„Danny, pojď sem!" nezvykle úsečný tón Marcusovo hlasu mě donutil zvednout oči.
Nedíval se na mě, ale na Johna, ke mně jen lehce nabídnutou ruku, přesto jeho tělo vyjadřovalo urgenci, z které mi přeběhl mráz po zádech. Něco se dělo a nebylo to dobré. Touha vzepřít se rozkazu jak pro psa byla rychle přebita instinktivní touhou skrýt se před dosud nerozpoznaným nebezpečím. Přešla jsem pár kroků směrem k Marcusovi a jen periferně zahlédla iniciální ránu následovanou všeříkajícím křupnutím kosti. Nechci tu být. Nechci nic vidět. Moje přání bylo vyslyšeno jen částečně. Marcus mě drapl za zápěstí a nadměrnou silou k sobě přitáhl.
,,Zavři oči." řekl potichu a zbytečně. Už jsem svírala víčka a snažila se všemožně blokovat úpění a soptění přerušované zvukem dopadajících ran. Není to můj problém. Nejsem tady. Nejsem součástí téhle Hydry. Mačkala jsem Marcusovo prsty a kdybych mohla, propadla bych se jeho hrudí, o kterou jsem se opírala, do černočerné tmy nekonečného vesmíru. Hlavně pryč z téhle díry plné utrpení a bolesti. Proč to vůbec dělá? Předpokládala jsem, že to byl John, nebo jeden z jeho poskoků, který se snažil vytlouct duši z vysokého hubeného chlapíka oblečeného v černé kůži.
Na to nemám. Musím něco udělat. Nejsem stejná jako oni! Trhla jsem sebou a prudce se otočila od Marcuse.
„Nechte ho!" zaječela jsem, ale víc už jsem nestihla. Zajíkla jsem se, podlamovala se mi kolena, v hlavě mi hučelo a do paměti se mi nesmazatelně vrýval obrázek domláceného obličeje pod rozježenými zrzavými vlasy. V místnosti se rozléval nasládlý pach krve, strachu, agresivity. Bylo mi zle. Chci pryč! Od všeho. Od všech. Marcus mě v setině vteřiny přitáhl zpátky za ruku, kterou nepustil.
Ale už bylo pozdě, viděla jsem něco, co jsem nikdy vidět nechtěla. Vládu přejímala hysterie. Vzepřela jsem se předloktími proti jeho hrudníku, ale jen mě silněji přitiskl k sobě. Nenechal mě spadnout, když mě nohy nechtěly dál poslouchat, ale také mě nepustil pryč.
K čemu tohle divadlo? Prezentace moci? Ozvalo se zapraskání a nelidské zaskučení.
,,Odvezte ho do nejbližší nemocnice. Myslím, že svojí chybu už pochopil." řekl John příkře.
Zavládlo ticho, jako když odejde bouře. Slyšela jsem Marcusovo srdce, svůj zděšený dech těžce hledající  normální frekvenci a Johna jak nalévá skleničku whiskey. Marcus pomaličku povoloval stisk, kterým mě mačkal k sobě. Jemně mě hladil po vlasech. Ambivalence uklidňijícího doteku ruky, jež mě prvotně držela v tak hnusné situaci, mě štvala. Jakým právem?
,,Nech mě být." řekla jsem tiše a vyškubla se mu. Chtěla jsem pryč. Daleko. Vykročila jsem ke dveřím.  John mi zastoupil cestu a nonšalantně se o ně opřel. Došla jsem až k němu. Pozvedl skleničku ke rtům a upil. Kůže nad klouby mu popraskala do krve.
„Můžeš mi prosím uhnout?" cedila jsem slova mezi zuby a snažila se neprojít fyzicky skrz něj.
Zavrtěl hlavou.
Brzo exploduju. Uvědomovala jsem si nebezpečí vyzařující z muže přede mnou, ale moje mysl se dostávala na hranu, kdy hrozila sebedestrukcí.
„ Danny." ozval se Marcus. Nevšimla jsem si, že stojí vedlě mě. Podával mi skleničku brandy. Ani jsem se na něj nepodívala. Nemohla jsem.
,,Chci jít pryč."
,,Vem si tu skleničku a vypij jí."
,,Nechci!" odsekla jsem vztekle. Nedávala jsem to.
,,Nepokoušej." řekl tiše, ale dostatečně výhružně.
