,,Co to do háje bylo?" zaječela jsem. Zalehly mi uši a jako ve zpomaleném filmu jsem viděla Marcuse, jak se na mě řítí. Snažila jsem se ukročit, ale byl rychlejší. Srazil mě na zem a na setinu vteřiny mě obklopila tma. Chvilku mi trvalo, než jsem popadla dech. Chtěla jsem ho od sebe odstrčit, než mi došlo, že na mě leží schválně, obličej přitisknutý k mé levé tváři, zbytek hlavy své i mojí chránící pokrčenými pažemi.

Celou věčnost se ještě ozývala střelba, praskot dřeva, tříštění skla a všeobecný hluk absolutní destrukce. Pak nastalo ohlušující ticho.

Marcus se nadzvedl na předloktích a podíval se na mě. S úlevou jsem vydechla, když jeho hrudník přestal tlačit na můj.

„Jsi v pořádku?" zeptal se šeptem. V obličeji se mu mísila starostlivost s černočerným hněvem.

Přikývla jsem.

„Fajn. Mizíme."

Dřepl si a rozhlížel se po tmavém baru s pistolí v ruce, druhou rukou mi pomáhal se zvednout.

„Zůstaň dole a potichu." prstem mi ukázal na zadní dveře, vedoucí nejspíš do kuchyně. Mohly být tři čtyři metry od nás. Vydala jsem k nim se po kolenou, vděčná za motorkářské kalhoty, jen minimálně se opírajíc o dlaně, snažíc se vyhnout rozbitému sklu. Když jsem míjela konec barového pultu něco mě trklo, doktor ve mně silnější než pud sebezáchovy. Někde přece musí být barman.

„Danny, pojď probůh." ozvalo se za mnou, ale už pozdě. V pruhu světla dopadajícího z ulice jsem viděla barmana, to co z něj zbylo. Ležel v černé kaluži krve, mozek s úlomky lebky rozprsklý na dřevěném obložení mezi rozbitými lahvemi. Zvedl se mi žaludek. Mrtvoly mi nevadily, ale tohle... před pár minutami s námi klábosil. Zhluboka jsem se nadechla. Zvenku se ozývaly sirény. Marcusovy prsty mě draply za loket a táhly ke dveřím. Protáhli jsme se kolem nerezového sporáku a chodbou s vyskládanými krabicemi alkoholu, ven do neosvětlené boční uličky. Marcus nás otočil směrem od najíždějících policejních hlídek.

Běželi jsme asi pět minut než jsme se zastavili na autobusové zastávce, kde jsme si dřepli a vydýchávali.

,,Ten barman..." zmohla jsem se po chvíli.

,,Já vím." pevně mě objal kolem ramen. Přitáhl si mě k sobě co nejblíž to šlo.

,,Promiň." šeptl mi do vlasů.

Cítila jsem se otupělá, lehce mimo sebe. Snad nejdu do šoku.

Nechápavě jsem k němu zvedla pohled. ,,Co?"

,,Byl bych radši, kdybys to neviděla. Nezažila."

Díval se na mě smutnýma očima, něžnýma, ale děsivě smutnýma.

,,Kdyby se ti něco stalo..."

Tak by se stalo. Stejně jako mě může srazit auto nebo rakovina.

,,Ale nestalo. Aspoň myslím." podotkla jsem.

,,Vepředu seděli dva chlápci."

,,Ti asi byli cíl. Museli být na kaši."

,,A ten barman?" zeptala jsem se.

,,Asi zbloudilá kulka. Olova tam létalo dost."

,,Hm. Neměli jsme tam zůstat?"

,,Proč?"

,,Kvůli policajtům."

,,To  bys riskovala, že tě nějaký ostrostřelec omylem sejme."

,,Zůstali tam naše bundy, motorka před vchodem..."

,,Neboj, to zítra pořešíme. Nemůžeme se tvářit, že jsme tam nebyli, ale ani ty asi nechceš strávit noc na policejní stanici, že ne?"

Ani omylem. Přeběhl mi mráz po zádech. Jestli policie funguje stejně jako FBI.

,,Stejně se během noci někdo ozve."

