Poslední přednáška týkající se nových šicích materiálů a tkáňových lepidel se šnečím tempem blížila ke konci. Bylo to zajímavé téma, perfektně zpracované, hodící se pro naší praxi. Ale můj močák si žádal svoje. Pro potvrzení se mimčo zavrtělo a vší silou mě koplo, nebo uštědřilo pravý hák přímo do plného močového měchýře. Z krku se mi vydralo heknutí, snažila jsem se ho zamaskovat zakašláním, ale pozdě.

,,Dává ti zabrat?" zeptal se Marcus s lehce pobaveným výrazem ve tváři. Položil si jemně ruku na mé solidně vyklenuté břicho. Na pozdrav se zavlnilo a šťouchutí směřovalo obráceně, do Marcusovo dlaně. V obličeji se mu rozlil vřelý úsměv.

,,To nedám. Musím jít na záchod." pošeptala jsem mu do ucha a nespolečensky se zvedla k odchodu. Protáhla jsem se, pokud to jen šlo v mých rozměrech, nenápadně, kolem dalších účastníků konference.

Netušila jsem, že záchod někdy budu považovat za prostředek k záchraně života. Tedy aspoň důstojného života. Úleva to byla nekonečná.

Umyla jsem si a utřela ruce. Popotáhla jsem šaty trochu níž a uhladila záhyby na látce. Připadala jsem si jako vyvržený vorvaň, ale tak šílené to zatím ještě nebylo. Začínala jsem osmý měsíc, neotékala jsem a ani nepřibrala děsivá kila. Prsa mám větší. Usmála jsem se nad svou vlastní myšlenkou. Nebylo to zrovna potřeba, ale příroda to nejspíš viděla jinak.

Z kabinek vyšly další dvě ženy, které utekly z přednášky, aby se vyhnuly toaletní pomstě v podobě desetiminutové fronty.

Nemohla jsem se nadechnout. To není možné. Vysokých blondýn běhá po světě neuvěřitelné množství, ale nějaké detaily, které jsem zahlédla v zrcadle a vnímala spíše na podvědomé bázi, mě donutily se ohlédnout. Mozek zaregistroval prvky shody a rozhodl, že daného člověka zná. Prudce jsem se otočila.

Stála u umyvadla a zírala na mě, jakoby viděla ducha.

,,Panebože, Claire." konečně jsem byla schopná promluvit.

,,Danny." překvapeně si mě prohlížela. Vykročila ke mně a pak se zarazila, když pohledem sklouzla na moje břicho. ,,Kde? Co? Já tomu nerozumím."

Zhluboka se nadechla a zkusila to znova. ,,Danny, zeptám se tě na jedinou věc. Kde žiješ?"

,,V Miami." odpověděla jsem prostě, lehce zaskočená.

V očích jí proběhl zmatek, zklamání a zůstal tam vztek. ,,To mi stačí." sykla a vykročila ke dveřím.

,,Claire, počkej prosím. Musíme si promluvit."

Otočila se na patě a ukázala na mě. ,,Ne, Danny. Pro mě jsi mrtvý člověk. Nemáme si co říct."

,,Claire, prosím." zaúpěla jsem. V očích mě tlačily slzy. Tohle přece není možné. Nemůže mě po tom všem odmítnout. Zavrhnout. Našlápla jsem směrem k ní.

Couvla. ,,Není o čem mluvit. Jen s úcty k našemu bývalému přátelství tě teď neudám policajtům. Ale jestli mě někdy budeš zkoušet kontaktovat, tak svoje mimino budeš vychovávat za mřížemi."

,,Neměla jsem s tím nic společného!" vyhrkla jsem. Přece si nemůže myslet, že bych něco takového udělala.

,,Jasně."

,,Vysvětlím ti to." žadonila jsem.

Rty se jí stáhly do přísné linky a oči jí potemněly zlobou. ,,Nechci nic vysvětlovat. Chci zapomenout, že jsi někdy existovala."

Odešla. V uších mi znělo klapání jejích podpatků o dlažbu jako ozvěna střelby z kulometu.

Vypotácela jsem se na chodbu a sesunula se do koženkového křesla u zdi. To není pravda. To se mi jen zdá. Skryla jsem obličej v dlaních a plakala. Za všechnu nespravedlnost, za přítelkyni, která mě právě odvrhla, za bolestivou zradu, že mi nevěří jediný člověk na světě, který mi zbyl. Oprava nezbyl. Už nemám nikoho. Vůbec nikoho. Do prdele už!

Vztekle jsem si otřela tváře. Tohle je nespravedlivé. Tečka.

Vyhrabala jsem se do stoje a vydala se chodbou pryč. Našla jsem schodiště a sešla dvě patra dolů, do haly a ven. Našla jsem volnou lavičku a sedla si.

Netrvalo ani čtvrt hodiny a dřevo lavičky zaskřípalo pod Marcusovo vahou.

,,Danny?" položil mi ruku na koleno.

Vztekle jsem ji shodila.

,,Nesahej na mě." procedila jsem mezi zuby.

Překvapeně a lehce dotčeně si mě prohlížel. ,,Proč pláčeš?"

Otřela jsem si hranou ruky napuchlé tváře.

,,Protože jsem idiot."

,,Co?"

,,Z tohohle se nemělo nic stát. Nic! Neměli jsme být spolu. Neměla jsem otěhotnět. Neměla jsem si to nechat." bolela mě duše, když jsem poslední kousek věty vypustila z pusy. Srdce mi svíraly spáry černého hněvu. Položila jsem ruce instinktivně na břicho.

