,,Víš co, Johne? Jdi do prdele!" sykla jsem z té párcentimetrové vzdálenosti co mezi námi zbývala.
Se slovy se neobtěžoval. Koutkem oka jsem zaregistrovala pohyb, ale než mi došlo co se děje, v rychlém sledu přišla facka zleva, zprava. Hajzle! V uších se mi rozezvonilo a obličej mě ve vteřině pálil jak čert, jestli víc z nečekané rány nebo z ponížení to jsem netušila. Ruka mi automaticky vylétla, na sebeobranu již pozdě, na útok evidentně pomalu.
Chytil mě za zápěstí a přimáčkl vahou svého těla ke zdi, až jsem si týlem drcla o drsnou omítku.Už jsem neměla kam couvat. Věděl co dělá, adrenalin mě pěkně nakopával, a kdyby nebyl tak blízko, tak jsem brala čáru.
Stáli jsme tam, zírali si do očí a navzájem si plánovali vraždu, div, že mezi námi nepřeskakovaly jiskřičky. Bolela mě pravačka, kterou mi svíral a celá hlava k tomu. Byl nepříjemně blízko, cítila jsme v jeho dechu jahodové bonbóny, které k němu hrozně nešly, ale které nosil po kapsách a vášnivě cucal.
Viděla jsem modré oči s šedými kovovými záblesky, víc bouřkovými než jaké měl Marcus, několikadenní strniště a tvrdé rysy, které se teď ještě víc zvýraznily, neúprosnou linku rtů člověka zvyklého dávat povely, ale taky svalnatý trup a stehna, kterými mě držel v pasti.
,,Nemám svatou trpělivost jako Marcus. Ještě jednou mě neposlechneš a vytluču z tebe duši!" Na zdůraznění svých slov se o mě ještě víc opřel, až se mi hůř dýchalo.
To už bylo na mě moc. Ztrácela jsem pud sebezáchovy. „Tak to máš doma zařízené, jo? Že když tě Molly neposlechne na první dobrou, tak jí nafackuješ?" měla jsem chuť mu plivnout do obličeje, což by nebyl zrovna bezpečný nápad.
,,Neber si mojí rodinu do pusy." jeho odpověď zněla spíš jak zavrčení.
„Copak vás doma neučili, že se holky nebijou?" Asi jsem se fakt musela pomást, ale vzpomínka na kopii spisu od Molly a vyostřená situace mě obírala o racionální uvažování. Odkud vyvěrala moje potřeba konfrontovat zrovna Johna, to jsem netušila.
,,Ještě slovo a budeš toho litovat!" Chytil mě prsty za bradu, chtěla jsem se vysmeknout, ale nebylo kam.
„Zapomínáš děvenko s kým žiješ. A to, že ti Marcus občas nenaplácá, ještě neznamená, že je to dobře. Evidentně bys to potřebovala jako sůl." Rty mu zvlnil nebezpečně chladný úsměv.
,,Za to tobě by to nedělalo nejmenší problém." neodpustila jsem si, i když to mohlo znamenat cestu do pekel.
„Nedělalo. Rád bráchovi vypomůžu s partnerskou terapií, když bude potřeba." Zmáčkl mi bradu,až to zabolelo.
,,Pusť mě!" snažila jsem se vykroutit s úspěšností červa nabodlého na háčku.
Johnovi zapípal mobil. Aby ho mohl vyndal, musel mě alespoň částečně pustit. Zalovil pravačkou v kapse. Neváhala jsem ani vteřinu a když četl zprávu, tak do něj strčila oběma rukama vší silou, co mi jen byla nadělena. Nebyl tak jednostopý, jak jsem doufala, ani tak nepřipravený. Ani se nezakymácel, lehce pobaveně zvedl pohled od displeje. „Chceš se prát?" v tu chvíli si byli s Marcusem děsivně podobní.
Zavrtěla jsem hlavou. „Chci jen, abys mě nechal na pokoji."
Ideálně i tvůj bratr, dodala jsem v duchu. I když s Marcusem to bylo složitější. Co bylo příčinou jsem nevěděla, ale postupné pomalinké narovnávání našeho vztahu, i když ne úplné, to všechno komplikovalo. Kdyby mě nechali, šla bych? ANO! Ale nebolelo by to už jako rozchod? Leč chlapů na světě běhá několik miliard a ne všichni mají potřebu držet své protějšky vztahově pod krkem. I když, jak mi bylo s oblibou připomínáno Marcusem a jeho tlupou Neandrtálců, žena má ve společnosti ve většině světa zcela specifické místo a to místo podřízené muži. Bez ohledu na schopnosti a kvality daného jedince, dodala bych. Aneb máš chlapa, tak drž hubu a krok. Aspoň že Marcus samotný tuhle psí poslušnost nevyžadoval.