Ne, nebyla jsem doma, v bezpečí, byla jsem v jámě lvové, hnízdě plném krvelačných bestií.
,,Proč?" vzala jsem si skleničku a trochu usrkla. Alkohol mě pálil v krku. Alespoň jsem se mohla na něco soustředit.
Marcus mě chytil za volnou ruku a lehce natočil k sobě. „ Protože jsi uplně mimo. Tohle," ukázal svým drinkem na můj, „ti pomůže trochu zklidnit nervy. Abys neudělala nějakou kravinu."
Chtěla jsem se mu znovu vytrhnout, ale nepovolil. Upíjel brandy a čekal až se napiju a trochu mi spadne adrenalin. Znal mě dobře. Bohužel.
,,Jste banda hovad." neodpustila jsem si. Znovu jsem si lokla a ani setinu vteřiny nepřemýšlela, jestli od jednoho nebo od druhého nepřiletí facka a já se nezakousnu do broušeného skla.
John jen lehce pobaveně zvedl obočí. Měl velmi zvláštní náladu. ,,Myslíš? Jaká je, podle tebe, cena lidského života? Zdraví?"
,,Nevyčíslitelná." pokrčila jsem rameny, netušila jsem, kam směřuje. Ale aspoň  mi už vlastní tep nebubnoval speed metal do uší.
,,Ach jo, vy doktoři. Dívej Danny, Patrick," ukázal palcem za sebe na dveře, kterými před chvíli zmizeli jeho poskoci s dobitým chlapíkem,
,,Patrick odešel po svých. Díky jeho chybě jsme dneska přišli o sto tisíc dolarů. Bylo by adekvátnější, kdyby skončil s kulkou v hlavě?"
Zalapala jsem po dechu. „Ne, rozhodně ne. Jsou to jen prachy."
,,To sice jo, ale je rozdíl je mít, nebo nemít."
,,I pro vás?" rýpla jsem si a znovu upila.
„Ale no tak." Marcus mi jemně přejížděl palcem po hřbetu ruky.
„Patrick má dvě děti." dodal nevzrušeným hlasem.
,,No tak to bude mít rodinka radost, že je taťka v nemocnici." nemohla jsem spolknout jízlivou ironii.
,,Lepší než v hrobě, ne?" usmál se John.
,,Taky z toho nemám dvakrát radost, jenže problémy se musí řešit." Amen. Měla bych vás kluci rychle vyřešit, neb jste můj největší problém.

,,Běž nahoru, Brouku. Přijdu za tebou." políbil mě na čelo a vzal si ode mně prázdnou skleničku.
,,Už můžu, jo?" odvaha, blbost, nebo lhostejnost?
,,Ach jo, tebe jednou ta proříznutá papula dostane do maléru."
,,Tam už jsem." poznamenala jsem suše.
,,Vždycky může být hůř."  Svatá pravda. Ale když jsem se na něj otočila, jeho obličej zračil spíš únavu, než agresi. Byl to dlouhý den, většinu jsme ho strávili na sále a dávali dohromady levou tvář vojákovi, kterého postřelili v Iráku a jizvy z vojenské nemocnice mu rozhodně nezvyšovaly sex apeal. A večer tohle. Muselo být už k půlnoci, než se Patrick objevil se svojí jobovkou, lenošili jsme v obýváku s novou deskovou hrou a lahví bublinek.

