,,Pojď se nasnídat." Vzal mě za ruku a vedl zpátky do ložnice. U dveří na chodbu jsem ho zarazila.
,,Takhle?" ukázala jsem na župan, vepředu úplně rozevřený od jeho hrátek.
,,Hm, to by se asi klukům špatně soustředilo na práci, kdyby tě takhle potkali. To máš pravdu." Čertovsky se zasmál. „Skoč se obléct a přijď za mnou."
Žádná otázka, prostě pokyn, člověk zvyklý dávat rozkazy a zvyklý, že je lidé kolem něj plní.
Impulsivně mi vyletěla ruka ke spánku v parodii vojenského pozdravu a sklapla jsem bosé paty. Zlomek vteřiny na mě nevěřícně hleděl a zpracovával, jak s něčím takovým naložit, a pak se usmál. „Neprovokuj, slečinko." Houkl na mě z výšky.
,,Nebo co?" špitla jsem a zároveň otvírala dveře. Kde se tohle ve mě bere, to fakt nechápu. Asi mám potřebu si hrát. Nebo zkoušet hranice našeho nově změněného vztahu?
,,Nebo," než stihl doříct, vyplázla jsem na něj jazyk a vyběhla na chodbu směrem ke svému pokoji. Upřímně jsem se smála vlastnímu žertíku a v krytu duše doufala, že jsem to nepřehnala.
,,Nebo tě přehnu přes koleno a normálně ti naplácám na holou." ozvalo se za mnou.
Rozrazila jsem dveře do ložnice a slyšela Marcusovy rychlé kroky, nechal mi krátký náskok. Za okamžik se objevil. Na rtech mu hrál lišácký úsměv od ucha k uchu. Kdy si stihnul natáhnout černé boxerky, to jsem nepobrala. Ještě pořád jsem se smála. Opřela jsem se o hranu stolu a pozorovala jeho vypracované tělo.
,,Co s tebou, koťátko? Co teď s tebou?" mnul si ruce a nohou přibouchl dveře.
Zatajil se mi dech.
,,Asi budu muset dostát svému slovu, co?" blížil se ke mně rozvážnými kroky.
„To bys neudělal, že ne?" zeptala jsem se. Ve vzduchu to jiskřilo erotickým napětím.
,,Že ne?" nadzvedl tázavě obočí. „Ale co bych to byl za chlapa, kdyby nedržel slovo?" 
Začala jsem ustupovat ke knihovně. Pomalu se zkracovala vzdálenost mezi námi. Bedlivě jsem sledovala každý jeho pohyb, který by značil, že po mě sáhne.
,,No tak Danny, pojď ke mně." Pokračoval hravým tónem a nabízel mi ruku.
,,To tak!" nedala jsem se, znovu na něj vyplázla jazyk a vyrazila jako šipka kolem něj. Doběhla jsem k posteli, vyskočila jsem na ni a přeběhla ji, ale dál už jsem se nedostala. Stál na druhé straně postele, otočila jsem se, že ji přeběhnu zpátky, ale chytil mě za zápěstí a pevným smýknutím vrátil k sobě. Zahlédla jsem jeho úsměv, pak se můj svět zamotal, jak mě přitáhl ke svému hrudníku, prudce mě otočil a následně se se mnou posadil až jsem skončila rozložená přes jeho stehna. Viděla jsem koberec a jeho nohy. Snažila jsem se mu vymanit, jenže držel mě dost pevně. „Marcusi, to nemůžeš!" ještě pořád jsem se smála, ale břicho se mi začalo stahovat nervozitou, že by opravdu své slovo dodržel.
,,Ale můžu." Začal pravačkou vyhrnovat lem županu, až skončil na bedrech. Hladil mé pozadí. „Takový rozkošný zadeček."
,,Prosím ne." Smích už mě přešel, za to jsem cítila narůstající vzrušení nás obou.
Zajel mi prsty mezi nohy a pohladil mě v rozkroku. „Hmmm, tady bysme mohli taky pokračovat." Znovu mi pomačkal zadek. „Vyplazovat na mě jazyk... no kam bysme to přišli, že?" zeptal se rétoricky, v hlase nebyla ani stopa vzteku, jen spousta hravosti.
„ Kolikrát jsi ho na mě vyplázla?"
Kurňa, on to snad myslí vážně! Snad to nebude násobit!
Lehce mě plácl, vyjekla jsem leknutím.
„Nic neslyším, mladá dámo!"
,,Taky nic neříkám."odpověděla jsem.