Vytáhl z kapsy telefon a zavolal taxík. A Johnovi, který ho ujistil, že rovnou sežene Willa, aby přijel k nám domů.

Když jsem vystupovala z taxíku, třásly se mi nohy a měla jsem pocit, že mi v hlavě explodoval granát.

Marcus odemkl a pustil mě před sebe. Z pracovny ochranky se vynořili John a Jack.

,,Jste oba celí?"

,,Jo."

,,No potěš koště." řekl John, když sklouzl pohledem na mě.

Nechápavě jsem na něj zírala.

,,Je bledá jak stěna. Neomdlela?"

,,Zatím ne."

,,Šok?"

,,Trochu."

,,Alkohol?"

,,Ne." zmohla jsem se na zapojení do diskuze.

,,Je mi blbě."

,,Jen kouknem na tu ruku." Marcus mě usadil do křesla v obýváku a odběhl.

John s Jackem něco probírali, ale nevnímala jsem je. Chtěla jsem sebou praštit do postele. Nebýt střepu, který jsem čirou náhodou při jízdě taxíkem objevila zaražený do svalů pod palcem, už bych tam byla.

Marcus přišel s lékařským kufříkem. Nebýt dané situace, smála bych se. Normální člověk si přinese dezinfekci a náplast, jen doktor si dotáhne celý nerezový kufr.

Posadil se proti mně a pustil se do práce. Nepřítomným pohledem jsem sledovala precizní pohyby jeho dlouhých prstů. Vytáhl jeden asi centimetrový střep a další tři menší. Rány vydezinfikoval a zalepil. Pak ještě pod prohlédl pod lampou pravačku.

,,Hotovo." Zvedl oči od mých rukou.

,,Zvládneš to?"

Nevím, na co se mě ptáš, ale asi jo. Přikývla jsem.

,,Nechceš diazepam?"

,,V žádném případě."

,,Fajn." pokrčil rameny a něžně mě pohladil po tváři. ,,Dám tě do postele, hm?"

Byl mi celý svět ukradený, ale byla jsem ráda, že je na mě někdo hodný.

,,Dobrou noc, Danny." ozval se John, když jsme odcházeli.

Otočila jsem se a na místo očekávaného sarkasmu zahlédla jen obraz podobné starosti jako v Marcusově obličeji.

Přikývla jsem, neměla jsem sílu mluvit.

Sedla jsem si na postel, vděčná, jako snad nikdy, že se mi taková běžná, každodenní věc dnes poštěstila. Nechce se mi přemýšlet. Ne, nemyslet. Nepouštět do hlavy zvuky a obrázky z dnešního večera. Chci jen ticho a milosrdný, vše odpouštějící spánek. Chvěly se mi ruce, asi jsem se chvěla celá, aspoň nevolnost povolila.

,,Danny?"

Nic. Prosím, nech mě spát. Objímala mě černota a já ji vítala. Jen marginálně jsem vnímala Marcusovy ruce, které mě vysvlékly z motorkářských kalhot a ponožek. Položil mě na bok a přikryl dekou, kterou kolem mě pevně umačkal jako pavouk otlapkávající svoji kořist sítí z pavučin.

,,Kdybys něco potřebovala, zavolej na mě."

Na odpověď mi nestačila energie. Hladil mě po vlasech a já odplouvala do snových krajin bez zabíjení, střílení a řinčení skla.

Brodila jsem se bosýma nohama ve střepech a třískách, nevnímala jsem nic, jen počínající děs. Věděla jsem s ohromující a nepochopitelnou jistotou co najdu až odbočím za dřevěné pažení baru. Zařvala jsem a klekla si k tělu. Resuscitovat nebylo co. Začala jsem sbírat úlomky lebky a skládala je jako pokřivené děsivé puzzle. Nemohla jsem, nechtěla jsem se podívat do obličeje mrtvoly. Byl to Marcus. Z očí se mi řinuly potoky slz a já nechápala. Nic, tu šílenou ztrátu, konečnost, samotu. Kolem pasu mě vzaly čísi ruce a táhly mě pryč.

,,Šššš. Danny. Jsem tady s tebou. Šššš." slyšela jsem jeho hlas, ale chvíli mi trvalo, než se v hlavě všechno propojilo.

