„Dáte si kafe, Danny?"
,,Ano, prosím," pokusila jsem se o milý úsměv.
Vzala jsem si od Grace hrnek, z kterého se kouřilo. Zvědavě se na mě podívala, ale jen jsem pokrčila rameny a poděkovala.
Jestli jsem vypadala tak šíleně, jak se cítila, tak to nebyl asi nejpěknější pohled.
,,Vajíčka?"
Přikývla jsem.
Připravila mi talíř se snídaní a odešla.
Opírala jsem se ramenem o krbovou římsu a usrkávala horkou kávu. Dívala jsem se přes zahradu na oceán v dáli, ignorujíc zeď, která ji oddělovala od pláže.
John vykoukl zpoza novin. „Neposadíš se u nás? Ať nám nevyneseš spaní," poťouchle se zařehtal.
,,Fakt děsná prdel," procedila jsem skrz zuby.
,,Danny, mírni se," ozval se vedle mě Marcus vedle mě.
Abyste se všichni nepo...
,,Jsem slyšel, že včerejší noční bojovka měla ještě zajímavé domácí pokračování," loupl po mně pobaveným pohledem.
,,Ach jo. Jak to? To si u snídaně vyprávíte, jak jste kdo komu nařezali?"
Vrchol zvrácenosti, fakt. Udělají to a ještě se tím baví.
,,Nebylo třeba. Bylas slyšet přes celý barák. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tě nevraždí. No asi ne." Odmlčel se.
,,Ale i tak se divím, že vůbec chodíš." Začetl se znovu donovin.
Marcus se na mě otočil s vlídným úsměvem. Nic se nestalo, všechno dobré, hej? ,,Budeš jíst ve stoje?"
,,I ty?"
,,Neutahuju si z tebe, myslím to vážně."
,,Jo, budu. Díky někomu si na své ctěné pozadí nemůžu sednout," podrážděně jsem odfrkla.
,,Soudě podle její mnohomluvnosti jsi nebyl dostatečně... důrazný, řekl bych," ozvalo se zpoza sportovní rubriky.
,,Ale jo, byl." Podrbal se na několikadenním strništi a zvedl se od stolu. ,,Můžu se přidat?"
,,Mám na výběr?" zamračila jsem se na něj.
Jen zavrtěl hlavou. ,,Vemem si to ven?" uklonil hlavu směrem k terase.
„Můžem." Byla jsem docela ráda, že můžu zmizet z dosahu Johnovo jízlivosti. Jeden Taylor při dopoledni na zkažení nálady stačí.
Vzal mou snídani do ruky, do druhé svoje kafe a vyšel francouzským oknem ven. Postával vedle mě dokud jsem se nenajedla.
,,Půjdem?" vykročila jsem směrem k brance vedoucí na pláž. Chodili jsme často na procházku po pláži směrem do mariny, nebo na druhou stranu přes ostatní soukromé pláže.
Odbočili jsme doprava, v dálce se několik lidí koupalo. Sluníčko bylo už vysoko a ostře se odráželo od vodní hladiny. Nechala jsem žabky u vrátek, pokud se ta hromada kovu dala tak nazvat. Chtěla jsem se courat v mělčině, nechat drobné vlnky omývat mi kotníky, chladit a odnášet všechno pryč. Šli jsme pomalu a potichu. Nekráčelo se mi zrovna nejlíp. Asi po půl hodině se přece jen někdo ozval. Marcus. ,,Bolí?"
,,Jo." Nechtěla jsem se na něj dívat. Nechtěla jsem cítit jeho vodu po holení mísící se slaným mořským vzduchem, nechtěla jsem slyšet jeho hluboký hlas, ale něco mě napadlo.
,,Víš jak moc?"
,,Ano. Osobní zkušenost."
,,Dostávali jste jako děti?"
Přikývl. ,,Výjimečně, ale občas to bylo výživné. To víš, dva kluci, nebyli jsme zrovna beránci."