Beze slova jsme tam stáli, dokud si John nedočetl zprávu. Strkat se s ním jsem už znovu nezkoušela. Schoval obstarožní telefon zpátky do džínsů.
„Jdem." Chytil mě za loket jak do svěráku a napůl táhl chodbou.
,,Nemohl bys mě pustit?" zeptala jsem se nakvašeně a třepla celou paží.
Nesnáším, fakt nesnáším, když mě někdo vodí jak nevyvedeného fracka.
Zabočili jsme za roh k výkladům obchodů, kde už chodilo více lidí. Starší žena se slamákem na hlavě si nás zkoumavě prohlížela, ale když sklouzla pohledem k Johnovi, rychle se tvářila jako že jsme vzduch. Jak už jsem měla tu čest zjistit, pro většinu lidí, pokud má jedinec problémy, ale nedělá u toho náležitý kravál, a ten kdo problémy působí vypadá dostatečně nabroušeně, pak se oba mění ve vzduch, v nepatrný obláček vznášející se kolem nich, který je lépe nevidět, aby náhodou nebylo něco potřeba řešit. A tak nám z cesty všichni bez povšimnutí, anebo s povšimnutím, ale bez zájmu, ustupovali.
Vyjeli jsme po eskalátorech do nejvyššího patra a vstoupili do jedné z restaurací.

,,Asi by holčička měla přijít o některá privilegia, se mi zdá." podotkl John a zahleděl se na mě.
Měla jsem chuť se víc zabořit do židle, nejlépe se jí propadnout na druhou stranu zeměkoule. Ale to označení holčičko mě vážně iritovalo, dneska už toho bylo prostě moc. Pud sebezáchovy si asi vzal dovolenou.
,,Holčička, to jako vážně?" zeptala jsem se jízlivě.
Marcus se na mě otočil a tázavě povytáhl obočí.
Opřela jsem si obličej o skleničku s džusem v místě, kde se ještě jasně rýsoval obtisk Johnovo prstů.
,,Vy jste si fakt nafackovali?" zeptal se Marcus nakonec. Nevěřícně a s nechápavým uchechtnutím.
Lepší, než kdyby se do mě pustil i on. Byla jsem unavená a pěkně naštvaná. Jakým právem? Jakým právem vůbec kdokoliv z nich mi mohl ubližovat?
„Děsná sranda, co?" neodpustila jsem si.
,,Jak se to veme." jeho výraz pomalu ztrácel na pobavenosti. Přimhouřil oči. „Předpokládám, že k tomu měl John důvod..."
,,Perfektní! a já asi ne, co?"
,,Danny!" Marcusův hlas
zostřil a u stolu se ochladilo.
Ale mému spravedlivému vzteku to bylo docela šumák, cítila jsem jak se mi hrne horko do tváří, pokud to po dvou fackách bylo ještě možné.
,,Povíš mi teda co se tu stalo?" upil z piva a znovu se na mě podíval.
Nebyla jsem si jistá, jestli mluvím se svým únoscem, milencem nebo šéfem z práce. Ono se vlastně nic zvláštního nestalo. Mezi normalními lidmi by to bylo obyčejné nedorozumění. Opřela jsem si skleničku o druhou tvář.
,,Byli jsme s Jackem domluvení, že mě vyzvedne ve dvě. Byla teprve jedna. Šla jsem do knihkupectví, když se za mnou přiřítil John. Lekla jsem se, když mě chytil za loket. Bránila jsem se, netušila jsem, kdo to je. Myslela jsem, že jsi zloděj!" otočila jsem se na Johna.
,,Což jsem nebyla daleko od pravdy, že?" ta ironie mi zhořkla v ústech. To by byl ten nejmenší prohřešek proti společnosti, který bratři Taylorové páchají.
Přímé komunikaci s Johnem jsem se vyhybala zuby nehty, podvědomě jsem ho vnímala jako nebezpečnejšího z bratrů. Díval se na mě,
bez výraznější emoce, bez hněvu, nezaujatě. Neměl potřebu se před Marcusem nijak obhajovat. Stál by na jeho straně, ať by se stalo cokoliv.
Pokývl rukou k mému obličeji. „Pak jsme si chvilku povídali, jakým způsobem se spolu budeme nebo nebudeme bavit. A o čem. Viď, Danny?" usmál se, jako by se vůbec nic zvláštního nestalo, jako by mi připomínal kamarádskou dohodu. Na šíji se mi zježily chloupky při velmi čerstvé vzpomínce, jak mě celou vahou svého těla přimáčkl ke zdi a do ucha mi drsným šeptem vysvětloval, že jsem silně překročila hranice.