„Takže plus jedna za sarkasmus? To bude bolet."
Zkusila jsem se mu znova vykroutit.
„Ale no tak, takhle mi přece neutečeš. Tak co, kolikrát? Přidáme ještě jednu za zdržování?"
,,Ne." Zavrtěla jsem hlavou.
,,Ne co?" jemně mě štípl.
Co chceš vlastně slyšet? Hrnula se mi krev do hlavy, jak jsem byla předkloněná a už jsem nebyla schopná pořádně myslet. „Dvakrát." docvaklo mi to.
,,Takže dohromady pět." uzavřel.
,,To tedy ne." zaprotestovala jsem.
,,Ale jo, Danny. Dvě za vyplazovaní jazyka, jednu za sarkasmus, jednu za zdržování a jednu pro radost." zasmál se.
,,Marcusi, prosím." zajíkla jsem se. Cítila jsem, jak v rozporu s mozkem, mě přemáhá vzrušení. Mohla jsem na něj vyrukovat s jeho vlastním slibem, že mi neublíží, ale bylo mi jasné, že o to tady nejde. Byla to hra. Vysoce vzrušující hra.
,,Budeš počítat?"
,,Ne. To už je jak z nějakého filmu." zmohla jsem se na poslední odpor.
,,Jo jo, člověk se musí někde inspirovat. Ale počítat budeš. Nebo budem přidávat?" zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou a zaťala zuby. První rány jsem se vyloženě lekla. Vyjekla jsem. „Jau!" zaprotestovala jsem a snažila se rukama krýt rozpálené pozadí.
,,Jau co?"
,,Jau jedna." procedila jsem mezi zuby.
„Ruce pryč." zavelel. Další čtyři plácnutí přišly v rychlém sledu za sebou, ale horší byl zvuk plesknutí než samotná rána, nedával do toho sílu. Zvednul mě a posadil si na klín čelem k sobě. Jemně mě líbal na rty a po celém obličeji, zatím co mě svlékl z županu.
Milovali jsme se pomalu, něžně bez živočišné divokosti, objevujíce sami sebe, seznamující se na nejniternější úrovni.

O hodinu později už jsme skutečně seděli na terase u snídaně. Cpala jsem se toustem a zírala na trávník. Nepohlo se ani stéblo. Jsem zralá jít zrovna znovu spát, mám dost... velmi příjemně dost. Cítila jsem, jak se mi na tváři rozlévá připitomělý úsměv. Uf. Co to proboha dělám? Neměla bych...? Co vlastně? Co má dělat vězněný člověk? Škrabat prsty cestu ven skrz zeď? Páchat sebevraždu? Chrápat se svým věznitelem? Chrápat? To není fér! Bylo to fantastické.
,,Marcusi? Můžu?" probral mě hluboký bručivý hlas.
Trhla jsem sebou. Za mnou stál obrovský černoch v letní košili a bermůdách s krabicí v rukou. Marcus mě lehce pohladil po stehně. Otočila jsem se zpátky na něj. Usmál se, uklidňujícím, uvolněným způsobem. Kývl hlavou na muže, aby přišel k němu.
,,Přijelo PPL." položil balík na stůl před Marcuse. „Jack říkal, že na to čekáš." ukázal na krabici. „ A v pracovně je ještě jedna velká."
,,Díky."
,,Budeš ještě něco potřebovat?"
,,Ne. Díky, Same."
Zmizel stejně potichu jako přišel. Upila jsem grepový džus a přes hranu sklenky se podívala na Marcuse. Prohlížel si mě.
,,Nemůžeš se vynadívat?" rýpla jsem si.
,,Je to tak. Přiznávám se. Mám tu pro tebe překvapení." ťukl prsty do krabice. Byla veliká tak akorát na boty.
„Boty?" uchechtla jsem se.  A zahýbala bosými prsty u nohou.
,,Něco lepšího." Vzal ze stolu nůž a rozřízl jím lepící pásku držící víko krabice. „Mám jich vlastně pro tebe dneska víc."
Překvapeně jsem nadzvedla obočí. Olízla jsem si ret a napjatě čekala.
,,Chtěla bys na výlet?"
Nevěřícně jsem na něj hleděla. Přeslechla jsem se? „Jakože... pryč?" zadržela jsem dech.
Přikývl.
,,Samozřejmě. Samozřejmě, že jo!" Měla jsem problém udržet zadek na židli a emoce na uzdě.
,,Mám dvě podmínky."
Jak jinak, že. Nic na světě není zadarmo. Zadržela jsem dech a čekala.
