O dva a půl roku později

,,Johne?"

,,Jo?" ozval se skrz handsfree věčně přiotrávený Johnův hlas.

,,Je u vás Marcus?"

,,Ne. Měl by být?"

,,Nebere telefon," přibrzdila jsem, dojížděla jsem pomalovanou dodávku.

,,Asi ho má vybitý."

Tak moc nepodobné Marcusovi.

,,Blbost," procedil mezi zuby, když jsem neodpověděla.

,,Taky si myslím."

,,Jack?" zeptal se.

,,Toho už jsem zkoušela. Marcus ani Malcolm nejsou doma."

,,Udělali si klučičí výlet?" už i v jeho tónu bylo znát počínající napětí.

,,V osm večer?" Měla jsem stažené hrdlo a hrudník mi svírala chladná pěst strachu. Praštila jsem dlaní do volantu. Prosím, ať jsou v pořádku. Hlavou mi proletělo splašené stádo představ rozsekaných aut, kaluží horké lepkavé krve a kousků dvou těl. Velkého silného a drobného, slaďounkého.

,,Do prdele," ulevila jsem si.

,,Danny, bude za tím nějaká kravina," nezněl zrovna dvakrát přesvědčivě. ,,Naše jsi zkoušela?"

,,Jo," odsekla jsem nakvašeně. Roztrhnu ho jako hada, jestli je to nějaká klukovina.

,,Kde bydlí Sarah?" napadlo mě. ,,Dneska hlídala Malcolma. Třeba..."

Třeba je Marcus s ní i s Malcolmem. Třeba je u ní. A dělají co? Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala nechutnou a palčivě bolavou představu. Přejela jsem palcem po snubním prstenu. Jednoduše ho zabiju, jestli si s tou nohatou holčinou něco začal a mého syna nechal ve stejném bytě. Hovadina. Marcus měl tolik možností, proč by to dělal tak komplikovaně?

Do žaludku mě dloubl strach. Co když se jim něco stalo? Sarah měla telefon taky nedostupný. Od kdy dvacetileté holky v jednadvacátém století vypínají mobil?

,,Pošlu ti adresu." V telefonu píplo.

Byla jsem tak mizerná matka, že jsem na dvě hodiny svěřila své dítě slečně na hlídání? Budu pykat za jedno volné odpoledne? Měla ho hlídat přesně sto dvacet minut, podělané dvě hodiny. Sešly jsme se v parku u hřiště, vzala si Malcolma a jeho pidi batůžek, na který byl tak děsivě pyšný. Na stejném místě ho měl vyzvednout Marcus. A pak měli jet domů. Šla jsem ke kadeřnici a poté ležérním tempem courala po obchodech. Malcolm vyrostl z další velikosti a i sobě jsem pár kousků koupila. I černé krajkové prádlo, které jsem dostala od Marcuse za úkol. Jsem opravdu takový zaslepený idiot?

,,Kdyby něco, zavolej mi, jo?"

,,Dík."

Odbočila jsem první možnou odbočkou doprava. Zastavila jsem a zadala adresu do navigace. Cesta mi zabrala necelých čtvrt hodiny čirého utrpení. Když jsem konečně zaparkovala před čtyřpodlažním domem, chvěly se mi ruce. Neexistuje horší strach, než o vlastního potomka. Intuitivně jsem drapla pistoli, kterou jsem nosila v kabelce. Jako štít před děsy, které na mě čekaly v ten horký podvečer v liduprázdné ulici v lehce ošuntělém domě. Kovová rukojeť mě chladila do dlaně. Naprázdno jsem polkla a sebrala sílu, kterou jsem jen měla. Přežila jsem hodně, ale jestli se jim něco stalo, tak to už nepřežiju určitě. Člověk má jen omezenou kapacitu pro utrpení.

Vystoupala jsem potichu do druhého patra. Chodba se topila v šeru a pod nohama mi jemně skřípaly drobné kamínky a písek na nezametené dlažbě. Dveře do bytu číslo 2C byly pootevřené. Téměř jsem viděla drápky hrůzy, jak se jako jeskyňky drží veřejí a nahlíží dovnitř.

