." připustil.

,,Marcusi, nemůžeme takhle pokračovat." snažila jsem se zařadit argumentaci.

,,Nemůžeme, nebo nechceme?" díval se na mě přes okraj vysoké skleničky.

,,Nemůžu a nechci."

,,Danny, nemůžeš utéct před vlastním životem."

,,Nebo před tebou?" kontrovala jsem.

,,Nesplynulo to dohromady za posledních pár měsíců?"

,,Můžeme se rozejít jak to civilizovaní lidé dělají, když nechtějí dál být spolu." odpověděla jsem kousavě.

,,Lžeš sama sobě."

,,Prosím?" cítila jsem jak se mi do tváří hrne rudý vztek. Jakým právem? Tohle byla podpásovka a Marcus to dobře věděl. V lásce a ve válce je povoleno vše. V mysli mi vytanula každá bezesná noc uplynulých dní, každé přetočení v posteli, kdy jsem zjistila, že Marcus ji se mnou nesdílí. Každý okamžik, kdy jsem se usmála nad něčím, co mu chci říct, co by ho pobavilo, nad čím bysme diskutovali, jen aby mi následně došlo, že jsem ho nechala, že jsem od něj utekla. Beze slova rozloučení, bez posledního, slzami osoleného polibku. Ťala jsem do živého masa našeho vztahu. Bylo to správné rozhodnutí a přes to mě z něj bolela celá duše. Jenže to ti Marcusi nikdy nepřiznám, nedám ti do ruky další důvody držet mě u sebe, bránit mi odejít.

Zírali jsme si do očí. Mám to v nich napsané? Pod vrstvou hrubozrnného vzteku a zklamání, že máš pravdu? Ne, to nesmím přiznat ani sama sobě, jinak cestuju přímou čarou do psychologického pekla. Díval se na mě klidně. Zvažoval varianty? Odhadoval můj další krok?

Prudce jsem se postavila a zcela instinktivně vyrazila uličkou mezi stoly pryč. Nevěřila jsem ani setinu vteřiny, že by mě nechal pláchnout. Neohlížela jsem se, nezkoumala, jestli zaplatil za naše pití. Na schodišti jsem zaslechla za sebou jeho těžké kroky. Brala jsem schody po třech a snažila se do nikoho nestrčit. Nechal mě krkolomně pádit před sebou, dokud jsem nevyběhla ven do vlahé noci. Zprudka jsem se nadechla a vyrazila mezi postávající skupinky smějících se kuřáků. Moje šance limitovaly k nule, přesto jsem se nevzdala, nechtěla jsem se vzdát, připustit porážku, neúspěch, selhání. Zklamání sebe sama. V očích mě pálily slzy a krk se mi nepříjemně svíral.

Pár metrů za posledními lidmi mě chytil za ruku, tělo se mi v rámci zachování přírodních zákonů a toho, abych si nevykloubila rameno, na fleku otočilo, až jsem s heknutím narazila do jeho hrudníku. Couvla jsem a snažila se ho od sebe odstrčit. Nedostala jsem se dál, než na délku svojí paže, ještě stále mě držel za zápěstí. Přitáhl mě zpátky k sobě.

,,Prosím, Marcusi." adrenalin mě nepříjemně nakopával. Zaklonila jsem hlavu, abych mu pod měkkým světlem pouliční lampy viděla do očí. Zaregistrovala jsem pohyb a pudově sebou cukla, ale jen mi odhrnul pramen vlasů z obličeje. Políbil mě na čelo. Dlaní sjel na záda, kde mě začal hladit jako zraněné, vyděšené zvíře. Cítila jsem jeho rty na tvářích, na špičce nosu, nad koutkem, ve vlasech u ucha.

,,Chybělas mi."

Znovu jsem sebou cukla. Dokonale mě vykolejil. Dotýkal se mě svýma velkýma rukama, vhodnějšíma spíš na medvědí zápasy než na práci chirurga, hrudníkem rozepínajícím se do mého osobního prostoru, nohama obestupujícíma moje menší, zcela přirozeně a automaticky tvořící neprostupné brnění, do kterého se moje tělo instinktivně oblékalo.