,,Za prvé, že neuděláš nějakou koninu." Pohladil mě po obličeji. „A za druhé,"chytil mě za koleno a jel prsty dolů po lýtku až se zastavil na kotníku. Zvedl mi nohu k sobě do klína. Bezděčně jsem ho pohladila bosým chodidlem v rozkroku.
,,Už zase?" uchechtl se.
,,A za druhé?" zeptala jsem se nevinně.
Sáhl do krabice a vyndal z ní jednu menší, nízkou, čtvercovou, deset na deset centimetrů. Náramek? Hodinky? Tobě už taky hrabe!
Otevřel ji a vytáhl náramek z chirurgické oceli s masivními očky se zvláštním modrým přívěskem. Podal mi ho. Nechápavě jsem střídavě hleděla na něj a na náramek. Na ruku je to moc těžké, moc výrazné. A co proboha ten přívěšek? Otáčela jsem ho v prstech. Hladké vajíčko z pevného plastu, lesklé, tmavě modré, připomínající akvamarín, uchycené za špičky do řetízku. „Nechápu. Tohle je ta druhá podmínka?"
Přikývl. Natáhl se a vzal si náramek zpátky. Přejel mi po holeni a obtočil řetízek kolem nohy nad kotníkem a zaklapl zapínání.
V tom bude nějaký háček. Dívala jsem se na svojí nohu a pořád to nepobírala, zatím Marcus vytáhl z krabice ještě zvláštní kleštičky. Vypadaly jak děrovačky. Nasadil do nich zapínání řetízku a zmáčkl je. Ozvalo se cvaknutí a v mechanismu zapínání něco přeskočilo. „Tak a je to." Odložil nástroj a v klidu upil kafe.
,,Nechápu." podotkla jsem znova.
,,V téhle malé kouzelné věcičce," ukázal na modré vajíčko, „ je schovaná GPSka.Takže..."
Hlavou mi proběhla smršť myšlenek až se zastavila u té jediné, co dávala smysl. „To si děláš prdel?" vyjekla jsem a trnutím sundala nohu z jeho klína.
,,Pozor na jazyk, Danny." řekl tiše. „Takže kamkoliv se hneš, budu o tobě vědět."
Zírala jsem na něj a nejraději bych mu vrazila pár facek. Hovado! Zatnula jsem ruce, až mi zbělely klouby.
,,Až tě přejdou destrukční myšlenky, tak musíš uznat, že provedení není zas tak děsivé."
,,Mohlo být horší?" zeptala jsem se jízlivě.
,,Tak buď bys trčela napořád tady, což by ti asi moc nevyhovovalo, že? Anebo klasická varianta, co se nosí při domácím vězení."
V mysli mi vytanul obrázek sledovacích zařízení pro tento účel, který jsem kdesi zahlédla. Dost nápadná krabička na plastovém náramku. Něco, co by zajisté upoutalo dokonale pozornost. Přitáhla jsem si nohu k sobě a opřela ji patou o stehno. Není to tak děsivé. Aspoň to přímo nekřičí, co že to vlastně je. Zahákla jsem nehet za mechanismus otvírání, nepovolilo. Marná snaha, jako obvykle.
,,Bez správného vybavení to opravdu nesundáš." okomentoval Marcus mojí snahu.
,,Chirurgická ocel?"
,,Jo."
Tak to fakt nůžkami na nehty nepřefiknu. A co bych taky čekala, že? Zkusila jsem jak pevně seděl řetízek nad kotníkem. Docela hodně. Ne tak, aby tlačil, ale ne tak volně, aby při sebelepší vůli sklouzl. „Tak děkuju za moc hezký dárek." poznamenala jsem sarkasticky. ,,Ještě, žes mi na nohu nepřivázal zrovna kovovou kouli."
Usmál se. „To by bylo trochu nepraktické, nemyslíš?"
,,Hm. A tenhle vynález techniky mám jen na ten výlet? Pak ho sundáš, jo?" zeptala jsem se se špetkou naděje.
,,Ne. Jen si ho hezky nechej. Přece by ses tak rychle nezbavovala dárku, ne? Můžeš s tím dělat úplně všechno i se koupat."
Spokojený,co? Jako vždy. Spokojený se svým řešením.
,,Připadám si okroužkovaná jako holub." Vyrazila jsem ze sebe. Tu myšlenku hned následovala další, horší. „Nebo spíš jak otrok. Jen číslo mi chybí."
