,,Paul a Emanuel pro nás mají nabídku. Chtějí se sejít někde v klidu, dnes večer," řekl John, poté co dočetl zprávu na svém obstarožním telefonu. Zamyšleně zvedl autíčko na dálkové ovládání.

,,Máme na večer jiné plány," odpověděl mu Marcus a ukousl další velký kus zeleného jablka. ,,Baterky jsou vybité," dodal.

Zavřela jsem knížku, dneska si už toho moc nepřečtu.

,,Nemám je rád."

Baterky?

,,Já vím," John postavil autíčko zpátky na polici. ,,Ale naše sympatie nevydělávají peníze."

,,V osm jdeme do kina s Lucem a Cathy."

,,Fajn, takže se s nimi stihneme sejít v šest u Fredyho?" Fredy byl Johnův kamarád, hubený čahoun s blonďatými vlnitými vlasy, surfař a IT mág. Chlapík s břitkým smyslem pro humor. Bydlel sám se svými počítači a labradorem originálního jména v útulném domku na předměstí. Několikrát jsme u něj zaparkovali na drink a pokec.

Marcus nenadšeně přikývl. ,,Zvládneme to po cestě."

Za pět minu šest jsme vysedli z auta před Fredyho domkem.

,,Proč vlastně tady?" zeptala jsem se Marcuse.

,,Nenápadné, klidné, ne doma a při tom u spřízněné duše." Vzal mě kolem ramen a vedl k bílým dveřím po vrzajících dřevěných schodech. Dveře se otevřely dřív, než jsme stihli zazvonit.

,,Á, koho nám to dobří andělé přivádějí? Samotnou Danielle." Fredyho úsměv by rozzářil i půlnoc, velké bílé zuby  měly problém se do té vysmáté papuly vůbec vejít. Díval se na mě ze své výšky menší odrůdy obra, jako na největší radost dne. Kudrliny mu přeskočily přes rameno, a zašimraly mě, když se ke mně sklonil a lípnul mi přátelskou pusu na tvář.

,,Pánové."

,,Ještě že se takhle nevrháš i na nás." Povyjelo Marcusovi obočí v sarkastickém úšklebku.

,,Na to máte moc chlupů, svalů a jiných přebytků," odpověděl Fredy znechuceně. ,,Pojďte dál."

V obýváku spojeném s moderní kuchyní na nás čekalo další vřelé uvítání v podobě extrémně pohyblivé chlupaté koule s vyplazeným jazykem. Během vteřiny se mi Daisy opírala předními tlapkami o klíční kosti a čumákem kontrolovala můj obličej.

,,Daisino, dolů."

Daisy nebrala svého páníčka na zřetel a vesele mě dál pusinkovala.

,,Už si začínám zvykat," vyprskla jsem smíchy.

,,Má tě ráda, co na plat." Všichni tři se poťouchle řehtali jak malí kluci.

,,Na nás si nedovolí," podrbal ji Marcus za uchem.

,,Spíš nedosáhne," kontrovala jsem.

,,Houby, pozná nejslabší kus smečky a snaží se tě dostat pod sebe," přidal se John, výjimečně bez jízlivosti.

,,Ani jeden nemáte pravdu. Pozná člověka s dobrým srdcem," mrkl na mě Fredy.

,,A máte to, pučmelouni."

Daisy nastražila uši, jedním skokem mě propustila ze své služby a vyrazila ke dveřím.

,,Smithové," řekl Fredy. ,,Jdu vyvenčit Daisy, k pití si dejte co chcete. Za třicet minut jsem zpátky," mávl Fredy na rozloučenou.

Z předsíně byly slyšet dva hluboké mužské hlasy, jak se zdraví s Fredym, klapnutí vchodových dveří a za okamžik vešli do místnosti další dva obři v oblecích. Osvalení jako tažní býci, blonďatí, s širokými obličeji, chladnýma modrýma očima, křivými nosy, tenkými rty a nepříjemně stejní. Identická dvojčata.

Citelně se ochladilo, měla jsem potřebu couvnout, skrýt se za Marcusova široká záda. Nepohrdla bych ani Johnovo. Vydechla jsem a ignorovala mrazení rozbíhající se mi po páteři.

Potřásli si rukama, než obr číslo jedna, Paul, upřel pohled mým směrem. ,,Máte nového byznys partnera, nebo zaměstnance?" prohlížel si mě s neskrývaným hladem.

,,Moje přítelkyně," přitáhl mě Marcus za pas k sobě. Pro jednou jsem byla vděčná za jeho teritoriální chování.

,,Krásná."

Zachvěla jsem se. Prohlížel si mě, jako kus masa u řezníka, nebo novou hračku v hračkářství pro dospělé. Brr.

Marcus jen přikývl, přesto jsem cítila jak ztuhl.

,,Vaše nabídka, pánové?"

,,Sto tisíc dolarů," Marcus sebou škubl a John nesouhlasně sykl.

,,Ještě slovo tímto směrem a vynesu tě v zubech," zavrčel Marcus.