Rozsvítil lampičku na nočním stolku a ložnici zalilo měkké nažloutlé světlo. Otřela jsem si rukou obličej. ,,Bože můj, to byl hnus."

Sedla jsem si a snažila se rozdýchat odpornou noční můru.

Přitáhl mě k sobě, hrudníkem a paží vytvářející přístav pro moje vyděšené tělo.

Nebyl to jen sen, došlo mi. Otřásla jsem se.

Holka seber se.

,,Kolik je?" musím se zaměřit na něco úplně obyčejného, jistého, nenáročného.

,,Tři čtvrtě na šest."

,,Asi už neusnu."

,,Nevadí. Budu tady."

,,Co policie?"

,,V deset se tu staví McIntyre."

,,Huh?"

,,Vrchní inspektor z oddělení vražd."

,,Aha."

Po pár minutách se mi zklidnil tep k normálu. ,,Půjdu se osprchovat."

,,Můžu s tebou?"

,,Nic nepáchám."

,,To je mi jasné." zakřenil se.

Po pekelně horké sprše a velmi brzké snídani jsem se cítila krapánek živější. Před devátou dorazil Will. Nechal si od Marcuse popsat situaci a na oplátku mu řekl, co se přes noc dozvěděl z vyšetřování.

,,V klidu bude stačit vaše prohlášení. Mají záběry z venkovní kamery. Není jim sice vidět do obličeje, ale rozhodně stříleli dva chlapi, černoši." odmlčel se a zahleděl se na mě.

,,Co ty, Danny? Jsi v pohodě?"

,,V rámci možností, dík." Pokusila jsem se o chabý úsměv.

,,McIntyre nebude do ničeho zbytečně šťourat, zdrž se zbytečných informací." dodal.

,,Chápu." Ode mě rozhodně neuslyší ani o hlásku navíc, než by bylo potřeba. Už jsem se v téhle kumpanii pohybovala dostatečně dlouho, abych sama sebe zbytečně neohrožovala. Měsíc stará vzpomínka na metody FBI byla ještě dost živá. Navíc dnes moji hlavu zaobírala snaha udržet se při životě, optimálně nemyslet na proběhlou noc a ještě lépe nenechat se vyplašit podvědomím, které v noční můře zcela drze naznačovalo, že se bojím i o Marcuse. Sklouzla jsem k němu pohledem. Seděl na gauči rozložený vedle mě, ruku položenou přes moje pokrčené nohy, prsty objímající holeň. Plně soustředěný.

,,John McIntyre." představil se vysoký, v ramenou rozložitý muž s pěstěným zrzavým plnovousem a bystrýma zelenýma očima.

Podala jsem mu ruku. ,,Danielle Sallingerová."

S Marcusem a Willem si potřásli rukou spíše přátelským způsobem.

Posadila jsem se zpátky na gauč.

Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti, oblečený v dobře padnoucím šedém obleku.

Grace přinesla podnos s kávou a s vážným výrazem rychle vyklidila bitevní pole. Vrchní inspektor obsadil křeslo proti nám.

,,Nechci vás dlouho zdržovat, Marcusi. S Willem jsme domluvení, že mi během dneška dodá písemné prohlášení vás obou. Spíš jen pro moji představu, co se tam včera seběhlo?"

,,S tím ti Johne moc nepomůžu. Seděli jsme vzadu, barman řekl, že už zavírá. Zaplatil jsem a šel pro naše věci, Danny se akorát vracela z toalety, když začal ze dveří někdo střílet."

,,Kolik tam bylo lidí?"

,,My dva, barman a vepředu dva chlapi."

,,Stříleli jste?"

,,Ne."

McIntyre zvedl pohled ke mně.

,,Ne." odpověděla jsem.

,,Nenašli jste další nábojnice ani stopy po střelném prachu, ne?"

,,Nenašli." připustil inspektor. ,,Proč ne? Byls ozbrojený?"

,,Jo, ale potřeboval jsem nejdřív zajistit, že to neschytá Danny. Nenamáhali se obejít barový pult. Proč se zbytečně zapojovat do přestřelky?"