Pootevřela jsem co nejtišeji dveře a vkročila do malého bytečku. Sarah, ačkoliv byla dcera naší kuchařky Grace, Marcusovi lidé prověřovali. Vzorná studentka na místní univerzitě, obor učitelství. Děti hlídala od patnácti let, vždy výborně, žádný průšvih.

Málem jsem zapackovala o rozházené věci, evidentně vyházené z polic v předsíni. Tohle není dobré. Moje mysl automaticky zavrhla zlovolnou myšlenku na Marcuse a nevěru a v plné síle byla zaplavená panikou, která přejala velení.

Může to být jen souhra náhod. Mí kluci tady nejsou. Co by tady dělali? Marcus rozflákal telefon na hřišti a ztratil klíčky od auta, šli na večeři, okradli ho... cokoliv, jen ne v tomhle bytě, kde se odehrálo něco démonicky nekalého.

Postupovala jsem pomalými, opatrnými kroky, našlapujíc tiše jako kočka na lovu. Zaslechla jsem pohyb v místnosti nalevo. Kopla jsem do dveří, abych měla výhled na dva muže v malém obýváku. Marcus a ten hajzl z FBI. To není možné. Mířil na Marcuse. Jeho zbraň jsem nikde neviděla. Co se tady do háje děje?

„Zahoď tu pistoli!" zařvala jsem na vyšetřovatele, až mi přeskočil hlas. Nestihl zamířit, měla jsem výhodu překvapení. S žuchnutím ji upustil na zem.

„Odkopni ji ke mně."

Překvapivě poslechl.

„Jsem vyšetřovatel FBI."

„Vím moc dobře, kdo jsi! Joshua Adler." Tvůj ksicht, parchante jeden, nikdy nezapomenu! 

Nevěřícně jsem na ně hleděla. Sevřela jsem pistoli pevněji, dlaně se mi začínaly studeně potit a střídavě mířila na oba. Do prdele! Moc do prdele! 

„Nemůžeš na mě mířit pistolí," pronesl chladně a příliš sebejistě.

Ignorovala jsem jeho nemístnou poznámku. Marcus mlčel, v obličeji nečitelný výraz.

Nehybně stáli a čekali na můj další pohyb. Zůstala jsem dostatečně daleko, aby na mě ani jeden nedosáhl.

„Kde je Malcolm?!" zavrčela jsem.

„Proč se nezeptáš svého muže?" sarkasticky odpověděl.

„Marcusi?"

„Danny, copak to nechápeš? Celé je to past," nešťastně rozhodil rukama, jakoby vše kolem něj říkalo, že je to očividné.

Vyšetřovatel se zahihňal.
„Tak určitě. FBI unáší děti lidem, po kterých pase," jeho posměvačný tón nevzbuzoval zrovna důvěru.

„Kde je můj syn?" natáhla jsem závěr a zamířila mu na hrudník.

„Netuším," zvedl ruce v pomyslném vzdání se.

Otočila jsem se, včetně pistole, zpět k Marcusovi.

„Ptám se naposled. Kde je?"

„Danny, nikdy bych na našeho syna nevztáhl ruku."

To nic nevylučuje. Netuším komu a čemu věřit, docházely mi možnosti. Dívala jsem se mu do šedomodrých očí a snažila se uhádnout pravdu. Byl v nich smutek pramenící z lásky?  Byla v nich zloba? Strach a úzkost?  Bojíš se stejně jako já o Malcolma? Nebo je to pro tebe jen hra? A vše mezi námi byla lež?

„Lže ti, jako ti vždycky lhal. Víš, co dělal celý minulý týden?"
Překvapeně jsem pozvedla obočí.  O co tady sakra jde? 

„Nevíš? Já ano, sledujeme ho už nějaký ten pátek. Plánoval únos vlastního dítěte. Tvého dítěte!" dodal s ufrknutím. Tohle zabolelo, ale někoho to bude bolet mnohem mnohem víc!

„Marcusi..." zajíkla jsem se a donutila prsty pevněji obejmout rukojeť zbraně.