„Potřebuju, abyste tam zaletěli vy dva." Nebyla to žádost, ale pokyn. Zcela bez kontextu k jeho předchozímu chování. Prohlížela jsem si oba bratry, chladila si rozpálené tváře a čekala na verdikt. O co tady jde, krucifix? Ti dva se tváří jak tajemný hrad v Karpatech. Nejdřív se John chová, jak když mě každou vteřinou roztrhne nebo zastřelí a pak najednou mám někam letět! To asi nebude dovolená.
Marcus jen přikývl a chvíli pozoroval svého staršího bratra, jakoby čekal nějaké vysvětlení.
,,Jacka jsem potřeboval jinde, Mac chtěl pomoct. A co se toho výletu týče, jinak to nejde. Sebastian s tím počítá."
Tahle věta asi vysvětlovala vše. Ale jen Marcusovi, mně teda rozhodně ne.

John si vyklepal z krabičky cigaretu a než si připálil, tak se podíval na hodinky. „Za dvě hoviny vám to letí. V hotelu vás vyzvedne Sebastianův člověk." Podal Marcusovi letenky.
Marcus si s nimi pohrával v rukou. „Proč Danny?"
,,Sebastian je na ní zvědavý." Usmál se jak mlsný vlk.
,,Cože?" snažila jsem se z jejich výrazů něco vyčíst.
,,To mám teda radost." Povzdechl si Marcus.
,,Byznys, Marcusi. Byznys."
,,Já vím." Sbalil letneky, stoupl si a podal mi ruku. „Pojď Danny, ať to stihnem."
Byla jsem ráda, že můžu zmizet z Johnovo dosahu. Tvářil se neutrálně a v poklidu pokuřoval. Nic se nestalo. Klid. V jeho životě asi běžný den, jen pro mě zase zážitek.
,,Díky Marcusi, máš to u mě."
,,Jojo." Netvářil se zrovna nadšeně.

Před restaurací nasadil bryskní tempo, ale aspoň mě, na rozdíl od svého bratra, netáhl a nedrtil mi končetinu. Nicméně myšlenkami byl na míle daleko.
Zastavila jsem se. S trhnutím se zastavil taky a zíral na mě.
,,O co tady jde?" zeptala jsem se. Čekala jsem příkrou nepříliš příjemnou odpověď, zvlášť po meetingu s Johnem.
Přitáhl mě k sobě a jemně objal kolem pasu. Políbil mě tak, jako vždy, když mě vítal. Dlouze a pohádkově, jakoby měl všechen čas světa.
,,Tady ne. Vysvětlím ti to v klidu."
Nic se nezměnilo na neplánovaném výletu, ale aspoň jsme do té černoty vstupovali ruku v ruce.

Doma, jak už jsem si přivykla jejich sídlu říkat a i tak nad ním přemýšlet, na nás čekala sbalená zavazadla. To jsem nezažila od svých pěti šesti let.
„Měla bys tam mít všechno. Jen si prosím skoč fofrem nahoru pro šaty a boty. Půjdem na večeři."
,,Večerní?"
,,To úplně ne. Jen nějaké pěkné. Kvaltem." Zdůraznil a odšel chodbou do své pracovny.
Ani ne za dvě minuty byl v mém pokoji.„Můžem?"
Přikývla jsem. S tajnou nadějí jsem koukala k jeho kapsám, kde musely být uložené pasy. Můj pas. Jenže dostanu ho vůbec do ruky?

Asi za hodinu jsme dojeli na letiště. Během řízení mi Marcus nic vysvětlovat nechtěl, za to mi povídal o novém projektu, o člověku, na kterém jsme příští týden měli dělat.
Zaparkoval v podzemních garážích a došel mi otevřít dveře.
,,To nebylo nutné. Vystupovat z auta ještě umím." rýpla jsem si.
,,No to je mi jasné. Chtěl jsem být za gentlemana." Mrkl na mě, ale z prostoru dveří neuhnul. Chytil mě za kotník a vyhrnul lem nohavice.
,,A na tohle máme čas?"
,,Kéž by," usmál se, „ale večer bysme to stihnout mohli." prsty vzal zapínání řetízku, který na mě držel GPS lépe než na vězňovi železnou kouli. Z kapsy vytáhl malé speciální kleštičky, mechanismus cvakl a já byla volná. Nástroj i řetízek s nenáviděným přívěskem symbolizujícím mojí nesvobodu zmizely v boční přihrádce auta. Myslí mi proběhlo tornádo variant, jak rychle a bezpečně zmizet. Bez té podělané GPSky ví prd, kde jsem. Jen se od něj dostat dostatečně daleko. Ideálně i s pasem a letenkou v ruce. Lepší by byla kreditka. A tu mám ještě pořád v kabelce. Marcusovo kartu. Na první dobrou ji vybrat a pak zmizet, to by šlo. Než ji zablokuje.