,,Mohls zachránit život tomu barmanovi."

,,Nemohl. Dostal kulku do hlavy hned na začátku."

Stáhl se mi žaludek, nevědomky jsem Marcusovi stiskla ruku.

,,Kudy jste utekli?"

,,Přes kuchyň."

,,Viděls střelce?"

,,Ne." zavrtěl hlavou Marcus.

,,A vy, slečno?"

,,Taky ne."

,,Znáte ty dva mrtvé?"

,,V životě jsem je neviděl."

,,Ani já." ušetřila jsem mu zbytečnou otázku.

,,Co byli zač?"

,,Drogoví dealeři. Zdá se, že si skočili na pozdní hamburger a pivo." Stejně jako my. Ještě, že kuchař odešel domů dřív.

,,Vyřizování účtů?" zeptal se Marcus.

,,Nejspíš." odmlčel se a upil z hrnečku. ,,Jen doufáme, že se to nerozjede do války gangů."

,,Směřuje k ní?" zeptal se John.

,,Napětí ve městě roste, zatím je relativní klid, ale klid před bouří. No, s tím vás nechci zatěžovat." Vzorné občany města. Decentní varování? Něco se děje, o čem páni Taylorovic neví?

McIntyre dopil kávu a začal se sbírat k odchodu a pak, jen tak mimochodem, jakoby si právě vzpomněl, se otočil zpátky na mě. ,,Slečno Sallingerová, kde teď bydlíte? Kdybychom vás náhodou ještě potřebovali kontaktovat."

,,Tady."

Nevinná otázka. Nejspíš o mně netušil nic, jen že jsem se z čistého nebe objevila v hospodě kde se střílelo, po boku Marcuse Taylora.

,,A pracujete?"

,,V nemocnici Svaté Alžběty."

Přikývl, sám sobě si něco potvrzujíc.

Zvedli jsme se všichni, banda dobře vychovaných gaunerů. Marcus podal inspektorovi ruku. ,,Kdybys něco potřeboval, kontaktuj Willa. I co se týče Danielle." Objímal mě kolem pasu, definoval své teritorium i pro oči policisty.

,,Samozřejmě. Díky za spolupráci."

,,Svlékni se."

Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho opravdu slyšela a jestli jsem ho slyšela správně.

,,Co?" otočila jsem se na něj.

Stál zády opřený o dveře do koupelny, nohu ležérně opřenou o kotník druhé, rukávy černé košile ohrnuté nad lokty, svalnaté paže založené na hrudníku, v obličeji šibalský úsměv.

,,Svlékni se." zopakoval.

,,Nebo ti můžu pomoct,  v noci mi to docela šlo."

,,Marcusi... nevím, jestli na tohle mám náladu." Neodmítala jsem ho často, ne ze strachu, ale z jednoduchého důvodu, že se naše tělesné potřeby potkávaly.

,,Vím, že nemáš."

Nevěřícně jsem pozvedla obočí. O co tady jde? Před pár hodinami jsme se po čtyřech hrabali z přestřelky, Marcus mi ukázal svoji nejstarostlivější stránku a najednou tu stojí a chystá nějakou čertovinu. Ne, tohle nebyl správný okamžik, měla jsem chuť se někam schoulit a tvářit se, že neexistuju.

,,A to je přesně důvod, proč bych byl rád, abys příští hoďku udělala přesně co ti řeknu."

Lehce se mi sevřelo břicho.

,,Marcusi."

,,Danny?" upíral na mě pohled. Laskavý, hravý, vřelý.

Co jsem vlastně chtěla říct? Že se mi nechce nic?

,,Můžu říct ne?"

,,Vždycky můžeš." Netvářil se nijak zklamaný, ani nezačal přecházet jako lev v kleci. Spíš jsem ho pobavila.

Fajn, zpátečku můžu zařadit. Chytila jsem lem tílka a rychle ho chtěla přetáhnout přes hlavu. Když jsem byla u ramen, ozval se Marcus. ,,Tss, tss. Takhle by to nešlo. Hezky znova a pomaličku."