,,Nehraješ fér." řekla jsem potichu.

,,Asi ne. Chci tě." jeho hluboký hlas rozvibroval i můj hrudník. ,, Chci tě mít po svém boku, jako parťáka, v práci, v životě." šeptal dál. ,,V posteli."

,,Hlavně v posteli." rýpla jsem si a zasmála se, i když na mojí situaci nic srandovního nebylo.

,,Marcusi, to není jednostranné rozhodnutí, na to je potřeba dvou lidí."

Pustil mi levačku a místo toho mě jemně chytil za bradu. ,,Ale ty ses rozhodla už dávno, ne?"

,,A to přesvědčuješ mě, nebo sebe? Minulý týden jsem vzala čáru, pamatuješ? To nedělají lidé, kteří chtějí s někým zůstat." Bodlo mě u srdce. Nemusí vědět, že tahle část bolela a moc. Snažila jsem se ho přesvědčit jiným způsobem, že nejsem ta pravá, abych zůstala po jeho boku, jak se poeticky vyjádřil. Na únosu a omezování osobní svobody nic poetického není, ani kdyby oběť byla nasnadě tak blbá a do svého kriminálníka se zamilovala.

Zkoumavě si mě prohlížel, snažil se snad přečíst každou myšlenku, co mi proletěla hlavou. ,,Snažíš se popřít vztah mezi námi dvěma." usoudil nahlas.

,,Ano, snažím se odejít, utéct dřív než ze mě zbyde jen slupka, prázdná skořápka."

,,Potřebuješ víc prostoru."

Překvapeně jsem zvedla obočí. Že by? Že by se mi povedlo vykecat díru do jeho zatvrzelých hradeb? ,,Přesně tak. Optimálně v jiném státu. Na jiném kontinentu." podotkla jsem.

Sklonil se nad moje ucho. ,,Danielle, to nepůjde. O prostoru a svobodě můžeme diskutovat doma. Ale teď přijde na řadu osvědčený prehistorický model. Jednou jsem tě ulovil a moje už zůstaneš."

Strčila jsem do něj vší silou. Necouvl.

,,Neandrtálče!" procedila jsem mezi zuby a strčila do něj znova. ,,Tohle není sranda!" Natočila jsem se k němu bokem a snažila se do něj vrazit ramenem. Nic. Spíš to bolelo mě, než jeho. Cítila jsem se ponížená a zahnaná do kouta. ,,Nemůžeš takhle rozhodovat o něčím osudu." vzlykla jsem naštvaně a bušila ho pěstmi do hrudníku.

Překonala jsem všechny hranice zloby a zklamání a doputovala k pusté sebelítosti. Horké slzy mi tekly po tvářích a pálily jako žíravina.

,,Nejsem tvoje!" znělo to spíš jako zaúpění, než deklarace nezávislosti. A moje duše se před tou lží choulila sama v sobě.

Chytil obě moje zápěstí do jedné ruky a druhou mě přivinul těsně k sobě, dokud jsem se nedobrovolně hlavou neopřela o jeho prsa a nezmáčela mu sako slzami. Vzlykala jsem a on mě držel.

,,Pojedem domů."

,,Nemůžu. Podepsala jsem už smlouvu. Nemůžu neodjet." zkusila jsem poslední metodu, která mě napadla.

,,To už je vyřešené."

,,Bože můj, ty se fakt nezastavíš před ničím, co?"

,,Ne pokud se to týká nás dvou."

,,Nechceš se poradit s psychiatrem? Tohle zavání obsesí." zavrčela jsem sarkasticky a snažila se mu vymanit.

,,Humorné. Jedem."

,,Počkej, a co moje věci?"

,,Už je máš v autě." Propletl si prsty s mými a vykročil k řadě zaparkovaných aut. Po dvou rázných krocích jsem vykročila za ním. Víc moje délka ruky sečtená s jeho neumožnila. Nemělo smysl se s ním začít prát, nebo křičet. Ve chvíli, kdy měl, opět, moje doklady a přesnou polohu, jsem nevěděla, jak se skrýt. Odevzdaně jsem si sedla na místo spolujezdce, přitáhla si blíž mikinu a zavřela oči.