Najednou držel oběma rukama můj obličej a díval se mi do očí z pár centimetrů. Dneska již podruhé, tyhle bouřkové modrošedé oči pánů Taylorů. „Ani na to nemysli. Nenechám tě jen tak zmizet." Políbil mě na rty, jemně, ne dobyvačně.„Mám tě rád."
Nevěděla jsem, jestli v jeho v hlavě pokračovalo a nechci ti ublížit nebo a nechci o tebe přijít. Už mi nemusel vyhrožovat, představa toho, jak by vypadal nezdrařený útěk, byla v mojí hlavě obtisknutá již pěkně dlouho. Proti tomu bylo pár facek od Johna polechtání peříčkem. Nakolik pracovala moje fantazie a nakolik by se Marcus krotil a měl aspoň marginální zábrany po půlročním soužití, to jsem netušila.
,,Máš s sebou kreditku?" sledoval stejné myšlenkové pochody.
Přikývla jsem.
,,Dáš mi jí, nebo bude všechno v klidu, jako do teď?"
Bylo to manipulativní. Oba jsme to věděli, ale bylo to lepší než konstantní vlna drobného ponižování ve formě prohledávaní kabelky, sledování každého kroku, každého slova. Tahle metoda fungovala výrazně lépe, nenásilně. Zachovávala prostor pro moji důstojnost, bez nekonečného připomínání mého postavení. Což zvyšovalo moji ochotu spolupracovat dobrovolně. Netušila jsem jak moc ovlivňovala moje zakořeněná potřeba dodržovat dohodnutá pravidla a nakolik byla viná touha přežít v kombinaci s relativní normalizací našich životů. Psychologie je potvora. Možností volby mě pravidelně dostával do podobné situace, kde jsem si nenásilně vybírala kooperaci před postojem sice morálně správnějším, kladoucím větší odpor, zdůrazňujícím svojí potřebu svobody, ale daleko náročnějším v duchu prostého žití a přežití.
,,Nechám si jí u sebe." Čímž jsem mu odpověděla na spoustu nepříjemných otázek. Přijímám kus tvé důvěry za cenu relativního klidu zbraní. Což neznamená, že nepřestanu hledat cestu ven.
,,Fajn." Pohladil mě po vlasech a pomohl dolů ze sedadla. ,,Za chvíli nám to letí."
Marcus nenechával nic náhodě, držel mě za ruku celou dobu a když jsem potřebovala jít na záchod, počkal na mě u vchodu, jako správný gentleman. Pas mi dal těsně před odbavením.
Co by se stalo, kdybych začla ječet o únosu a potřebě pomoct? Jenže jak dopadla Molly? Rovnou u státní policie... A pak mi stačil jediný pohled na něj. Usměvavý muž v ležérním sportovním saku a džínách, lékař, veterán. Doprčic, spíš by mě strčili do blázince. Nedivila bych se, kdyby měl připravenou supr historku o hysterické přítelkyni co se bojí létat a v kufříku připravený nějaký mňamozní anxiolytickosedativní koktejl, po kterém bych prospala celý let včetně následující vlastní smrti.
Prošla jsem odbavením a na úřednici celnice se standardně usmála. Ona za to nemohla a nejspíš mi Marcuse záviděla. Počkala jsem na něj. Mačkala jsem k hrudníku pas, poslední vteřiny, než zase zmizí v Marcusovo koženém kufříku.
,,No tak, však není konec světa." Lehce do mě šťouchl a nastavil dlaň. Ne zcela dobrovolně jsem mu ho vrátila do opatrování. Při pohledu z venku musel vypadat jako nejstarostlivější chlap na světě. Přece nebude svou partnerku zatěžovat nošením pasu či letenky. Ach jo. Usadili nás v obchodní třídě a během chvíle doběhla letuška se sklenkami šampaňského. Marcus se uvelebil, rozcapil si nohy a přiťukl mi. „Na zdraví, Broučku."
,,Na zdraví." Upila jsem. Šampaňské bylo výborné a na dně plavala jahoda. Mňam.
,,Budeš chtít mojí jahodu?"
Usmála jsem se. „Jako vždycky." Opilé jahody mám ráda. Návrat do normálnosti byl křehký, ale rychlý. Jako všechny páry jsme měli své zvyky, libůstky, včetně mého absolutního nároku na všechny opilé jahody.