Musela jsem se usmát. Poprvé od včerejšího večera. Scéna jak z erotického filmu z devadesátek. Pustila jsem tílko tam, kde bylo původně. Ukazováčkem levé ruky jsem zajela pod ramínko a velmi velmi pomalu ho nechala sklouznout z ramene. Stejně loudavým způsobem jsem uvolnila i druhé. Dívali jsme se s Marcusem do očí a z jeho pohledu mi začínalo být horko. Rozpustila jsem si vlasy a nechala je volně spadnout na záda. Znovu jsem zvedla lem tílka a centimetr po centimetru ho sunula výš, až jsem ho přetáhla přes hlavu. Hodila jsem ho po něm.

,,Teď kraťasy."

,,Sexy oblečení na striptýz." poznamenala jsem.

,,Stačí sexy holka." Prstem mi naznačil, abych se otočila.

Jemně jsem rozhoupala boky a sunula šedý kousek oblečení šnečím tempem přes hýždě dolů. Pomalinku jsem se předkláněla a nechala propnutá kolena jako při józe. Zaslechla jsem nepatrné vzdechnutí. Nemusela jsem si představovat, co moje poloha s ním dělá. Narovnala jsem se, lehce přiopilá počínající hrou. Zbývala mi jen extra pohodlná černá krajková podprsenka a  kalhotky ze stejného materiálu. Zůstala jsem zády k němu, na kůži jsem cítila jeho pohled. Otevřela jsem zapínání podprsenky, vyklouzla z ramínek a poslepu ji hodila za sebe. Prameny vlasů jsem urovnala na hrudi tak, aby  mi zakrývaly bradavky.

,,Kalhotky, Danny." připomněl mi. Už mě vtáhl do téhle hry, přijala jsem pravidla, nemusel mi je opakovat. Jeho pokyny jen kořenily situaci. Zopakovala jsem předklon, být trochu jiná situace, asi bych se smála sama sobě. Ale nechtělo se mi smát, chtělo se mi žít, chtělo se mi na chvilku se nechat ovládnout svým partnerem na zcela zvířecí úrovni. Cítit se svůdná, krásná, žádoucí. Živá. A neuvěřitelně mocná. Bylo tohle jeho cílem?

Zaslechla jsem za sebou těžké kroky a ještě těžší, v krku uváznuvší dech. Bylo opojné, jaký vliv jsem na něj mohla mít a zároveň cítit děsivou nejistotu, co přijde dál. Ohlédla jsem se přes rameno.

,,Otoč se." Prohlížel si mě, jako by mě viděl poprvé, necelý krok ode mě.

,,Jsi nádherná." Hlas měl hlubší, než obvykle. Aniž by ze mě spustil pohled, rozprostřel mezi nás na koberec bílou osušku. Tak přece sex, překvapivě. Pousmála jsem se.

,,Klekni si."

,,Cože?" vyrazila jsem ze sebe. V břiše jsem měla malé předpeklí, přesto tenhle pokyn jakoby mě  vystřelil ze sféry vzrušení kamsi zpět na zem. Možná nejsem správný adept na tyhle hrátky.

,,Slyšelas mě." hlas mu odrážel vzrušení, ale rozhodně ne agresivitu.

Nebála jsem se. Podvědomí udělalo zkrácenou kontrolu. Ne, po dnešní noci mu věřím víc, než kdy před tím. ,,Marcusi..."

,,Hmm?"

,,Nejsem si jistá..."

,,Nepřemýšlej nad tím. Hodina bez rozhodování, ju? A navíc, už jsi přede mnou klečela, ne?" připomenul mi s lehce pobaveným výrazem, když moje tváře zalila rudá.

A ne jednou. Ne, nevadilo mi to, jenže to jaksi vyplynulo v průběhu a z mojí iniciativy, ne příkazem. Moje pyšné podvědomí se bouřilo, moje objevitelské si říkalo k čertu s tím, žijeme jen jednou.

Klesla jsem na kolena na připravenou osušku. Stál těsně přede mnou, přímo před mým obličejem jsem měla jeho všeříkající vyboulení natěsnané v džínách.

,,Potřebuješ pomoct?" zeptala jsem se hravě, prsty lehce se dotýkající spony na koženém opasku.