Naklonil se ke mně a jemně mě chytil za bradu. Políbil mě na rty. Druhou rukou mi přejel po stehně. „To bys měla slušivý kožený obojek kolem krku a rozhodně by ti dost tvého chování neprošlo jen tak."
Zamrazilo mě. Dívali jsme se z malé vzdálenosti navzájem do očí a já v jeho pátrala jaké temnoty se ještě dočkám. „Si dělám srandu." znovu mě políbil.
„Pojedem?"

,,Počkej tu na mě chvilku, skočím pro ten druhý balík." Nechal mě stát u paty schodiště. Nervózně jsem přešlápla a podívala se na řetízek pohupující se nad pravým kotníkem. Ach jo. To výrazně snižuje moje uprchlické možnosti. Ale pojedem ven! Zaradovalo se malé dítě ve mně, jako kdyby dostalo kyblík zmrzliny. Třeba by to za ten risk stálo. Jak rychle mě může najít? A s jakou přesností ta věcička funguje? A jak rychle jsem schopná někde venku sehnat nůžky na plech? Potřebuju železářství...
,,Vymýšlíš, jak se toho zbavíš?"
Trhla jsem sebou leknutím, nevšimla jsem si, že se Marcus vrátil. Stál přede mnou s rozměrnou krabicí v rukách.
„Kdepak. To by mě ani ve snu nenapadlo!" usmála jsem se sarkasticky. Jaký smysl má vymýšlet nějakou výmluvu, když je nám oběma jasné, nad čím dumám, když čučím na ten nový šperk na mé noze.
,,Jasně. Tak pojď, ty vědátore. Mám pro tebe ještě ještě jeden dárek." kývl hlavou směrem do chodby. Loktem otevřel dveře do rozměrné garáže, kam mi byl dříve vstup zapovězen.
Garáž měla vyhrazená pět parkovacích míst, dvě byla obsazená velkými černými SUV. Marcus je minul a pokračoval do vzdálenější části, kde byla zaparkovaná motorka, krásná, modročerná a podle mého nezkušeného odhadu pěkně silná potvora. Postavil krabici na zem a rozbalil ji. Podal mi černé kožené kalhoty a černomodrou vyztuženou motorkářskou bundu. Na motorku položil helmu ve stejných barvách. Překvapeně jsem si prohlížela novou výbavu.
,,Líbí?" zeptal se, jakoby se naše společná minulost vypařila mávnutím kouzelného proutku a zůstala jen ta nová, milenecká, nepoznamenaná část. Vlepil mi rychlou pusu na čelo.
Přikývla jsem, ještě stále lehce omráčená. Mozek jednoduše nepobíral rychlé vlny změn, naprostou nepředvídatelnost a neovladatelnost budoucnosti.
,,Tak oblíkat, ať vyjedem ještě dneska." houkl z výšky.
Začala jsem se soukat do kalhot, které mi sedly překvapivě přesně a zatím po očku sledovala Marcuse. Ze skříně vyndal kožený postroj na nošení zbraně, zpoza pasu vytáhl pistoli a nacvičeným pohybem ji usadil do kapsy postroje. Instinktivně jsem ucouvla o pár kroků.
,,Danny?"
,,Hm?" stála jsem před ním jak opařená, v rukách motorkářskou bundu. Hladký beton začal nepříjemně studit do bosých chodidel. Dívala jsem se na něj, jeho svalnaté paže, na pistoli intimně přitisknutou na levé straně hrudníku. V hlavě mi přecvakla další pojistka. Do teď jsem si nevšimla, že u sebe nosíš zbraň! Lehce jsem se oklepala, jak mě pošimrala hrůza. Zastřelíš mě, když zkusím zdrhnout? Ta otázka se mi asi musela rozsvítit na čele.
,,Danny." chytil mě za ramena a přitáhl k sobě. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí.
,,Co se děje?"
,,Nevšimla jsem si...," zhluboka jsem se nadechla, ,,že ji nosíš." Kývla jsem hlavou k pistoli.
,,Doma ne.Venku ano."
Nejsem slepá, uf.
Přejel mi prsty po čelisti. Snažila jsem se nezabřednout do nebezpečných myšlenek vlastního ohrožení.
,,Střílelas někdy?" zeptal se a dotkl se uprchlého pramene vlasů.
,,Ne. Mamka byla hodně proti zbraním."
,,Někdy, až mi budeš trochu víc věřit, tak si to se mnou vyzkoušíš, jo?" broukl klidným hlasem.
,,Já tobě?" Nechápu.