,,Leccos to vysvětluje," odmlčela jsem se a prohlížela si kolem plující plachetnici.„Ale neomlouvá," dodala jsem hořce.
„Danny, já se neomlouvám. Doufal jsem, že to nikdy nebudu muset udělat."
,,Paráda," odpověděla jsem ironicky.
,,A cos čekala?" zeptal se napůl pobaveně, napůl vážně.
,,Že tě nechám jít? Nebo tě přivezu domů, dám ti pusu na dobrou noc a pochválím tě, že ses chovala tak nezodpovědně, že ses mohla "jenom" zabít? A ještě jsi mi s tím po cestě vyhrožovala?"
Musela jsem se zastavit a chvíli na něj němě zírala. Co mi uniká? Je fakt nejvíc naštvaný proto, že bych jednoduše mohla nebýt? Tak či onak?
Čekal, co ze mě vypadne, paže založené přes hrudník v bílém triku.
,,Nevím. Celé to bylo dost impulzivní," přiznala jsem.
,,To jsem si všiml. Neplánovala jsi zdrhnout, co?"
,,Ne." Ne v daném okamžiku. Kopla jsem špičkou nohy do vody, až se rozstříkla v malém gejzíru kolem nás.
„Byla jsem vyděšená a najednou toho bylo na mě moc."
,,Trochu zkrat?"
,,Jo," překvapila jsem upřímností sama sebe.
,,Udělala bys to?"
,,Co?" nepochopila jsem hned, co myslí.
„Zabila by ses, jen abys nebyla se mnou?" promluvil tiše, že přes cákání našich kroků, nebyl skoro slyšet.
Udělala bych to? Přeformuloval otázku jinak, než byla mojí v hlavě. Šlo o to nebýt s ním? Nebo nežít jen za podmínek diktovaných z venku? S minimem svobody?
,,Včera jsem už asi byla opravdu na hraně, protože mě to napadlo. Rychlý konec. Vyřešeno. Žádné trápení." Znovu jsem kopla do přicházející vlny.

,,Jak budeme pokračovat?" otázka mi v hlavě hlodala v hlavě víc než červ probíjející se hnilým soustem.
,,Nevím," odpověděl tiše. Možná jeho duše nebyla tak nedotknutelná jeho vlastními činy, možná se v něm krčil kousek svědomí, který na něj hulákal ze svého rohu, že zranil víc, než jen moje pozadí, když na mě v noci vztáhl ruku.
Pozorovali jsme blyštící se oceán. Nekonečno možností, ale která byla ta správná, abychom se neutopili?
Zlehka mi přejel hřbetem ruky po mé. Jemně, nevnucoval se. Ptal se. Nabízel smír? Otevíral další možnou cestu? Neuhnula jsem. Snažila jsem se nechat odejít trpkost, zlost a zklamání včerejší noci, nemyslet na bolest, kterou mi tatáž ruka působila a nyní něžně prosila o přístup.

,,Nemůžeš usnout?"
,,Ne." A ty taky ne. Ležela jsem na břiše a snažila se moc nehýbat. Kromě pár letmých dotyků se mě Marcus nesnažil dotýkat, což jsem poslední dva dny kvitovala s povděkem.
,,Marcusi, potřebuji víc prostoru," vyhrkla jsem. Možná přímý požadavek bude pro jeho mužské chápání nejlepší strategie. Něco se musí změnit.
Uchechtl se do tmy. Překulil se a zvedl se na lokty.
Nenamáhala jsem se změnit polohu, abych viděla proti stropu alespoň jeho obrys. V břiše mi i tak trnulo, byl zbytečně blízko.
,,To nemyslíš vážně, po tom, co jsi předvedla předevčírem."
Zatnula  jsem zuby. Bez vyjednávání se nikam nedostaneme.
,,Ale ano. Myslím. Potřebuju být občas dál od tebe. Sama. A tím nemyslím být zavřená doma."