Vyšla jsem schody velmi rozvláčným tempem. Autopilot mě vedl k Marcusovi do ložnice, až s rukou na klice jsem se zarazila. Mám dneska náladu s ním spát v jedné posteli? Kdy jsem naposledy spala sama? Když odjel přes noc, stejně jsem spala u něj, podvědomí ji vnímalo jako naší společnou ložnici. Zacouvala jsem o pár kroků. Potřebuji být chvíli sama, nějak se s tím vším popasovat. Po tmě jsem došla do koupelny v mém pokoji, rozsvítila lampičku u zrcadla a pustila horkou vodu do vany. V šuplíku jsem našla temně červenou svíčku. Bez sirek. Co už, světla bylo dost. Do vody jsem nasypala levandulovou sůl.  Ještě něco tomu chybí. Nahá jsem si došla do ložnice, v nočním stolku se ukrýval nedocenitelný poklad, tabulka švýcarské čokolády a překvapivě nabitý mp3 přehrávač. Jedny z prvních dárků od Marcuse. "Balíček první pomoci pro snadnější přežití" jak se tomu smál. Ironie tohoto rozmazlovacího aktu mu unikala, nebo, pravděpodobněji, mu byla šumák. Dělal si co a jak chtěl. Vklouzla jsem do vody o teplotě vhodné na pomalu táhnutý vývar a pustila si náhodný výběr. Apocalyptica mě překvapila, leč přesně odpovídala mé náladě. Macerovala jsem se a nechávala odplout všechen hnus, co mi seděl za krkem, jako malá zombie. Musím se soustředit na přežití, ne na hněv a zlobu. Marcuse s Johnem nezměním a i kdybych změnila, příjde na jejich místo někdo jiný. Zločin je nesmrtelná krakatice. Ale ta zbytečná krutost mě štve. A co chudáci ty děti od Patricka? A jejich máma? Na druhou stranu, když pracuje pro Johna, co může čekat. Žádný svatoušek to taky nebude. Před očima mi znovu vyvstal obrázek ryšavého muže s rozmašírovaným obličejem. Otřepala jsem se. Ne, neudělala jsem to já. Ani nikdy neudělám. Nikdy? Rýpla si černota ve mně. Opravdu nikdy? Dovedu si představit  komu bych byla schopná rozšmelcovat obličej... Ne, tudy ne. Chci přestat přemýšlet nad krví, rozmláceným obličejovým skeletem, lidskou špatností. Ulomila jsem si kostičku čokolády a zaplula až po bradu do vody. Zavřela jsem oči a nechala lázeň, aby si vzala vše negativní a nechala mi jen mé nebetyčně unavené já, rozmáčené do morku kostí.
Byla jsem u třetí řádky čokolády, když mi na hlavu sáhla čísi ruka.  „Ježíši Kriste!" prudce jsem se posadila, až voda vyšplouchla přes okraj vany, přes který jsem se instinktivně a velmi rychle chtěla dostat i já. Periferně jsem zahlédla Marcuse a zarazila se. Stála jsem nahá ve vaně, z uší vytahovala sluchátka. „ Do prčic, to mě dneska chceš zabít?"
Zíral na mě jak na zjevení.
,,A ty mě? Hraješ na schovávanou, nebo co to je?"
,,Cože? Jsi normální?" nepobírala jsem.
Vykročil směrem ke mně a můj pud sebezáchovy zavelel couvnout, jenže zapomněl, že stojím ve vaně. Chytil mě na poslední chvíli za předloktí. Dívali jsme si do očí a snažili se vykomunikovat, proč nám to dnes tak hrozně nejde.
,,Proč tady?" zeptal se nepatrně smířlivěji.
,,Chtěla jsem být chvíli o samotě." začínala mi být zima, tak jsem se posadila zpátky a připustila teplou vodu.
,,Můžu se přidat?" tyčil se nade mnou jak severský bůh hromovládce, ale unavený a smutný hromovládce.
,,Pojď." nabídla jsem mu ruku a s ní i smír.
Svlékl se a vlkouzl proti mně do vany.„ Uf. Paráda. Šílený den, co?" Nahmatal mi pod vodou nohu, opřel si ji o svoje koleno a začal masírovat plosku.
„ Myslel jsem, že budeš u nás v pokoji." řekl tiše, bez náznaku výčitky. „Trochu jsem se lekl, když jsem tě nenašel v posteli, ani v jedné."
,,Myslel sis, že o půlnoci běhám po venku?" uchechtla jsem se.
,,No, nepřekvapilo by mě to."
Mě taky ne.
Promačkával mi klouby na noze. „ A ještě víc jsem se lekl, když jsem tě viděl tady, osvětlenou jen tamhletou bludičkou."
,,Myslel sis, že tu po tmě páchám sebevraždu?" zeptala jsem se lehce pobavená.
Sklesle přikývl, vpíjel se mi do očí, hladil mi druhou rukou holeň. Rty mu zvlnil vřelý úsměv.
,,Jsi rád, že to tak nebylo?"
,,Samozřejmě. Pohled na krev mi nedělá dobře." zasmál se sarkasticky.
Náš život se pomalinku sunul zpět do svých vyjetých kolejí.
,,Cthěla jsem si zapálit svíčku, ale neměla jsem sirky."
,,Škoda, trocha romantiky by neuškodila."
,,To bys je tu musel nechat. A nebát se, že ti podpálím barák." Šťouchla jsem ho palcem do hrudníku.
