Pane Bože, já se bojím! Sevřela jsem pevně víčka a jako pštros s hlavou v písku pevně doufala, že mě nikdo neuvidí, nikdo mi neublíží. Klaply dveře, rozlehlo se pár kroků a čísi ruce mě chytly za paže a nesmlouvavě posadily. Zatočila se mi znovu hlava. Otevřela jsem oči do ostrého světla. Vnitřní pud mě hnal pryč, snažila jsem se odrazit nohama od podlahy, od nohou člověka, který mě  držel.

„Neeeeeeeee!" řvala jsem jak smyslů zbavená.

Chytil mě pevně za čelist. ,,Pšššššt, nemel sebou, nemel se!"

Snažila jsem se vykroutit, ale jednou rukou mi držel čelist, druhou levý loket a holení přiklekl kolena.

Pane Bože, prosím zachraň mě, od čehokoliv co bude následovat! Nebyla jsem zrovna věřící, leč modlitba se mi drala do hlavy samovolně. Po chvíli zdánlivě nekonečného snažení jsem to vzdala. Hlasitě jsem dýchala a zírala do tváře neznámého muže, jehož pichlavé modrošedé oči si soustředěně prohlížely ránu na mém pravém spánku. Mohlo mu být něco přes třicet, ostře řezané rysy krylo několikadenní strniště. Vojensky krátký sestřih, výrazný nos, pevně semknuté plné rty, bledá jizvička nad levým obočím. Do mozku se mi vrýval každičký detail, strach maloval plátno jeho zjevu tak, abych ho nikdy nezapomněla.

„Co chcete? Kdo jste? Proč jsem tady? Proč?" otázky se ze mě hrnuly spolu se slzami.

Umřu, já tady umřu...

„O tom se nebudeme bavit," zahleděl se mi do očí.

„Potřebuju..."

„Záchod a sprchu."

Zvednul se mi žaludek z napolykané krve. Opakovaně jsem naprázdno polkla.

„Poslouchej mě teď pozorně, nebudu se opakovat. Je to jednoduché. Tady všechno jde. Buď po dobrém, nebo po zlém. Odsud neutečeš ani se nedovoláš pomoci. Neper se se mnou, nemám potřebu tě uhodit, ale problémy mi to dělat nebude," mluvil tichým výhružným hlasem. Nadzvedl mi bradu, kterou stále držel mezi prsty.

Naskočila mi husí kůže, rozklepala jsem se.

„Co chcete?" vydralo se mi z krku mezi vzlyky. „Proč?"

„Vstávej."

Moje otázky ignoroval, ať jsem je opakovala kolikrát chtěla. Chytil mě znovu za paže a pomohl mi se postavit. Poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe. Nacházeli jsme v celku prostorné místnosti bez oken, v jednom rohu byla položená matrace se zmuchlanou dekou, kousek od nás malý stolek a hnědé polstrované křeslo, o které jsem zakopla. Na protilehlé straně  se nacházely dvoje dveře, jedny celé prosklené, skrz ně šlo vidět podlouhlou koupelnu, druhé pootevřené, z masivního dřeva, vedoucí kamsi do chodby. Zem kryla plovoucí podlaha. Jinak v místnosti nebylo nic. Oči se mi vrátily ke dveřím. Záchod? Chodba! Cesta  do neznáma, cesta pryč, cesta kamkoliv pryč ze zajetí. Pomůže mi křičet? Jak to může být daleko? Čtyři pět metrů? Jak rychle zvládnu přeběhnout takový kousek? A jak rychle ho zvládne přeběhnout on? Je o dobrou hlavu a půl vyšší... Stál těsně přede mnou, přímo v cestě k vyhlídnuté spáse.

„Tamhle je sprcha a záchod," pokývnul hlavou.

„Můžete mi rozvázat ruce?"

Bude vyspaný, nemotá se mu hlava jako po tahu, není domlácený...

Z kapsy vytáhl klíč, otočil mě zády k sobě, zachrastila pouta a já měla konečně volné ruce. Bolely jako čert, tepalo v nich, jak se obnovil průtok krve. Promnula jsem je. Pomalu jsem se otočila, netroufla jsem se ani podívat směrem k pootevřeným dveřím.

„No běž..."

Vykročila jsem směrem ke koupelně. Dával si pouta do kapsy.