„Otázky nebudou?" lišácky na mě mrkl.
„Ale budou. Za prvé – vy nemáte soukromé letadlo? Taková chudina." sarkasticky jsem se usmála, protože o bohatství, ve kterém jsem se ocitla, se mi dříve ani nezdálo.
„Překvapivě, ne. Vystačíme si s tím, co nabízejí aerolinky."
,,Kam letíme?"
,,Do Jacksonvillu. Na to už jsi přišla."
Přikývla jsem, tak tupá ke svému okolí ještě nejsem. ,,Že za Sebastianem jsem taky pochopila, takže k věci. Kdo je Sebastian? Proč tam musíme jet? Proč já? A Proč jsi z toho výletu nevypadal zrovna nadšený? Proč to je taková hrr akce? To mi k vám úplně nesedí."
,,Sebastian je obchodní partner."
Protočila jsem oči. Tahle věta byla jako zaklínadlo.
,,Velmi dobrý obchodní partner."
,,Čí?"
,,Nás obou. Mně občas dohodí kšeft. Spousta paniček s potřebou vylepšit co jim příroda nadělila, nebo nenadělila. Pro Johna tu a tam něco dělá v laborkách. Má svojí soukromou laboratoř, Seblab. Stačí?"
,,Proč teď a tak rychle?"
,,Sebastian je ze staré školy, rád věci řeší osobně. Email bys od něj fakt nedostala. Tedy pokud jde o tuhle stranu jeho byznysu."
,,Co je zač?"
,,Biochemik."
,,A co to má společného se mnou?"
,,Je zvědavý jak veverka." Upil trochu ze skleničky.
,,A?"
,,A má rád hezké ženské. Ani bych se nedivil, kdyby pro tebe měl nějakou nabídku."
,,Vždyť mě nezná." Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Zase věci mezi nebem a dnem.
,,Sociální tamtamy." Pokrčil rameny, jakoby to vysvětlovalo vše, i když to šlo kompletně mimo něj.
,,A to když jakýkoliv váš obchodní partner pískne, že chce vidět ženskou, s kterou aktuálně spíš, tak přiběhneš?"
,,To rozhodně ne. Spíš se to teď tak sešlo."
,,Proč jsi z toho nebyl zrovna odvázaný?"
Naklonil se ke mně a prsty přehodil svojí jahodu do mojí skleničky. „Protože nejsi kus masa na výstavku. Navíc jsem dost majetnický, jak už sis určitě všimla." Přejel mi rukou po stehně, až mě lehce zamravenčilo v břiše. „a tohle teritorium, jsem obsadil já."
,,Má nenechavé ruce?"
,,Ne. Toho se fakt bát nemusíš. Uvidíš sama, je to člověk na úrovni."
,,Ne jak tenkrát ten vozembouch. Jak se jmenoval? Samuel Peterson." kysele jsem se zašklebila.
,,Ne, opravdu ne. Takovému bych tě opravdu nevezl ukázat."
,,Pořád to nepobírám. Nejde víc o tebe? Náhodou?"
,,Kdepak. Se Sebastianem, pokud nejde o obchod, tak jde o ženské, nebo o kombinaci obého." Zatrnulo mi a udělalo se mi lehce nevolno. „Ježišikriste!" zamumlala jsem.
,,Co je?" vyjukaně na mě koukl.
„Marcusi..." nemohla jsem ze sebe vysoukat větu, tu větu. „Nehodláš mě prodat,že ne?!" těžce se mi dýchalo a hořce jsem zalitovala, že jsem neudělala při letištní kontrole kravál.
„Blázínku." dobrosrdečně se zasmál.
„Před chvílí u přepážky jsi vymýšlela exit strategy a teď by ti vadilo, kdybych ti ji naservíroval na zlatém podnose?"
,,To fakt není humorné." přeskočil mi hlas, ale musela jsem se držet, abych nevyjekla.
,,Lepší známý čert, než neznámý ďábel."
,,To teda pěkně děkuju."
,,Není zač."odvětila jsem prostě a zavrtala se víc do sedadla.
„Poslouchalas mě vůbec?"
,,Kterou část přesně?"
,,Všechny." odpověděl suše.
,,I přes tvou nebetyčnou nedůvěru v mojí osobu, nemluvím do větru. Mám tě rád. Tečka. Je mi s tebou fajn." Poslední věty mi už šeptal do ucha. Bylo to celé zvrácené a dělalo mi to bordel v hlavě.
,,Mně s tebou taky." řekla jsem stejně potichu a nevěděla, jestli víc sobě nebo jemu.