,,Asi síla zvyku." pokrčel rameny.
„Toliko k důvěře." vyplázla jsem na něj jazyk. 
Ve světle dnešních věcí, mě ale takové prkotiny nechávaly chladnou.
Narovnala jsem se, abych mu v příšeří viděla lépe do obličeje. „ Marcusi, proč jsem to musela vidět?"
Věděl moc dobře, co mám na mysli. Také se posadil, přitáhl mě za kolena blíž k sobě, až mě objímal svýma svalnatýma a řádně chlupatýma rukama.„Myšičko moje, nemuselas to vidět. Alespoň jsem se o to snažil." hladil mě palcem po tváři, prsty jemně svíraje hranu čelisti. V očích se mu zračila něha.
Začaly mě pálit oči a já cítila, jak si první slza hledá cestu dolů. Setřel ji bříškem palce.
,,Stačilo mě jen poslechnout."
Zabiju ho teď, nebo až za chvíli?
„Marcusi, neumím to a ty to moc dobře víš." zavrtěla jsem hlavou, až ho po předloktí pleskly mokré pramínky vlasů. Nepustil mě. Nikdy mě nepustil, ani metaforicky.
,,V práci to umíš. Proč ne doma?"
Teď mi už po obličeji klouzaly malé potůčky. Odtékal s nimi i stres.
,,Na sále mi to nevadí, jsi zkušenější, učím se od tebe. Ale doma? Nejsem pes. A nikdy nebudu." Dodala jsem potichu. Zavřela jsem oči a snažila se chvíli nebýt. Zmizet.
,,Danny." políbil mě na rty. Jemně, nedobyvačně. „Však to ani nechci. Jen v takových vyhrocených okamžicích bys mohla... měla poslechnout. Nedělám to z plezíru, ale jednoduše ze zkušenosti. Vím jak reaguješ, znám tě. Vím, co se ti nebude líbit, co ti ublíží. Před čím tě chci a budu chránit. I když je ti to proti srsti. Z toho zas neustoupím já."
Nikdy jsem se na jeho omezení a příkazy takhle nedívala.
,,Nepotřebuju chránit. Jsem dospělá." konstatovala jsem hořce.
,,To nepopírám. S dítětem bych žít nechtěl." snažil se odlehčit tón rozhovoru.
,,Jsi chytrá, úžasná a naprosto dokonalá. Nechci, aby ti něco ze světa, do kterého jsem tě vtáhl, ublížilo. Mám tě rád."
Zlomek vteřiny jsem na něj zírala s otevřenou pusou. Že naše konverzace povede k takovému vyznání, tak to mě rozsekalo.
,,Copak? Ještě jsi na to sama nepřišla?"
Na niterní úrovni jsem to věděla dávno, moje tělo to vědělo extrémně dlouho, jen racionální část se s takovou informací neumělo popasovat. A Marcus o svých citech nemluvil skoro vůbec. Přitáhl si mě ještě blíž, tentokrát jsem políbila první já jeho. Napětí se uvolnilo a náš vztah odhalený na dřeň, zbavený mocenských hrátek a hořkých podtónů, nebyl špatný. To jsme věděli oba. Jako dvě lodě, co našly přístav v rozbouřených vodách života na hraně a někdy spíš za hranou.
Hladil mě bříšky prstů po pažích, pomaličku po zádech, až mě držel svýma velkýma tlapkama za boky. Pokračoval o malinko výš. Něžně se mě dotýkal spodní strany prsou. Prohluboval se mu dech a moje tělo souznělo s jeho. Líbal mě na krku, na ušním lalůčku, nad klíční kostí, na rameni. Mohlo to být milionkrát nesprávné, ale já Marcuse chtěla. Nechala jsem se hýčkat v jeho rozsáhlé náruči pro jednou neztracená, nezatracená.
Zvedl si mě k sobě na klín, objala jsem ho stehny. Milovali jsme se pomaličku, jako by znovu se objevujíce, seznamujíce. Byl hluboko a já jen maličko pohupovala pánví. Přivíral víčka a já ho líbala na ta tak často tvrdá ústa. Přejížděla jsem nehty po strništi na skráních až jsem skočila v jeho kraťoulinkých vlasech. Držel mě za zadek a jen kopíroval moje pohyby. V těsném objetí jsme se spolu vynesli na vrchol, intenzivní a velmi citlivý vrchol.