Teď nebo nikdy! Prosím...

Rozběhla jsem se.

Prosím, aspoň k těm dveřím! Dál už to nějak půjde.

Netušila jsem, co je na druhé straně dveří, vidět byl pouze kousek špatně osvětlené chodby.

„Pomooooooc!" křičela jsem z plných plic, z posledních střípků naděje, že mě někdo uslyší. Křičelo ve mně zvíře zahnané do rohu, když mě po pár krocích chytil za loket a smýknul se mnou zpátky k sobě.

Otřásla jsem se hrůzou. Zkroutil mi ruce za zády a pevně držel. Bolest v loktech a ramenou mě donutila se předklonit do pravého úhlu. Dovedl mě až do koupelny, zastavil  před umývadlem, nad kterým bylo do obkladu z bílé dlažby zapuštěné velké zrcadlo. Pustil mi zápěstí a jednou rukou chytil za culík. Ze zrcadla na mě zíral můj odraz s půlkou obličeje od krve, oči a tváře rudé od pláče, obrovské vyděšené zorničky. A vedle mě neznámý muž, který najednou rozhodoval o mé existenci.

Sklonil se a do ucha mi zašeptal: ,,Doporučuju ti, aby ses teď osprchovala a tohle už víckrát nezkoušela. Trpělivost mám jenom jednu. Nebo ti mám pomoct?!" přiblížil se ještě blíž, až jsem na uchu cítila jeho dech. Byl klidný a voněl po mentolu.

Zacvakl za sebou prosklené dveře, prošel dřevěnými a zamkl.

Svezla jsem se k záchodové míse a zvracela. Byla jsem totálně vyčerpaná. Opřela jsem se loktem o mísu a rozhlédla se po úzké koupelně. Sprchový kout, umyvadlo, záchod. Po opadnutí adrenalinu jsem byla slabá jako moucha.

Usnout a spát, třeba je to jenom blbý sen... a probudím se v posteli na hotelovém pokoji, přinesou mi snídani do postele,  i toho číšníka vidím, je vyšší, vypracovaný, odklopí podnos s jídlem a podívá se na mě. Znovu jsem se otřásla hrůzou. Místo číšníka na mě koukal neznámý muž, který mě držel neznámo kde, neznámo proč. Probrala jsem se a vlezla do sprchy. Pustila jsem horkou vodu a nechala ze sebe stékat zaschlou krev i  prožitý děs.

Co se vlastně přihodilo? Co si pamatuju? Co si pamatuju jako poslední? Odletěly jsme s Claire do Miami na dlouho plánovanou dovolenou k moři. Ani jedna jsme pořádnou dovolenou poslední tři roky neměly, vlastně od doby, co jsme vystrčily nosy z vysoké. Měly jsme v plánu čtrnáct dní sladkého nic nedělání, smažení se na pláži, popíjení koktejlů a večer tu a tam nějakou pařbičku. To nám ten plán trochu nevyšel. Užily jsme si dva dny a pak... vyrazily jsme si dopoledne koupit ovoce, našly jsme maličký zapadlý trh... vybrala jsem si obrovský ananas a když jsem ho platila, zarazila mě náhlá absence neustálého přívalu Claiřiných slov. Rozhlédla jsem se po stáncích s ovocem, nikde nebyla. Otočila jsem se zpět do uličky, odkud jsme přišly. Rychlým krokem se vzdalovali dva muži, na poslední chvíli jsem zaregistrovala růžové žabky na nohách Claire, které  bezvládně visely z náručí svalnatého chlapíka. Upustila jsem ananas a rozběhla  se za nimi. Křičela jsem na ně, ať ji nechají být. Muž s Claire na rukou nasedl do černého SUV. Druhý se proti mně otočil, snažila jsem se ho odstrčit, v tu chvíli mě někdo zezadu popadl a zacpal pusu, mlátila jsem kolem sebe rukama... ucítila jsem bodnutí ve stehně a potom už nic.

Anestetikum. Koňská dávka. To by vysvětlovalo tu šílenou motolici a nauseu. Paráda! Claire! Co se stalo s Claire? Musí tu taky někde být! Doufám, že je v pořádku.

Otevřela jsem oči a setřela vysráženou páru ze stěny sprchového koutu. Zírala jsem skrz, ale neviděla.

Musím se sebrat! Musím něco vymyslet! Ale co?