,,Marcusi, omluv prosím Paula a jeho nevymáchanou chlebárnu. O takových věcech se nežertuje," nabral Emanuel svoje dvojče loktem do bicepsu.

Paul právě prokázal svému byznysu medvědí službu, neznal Taylorovy asi moc dobře. Sami se k nám mohli chovat jak chtěli, ale zvenku jsme byly, stejně jako partnerky ostatních mužů, nedotknutelné. I slovně.

,,Máme nového dodavatele na výrobu pasů, umí perfektní kousky z EU. Za dobrou cenu," pokračoval plynule Emanuel. Pobral více rozumu, nebo empatie, než jeho bratr. Nejspíš cítil napětí, které jeho návrhu nemohlo přinést užitek. Přeskočil tradiční přípitek a šel rovnou k věci.

,,Máš s sebou vzorek? Co si můžeme nechat?"

,,Samozřejmě."

Marcus si od něj vzal pas a chvíli ho se zaujetím prohlížel. Podal ho Johnovi. ,,Víš, že máme svého dodavatele. Proč bychom měli měnit?"

,,Cena, rychlost, kvalita."

,,To všechno už máme."

,,Můžeme vás přesvědčit i jinak," vložil se do hovoru Paul. Oči mu nebezpečně jiskřily, zorničky podezřele široké. Ten chlap je buď sjetý, nebo totální magor.

,,Končíme. Emanueli ozvu se ti," odpověděl Marcus příkře.

,,To se pleteš. Mě nikdo nebude vynechávat!"

Udělalo se se mi zle. Zahlédla jsem pohyb Paulovy masité ruky. Marcus mě prudce strčil za sebe, klopýtala jsem až jsem se zarazila o kuchyňský ostrůvek. Čas se zastavil. Čtyři frajeři stáli proti sobě s namířenými pistolemi a krok po kroku couvali. Smithové ke dveřím do chodby, Taylorové ke kuchyni, kde jsem se zastavila i já. Zpropadení pistolníci.

Paul se rozkročil a peklo otevřelo svůj nenasytný chřtán. Vystřelil.

Vzduchem prosvištěly další střely. Paul se zhroutil na Emanuela, který ho na smyk vytáhl do chodby.

Marcus se poskládal na dlažbu u mých nohou.

,,Utíkej!" zavrčel na mě John a posunkem naznačil směr k francouzským oknům vedoucím do zahrady. Obličej mu křivil vztek, oči měl přivřené soustředěním.

,,Nemůžu," svezla jsem se na kolena těsně vedle tiše nadávajícího Marcuse.

Ignorovala jsem zvuk zacvaknutí nového zásobníku do svého místa v Johnově pistoli i narůstající chladnou hrůzu.

,,Danny, běž prosím, dokud je čas. Venku můžou mít zálohu," procedil Marcus mezi zuby. Snažil se o autoritativní tón, ale poloha vleže a velmi rychlá ztráta krve mu nehrála do karet.

Nebyl čas diskutovat. Chytla jsem roztřepené okraje kalhot, kde proletěla kulka, než  proplachtila Marcusovovým stehnem, roztrhla je a promptně prsty ucpala zející vstřel proti proudu pulzující krve. Nebylo to vůbec optimální řešení. Potřebuje na chirurgii, rychle! Nemám tady nic.

Mačkaje stále prsty do teplé díry uprostřed jeho nohy, natáhla jsem se pro utěrku, která mi visela nad hlavou. Jednou rukou jsem ji poskládala.

,,Potřebuju tvůj pásek," šeptla jsem směrem k Marcusovi, ale už byl napůl v limbu. Musela jsem si pomoct sama. John stál přikrčený u dveří, za zdí oddělující obývák od chodby, pistoli připravenou, bedlivě poslouchající případné kroky vracejícího se smrtonosného komanda. Prohodila jsem si ruce, abych měla volnou pravačku a mohla vytáhnout pásek z Marcusovo kalhot. Po pár vteřinovém souboji s mrtvou váhou povolil. Podsunula jsem ho pod jeho stehnem, rychle vyměnila svoje prsty za utěrku a dotáhla přes ní pásek. Povedlo se.

Ještě telefon. Prosím, pane Bože, o pár vteřin, o pár minut. Nahnula jsem se přes jeho hrudník k náprsní kapse. Levé koleno mi uklouzlo v kaluži krve. Praštila jsem se do lokte. Spolkla jsem nadávku a vylovila Marcusův mobil. Moje kabelka bohužel zůstala na druhé straně místnosti, samozřejmě i s telefonem.

Ťukla jsem na dotykový displej. Nic, jen krvavý dokonale prokreslený otisk prstu. ,,Do prdele," otřela jsem si ruce i telefon o šaty a zkusila to znovu. Tentokrát to šlo. Byl zamknutý. To není možné. Chtělo se mi křičet a tím debilním vynálezem praštit o zeď, než mému mozku s přemírou adrenalinu docvaklo, že nouzová volání fungují vždycky. Zadržela jsem dech a zkusila to.