,,Připoutej se." připomněl mi, když nastartoval.

Zacvakla jsem pás a zaujala původní pozici. Měla jsem v hlavě prázdnou černotu a rašící sklíčenost. Nechtěla jsem přemýšlet, plánovat, existovat. Snažila jsem se ignorovat hudbu linoucí se z reproduktorů. Save me od Edguy byl bolavý výběr. Ujížděli jsme tmou a já nechtěla pro jednou vědět co přinese světlo.

,,Budeme se tvářit, že se nic nestalo?" zeptala jsem se.

Svítalo, obloha světlala do barvy sepraných džínsů. Byla jsem dobrou půl hodinu vzhůru a  sledovala ujíždějící auta v protisměru.

,,Chceš to řešit nějak dramatičtěji?"

Zaslechla jsem v jeho hlase úsměv, ale co mu přišlo veselé,  mi unikalo.

,,Nemuseli bysme TO řešit vůbec, kdybys mě nechal odjet." Protáhla jsem si nohy co to jen šlo.

,,Danny, oba plýtváme energií neustálým opakováním."

,,Jo, protože nechceš slyšet."

,,Stejně jako ty." odpověděl klidně.

,,Pořád nevidím smysluplnou cestu z tohohle Absurdistánu."

,,Možná stačí přestat utíkat a rozhlédnout se. Možná máš odpověď na dosah ruky." ťukl do blinkru a sjel na odpočívadlo s motorestem. ,,Co ty a snídaně? Můžeš filozofovat u kafe." zlehka se mě dotkl na stehně. Automaticky, nepromyšleně.

,,Hm." přikývla jsem. Stejnak se mi chtělo čůrat.

,,Jak si představuješ, že mi dva budem fungovat za pár let?" zeptala jsem se s hrnkem kapučína nad horkými vaflemi. ,,Co se stane, až tě přestanu bavit?" Nejlepší možná chvíle řešit závažné otázky. Teď, hned, bez přípravy. Pod stolkem z hnědého dřeva jsme se dotýkali koleny. S Marcusovo výškou jsme neměli moc na výběr. A já nad tím nespekulovala, zvyk je železná košile.

,,Danny, nepřestaneš mě bavit. Nejsme patnáctileté děti, kterým se mění nálady a náklonnosti stejně rychle jako počasí." Napíchl na vidličku poslední kousek smaženého vajíčka. ,, A co se mojí představy týče, pojď blíž a já ti to pošeptám." mrkl na mě.

,,Nechci si hrát." odvětila jsem unaveně.

,,Já jo." vybalil svůj lišácký úsměv, do kterého se musela zamilovat každá spolužačka na střední. I na vysoké.

Jenže já ho znala a do podobné léčky jsem odmítala vkročit. Nebo už jsem v ní byla až po uši?

,,No dobrá, moje představa za pár let je vcelku přízemní. Já a ty... k tomu tlupa malých Taylorů."

,,Cože?" málem jsem se polila horkým kafem. Tak tímhle směrem se moje myšlenky nikdy neubíraly. Postavila jsem hrnek raději do bezpečí na stůl a pozorně sledovala Marcusův výraz, jestli si ze mě utahuje... nebo jo.

,,Počkej, to nemůžeš myslet vážně."

,,Ale jo. Neumřeme přece jako prachatí samotáři, ne? A proč se vůbec namáhat, kdybychom to neměli komu předat?"

,,Tomu říkám úlet." zavrtěla jsem hlavou, až mě pramen vlasů pleskl po tváři. Tuhle informaci asi budu trávit hodně dlouho.

,,A jinak? Co ještě plánuješ? Postavit zámek z křišťálu? To bys měl zhruba stejnou pravděpodobnost realizace."

,,Myslíš?" naklonil hlavu na stranu, jakoby říkal jen to zkus, zkus říct, že takovou moc nad tebou nemám a já ti milerád dokážu opak.

