Knížku jsem dočetla za dva dny. Další díl ležel netknutý vedle matrace. Už mi bylo jedno, jak dlouhé chlupy mám na nohách a v podpaždí. Bylo mi jedno, jestli je rozsvíceno nebo černočerná tma. Přestala jsem cvičit a ztrácela chuť k jídlu.

Další dva dny jsem prakticky celé prospala, jíst jsem přestala úplně. 

Pátý den mě Marcus probudil zatřesením za rameno. Lekla jsem se, ale tělo letargicky leželo dál.

„Nech mě být."

Otočila jsem se čelem ke zdi a přitáhla peřinu pod bradu.
Stáhl ze mě deku. Ani jsem se nepohnula.

„Danny vstávej! Mazej do sprchy, nedá se na tebe koukat."

„Nech mě na pokoji."

Už mi bylo všechno jedno, ztratila jsem i pud sebezáchovy.

Vytáhl mě drsně z postele, přehodil přes rameno a přenesl do koupelny. Nebránila jsem se. Posadil mě do sprchového koutu. Probrala mě k životu ledová sprcha.

„Do prdele, co to děláš?" Vydrapala jsem se na nohy a než jsem stihla zvednout ruce, abych si vymnula vodu z očí, dostala jsem z každé strany facku.

„Uvědom si s kým mluvíš!"

Třásla jsem se zimou pod proudem ledové vody, oblečení se na mě přilepilo. Po obličeji se mi rozlévalo horko. Probral se ve mně poslední vzteklý kousek duše. Zabiju tě!

Vytrhla jsem mu sprchu z ruky a praštila ho do hlavy, zvedl paži na obranu. Mlátila jsem do něj jako smyslů zbavená, strčila jsem do něj vší silou ramenem, ale těch pár centimetrů, o které zakolísal, mi nestačilo na to, abych se kolem něj protáhla. Moment překvapení vyprchal a rány začaly padat obráceným směrem. Chytil mě za předloktí, vytáhl ze sprchy a přimáčkl zády k sobě.

„Tohle už nikdy nedělej! Jasné? Nemusela bys dopadnout dobře."

Přemohl mě hysterický pláč, cloumaly mnou vzlyky.

,,Já...už... takhle nemůžu... já umřu!"

Moje já se rozpadlo. Danielle Sallingerová přestala existovat.

Povolila jsem veškerý odpor, plnou vahou se opřela o Marcusův hrudník a brečela dál. Brečela jsem za všechny prožitky uplynulých dnů, za všechen strach a ponížení. Za svoji budoucnost. Zabalil mě do ručníku a o něco jemněji dál držel v náručí. Opřel se mi bradou o hlavu, zašeptal mi  do mokrých vlasů.„Pšššt... už bude dobře."

Přehmátl tak, že mi před prsama držel zkřížené obě ruce. Vytáhl z kapsy předplněnou injekci s čirým roztokem. Protřepal ji a odstříknul bublinu vzduchu. Pravačkou stáhl ručník z mého ramene. Nebránila jsem se. Injekce slabě štípla. Pohltila mě tma.

Probrala jsem se na posteli. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem ještě živá. Vybavily se mi předchozí události. Velmi opatrně jsem se posadila. Hlava se mi netočila a žaludek neplaval.  Něco bylo jinak. Do pokoje pronikal slabý proužek světla. Pomalu jsem vstala. Došla jsem k oknu, natáhla se přes pracovní stůl a rozhrnula závěsy. Nebe bylo kovově šedé, jen na východu nad oceánem zbarvené do něžné růžové. Východ slunce. Naděje ve své bezchybné definici. Bála jsem se, že tohle už nikdy neuvidím. Horizont zoranžověl a zčervenal. Tajil se mi dech nad tou nádherou. Klouzala jsem pohledem po klidné hladině oceánu. Dovolila jsem si na všechno zapomenout. Ta chvíle byla krátká, trvala jen než jsem zjistila, že okno je zamčené. Pod oknem se táhla zahrada s bazénem, která přecházela do malého palmového háje lemovaného vysokou bílou zdí. Tak tu určitě nepřelezu. Ale koupání v bazénu... To bylo snění z jiné reality. Nebyla jsem na dovolené. Můj život skončil. Po páteři mi přeběhlo zamrazení. Nechtěla jsem znovu brečet. Musím tu situaci nějak vyřešit. Vždy jsem se rozhodovala svižně, neměla jsem s tím problém a i v práci mi to tak vyhovovalo. Práce. Tolik let dřiny, nekonečných hodin nad knížkami a co je z toho teď? Vzpomínka? Pachtila jsem se opravdu celé mládí zbytečně? Nemůže to být pravda, to prostě nemůže myslet vážně. Co by z toho měl? Na co mě tu bude držet? Jaký z toho bude mít prospěch? Chce mě na sex? Na práci ? Na co proboha? Mračila jsem se čím dál víc, čím horší varianty mě napadaly. Otočila jsem se zpátky do pokoje. Byl světlý, moderně zařízený, s dominující  postelí uprostřed. Celou levou stěnu zabírala knihovna, v rohu pod oknem stálo černé kožené křeslo se čtecí lampičkou. Na pravé zdi visel trojdílný fotoobraz zobrazující bambusové stvoly, vedle něj se nacházely prosklené dveře do koupelny. Mezi dveřmi do koupelny a postelí byly další dveře. Během okamžiku jsem stála u nich a napětím ani nedýchala. Zabrala jsem za kliku. Naivní, naivní, naivní!