,,Jsi neuvěřitelná! Kopneš do důvěry, kterou jsi měla a očekáváš, že jí dostaneš víc?" začínal být naštvaný a ve mně bryskním tempem rostla touha opustit společnou postel. Ale couvat se mi nechtělo. Jeho vztek byl postavený na hodně falešných základech, jenže to nemělo smysl mu připomínat pořád dokola. Jestli někdy nahlížel na moji držbu jako na něco vrcholně amorálního, nikdy to nepřiznal.
„Nemůžu vzít zpátky, co jsem udělala. Ani ty ne. I kdyby jsme stokrát chtěli. Snažím se jen najít způsob... jak zlepšit existující stav."
,,Povedlo se ti ho radikálně zhoršit," podotkl kousavě.
,,Nebyla jsem na to sama, že?"
Nechali jsme každý pádit myšlenky svým směrem, oba ukřivdění, jako malé děti na pískovišti.
,,Budeš nad tím prosím aspoň přemýšlet?" zeptala jsem se po delším tichu.
,,Uvidím, až nebudu tak naštvaný."
Bublalo to v nás pod povrchem, jako bažina krytá tenkou slupkou zrádné, na oko bezpečné, hlíny.

,,Máš nad ním moc." utrousila Molly vážně.
,,Jakou probůh?" Poposedla jsem si na ještě trochu citlivém pozadí.
,,Minulý týden dokazuje přesný opak." Stáhla jsem si nohy na křesle víc pod sebe.
,,Právě, že ne," zavrtěla hlavou.
,,Kdyby mu na tobě nezáleželo, tak už tady nejsi. " Nemusela pokračovat, krvavější a ošklivější scénáře mi hlavou prolétly opakovaně. Dolila mi do skleničky vychlazené, pekelně suché bílé víno.
,,Mění se. Soužití s tebou ho mění."
Vyvalila jsem na ni překvapeně oči.
,,Jakým směrem?"
,,K lepšímu, rozhodně," usmála se. ,,Je víc člověk."
,,Jako by předtím byl robot," mrkla jsem na Molly.
,,Víš, jak to myslím. Před tebou byl samý byznys. Striktní. Odtažitý. Zakutlaný sám do sebe. Jasně, pařil s námi a tak... ale plul jen po povrchu. Něco mu chybělo."
,,Tenhle problém mohl vyřešit standardnější cestou. Začít s někým normálně chodit, třeba. Měl by jich na každém prstu deset," podotkla jsem.
Molly zavrtěla hlavou. „Není to tak jednoduché. Říkám tomu problémy mocných." Napila se a pokračovala, „Nebo bohatých, nebo oboje. Jak chceš. Můžou mít téměř koho chtějí, ale špatně se jim hledá partner. Sehnat někoho do postele, to jde raz dva, ale někoho, komu by věřil, koho by mohl pustit k sobě, komu se otevřít... to už je věda." Jako bych slyšela mluvit Vivian, jen z jiného úhlu.
,,A jeho život na hraně zákona tomu zrovna nepomáhá."
,,Přesně. Zlatokopek by bylo mraky, hodných holek taky, ale ty by zas o něm nemohly vědět všechno, jinak by braly nohy na ramena."
Znovu jsem si poposedla. „Nesnažíš se mi podsunout myšlenku, že to, co Marcus udělal je vlastně v pořádku."
,,No tak to ani omylem. Neměl na to nejmenší právo. Ani na začátku, ani teď." Zamyslela se. ,,Spíš se ti snažím říct, že z jeho pohledu, je všechno docela logické. Má v tobě partnerku, chytrou a se vzděláním jako on. Nemusí před tebou nic skrývat."
,,A taky se z ničeho odpovídat. Ničeho litovat," dodala jsem hořce.