,,Zajímavá nabídka...ale ruce pryč." nehlučně zavrčel.

Překvapeně jsem k němu vzhlédla, z kleku to byla solidní výška. Stáhla jsem z něj ruce a položila si je do klína.

Pohladil mě po vlasech a pak mi palcem přejel přes spodní ret.

Že by změna plánu? Pootevřela jsem rty a olízla bříško jeho prstu.

,,Uf."

Ale ano, tahle hra má dva hráče, stejně mocné.

Zavrtěl hlavou. Tak to nepobírám.

Strčil mi palec do pusy, upevňuje zpátky svojí pozici. Nasála jsem ho a lehce zkousla, vracejíc úder.

,,Možná později." mrkl na mě.

,,Lehni si na břicho."

Natáhla jsem se na osušku a čekala na jediné. Slyšela jsem cvaknutí spony, tření kůže pásku o oka v džínách, rozepnutí zipu a pak žuchnutí, s kterým všechno oblečení přistálo na zemi.

Obkročmo si sedl na moje stehna, akorát, že boxerky měl stále na sobě. Přenesl na mě víc váhy. A ono jediné nepřicházelo. Ozvalo se cvaknutí a něco voňavého, levandulového se mi rozlilo po zádech. Rozetřel olej svými dlouhými prsty a zkušenými pohyby začal masírovat svaly, o nichž jsem ani netušila, že je mám zatuhlé.  Postupoval od krční páteře k ramenům a přes celou šíři zad až na bedra. Pečlivě se věnoval každé  skupině svalů a rozmasírovával i  nejmenší zatuhlé uzlíky. Zavřela jsem oči a nechala se hýčkat. Úplně jsem povolila, co to jen šlo, ruce si položila podél sebe, obličej na stranu. Relaxovala jsem a pomalu odplouvala do příjemné dřímoty. Hlava vypnula, jen na bazální úrovni jsem vnímala pevné, příjemné dotyky a stisky.

Probudila jsem se, když mi masíroval hýždě. Tentokrát se dech zadrhl mně. Kolenem se zlehka opřel mezi mými.  ,,Nohy od sebe." broukl.

Znovu mi tělem začalo proudit teplo, které nemělo nic společného s  teplotou okolního vzduchu. Pustila jsem ho, aby si mohl pohodlně kleknout. Hnětl prsty svaly na přechodu zadku a stehen, ale oblasti mezi nimi se poctivě vyhýbal.  Ksakru. Napínáš mě. Před chvílí jsem na intimnosti neměla ani pomyšlení, ale teď... zajeď tou rukou níž. Tam ne. Pokračoval dlaněmi po stehnech dolů. Unikl mi nechtěný, lehce zklamaný sten.

,,Netrpělivá? Neříkalas, že na to nemáš náladu?" lehce mě plácl.

Vrhla jsem na něj vražedný pohled a pro jistotu na něj ještě vyplázla jazyk.

Rozmasírovával mi stehna a následně i lýtka. Nevynechal ani chodidla, popustila jsem svoje myšlenky zpátky do lákavé nicoty.  Bylo mi dobře. Ještě jsem cítila měkkou deku, kterou mě přikryl až po ramena, a pak jsem vytuhla nadobro.

Probrala jsem se s nepatrným trhnutím, ležela jsem na stejném místě, uprostřed naší ložnice, kam vnikalo naoranžovělé odpolední světlo. Marcus seděl kousek ode mě, zády opřený o pelest postele, na stehnech otevřený notebook.

,,Lepší?" zvedl pohled od monitoru.

Pár vteřin jsem na něj zírala, než do mozku doteklo dost krve a s ní i myšlení.

,,Výrazně. Děkuju." Moje tělo se evidentně potřebovalo z přemíry adrenalinu pořádně nerušeně vyspat. Zvedla jsem se na kolena a zabalila se do deky. Nebylo mi zima, ale pod dekou bylo útulnějš, bezpečnějš. Přesunula jsem se k Marcusovi.

,,Pracuješ? ukázala jsem bradou na otevřený notebook, ale nečekala jsem na odpověď a rovnou se dřepla vedle něj.