,,Co když s tebou nebudu chtít spát?"

,,Ale Danny, to už tady bylo, na to se ti sex se mnou moc líbí." Sebejistý, sebevědomý, jako vždycky bohužel.

Začalo mi být trochu tepleji a cítila jsem, jak mi červená stoupá do tváří.

,,Vidíš, přeze všechnu nasranost zčervenáš po jedné větě jako rajče."

Kdybych uměla pohledem vraždit, už by ležel na zemi ve stejné barvě, leč jiného původu.

,,A k tvé původní otázce, ještě mám v plánu vydělat nechutné množství peněz." usmíval se, spokojený.

,,Nebylo by lepší sehnat někoho, kdo by s tebou dobrovolně založil další odnož Taylorů a  ochotně utrácel tvoje peníze?" zeptala jsem se přesladce.

,,Kdepak. Jeden dokonalý exemplář mi seslalo samo nebe, nač pokoušet osud. A mimochodem, zapomínáš na jednu moc důležitou věc. Naše peníze, ne moje."

Nechápavě jsem na něj zvedla obočí. ,,Marcusi, ty jsi sjetý. To není možné."

Chytil mě za ruku, cukla jsem sebou leknutím. Z obličeje mu zmizela samolibá pobavenost.

,,Ne." naklonil se přes stůl blíž, až jsem cítila jeho dech na tváři.

,,Jen se ti snažím vysvětlit to, co tvůj mozek skoro rok odmítá pochopit. Chci, abys byla se mnou. A chci, abys byla šťastná." odmlčel se.

V žaludku se mi usadil menší menhir.

,,Ale jestli je pro tebe příjemnější a  psychologicky přijatelnější postava drsňáka, není problém. I tuhle roli umím sehrát a co bych pro tebe neudělal. Potřebuješ potrestat za útěk? Fajn, proč ne. Jen asi musím být důraznější, než posledně."

Zírala jsem mu do bouřkových očí a nepobírala prudký zvrat událostí. Sevřel se mi hrudník.

,,Děsíš mě." přiznala jsem šeptem.

,,To je dobře. Třeba adrenalin probourá cestu do tvé zatrvzelé hlavinky."

Snažila jsem se nadechnout a moc mi to nešlo. Dělaly se mi mžitky před očima. Já snad omdlím, tom mě po... Bože můj. Zavřela jsem oči a silou vůle se snažila zastavit točení hlavy. Moje tělo začínalo vypovídat službu, mozek vykazoval přetížení, přemíru stresu a začal se odpojovat.

,,Danny!"

Nech mě jít. Ticho, klid, pohoda.

,,Danny!"

Ignorovala jsem silný stisk ruky. Už bude dobře... Najednou jsem zaregistrovala něco, na co bylo potřeba reagovat, jeho rty na mých. Líbal mě s vehemencí resuscitace.

,,Do prdele." zaklela jsem a probrala se. Tentokrát jsem vyděsila sama sebe. Opravdu jsem byla ochotná vypnout, abych nemusela přijmout realitu?

,,Vypadalo to, že omdlíš." šeptal a držel mi obličej ve svých velikých a teplých dlaních. Jeho výraz ztratil na ostrosti, zvýraznily se mu starostlivé vrásky.

,,Na, napij se pořádně." podal mi sklenici pomerančového džusu. Prohlížel si mě, jako bych to plánovala udělat znova.

Jak propluji vším tímhle zmatkem? jak můžu přežít?

,,Pro dnešek asi dost vážných hovorů, co?" zeptal se s něžným úsměvem.

Schizofrenik jeden. Ale máme si vůbec co vyčítat? Oba balancujeme na hraně. Milovat či nesnášet? Bojovat nebo utíkat? Vše ztrácelo smysl, rozostřovaly se hranice dobrého a zlého, chtěného a odmítaného. Jakoby nám chtěla vyšší mocnost ukázat paletu barev, na které míchá naše osudy, používajíc důsledně všechny odstíny.