,,Danny, prošla jsem si tím také, i když za trochu jiných podmínek. Chápu tě." Lehce se mě dotkla na paži. Leskly se jí oči nevypuštěnými slzami. ,,Není to tak dávno. Máš výhodu, že nemáte děti. John je využil jako páku. Hodně drsnou páku. Psala jsem ti to. Netušila jsem, že v něm sídlí taková krutost." Pokrčila rameny.
,,Jdou si za svým a nehledí."
,,Jo."
,,Jak dlouho jste spolu?" zeptala jsem se.
,,Patnáct let."
,,Pekelně dlouhá doba."
Zasmála se. „Jo a ne. Až na pár šíleností, kterými jsme spolu prošli, je nám vlastně fajn. John... nebýval takový vždycky. A když je sám, nebo s klukama, tak je zas úplně jinačí."
,,Máš ho ráda?" napadlo mě.
Přikývla. „Občas se musím koukat jinam. S některýma jeho činnostma by se mi těžko smiřovalo. Naštěstí mě z toho rád vynechává."
Před pár měsíci bych uvažovala nad jejím pokrytectvím, dnes mi bylo jasné, že Molly jde po trnité cestě nejlíp jak umí. Každý máme volbu, ale každý také musíme nést následky svých rozhodnutí. Zahleděla jsem se na ženu vedle sebe. Ne, nechtěla bych být na jejím místě a stejně tak bych se neodvažovala ji soudit. Byla jsem neskonale ráda, že jsme si konečně mohly promluvit samy, otevřeně, beze svědků, o problémech, které by kdokoliv jiný jen těžko pochopil.
„Neboj, bude líp," povzbudivě se usmála.
,,No nevím. Moje pozadí si myslí něco úplně jiného."
,,Člověka to totálně vykolejí, že?"
,,To je slabé slovo. Poníží, to hlavně."
,,Chápu."
,,Neudělal ti nic dalšího? Horšího?" zeptala se potichu.
Zavrtěla jsem hlavou. Zaslechla jsem jak úlevou vydechla. „Obávám se, že kdyby jo, tak bych ho v příhodném okamžiku zabila. Bez ohledu na následky," řekla jsem ještě potišeji.
,,Ani bych se ti nedivila."
Beze slov jsme upíjely víno. Na zahradě panoval klid. John s Marcusem vzali kluky na pláž zablbnout si do vln. Honila se mi v hlavě mračna černých myšlenek, jak na mě zaútočily vzpomínky. Byl to hluboký pád, ale vaz mi nezlomil. Občas překvapím i sama sebe. Nezlomil, spíš uondal a zatlačil do pasivity.
,,Jak jsi to myslela s tou mocí?"
,,Záleží mu na tobě, takže na něj můžeš tlačit. A když nebudeš chtít rovnou zázraky, tak ti nejspíš i vyhoví. Netlač moc, ale postupně. Udělá ti místo, prostor, kde budeš moc lépe existovat, ne jen přežívat. Přečkávat." Odmlčela se. „Pokud teda neplánuješ vzít kramli příští týden."
,,A kdyby jo, chtěla bys to vědět?"
,,Nechtěla. Vím, že bys potřebovala pomoct, ale nevím, jak bych něco takového mohla udělat a přitom nás neohrozila, hlavně kluky. Budeš mě mít za zbabělou, ale vím, co ti dva a jejich kumpáni dokážou, kam až sahají chapadla téhle chobotnice. Nemám sílu s něčím takovým bojovat."
Hořké sousto. Člověk, který se mohl svobodně pohybovat, přesně věděl v jaké situaci jsem a přesto mi nemohl pomoci.
,,Říkal ti John, že mě tu noc zastavila dálniční policie?"
,,Ne."
V očích mě pálily slzy. Pořád nevím, jestli jsem se rozhodla správně. „Největší zbabělec jsem tady já. Neřekla jsem ani slovo. Ani náznak. Mohlo to být pro jednou vyřešené. Ale po tvém varování...neměla jsem odvahu! Bála jsem se víc je napráskat, než toho, že mi jel Marcus těsně v patách. Asi už nejsem normální," zašklebila jsem se sama nad sebou.