,,Johne. Potřebuju adresu," sykla jsem. Neotočil se na mě jen mi ji nadiktoval a já ji polohlasem odříkala operátorce.

S vynaložením posledních sil jsem Marcuse přetočila do stabilizované polohy a čekala. Pulz měl slabý, ale byl tam. Dýchal. To zatím stačilo.

Musíme chvíli vydržet. Marcus musí vydržet. A ti blbečci venku taky. Čert je vem do nejhlubšího pekla!

Smithové zmizeli jak pára nad hrncem. Zůstala po nich jen krvavá šmouha na Fredyho chodníčku.

Cestu sanitkou si nepamatuji.

Na pohotovosti jsme čekali s Johnem a Willem, který dorazil chvilku po nás s papírovými kelímky s kávou. Držela jsem se zuby nehty, v hlavě prázdno, hrudník bolestivě sevřený.

,,Danny, Marcus bude v pohodě," Will mluvil tiše a klidně.

,,Já vím," můj vlastní hlas zněl hluše.

,,Vyšťavená?"

Přikývla jsem.

Vzal mě kolem ramen a na chvíli pevně objal. ,,Bude to dobré, hm?"

Znovu jsem přikývla. Ale chtělo se mi brečet, víc než cokoliv jiného.

Před půlnocí jsme s Johnem odjeli domů, Jack zůstal v nemocničním pokoji hlídat Marcusův klidný, léky podpořený, spánek, jako věrný německý ovčák. Nepředpokládali, že by se Smithové vydali do nemocnice dokončit svůj slabomyslný počin, ale jistota je jistota. O Marcuse bylo špičkově postaráno, tučná obálka s darem pro chirurgické oddělení posílila snahu danou již samotným Marcusovým titulem, cechovní kolegialitou.

,,Danny," zarazil mě John tichým hlasem, když jsem našlapovala na první schod dlouhého schodiště. Horká sprcha  a postel na mě volaly vábivou píseň jako bájné sirény.

Otočila jsem se na něj. Stál kousek ode mě, ruce zaražené v kapsách. Čelo mu brázdily hluboké vrásky, oči unavené, smutné. Dnes večer zestárnul.

,,Díky, že jsi bráchovi pomohla."

Překvapeně jsem na něj zírala. ,,Přece bych ho tam nenechala vykrvácet! Pro Krista, jsem doktor!"  neuvažovala jsem nad svou motivací před pár hodinami ani teď.

,,Mohla jsi utéct."

Nemohla. Ani bez lékařské přísahy bych se neotočila od Marcuse ležícího v kaluži krve.

Hlavou mi proletěla vzpomínka na nedávnou přestřelku v baru. ,,Ne. On by mě tam taky nenechal."

,,To určitě ne," souhlasil šeptem.

Druhý den ráno jsme Marcuse převezli na naší soukromou kliniku. Zaštupovaného, s doplněným krevním obrazem transfuzemi, lehce otřeseného a mírně sedovaného analgetiky.

Nemocniční pokoj byl adekvátně útulný vynaloženým prostředkům, takže kromě polohovatelné postele a tlačítka na přivolání sestry, špitál ani nepřipomínal, spíš hotelový pokoj.

Zrnka prachu poletovala v dopoledním slunci deroucím se do místnosti nasekaným na pruhy napolo zataženými žaluziemi. Odložila jsem Americké bohy od Gaimana na noční stolek a protáhla si nohy. Měla jsem křeslo přisunuté k Marcusově posteli. Poklidně oddechoval, ale nebyla jsem si jistá, jestli spí.

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě, aniž by otevřel oči.

,,Kdo z nás dvou je větší blázen."

,,To je zapeklitá otázka," usmál se a podíval se na mě. Oči mu zářily lepší náladou. Do obličeje se mu pomalu vracela zdravější barva.
Jsem ráda, že jsi to přežil.

Natáhl ke mně ruku. Jemně jsem mu ji stiskla, ale Marcus držel a nepouštěl.

,,Mělas od Fredyho utéct."

,,Nemůžeš každé rozhodnutí udělat za mě." Vytáhla jsem z kabelky tabulku smetanové čokolády a řádek mu podala.

,,Uplácíš mě sladkým?"

Kdo mě to asi naučil?

Zavrtěla jsem hlavou. Nechtělo se mi s Marcusem vést stejnou bolavou debatu, jako včera s Johnem.

,,Netušil jsem, že se to takhle zvrtne. Přeskočilo mu v kebuli."

,,Nebo byl sjetý," poznamenala jsem.

Neměl jsem tě tam s sebou brát," zhluboka vydechl a zamračil se, jakoby ho ta myšlenka fyzicky zabolela.

,,Nic se mi nestalo. Na rozdíl od tebe." Políbila jsem ho na čelo.

,,Takhle se nezahojím," zamumlal. Chytil mě za krkem a přitáhl k sobě. Musela jsem se opřít dlaní o jeho polštář, abych na něj neupadla. Dal mi pusu na rty. Horkou, suchou a chutnající po čokoládě. Neoholenou bradou mě škrabal na kůži. Nevadilo mi to. Byl živý, to stačilo.