Na poličce byl sprchový gel a šampon. Umyla jsem si vlasy a při mydlení těla zkoumala napáchané škody, kromě pár modřin nic hrozného. V půlce pravého stehna jsem našla stopu po vpichu s podlitinou kolem. Takže se mi to nezdálo.

Na umyvadle čekal připravený kartáček, pasta a hřeben, na zemi ležela velká osuška. Tady někdo myslel na komfortní ubytování. Uchechtla jsem se nad tou ironií.

Vydrbala jsem si vlasy, otřela se a nakonec opatrně osušila ránu na spánku, na ručníku po ní zůstal krvavý flek. Odmotala jsem kus toaletního papíru a přimáčkla ho na krvácející místo. Vklouzla jsem zpátky do tílka a volných bílých kalhot. Mokré vlasy mě studily na zádech, tak jsem je svázala do drdolu.

Seděl v křesle a úpěnlivě mě sledoval. Zarazila jsem se ve dveřích. Nejraději bych zacouvala zpátky do sprchy, alespoň tam nikdo nebyl. Alespoň tam nebyl on. Naskočila mi husí kůže, byla mi zima a tep se mi zrychloval, jak se vracel do žil strach.

„Pojď sem."

Nepohnula jsem se ani o píď. Nevědomky jsem svírala zárubeň. Otočila jsem se zpátky do koupelny. Nic, co by se dalo použít k sebeobraně. Prostě nic. Šamponem se neubráním.

„Pojď sem," zopakoval klidně.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu," pokývnul hlavou k tácu na stole.

V krku mi uvízl knedlík a nohy někdo zalil do olova. Dobrovolně se k němu nepřiblížím!

Pomalu se zvedl z křesla. Zahltila mě panika a zvířecí instinkt mě hnal co nejdál od neznámého muže. Sunula jsem se zády podél zdi, zarazila jsem se v koutě. Ve vteřině byl u mě, chytil mě za zápěstí a táhl za sebou ke stolku.

„Sedni si!" zavrčel.

Zkoprnělá strachy jsem se poskládala na podlahu. Sklonil se nade mnou. Co mi proboha chce udělat?! Píchnout další dávku? Zastřelit mě?

Sledovala jsem jeho ruce, připravená vystartovat aspoň o pár centimetrů pryč. Sáhl do kapsy u džín, kovově zacvakala pouta. Ne, tohle znova ne!

Vytáhl je. Začala jsem se zvedat k útěku. Z pout vyklepal do dlaně náplast. Uf. Mě nebude potřeba zastřelit. Umřu sama na infarkt.

Naklonil mi prsty hlavu, aby lépe viděl, a ránu zalepil.

„Mělo by to přestat téct."

„Jez." posadil se zpátky do křesla naproti mně.

Odklopila jsem víko tácu, ukázal se kopec rizota. Vedle jídla stála PET láhev s vodou. Vzala jsem do ruky plastovou vidličku a nabrala trochu rýže.

„Jak dlouho po tom budu spát?"

Pobaveně nadzvedl obočí.

„Kdybych chtěl, abys ještě spala, tak dávno nevíš o světě a chrupeš jak mimino,"  uvolněně se rozložil na opěrce.

Je tu doma. Vůbec mu nepřipadá divné, že tu drží cizího člověka.  Zamrazilo mě.

„Kde je Claire?"zeptala jsem se.

Rozechvělými prsty jsem povolila víčko na láhvi a napila se.

„V bezpečí."

Nechápavě jsem na něj zírala.

„Je tady? Kde vůbec jsem? Proč mě tu držíte?" chrlila jsem ze sebe otázky jako vodopád.

Neodpověděl, jen prstem ukázal na jídlo.

„Jez."

„Je mi blbě."

Možná to nebude jen z nedobrovolné narkózy, hlad by taky mohl mít svůj podíl. Nasoukala jsem do sebe pár soust.

Zvedla jsem k němu pohled, jen abych zjistila, že si mě prohlíží. Břicho se mi stáhlo strachy.

„Co je? Proč se na mě tak díváte?"

„Koukám, co to ti naši kluci ulovili za rybičku. A jak té rybičce sluší strach, Danny."

Zvedl se mi žaludek.

„Co chcete?" zkusila jsem to znovu.

Neodpověděl. Vzal podnos, zvedl se a odešel.