,,Z vlastní zkušenosti, Danny, jednala jsi instinktivně a udělala jsi dobře. Během pár hodin by si pro tebe stejně přijel."
,,Myslíš, že by mi vážně ublížil?" otázka vybublala z nejtemnější hlubiny mé duše. Hlodala mě jako červ celý poslední týden. Nebylo to všechno zbytečné? Mohla jsem ho napráskat tam ve tmě, na parkovišti u dálnice, a v životě bych ho už nemusela vidět. Možná u soudu. Nebo ne? Našel by si ke mně rychlou cestu přes kamaráda ve vedení policie, stejně jako u Molly? Zabil by mě? Je člověk, s kterým, sic nedobrovolně, žiju, také vrah? Otřásla jsem se.
,,Já nevím. Myslím si, že spíš ne. Ale jsem moc ráda, že jsi tuhle variantu nezkoušela," zkroušeně se usmála.
Otřela jsem si oči a bezmyšlenkovitě vířila s hladinkou vína.

,,Příští čtvrtek jdeme s holkama na večeři," prohodila Molly jakoby mimochodem. Kluci si kopali s míčem opodál na trávníku, John s Marcusem si přisedli k nám a upíjeli z plechovek pivo.
,,A?" John se na manželku otočil a čekal další informaci.
Molly ale koukala přímo na Marcuse. „Říkala jsem si, že by mohla Danny vyrazit s námi." Neutrální věta skrývající výzvu.
Marcus se dlouze napil a na chvíli se rozhostilo ticho. Tedy kromě pokřikování mladých fotbalistů. Zadržovala jsem nevědomky dech. Nedělá si Molly medvědí službu?
John nevydržel. „Molly, nemůžeš zasahovat..."
Marcus ho přerušil. „Počkej Johne," zvedl dlaň.
,,Víš toho dost, že?" upíral na ni nepříjemně zkoumavý pohled.
,,Až moc," připustila.
,,Takže si uvědomuješ, co po mně chceš."
Přikývla.
,,Docela odvaha po minulém extempore," poznamenal směrem ke mně. Když se však na mě otočil, došlo mu, že tenhle nápad nevzešel z mojí hlavy.
Ale myšlenka to byla dobrá. Pokoušela jeho ochotu shodit se před bráchou?
„Molly, nevím, jestli je tohle je dobrá cesta."
,,Ale je. Musíš... měl bys trochu povolit otěže," poznamenala potichu.„Potřebuje se nadechnout bez tvého neustálého dozoru."
Z čistého nebe mám advokáta. Konečně někdo stojí i na mé straně.
Marcus přežvykoval, co mu Molly řekla, zvažoval možnosti, vymýšlel strategii.
,,Vezmeš si na triko případný průšvih?" zeptal se se skepticky zvednutým obočím.
Přehazovali si mezi sebou odpovědnost za mě, jako bych byla nesvéprávný, mentálně retardovaný jedinec.
,,Ne," ozvala jsem se.
,,Nemůžeš po Molly něco takového chtít. Jsem dospělá a za svoje chování odpovídám já sama," dívala jsem se mu do jeho bouřkových očí.
,,Beru tě za slovo."
Musela jsem se zasmát. Unikala mu ironie dovolávání se čestného dodržení slova od člověka, kterého de facto věznil? Jeho úsměv postrádal hřejivé emoce, kdepak věděl to moc dobře. Nevěřil mi a přesto věděl, že musíme přes tenhle milník opět nějak dostat. Začít fungovat, vydobýt maximální normálnost.
Vyzývavě jsem pozvedla obočí. Tak co, borče? Máš koule na to vyzkoušet nové teritorium? Popustit vodítko, na kterém mě držíš...do teď tahle metoda fungovala, ale minulý týden...