Nadechla jsem se a zamířila prozkoumat koupelnu. Vyrazila mi dech svou velikostí. Pomalu jsem našlapovala na šedou lesklou dlažbu. Koupelně vévodila samostatně stojící obrovská vana umístěná u prosklené stěny, s výhledem na zahradu a oceán. Wau! Probudilo se ve mně dítě. Po pravé ruce jsem měla umyvadlo se zrcadlem, v levém rohu stál záchod. Fascinovaně jsem hleděla na východ slunce, jak zalévá jasným světlem každý kout, každou hranu téhle vymazlené koupelny. Pustila jsem vodu do vany a šla se vyčůrat. Rychle jsem se svlékla a vklouzla do horké vody. Zmizela jsem v ní až po bradu. Opřela jsem si pohodlně hlavu a pozorovala pokračující zrod nového dne.

Včera to už bylo na hraně, frajerko. To už zavání  kvalitní depresí. Nejíst, nesprchovat se, nečesat se... To si nemůžu dovolit, nebo se zblázním. Nebo mě zabije.

Zachránil mě. Protichůdnost téhle myšlenky ve mně vyvolala fyzickou nevoli. Zavřel tě někam do sklepa, kde jsi přes týden neviděla denní světlo, zmlátil tě. Nikdo tě v životě neuhodil a tenhle cvok tě řezal jak žito!  Křičela jedna polovina mojí duše a druhá ji kontrovala: nenechal tě prodat někam do bordelu, vytáhl tě z té hlubiny, do které jsi padala. Neznásilnil tě!  Musí mu na tobě aspoň trochu záležet. V čem ses probudila? V mokrých hadrech? Ne? Nebyla to náhodou suchá noční košilka? Šrotovalo mi to v hlavě.

Potopila jsem se pod vodu a najednou mi došlo, co se děje. Ať to bylo záměrem, či ne. Stockholmský syndrom. Vždyť je to jasné. Zapátrala jsem v paměti. Stockholmský syndrom popsali v sedmdesátých letech. Oběť únosu může pociťovat náklonnost ke svému únosci. A ať je to nelogické, dokonce se do něj  zamilovat. Může to být dáno vynucenou závislostí, což člověka vrátí zpět do dětských let, kdy někdo jiný za nás o všem rozhoduje. Nebo to je instinktivní metoda přežití.

Přežití! Vynořila jsem se z vody. Lekla jsem se jenom trochu. Opíral se o okno, ale díval se na mě.

„Nádhera."

Rychle jsem si rukama zakryla prsa.

„Ten východ slunce? Určitě."

Potichu se zasmál. Byl uvolněný. V naoranžovělém světle přicházejícím zvenku vypadal jinak, živěji. Spokojeněji?

„Přinesl jsem ti snídani a..."

„Žiletku?"

Přikývl.

Dychtivě jsem se po ní natáhla. Chytil mě za zápěstí.

„Mohl bys?" ukázala jsem bradou ke dveřím  a zároveň se snažila uzmout žiletku.

„Prosím?" dodala jsem, když nereagoval.

„Ne. Nenechám tě bez dohledu s čímkoliv ostrým. Po včerejšku zvlášť. Nedošlo mi, že to půjde takhle rychle." Odmlčel se.

Zčeřil vodu volnou rukou. „U vojáků to trvá podstatně déle."

„U vojáků?" chytila jsem se střípku informace.

„Můžu?" mávnul žiletkou směrem k mým nohám.

Zrychlil se mi tep. Přežití! Křiklo moje podvědomí.

„Ano." Opřela jsem se zpátky o hranu vany.

„Byls v armádě?" nehodlala jsem pustit příležitost něco se dovědět.

Vytáhl mi pravou holeň nad vodu a začal ji soustředěně holit. Byl ticho. Zavřela jsem oči. Už jsem myslela, že nic neřekne.

„Hm. Jako doktor. Chirurg. Byl jsem na několika misích, ale nejdýl v Afgánistánu. A tam to byla taková všehochuť."

„To leccos vysvětluje."

Přikývl a přehmátl na moji levou nohu.

„A teď? Medicínu už neděláš?"

„Jak se to veme. Mám teď trochu jiný byznys."

„A co to je, krom únosů?"

„Tak to ti opravdu vyprávět nebudu". Zasmál se a stáhl mě za nohy pod hladinu.

Vyprskala jsem vodu a vytřela ji z očí. Pobaveně si mě prohlížel.

„Spokojený?" zeptala jsem se sarkasticky.