„Jsi neuvěřitelná." zůstal ve mně. Díval se mi do očí, jako by se v nich chtěl utopit.
,,Co jen s tebou udělám?"
,,Repete?" provokativně jsem na něj mrkla.
,,Ho ho hó, neříkej dvakrát." nepatrně se ve mně pohnul.
Vyjekla jsem, všechno bylo extrémně citlivé. Zasmál se a znovu nás zhoupl.   „Uííí." Opřela jsem se mu dlaněmi o hrudník a začala se bryskním tempem hrabet ven z vody.
,,Kam utíkáš? Neboj, nebudu tě trápit. Jen trošku." Chytil mě za předloktí a hřbetem druhé ruky přejel lehounce přes bradavku.
,,To určitě." usmála jsem se. Přelezla jsem okraj vany a natáhla se pro ručník. Jednu osušku jsem podala i Marcusovi. Dívala jsem se na něj v němém úžasu a bezmyšlenkovitě se utírala. Marcus byl výrazně rychlejší než já, za okamžik stál těsně přede mnou a za zády mi uzlil osušku.  Nechápavě jsem na něj zvedla obočí, ale než jsem se stačila zeptat, proč mě balí jak palačinku, vzal mě do náručí a sám nahý jako Adam, mě nesl k sobě do ložnice. Hihňala jsem se jako patnáctka, ale v břiše se mi rozlévalo příjemné horko.
,,Tohle je naše ložnice." broukl mi do ucha, když jsme prošli dveřmi a on je s vervou nohou za námi přibouchl.
„Nemusíš odsud utíkat, ani se schovávat." políbil mě na spánek. Opatrně mě položil a rozbalil s radostí malého kluka jako vánoční dáreček. Lačně si mě prohlížel, kochal se. Odhodil na zem mokrý ručník a vlezl za mnou na postel. Opřel se o o předloktí vedle mojí hlavy, koleny mezi mými stehny. Oči mu zářily, když se ke mně skláněl ještě blíž a dotkl se rty mých. Držel svoje impozantní tělo nade mnou, přesto svým trupem a svalnatýma rukama jasně definoval můj prostor k žití, ne klícku, ale objetí. Alespoň pro dnešní večer. Jeho blízkost byla omamná, byl jako kvalitní droga. Přehodila jsem holeně přes jeho boky a přitáhla si ho ještě blíž.
,,Druhé kolo?" zeptal se se šibalským úsměvem. Nečekal na odpověď, jeho penis se už domáhal vstupu. Postupoval pomaličku, dráždivě.
„Neříkals, že mě nebudeš trápit?" vzdychla jsem a lehce mu zaryla nehty do ramen.
,,Neříkal. Jen že.tě.nebudu.trápit.moc." každé slovo oddělil mělkým, vzrušujícím zasunutím. Sykla jsem a přitlačila jsem nehty víc do jeho kůže. Odpověděl prudkým dorazem. Překvapeně jsem vydechla, pobaveně zvedl obočí. Přenesl váhu na levou stranu a pravou rukou mě začal hladit, nemohl se nabažit. Jakoby sám sebe přesvědčoval, že nejsem sen, že opravdu pod ním ležím.
Stiskl zuby můj spodní ret a pomalinku, tyransky pomalu se začal pohybovat. Moc dobře věděl, co to se mnou dělá. Polévalo mě horko. Vyschlo mi v ústech, jímala mě malátnost a touha zdrapat mu záda, aby přidal na tempu.
,,Netrpělivá?" šeptl mi do ucha.
Pleskla jsem ho po bicepsu neschopná verbální odpovědi.
,,A skrytě agresivní...hmmm." kousl mě do krku až jsem vyjekla a snažila se ho odstrčit. Hbitě chytil pravačkou obě moje zápěstí a vytáhl je na polštář nad mojí hlavu. Rty mu zvlnil lišácký úsměv, hladový a nenasytný. Dotkl se nosem mého. ,,Chceš se prát?" olízl si ret. Spíš jen pro potěšení ze hry, jsem sebou cukla a neúspěšně rvala  ruce z jeho sevření.
,,Asi si tě dám." opřel se mi tváří o mojí, až mě rostoucí vousy škrabaly, a znovu mě kousl do krku, na druhé straně.
,,Jau. Budu samý cucflek, jak puberťák." Snažila jsem se mezi nás dostat pokrčená kolena. Bylo to beznadějné. Když se na okamžik nadzvedl, jenom mě solidním přírazem přišpendlil zpátky k matraci.