Poprvé jsem si připustila myšlenku, jestli jsem plod v sobě, život vzniklý spojením nás dvou, neměla zabít. Udělalo se mi zle. Namáhavě jsem polkla.

,,Neměls nejmenší právo mi tohle udělat." sama jsem nevěděla, jestli myslím těhotenství, únos, náš společný život, nebo dnešní den.

Marcus se vedle mě zhluboka nadechl. Zatínal pěsti položené v klíně, až mu bělely klouby. S něčím se nehezky pral. Znova se nadechl.

,,Povíš mi prosím, co se stalo? Nevypadalo to, že se blíží taková smršť, když jsi odcházela." svaly v obličeji měl zaťaté, oči smutné.

Chvíli jsem mlčela. Co říct? Že jsem ztratila poslední kousek naděje? Že někdo přestřihl poslední lanko, nitku, která mě pojila se starým životem? Přepadnul mě chladný smutek, tíživá sebelítost. Byla jsem sama.

,,Potkala jsem Claire."

Marcus sebou škubl.

,,Odmítla se mnou mluvit! Věří, že za ten únos můžu já." Natočila jsem se na něj a praštila ho do bicepsu. ,,Do prdele! Nechtěla slyšet jediné slovo!" znovu jsem ho uhodila do stejného místa.

,,A jestli s ní zkusím mluvit, že skončím ve vězení."

Kašlala jsem na kolemjdoucí studenty a účastníky konference a bušila do Marcuse hlava nehlava.

Nechal pár ran dopadnout a pak mě chytil za zápěstí. Přitáhl mě celou k sobě, až mě objal paží jako velkým křídlem. Cukala jsem se a snažila se mu vyrvat. Vzlykala jsem, až mě bolel celý hrudník. Pukalo mi srdce nad tou nespravedlností. Osud se mi vysmíval, když člověk, který mě utěšoval, byl ten jediný, který byl příčinou.

,,Danny. Pššššt." opakoval stále dokola.

Když už mi došla síla, přetáhl moji mrtvou váhu bez odporu k sobě na klín. Hladil mě po vlasech a líbal po rozbolavělých tvářích.

,,Danny, ty a naše miminko jste to nejúžasnější, co mě kdy potkalo. Miluju tě. A vždycky budu."

,,Jsi blázen." šeptala jsem. ,,Tohle nemá budoucnost a nikdy nemělo. Nikdy jsem neměla dopustit, abych zplodila dítě s člověkem, co mě unesl. Jsem ubožák a pokrytec, že jsem to kdy dovolila."

Zavrtěl vehementně hlavou. Čišela z něj bolest a neskutečný smutek.

,,Danny, já tě neunesl."

,,Cože?" trochu jsem se napřímila, abych na něj lépe viděla. Čelo mu brázdily hluboké vrásky a oči se podezřele leskly.

,,Nikdy jsem v únosech nejel. Když tě kluci přitáhli, poprosil mě John, abych se na tebe došel podívat, protože jsi sebou praštila ve sklepě, kam tě šoupli. Vzali tě opravdu omylem. John se tě chtěl velmi rychle zbavit. Během pár hodin zjistil, že nemáš žádné vazby, že tě nikdo nebude hledat. Zabít tě nechtěl."

Zaryla jsem mu nehty do předloktí, až sykl bolestí, ale neuhnul rukou, kterou mě držel kolem pasu.

,,Nikdy s lidmi nekšeftoval, ani před tím, ani potom. Zůstalas mu jako horký brambor v rukou a nevěděl co s tebou."

,,Stačilo mě pustit." namítla jsem.

,,Jenže to bys rozpoutala hon na čarodějnice. Věděla jsi, že Claire taky unesli. Jenže za Claire zaplatil její táta a pro policii se nikdy žádný únos nestal. Obě strany byly spokojené. John a Claiřin táta měli nějaké nevyrovnané účty. Taky to není zrovna anděl. Spíš naopak. A ty bys k němu přitáhla nechtěnou pozornost vyšetřováním."

,,A tak co, tak sis mě rozhodl nechat jako domácí zvířátko?"

,,To není fér."

,,Ne?"

,,Ne. Snažil jsem se tě ochránit."

Hořce jsem se zasmála.

,,A pak se to nějak zkomplikovalo." přiznal. ,,Netušil jsem, jak moc mi chybí spřízněná duše, dokud jsem vedle sebe neměl tebe."

,,Ježíši Kriste."

,,Nemůžu za to, že jsem se do tebe zamiloval." zašeptal mi do ucha.

Ne, tohle fakt nedostane zadarmo.

,,A všechny ty kraviny se sledovacím zařízením a podobně?"

,,Nemohl jsem riskovat, že zmizíš. John by tě nejspíš nechal zabít. Mír s Millerem byl moc křehký. A potřebovali jsme čas, abychom pospojovali všechny volné konce, zaplnili nebezpečná bílá místa."

,,Do háje s vámi všemi." zavrčela jsem.

,,Promiň Danny." políbil mě na spánek. ,,Odpusť mi prosím, jestli to někdy dovedeš, všechno, čím jsem tě protáhl." šeptal mi do vlasů a držel mě v náručí, jakoby se bál, že se rozplynu, že jednoduše zmizím.

,,Neumím změnit co se stalo, i kdybych stokrát chtěl. Ale jednu věc bych neměnil za nic na světě." pohladil mě po břiše a nechal tam položenou dlaň.

,,Kdyby to bylo to jediné pozitivní, co jsem udělal."