„Docela, když se ptáš."

Poprvé jsem mu úsměv nesměle oplatila.

Přejel mi zlehka prsty po tváři.

Přežití!

„Potřebovala bych jít ven. Potřebuju na vzduch." Nedívala jsem se na něj. Neměla jsem odvahu. Připadala jsem si troufalá. Jako by potřeba pohybu na čerstvém vzduchu byl nějaký zvláštní poklad, o který jsem žadonila. Sama nad sebou jsem zavrtěla hlavou, ve vteřině mi proletělo myslí, jak zásadní změny se udály. O co jsem kdy prosila? O co jsem kdy musela prosit? O laskavost? O trochu víc času? A nyní žádám něco tak banálního, jako je vypadnout ze čtyř stěn? Kdo je on, aby o tom rozhodoval? Aby rozhodoval o každém mém dalším kroku, o životě, o štěstí? Seděla jsem na zkřížených nohách v pohodlném kancelářském křesle, zabořená zády do měkkého polstrování, a ujídala obležený chleba. Marcus se opíral o hranu stolu. Natáhl se a sebral mi kus červené papriky. Schroupal papriku a mlčel. Odtrhla jsem pohled od plachetnice pohupující se v dáli na hladině, když se zvedl.

Jdeš pryč? To mlčení je ale frustrující! Haló! Neřekla jsem nic.

Nešel zrovna daleko, zastavil se mi za zády, na jednou jsem cítila jeho dech ve vlasech a ruce na ramenou. Jemně přejížděl prsty sem a tam. Pokračoval na krku až pod bradu. V týle se mi zježily chloupky hrůzou. Sklonil se až se rty téměř dotýkal mého levého ucha. „Samozřejmě, že potřebuješ ven. Jinak bys za chvíli byla zralá na cvokaře..."

„Vidíš tu zeď?"

Přikývla jsem.

„Přes ni se bez mého souhlasu nedostaneš."

V jeho hlase nebyla ani stopa předešlého humoru. „Je to tu velmi dobře hlídané."

Opřel se mi prsty o čelist a palci masíroval šíji, sklonila jsem hlavu. Byla jsem ztuhlá jako kotě, které kočka někam přenáší.

„Musíš pochopit jednu věc. Útěk není alternativa. Když tě chytí moji lidé, přivedou tě zpátky a my dva si popovídáme," zaryl mi prsty do šíje, až jsem sykla.

Okamžitě mi došlo, že by takový rozhovor nebyl bezbolestný.

„Popovídáme o variantě, kterou navrhoval bratr."

„Nemůžeš přece..."

„Můžu. Čím dříve pochopíš, že můžu cokoliv, tím lépe pro tebe."  Jeho rty se mi lehce otřely o spánek. 

Snažila jsem se uklidnit. Znělo to fatalisticky, ale nevraždil mě v daný moment.

Vrátil se zpátky ke stolu. „Zahrada je ti k dispozi." Mávl rukou k oknu.

„Po domě se pohybuj minimálně. Personál tě považuje za hosta, nesnaž se je k ničemu přemluvit. Oni si moc dobře uvědomují, kdo jim platí hypotéky, takže... prostě je nestav do těžké situace." Jakoby mi četl myšlenky... a dopředu zavrhoval všechny varianty útěku, které mě napadaly.

Zkusit jakoukoliv taktiku.

,,Co tu mám proboha dělat? Proč mě tu držíš? Já tomu prostě nerozumím!" Zadívala jsem se mu zpříma do očí. Mluvilo se mi lépe, když mezi námi bylo alespoň pár centimetrů prostoru.

„Nepobírám to, Marcusi. Co by se stalo, kdybys mě pustil? Klidně ti podepíšu nějakou smlouvu, že tohle...," rozhodila jsem rukama „se nikdy nestalo. Nebo stalo, ale s mým souhlasem. Cokoliv. Chci zpátky svůj život!" zatnula jsem prsty do pěstí, až mi zbělely klouby.

Sebral mi výhodu vzdálenosti. Přidřepl si ke mně, vzal za zápěstí, otočil je dlaněmi vzhůru a pomalu rozevíral prsty. Hladil mě palcem po dlani.

„Ten už nikdy stejný nebude. Že bys nikomu nic neřekla? Tak naivní nejsem a ty taky ne, i kdybys to teď myslela vážně. Až by opadla úleva, vrátil by se vztek. Navíc v Atlantě by se tě stále na pár věcí chtěl zeptat i pan Miller a určitě by se neptal zrovna něžně." Zlehka mě políbil na vnitřní stranu zápěstí.

To jsem nečekala.

„A tady budu jak dlouho? Do konce života? Nebo než tě to přestane bavit?"

Položil mi ukazovák na rty.

Zmlkla jsem. Znovu mě zamrazilo. Bože, co teď? Nedostala jsem se nikam. Nevím nic.

„Všechno má svůj čas. Zatím si pořádně odpočiň. Měla jsi v plánu dovolenou, ne?"