V očích se mu odrážely probíhající proudy myšlenek. Založil si svalnaté ruce přes hrudník.
,,Máte holky jeden pokus." Dopil pivo a zazubil se na mě.
Je to obchod a nebude levný. Přeběhl mi mráz po zádech. Zamotali mě právě víc do svých manipulativních her? Dodržím slovo? Tentokrát ano, očividá Mollyina investice byla příliš vysoká a riziko ztráty rodícího se přátelství ještě vyšší. Schovej se, mé pragmatické já, kterému by přátelství manželky kriminálníka mohlo být u zadní části těla. Teď je potřeba každá možná podpora. V tomhle hnoji se už nechci plácat sama, potřebuji sdílnou duši, i když přichází v tak prazvláštní a pro ni nebezpečný okamžik, kdy se těžce získaná důvěra mezi mnou a Marcusem limitně blíží k nule.
Přesunula jsem váhu na druhou hýždi a zatnula zuby, aby nepropustily bolavé syknutí, jež se dralo na svět.
Přesto ho někdo zachytil. Marcus přimhouřil oči, rty se mu srovnaly do přísné linky. Možná si vzpomněl na stejnou noc jako já, a možná byl rád, že mi nemusel připomínat že následky mých rozhodnutí si moje tělo ještě pořád nosí s sebou. A možná také, že příště by to mohlo dopadnout mnohem mnohem hůř. Natáhl ke mně ruku.
„Pojď, půjdem se ještě projít," ne otázka, pokyn očekávající po předchozí debatě promptní provedení. Položila jsem skleničku a nechala se za prsty vtáhnout do pevného objetí kolem pasu. Rozloučili jsme se a Molly slíbila, že mě ve čtvrtek v osm vyzvedne. Marcusova ruka neopustila můj bok ani když jsme šli po pláži. Musela jsem ve zrychleném řízení znovu přijmout jeho doteky, fyzickou blízkost. Po výprasku, co jsem od něj obdržela, jsem měla problém neucuknout pokaždé, když se mě dotkl. Cítil to a jeho doteky byly opatrné, jemné, tázavé. Zatím jsme spolu nespali.
Dnes se neptá, dnes si bere. Část obchodu? Nebo konec karenční doby? Vnitřně jsem se otřepala, ale jeho blízkost vysílala mému tělu už jiné signály. Pro jednou bude muset opět hlava dohonit tělo, kterému již začínalo být příjemně, přitisknuté k jeho většímu, hovořící jinými imperativy, než slovními. Napětí, jež se mi před týdnem usadilo za krkem a svíralo hrudník, začalo povolovat. Překvapeně jsem pozorovala efekt, který v mém fyzičnu vzbuzoval. Věci mezi nebem a dnem, úlevu jsem nečekala. Spíš další nálož složitých vnitřních bojů, již jednou přepraných strachů a asynchronií mezi tělem a duší.
Slunce se pomalu klonilo k západu a předvádělo plejádu rudých odstínů. Ach ta romantika. Krásná chiméra. Moře přicházející v drobných vlnkách přes naše kotníky příjemně chladilo.
„Molly... ti vyhovuje?" zeptal se z ničeho nic.
,,Prosím?" asi jsem ztratila nit, zírajíc na moře.
,,Vyhovuje ti jako kamarádka?"
,,No to by bylo příliš rychlé. Znám ji jen povrchně. A vlastně až dneska jsem s ní mohla pořádně mluvit o samotě."
,,Zeptal jsem se nepřesně. Myslíš, že by ti mohla vyhovovat? Možná víc jako vrba. Přišla mi ti nejblíž. Blíž než třeba Cathy."
,,Myslíš životními zkušenostmi z vašich rukou? " neodpustila jsem si jistou míru jízlivosti.
,,Opatrně," řekl potichu. Výhružná hrana jasně naznačovala, že jsme se ještě nevrátili na hřiště, kde mi procházely nevhodné slovní průpovídky. Stále jsme klouzali po tenkém ledu.