Za všechna svá rozhodnutí musí člověk zaplatit. Každou odbočku na každé podělané neosvětlené křižovatce karma počítá, sepisuje pod sebe, sčítá a, když přijde čas a přijde jí to dostatečně srandovní, předloží účet.

Počítala jsem s tím, jen jsem nevěděla v jaké formě mi účet přistane na stole a jak rychle. Ležela jsem sama v naší společné posteli, podle jasného světla vkrádajícího se oknem muselo být dopoledne. Prospala jsem celý den? Nejspíš.

Vyhrabala jsem se z pod deky a šla se osprchovat. Byla jsem vůbec pryč? Nezdálo se mi to? Odpověď na mě čekala v podobě Marcuse.

,,Přijď za mnou do pracovny." zvedl se z křesla.

Žádné dobré ráno, jen pokyn. Byznys tón. Super, už se těším.

,,Mám hlad." namítla jsem slabě.

,,Přinesl jsem ti tam snídani." zaklapl za sebou dveře. Možná nebyl pekelně rozčílený, ale rozhodně byl vážný, odtažitý.

Oblékla jsem se a vyrazila  vstříc tvůrci osudu. Cestu zpět z Atlanty jsme přežili v míru, snad v něm budeme poračovat. Bylo mi úzko, když jsem došla k jeho stolu a chvíli pozorovala jeho zamyšlený obličej. Můj malý výlet mě vycucal, nebo spíš nedobrovolný návrat z něj. Přešlápla jsem z nohy na nohu, Marcus něco pročítal na notebooku. Ani jsem netušila, jestli mě slyšel přijít. Kašlu na to, nebudu se stavět do role školačky, co si přišla pro trest do kanceláře ředitele. Sedla jsem si proti němu k podnosu s jídlem. Tuňákový sendvič s vajíčky, mňam. Miluju Grace. Vypila jsem celou skleničku džusu na ráz. A pustila se do jídla.  Nezvedl pohled, ani jinak nedal najevo, že o mně ví.

Ozvalo se zaklepání a po Marcusově výzvě, vstoupila Grace a přinesla tác s kávou. Vřele se na mě usmála a podnos zbavený jedlého obsahu odnesla. Nalila jsem kafe sobě i Marcusovi. Přitáhla jsem si nohy pod sebe na židli a čekala. 

Nejsem nervózní, překvapivě. Jen vyšťavená, odevzdaná. Vše má svůj čas a důvod. Stejně jako moje zúčtování s karmou. Nezlomíš mě, budu přežívat dál.

,,Chci ti něco nabídnout."

Upila jsem kávu a přidala si do ní cukr, dnes byl potřeba.

,,Ano?" Nezbývá než vyčkat, co vymyslel.

,,Nechce se mi opakovaně řešit tvoje útěky, hledat tě po Státech. Zjišťovat, jestli tě nenapadlo schovat se na nebezpečném místě. Potřebuju, abys přestala utíkat."

Uchechtla jsem se a snažila to zakrýt zakašláním, když jsem viděla, jak mu přes obličej přelétla bouřka emocí.

,,Máme odlišné potřeby." konstatovala jsem kysele. Troufalé? Nebezpečné? Ne, potřebné. Nemůžu se nechat zatlačit do rohu víc, než jsem v něm už napasovaná.

,,Ne, Danny. Máme jednu společnou potřebu. Udržet tě naživu."

,,Vyhrožuješ mi?" zeptala jsem se, pevněji svírajíc hrnek v rukou, které se mi chvěly.

Naklonil se blíž ke mně a vzal si svoji kávu. Probodával mě očima, v nichž probíhala válka vzteku a potřeby ho ovládnout.

,,Ne, jen chci, aby sis uvědomila, že tohle nesmí pokračovat." odmlčel se. ,,Minulé řešení, nebylo zrovna konstruktivní, že?"

,,Nazýváš to kulantně." nemohla jsem si odpustit hořkou jízlivost.

,,Ještě chvilku a zopakujeme si ho." oznámil chladně.

,,Řekls, že..."

,,Vím, co jsem řekl. Nepokoušej mě, nemám zrovna odpouštějící náladu."