,,Fajn. Tak mi prosím zkus jednou důvěřovat."
,,I kdyby v tom byly pro vás velký prachy?" ujišťovala jsem se.
,,Ano."
,,I kdyby to chtěl John?"
,,I kdyby... Johnovi je po tom houby."
,,No, tak mi to zrovna dneska nepřipadalo." Vylovila jsem poslední jahodu a spokojeně jí snědla. Propletl si prsty s mými a přitáhl si je ke rtům.„Mimochodem, co to bylo dneska za extempore?"
,,Myslíš to, kdy mi tvůj úžasný bratr nafackoval?"
,,Jo. Přesně to myslím."
,,Říkala jsem ti to, lekla jsem se. A pak jsme se nějak nemohli domluvit."
,,Asi ses nevyjádřila zrovna vybíravě, co?"
,,Doslova? Poslala jsem ho do prdele." Zašklebila jsem se. Uchechtl se, až mě jeho dech polechtal na kloubech ruky.„Výsledek se ti, předpokládám, nelíbil."
,,Ne."
,,Varoval jsem tě." Pokrčil rameny. „Spolu můžem debatovat a nějak se domluvit. Ale Johna je lepší rovnou poslechnout. Je zvyklý, že ho jeho lidé respektují. Většinou po nich nechce blbosti."
,,Jenže já nejsem jeho člověk." odporovala jsem s nechutí.
,,Vnímá tě jako součást rodiny, takže pro něj jsi."
,,A to mu dává právo mě fackovat?"
Neodpověděl. Opřel si naše spojené ruce o strniště na tváři. ,,Zasloužil by si kousek tvého respektu, minimálně v tom, když po tobě výjimečně něco chce, abys mu vyhověla. Ať chceš nebo ne, už jsi součástí tohohle všeho. V dobrém i zlém." Znělo to dost fatalisticky, asi jako svatba s rodinou kriminálníků. Nezbylo mi než si povzdechnout. Nechtěla jsem se hádat. Na Johna jsem byla naštvaná a na Marcuse vlastně taky, že se mě nezastal, na druhou stranu jsme ho opakovaně stavěli do pozice mlýnského kamene mezi námi dvěma. A respekt? V tom byl ten diametrální rozdíl. Neměla jsem s tím větší problém vůči Marcusovi, který mě dokázal vnímat i jako člověka se svými svébytnými potřebami a malichernostmi, který si ho něčím zasloužil a zároveň, aspoň do jisté míry, ho prokazoval i on mně. Ale vůči Johnovi? Povětšinou lhostejnost, případně strach, po podobně vypjatých situacích.
,,Mohla jsem si to ušetřit, ale..."
,,Nešlo to?"
,,Ne. Blbá konstelace. Fakt mě překvapil a pak přišlo kázání o poslušnosti. Není mi pět, kurnik. Stačilo říct, abych s ním šla, že se něco změnilo."
Tentokrát si povzdechl on. Jako vždy se snažil obrousit hrany, které tu a tam mezi mnou a Johnem vznikaly.
„Provokujete v sobě navzájem to nejhorší." Konstatoval a měl pravdu.
Zbytek letu jsem prospala. Byla jsem vyšťavená, unavená jako štěně. Těsně před přistáním jsem se probrala, hlavou opřená o Marcusovo rameno. Moje tělo k němu jednoduše patřilo, ať se s tím hlava prala sebevíc.
,,Utři slinu." Zašeptal mi do ucha.
Začala jsem si rychle utírat pusu.
,,Si dělám srandu." Přitáhl mě zpátky k sobě a společně jsme se dívali na zvětšující se Jacksonville pod námi.

„Hotovo?" zeptal se. Stál za mnou v hotelové koupelně v perfektně padnoucím černém obleku. Chytil mě za paže a hlavu zabořil do prohlubně, mezi krkem a ramenem. Vyjekla jsem, když mě jemně stiskl zuby. V zrcadlovém odrazu jsme se dívali do očí.
,,Jsi nádherná. Nedám tě nikomu. Ani za milion dolarů." Usmál se a znovu mě lehce kousl. Levačkou sjel na prso a pravou dlaní pokračoval přes břicho jižněji. Začal mě hladit přes šaty mezi nohama.
,,Hmmm." Jako vždy jsem během chvilinky předla jako spokojená kočka vyhřívající se na zápraží.
Marcusovi se zrychloval dech a soudě podle vyboulení, kterým se o mě opíral, byl na tom podobně jako já.
,,Doprčic. Já bych tě nejradši..." nemusel větu dokončovat, měla jsem jasnou představu.