,,Pak ano, vyhovuje. Dovede leccos pochopit, co by se mi jinému špatně vysvětlovalo. Bez rizika, že mi pak budeš chtít zakroutit krkem." Zamyslela jsem se.
,,Ale možná víc pasuje tobě, ne? Všechno hezky pod kontrolou a kdyby se domeček z karet začal sypat, rychle se to dovíš, že?" s trhnutím jsem se mu vykroutila a postavila čelem k němu.
„Dostala tohle Molly jako úkol?" ta představa mi hnula žlučí, zvlášť proto, že mě taková manipulace před tím nenapadla. Vztekle jsem založila ruce v bok. Mám už toho dost.
Vztáhl ke mně ruce, ale já instinktivně ucouvla. Naštvání se ve mě mísilo se strachem.
,,Dej mi prosím ruku, promluvil tiše, jako na vyděšené zvíře.
,,Odpovíš mi?"
Přikývl. „Až mi podáš ruku."
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se překonat pud velící prchat hned teď. Podala jsem mu pravačku a na setinu vteřiny očekávala pád meteoritu, otevření pekla nebo jednoduchý fyzický útok, ale nepřicházelo nic. Jen pevný, neobtruzivní stisk prstů přes mé.
„Nedostala to za úkol. Chtěl jsem, abyste si dneska mohly promluvit samy, v klidu. Mělo mi dojít dřív, že budeš potřebovat tohle všechno s někým sdílet, aby ses s tím mohla poprat, srovnat si to všechno v hlavě. Možná víc, než prostor o samotě, který jsi po mně chtěla." Nepatrně mě přitáhl blíž k sobě.
,,Doufal jsem, že ti to trošku pomůže. Udělá radost."
Stáli jsme kousek od sebe a pátrali si v očích. Po souhlasu? Po odpuštění? Po víře, že může být dobře, i když ne ideálně?
,,A tok informací?" zeptala jsem se.
„Myslím si, že mlčí jako hrob. Když mi zrovna nedává sodu, abych na tebe byl hodný." Rty mu zvlnil nepatrný úsměv.
„Takže jí mám být za co vděčná."
Jen pokrčil rameny.
,,A když na ní zatlačí John?"
,,Molly má svoje priority, jako my všichni. Ona má kluky a, i když je to morální hnus, umí to John proti ní využít. Pokud vím, vytáhl to jenom jednou a to už mu hodně teklo do bot."
Nevíš, jak moc mi řekla, viď? Holomku jeden. Přikývla jsem. Uzavřeno, hotovo.
Udělal poslední krok, který nás dělil, až stál těsně přede mnou a naše hrudníky se dotýkaly. Pustil mi ruku a jemně jel bříšky prstů přes paži a krk. Zastavil se na čelisti. Pohladil mě po tváři. Zavřela jsem oči. Upravil neposlušný pramen za ucho. Palcem se mi dotkl spodního rtu.
,,Chybíš mi," zašeptal mi do ucha.
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Jsem tady." Ale pochopila jsem, jak to myslí. Cítila jsem tupou prázdnotu, která člověka objímala po rozchodu. Jenže my se nerozešli, my byli spolu, jen příliš daleko od sebe. Zaklonila jsem hlavu, abych na něj lépe viděla. A poprvé po týdnu se ho sama o své vůli dotkla. Položila jsem mu ruku na paži a jím jako by projel elektrický proud. Přitáhl mě k sobě a nesměle políbil. Opatrně, čekaje na mojí odpověď. Vrátila jsem mu něžný polibek.
„Vzdávám se tak snadno," řekla jsem to nahlas?
Zavrtěl hlavou. „V první řadě zbytečně bojuješ," usmál se a v tom jednom úsměvu bylo teplo celého světa, mého světa. Možná mu nikdy neodpustím, ale přesto ráda pohřbím zlobu a vztek.