,,Promiň." netušila jsem, odkud se tohle slovo ve mně vzalo. Vypadlo ze mě ne jako reakce na výhružku, ale jako součást partnerství, která cítila narůstající nepohodu svého protějšku. Proč proboha? Proč mi na něm záleží víc, než na mém oprávněném vzteku?

Moje slovní couvnutí překvapilo i jeho. Rysy mu nepatrně povolily.

,,Mluvils o nabídce." snažila jsem se ho vrátit k původnímu tématu.

,,Ano. Máš tři možnosti. Všechny se týkají řešení tvého útěku. Za prvé je možnost, že už nevystrčíš nos z našeho domu." ukázal rukou kolem sebe.

Zavrtěla jsem hlavou vehementně dřív, než stihl pokračovat.

,,To jsem si myslel. Druhá varianta vyžaduje od tebe disciplínu a ochotu řídit se dohodnutými pravidly."

Tomu se říká poslušnost, chtěla jsem na něj zaječet, ale zhluboka jsem se nadechla, abych nevypustila z pusy démona, který by již nešel lapit.

,,Z mé strany to chce obrovský kus důvěry." který si teď vůbec nezasloužíš, pokračovalo mu nejspíš v hlavě.

,,V čem by tato varianta spočívala?"

,,Dám ti to, po čem bažíš nejvíc. Volnost pohybu. Svobodu."

,,Za tvých podmínek." upřesnila jsem.

,,Ano. Za mých podmínek."

Nemohla jsem věřit vlastním uším. Před pár minutami by mi nejraději obtiskl dlaň či něco horšího na pozadí a teď mi nabízí možnost jít? Volně? Nespím ještě? Co se stalo? Já můžu jít? Po zádech mi přejela vlna vzrušení, srdce se přestěhovalo až do krku.

,,Jaký to má háček?"

,,Nenazval bych to háček, ale součást dohody mezi námi dvěma. Pokud ji jednou jedinkrát porušíš a já tě najdu, což sis vyzkoušela v praxi, že mi netrvá tak dlouho, pak by přišla na řadu třetí možnost."

Otočil ke mně notebook. Chvíli jsem nechápavě zírala na fotku malé placaté věci. Až popisek mi pomohl. Implantabilní GPS zařízení, materiály atestované pro lékařské použití. Přece takové věci neprodávají na Amazonu!

,,Děláš si srandu?" Nechtěla jsem přijmout realitu, v které by takové zařízení existovalo a dalo se koupit.

,,Nedělám." Stoupl si a obešel stůl, kde se zastavil za mojí židlí. Sklonil se ke mně.

Naskočila mi husí kůže, když mi promluvil těsně nad uchem. ,,Danny, jestli ještě jednou utečeš, tak ti nejdřív nařežu a pak ti vlastnoručně voperuju čip a pak ti nařežu ještě jednou za to, že jsem kvůli tvé tvrdohlavosti a neposlušnosti musel narušit krásu tvojí dokonalé kůže." Dotkl se mě zlehka na šíji, přejel prsty po obratlích až se zastavil na trapézech. ,,Rozumíme si?"

Přikývla jsem.

Vzal mi hrnek z rukou a položil ho na tác. Chytil mě za ruce a vytáhl do stoje.

Bedlivě jsem sledovala každý jeho pohyb připravená k obraně. Odsunul věci ze stolu stranou a posadil mě na něj. Vmáčkl se stehny mezi moje. Byl blízko, na podobné rozhovory až moc.

,,Dám ti telefon a auto k dispozici. Když ti zavolám, zvedneš telefon. Když ti řeknu kdy a kde máš být, budeš tam. Vše ostatní budu považovat za porušení dohody."

,,Vrátíš mi doklady?"

,,Řidičák."

,,Pas?"

,,Ne. Nepojedeš sama do jiného státu, nebudeš ho potřebovat."

,,Co se změní mezi námi?"

Usmál se, poprvé dnes ráno. ,,Nic. Chci, abys fungovala. Abys byla spokojená."