,,Je půl sedmé." Napůl vzdychl, napůl zavrčel. Vzal mě za ruku a společně jsme vyrazili.
Vyzvedla nás černá limuzína. Přesně v sedm jsme již stáli v hale největšího domu jaký jsem kdy viděla. Nebo spíš zámku. Musela jsem se krotit, abych se nerozhlížela příliš okatě. Vše bylo dokonalé, upravené a čisté. A astronomicky drahé, přes to z vybavení než nabubřelost vyzařovala jednoduchá krása. Nejvíc mě dostala podlaha z leštěného mramoru, travertinu, nebo co byl zač narůžovělý kámen s temnějšími okrovočervenými žilkami rozbíhajícími se ke schodišti ze stejného kamene. Dovedla jsem si představit Popelku pádící po těch schodech dolů. Pořádají tady plesy?
U paty schodiště rostl nádherný fíkus, s velkými lesklými listy, zasahující až do prvního patra. Než jsem si stihla pořádně prohlédnout romantickou scenérii rozměrů menšího rodinného vozu pověšenou na zdi, objevil se z jedněch dveří dlouhán v obleku a uvedl nás do salonku. S naším příchodem se od stolu zvedl menší svalnatý mužík, též oblečený v černém obleku s červenou vázankou. Živé neposedné oči rámovaly brýle s moderními, tmavě červenými obroučky, hladce oholenou tvář rozjasňoval přátelský úsměv, krátce střižené hnědé vlasy mu již jemně prokvétaly stříbrem. Odhadovala jsem ho na dobrých pětapadesát. Na první pohled sympaťák. ,,Dobrý večer." hlas měl překvapivě hluboký.
,,Dobrý večer." Odpověděli jsme oba. Marcus stál vedle mě, ruku položenou na mých bedrech.
,,Sebastiane, dovol, abych ti představil doktorku Danielle Sallingerovou."
,,Danny, doktor Sebastian Bowden." Podala jsem mu ruku a k mému opravdu velkému překvapení ji místo potřesení s lehkou úklonou dovedl ke svým rtům. ,,Těší mě, paní doktorko."
,,I mě, pane doktore." Usmála jsem se. Působil na mě jako profesor z univerzity, kultivovaný, trochu z jiného světa.
S Marcusem si potřásli rukou. ,,Pojďte se prosím posadit. Amy, moje přítelkyně, dorazí s malým zpožděním." Usadili jsme se na pohodlné kožené židle s vysokými područkami u masivního dřevěného stolu. Prostřeno bylo pro čtyři.
,,Jaký byl let?"
,,Příjemný." Odpověděl Marcus.
,,Žádné překvapení, v tak roztomilé společnosti." Pokynul mým směrem. „Co si dáte k pití? Whiskey?"
Marcus přikývl. Sebastian stál u malého baru, který vypadal jako zrestaurovaný a repasovaný historický sekretář. ,,Pro vás, paní doktorko,také?"
,,Ano,prosím." Nalil do třech broušených skleniček a přisedl si k nám.
,,Nejdřív práce, pak zábava?" Mrkl na Marcuse.
,,Jak chceš."
,,Na zdraví." Přiťukli jsme si a Sebastian se sehl pro kufřík. S cvaknutím ho otevřel a vytáhl složku, kterou přes stůl posunul k Marcusovi.„Tady máš pro Johna výsledky. Vyřiď mu prosím, že vzorek byl čistý, ve výborné kvalitě, běžnými biochemickými testy nedekovatelný, jak jsme předpokládali. Ale jako vždycky je to jen otázka času. Pokud by se to hodně rozšířilo, rozšíří se o to i diagnostika." Odmlčel se.
Bože můj! Do čeho jsem se to zas namočila?! Silou vůle jsem držela poker face.
,,A klienti?"
,,Jenom kladné hodnocení. Předvídatelný průběh, žádné flashbacky. Jen slečny zmiňovaly zvýšený sexuální apetit, ale přijatelně. Nic nutkavého. V celku vzato, velmi vydařený materiál, spíš pro horních deset tisíc. Tohle na ulici nemá smysl ani začínat."
,,Zkoušels to?"
,,Jo."
,,A?"
,,Příjemné. Ale znáš mě, nepotřebuju syntetickou pomoc. Chcete to vyzkoušet?" zeptal se, jakoby nám nabízel ochutnávku belgických pralinek.
,,Ne,díky." Odvětil Marcus klidně.
„Mluvíš za sebe, nebo za oba?" otázal se s poťouchlým úsměvem.
,,Za oba." řekl Marcus, aniž by se na mě podíval.