,,Zlobíš." konstatoval a znovu přirazil.
„A tak to máš rád, ne?" šeptla jsem a pro jednou se zahryzla já do něj.
,,Víš co se dělá holkám, které zlobí?" nepatrně zavrčel. Sjel mi volnou rukou od prsu, přes bok až pod zadek, na jediné místo zapovězené.
,,Ne.Ne.Ne. To bys neudělal." vyjekla jsem a záchvěv strachu mnou projel jako blesk. Díval se mi z pár centimetrů do očí, kde se musel zračit rychý přechod z vášně k rodícímu se děsu.
Zacouval prsty na hýžďové svalstvo, kde mě zmáčkl a znovu přirazil. Pustil mi ruce a začal mě hladit po obličeji.
„Potřebovala bys jednu velkou lekci.... v důvěře." dodal důrazně. Přejížděl mi palcem po spodním rtu, za okamžik jsem ho měla v puse. Líbal mě, něžně se ve mně pohyboval, až ukolébal strach, který probudil, a znovu zažehl plamínek touhy.
,,Důvěřuješ mi?" zešeptal mi nad uchem.
Sevřelo se mi břicho. Vzrušením? Strachem? Znám tě, vím co ti ublíží... leželo mi v hlavě. Tápání ve tmě, ale moje tělo si šlo vlastní cestou a věřilo svému partnerovi explicitně i bez souhasu rozumu.
,,Ano." ale nechci vědět, co tě napadlo za kulišárnu. Nebo chci?
,,Marcusi..." chytila jsem se jeho ramen a snažila se vyčíst z jeho výrazu odpověď. Byl vzrušený, ale i pobavený mými rozpaky.
,,Danny? Důvěřuješ mi, nebo ne?" sjel mi rukou na klitoris.
,,Ano." vzdechla jsem znovu. Přivřela jsem oči. Děj se vůle boží. A Marcusovo.
Dal mi pusu na rty a pak jak blesk z čistého nebe, se nadzvedl, vzal mě pod koleny  a za rameno a prudce otočil na břicho. Vyjekla jsem leknutím a snažila se vzepřít na předloktích, ale přimáčkl mě zpátky na postel za rameno, za které mě stále držel. Zalehl mě, až se rty dotýkal mého ucha. „Důvěra, pamatuješ?"
Motala se mi hlava a v nitru probíhala třeskutá bitva strachu, vzrušení a únavy. Přikývla jsem a uvolnila ruce. Natáhla jsem se a cítila, jak mi Marcus masíruje záda a zároveň zajíždí svojí chloubou mezi nohy. Hladil mi hýždě a jemně je táhl od sebe.  Panebože já nevím, jestli TOHLE chci! 
,,Marcusi..." špitla jsem, ale víc jsem nezvládla. Nevěřila jsem svému hlasu, že nezačnu ječet nebo brečet. Ucítila jsem jeho penis. Přesně tam kde patří. Držel mě za boky, vjel do mě a pomalinku si lehnul, až měl hlavu vedle mojí. Pokračoval pozvolna, hluboko. Něžně. Líbal mě na tváře a na krk tak dlouho, dokud nepovolily poslední známky stresu, nejistoty a strachu. Dotlačil nás oba k vrcholu a já v ten okamžik měla pocit, že nejde tolik o sex, jako o smlouvu našich duší.
Překulil se na bok a aniž by přerušil naše spojení, vzal mě s sebou. Přitiskl se ke mně, s každým jeho nádechem jsem cítila náraz jeho svalnatého hrudníku do mých zad. Mazlil mě a tulil, jako by měl přijít konec světa.
Klížily se mi oči, nechala jsem se unášet opojným klidem, teplem našich těl, něžnými doteky.
,,Bála ses?"
Nepatrně jsem sebou trhla, musela jsem mezitím usnout.
,,Hrozně." přiznala jsem šeptem.
,,A víš, žes nemusela?"
Vím? Věřila jsem mu, že neudělá, co nechci? Že neprolomí poslení bariéru? Že ponechá intaktní mojí důstojnost v rozhodování v nejposlednějším z posledních, o svém vlastním těle, o svých přáních? Ne, v tu chvíli nevěřila.
,,Teď už to vím." zamumlala jsem, ale nevěděla jsem, jestli mě slyšel, nebo jsem šeptala již ve sladké dřímotě.