,,Ty mně. Že když mám u sebe pistoli, tak to není automaticky proto, abych tě zabil." Zadíval se mi do očí.
,,A co obráceně? Nemáš ani trochu strach, že když budu mít pistoli v ruce..." nedopověděla jsem. Nevěřila jsem ani sama sobě. Nemám sílu sebrat někomu život. Alespoň ne bez přímého ohrožení.
,,Ne. Zaprvé ti ji nepůjčím hned a zadruhé nevypadáš, že bys na to měla náturu."
Hm. Co dodat. Ale pokud by to byla cesta ven? Hlavou mi probleskla velmi čerstvá vzpomínka na ranní sex. Tělo automaticky zaplavila vlna příjemného tepla. Kruci. Bude moje zrádná část vůbec chtít utíkat? V jeho rukách mi bylo zatraceně dobře, uměl to se mnou, využíval mě proti sobě samotné, reagovala jsem na něj na nějaké hlubší niternější bázi, ne jen v rámci vzrušení, které opanuje každý začátek nového, byť i krátkodobého vztahu.
„Pojedem ještě dneska?" rýpl si.
,,Jo." V danou chvíli jsem víc něco odsouhlasila sama sobě než jemu. „Nevzala jsem si boty." Uchechtla jsem se, když jsem se podívala na svoje nepatřičně bosé nohy vykukující z kožených kalhot. Alespoň nedobrovolnou ozdobu nad kotníkem dokonale kryly.
Marcus se sehnul a ze dna skříně vylovil moje kecky i s ponožkami.
„Vidíš, jak jsi beze mě v tomhle světě beznadějně ztracená?" dobrosrdečně se usmál.
Neovládla jsem záchvat smíchu. „Totálně! Zářný příklad nesoběstačné malé holčičky!"
,,To sedí, když si zapomeneš vzít i boty."
Šťouchla jsem ho loktem do žeber.
„Ale, ale, tady někdo začíná zase zlobit." Chytil mě za paži a přitáhl zády k sobě. „Tobě to ráno nestačilo?" lehce mě plácl po vnější straně stehna.
,,Co přesně?" nevinně jsem na něj zamrkala.
Vášnivě mě políbil. Když jsme se konečně odtrhli a nadechli, cítila jsem horko ve tvářích, na hrudníku i výrazně jižněji.
,,To snad ne! Necháme si taky něco na večer, jo?" Zapl mi zip u bundy až po bradu. Po obličeji se mi rozlil přiblbý úsměv. Ač je to sebevíc zvrácené a nesprávné, moje tělo se do něj asi zamiluje.
I přes naší neskutečně dlouhou výpravu, jsme nakonec vyjeli. Držela jsem se Marcuse pevně kolem pasu přimáčknutá k jeho zádům jako dětský batůžek. Nepotřebovala jsem ani jeho důrazné varování, aby mě v žádném případě nenapadlo seskakovat za jízdy nebo páchat jiné podobné nesmysly. Nejsem sebevrah! Celkem rychle jsme se vymotali z města a pak už svištěli po menších silničkách svižným tempem kamsi do vnitrozemí. Sledovala jsem ubíhající krajinu a celým tělem vnímala sílu Marcusovo Mazlíčka, jak motorce něžně přezdíval. Přitiskla jsem se těsněji k jeho zádům a nechala v břiše vibrovat příjemné, vzrušující teplo. Bylo to osvobozující a docela romantické, dovolenkové. Asi po hodině zaparkoval na štěrkovém parkovišti před nízkou podlouhlou budovou, zvenku obitou dřevem. Sundala jsem si helmu a protáhla ztuhlé tělo.
,,Tak co? Jak se ti to líbilo?" zeptal se Marcus a v obličeji se mu zrcadlila spokojenost.
,,Perfektní." musela jsem uznat. „Netušila jsem, že je to tak úžasné. I když řídit musí být ještě lepší."
Rozzářily se mu oči, jako by z jeho tvrdší slupky vykukoval klučina, co mi chtěl ukázat svůj koníček a zároveň mi i udělat radost. „Tak to ale prrr! Tuhle krásku řídím já." poťukal rukou na řidítka.
,,No kdyby sis to rozmyslel..."
,,Nerozmyslím."
,,A kde to vlastně jsme?" zeptala jsem se. Rozhlédla jsem se po řadě zaparkovaných aut a motorek.
,,Krokodýlí farma."
Hrklo ve mně a měla jsem pocit, že sebou plácnu o zem.
,,Ne, nejsi krmivo!" Rozjařeně se smál. ,,Fungují tady jako zoo."