,,Přísná domácí pravidla, paní doktorko, hm?" Nebyl v tom výsměch, spíš pokušitelství. Lehký náznak čehosi, co jsem zatím nebyla schopná uchopit.
,,To ano." Musela jsem se usmát a snad to nevyznělo tak hořce. Restrikce drog mi nevadily, stejně mi kromě trávy, nic neříkaly. ,,Danny,prosím." Jeho vykání mi lichotilo, ale vzhledem k tomu, že jsme byli u něj doma na návštěvě, mi připadalo zvláštní.
,,Sebastian." znovu mi přiťukl.
,,Jak jsi spokojená na Marcusově soukromém oddělení?" prohlížel si mě bystrýma očima, jako by v danou chvíli nebyl na světě nikdo zajímavější.
„Docela to ujde. Mám výborného učitele."
Marcus se potěšeně zašklebil. Byla to pravda. Práce s ním byla v skutku intenzivní forma výuky.
,,Nemělas nastupovat na cévní chirurgii?" Zeptal se.
Zatrnulo mi. Jak můžeš tohle vědět?„Měla." Připustila jsem.
,,Ale situace se vyvinula jinak." Pokrčila jsem rameny.
,,Měla bys zájem o stáž tady u nás, v Jacksonvillu?"
Marcus si odkašlal.
,,V laborce?" zajímala jsem se.
„Spolupráce na klinických testech."
,,Drog?"
,,Taky, ale povětšinou děláme léky. Ostatně ten rozdíl není tak veliký."
Pohrávala jsem si se skleničkou a nechávala karamelově zbarvenou tekutinu přeskakovat kostičku ledu. Je tohle cesta? Ví Sebastian něco víc o nás dvou a podává mi pomocnou ruku? Nebo je to všechno jen hra? Marcus zatím nijak nezasahoval, nekomentoval. Byl si tak jistý, že drží eso v rukávu. A proč bych vlastně měla Sebastiana zajímat já? Obsahuje taková stáž také nějakou protislužbu? Nebo je to jen mafiánské oťukávání a mě osobně se vůbec netýká?
,,Máme velmi přátelský tým. Samé mladé a nadějné lidi."
,,Samé ženy." Upřesnil Marcus s úsměvem. Bingo! Poslední dílek skládačky. Víc už říkat nemusel. Nemusela jsem znát přesnou podstatu jeho týmu, aby mi bylo jasné, že ho obejdu velkým obloukem.
,,Ano. To je pravda." připustil Sebastian.
,,Velmi dobře placené a vzdělané ženy."
A každou ochutnáš, že? Chvíli jsem je pozorovala, hráče šachu poměřující své síly, své postavení na bojišti. Nebo dva kohouty na smetišti? Už jen pro legraci, co by mohla následovat, jsem chtěla přijmout...ale jen na okamžik. Nechtěla jsem být něčí figurka na pobavení, další kus ve vitrínce, sice s vysokým vzděláním a pracovně využitelná, ale pořád jedna z flotily, poslušná, použitá. Vytanula mi pachuť strachu zažitého v letadle, obavy, že by mě tu Marcus nechal. Ať s mým souhlasem nebo ne. Sebastian vypadal jako fajnový pohodář, ale jaká mohla být realita? Získala bych svobodu, nebo se propadla ještě hlouběji a do horší bažiny? Sofistikovaný zevnějšek mohl v klidu maskovat sadistu či něco horšího...kdo ví? A kdo má odvahu to zjistit?
,,Danny se má ještě hodně co učit a podmínky v pracovní smlouvě jí zatím stáže neumožnují."
Finito. Napínala jsem je moc dlouho, ale vnitřně jsem už byla rozhodnutá.
„Děkuji za nabídku, ale i kdyby mi to můj šéf," lehce jsem šťouchla Marcuse do bicepsu, „dovolil, nepřijala bych. Operuju ráda a práce v laboratoři mě nepřitahuje." Zachovala jsem dekorum a koneckonců to byla pravda.
,,V pořádku." Usmál se. Netvářil se nijak překvapený ani zklamaný mým odmítnutím.
Za pár minut se objevila elegantní žena v krásných černobílých šatech nad kolena. Kaštanově hnědé vlasy ji v jemných vlnách padaly do půli zad. Mohla být plus minus v mém věku. Bože Claire, jak se mi po tobě stýská!Sebastian ji představil jako doktorku Amy Bakerovou. Toho času vedla testování nového druhu antidepresiva. Konverzace příjemně plynula a mezi tím nám byla naservírována čtyřchodová, naprosto fantastická večeře. U dezertu jsem si přišla o dvě čísla větší, jak medvídek koala co právě ožral celý bambus.