„Nedělej to, Lásko," řekl klidně, neprosil, nepadal na kolena.

„Vytrpěla sis z jeho rukou už dost. Unesl tě, věznil tě a nakonec ti unesl dítě."

Pálily mě slzy v očích, snažila jsem se spolknout knedlík, který se mi dělal v krku, nebylo to hezké shrnutí našeho společného života. Ale v téhle hře nejde o mě.

Když na někoho vytáhneš pistoli, miř na srdce, střílej s cílem zabít. Buď připravená vzít život, jinak pistoli vůbec nevytahuj. Vytanulo mi v hlavě, co mi dokola Marcus opakoval, když mě učil střílet.

„Promiň, musím," řekla jsem.

Marcus zavřel oči, krásné modrošedé oči, v kterých bych se mohla utopit, v kterých jsem našla sílu, víru v budoucnost, naplnění. S bolavým srdcem jsem přejela pohledem po ostře řezaných rysech, jež nesly klid moře před bouří. Musím to udělat. Když jsem se na něj podívala, jak mu poklesla ramena a jak zadržel dech, věděla jsem, kde leží pravda.  Musím, čert vem následky. Malcolmovi nikdo nesmí ublížit. Pevněji jsem se rozkročila a zmáčkla spoušť. Místností se rozlehla rána a Joshua Adler se poskládal na dlažbu. S nelidským zavytím se chytil za břicho, kde se mu začala na šedém triku rozlévat purpurová skvrna.

„Ty svině!" procedil mezi zuby.

Dvěma skoky jsem byla u něj, ale to už vedle jeho těla klečel Marcus a tlačil mu hlaveň pistole, kterou sebral ze země, do spánku. „ Kde je Malcolm?" vrčel mu do obličeje.

Vyšetřovatel dýchal mělkými přerývanými dechy, vteřinu od vteřiny bledl a louže krve pod jeho tělem se zvětšovala, tlak jeho vlastních rukou polevoval.

„U mojí mámy, nemá s tím nic společného, netuší..." s námahou se nadechl.

„Kde?"

„Harisson street 712," zašeptal.

Zmáčkla jsem spoušť. Marcus také. Vzduch se zachvěl staccatem výstřelů a pak nastalo ticho. Agent  ležel v kaluži vlastní krve, mozku a úlomků lebky a pro jednou to byl pohled, který jsem vítala. Oslavovala. Chvěly se mi ruce a bylo mi nepříjemně horko, ale žaludek v nejmenším neprotestoval nad obnaženými vnitřnostmi se svým nasládlým zápachem ani nad rozprsklým zbytkem mozku. Dívala jsem se na svého manžela jak se zvedá od mrtvoly muže, jehož jsme společnými silami sprovodili ze světa a neviděla jsem nic zlého. Zabila jsem a jediné zlo, které v místnosti bylo, odešlo s posledním vydechnutím pokřiveného vyšetřovatele FBI.

Pevně mě objal, položila jsem si hlavu na jeho hrudník, ignorujíc cákance krve a mozku, které ulpěly na jeho košili. Vzdáleně jsem vnímala, jak do mého telefonu diktuje Johnovi adresu, kde najde našeho syna a pak pokyny pro Jacka a jeho uklízecí četu.

Držel mě v bezpečí svých paží, dokud mu John nepotvrdil, že je Malcolm v pořádku.

Vydechla jsem dlouho zadržovaný dech a konečně povolila. Tělo se mi otřásalo hysterickým pláčem. Bezděčně jsem zatínala pěsti až mě bolely klouby.

Malcolmovi se nic nestalo! Přežil. Oba jsou živí.

Puklo by mi srdce...

Musela jsem dnes večer zvolit, znovu udělat rozhodnutí, krok do neznámé černoty, do absolutní nejistoty. Vybrala jsem si lásku a důvěru v ni. Netuším, kdy ve mně vzklíčila, ale byla jsem si jistá, že pro svoje kluky bych volila pokaždé stejně. Možná mě Marcus morálně zkompromitoval, zničil pro normální život. Asi už jsem stejná jako oni, jsem Taylorová.

Pro svoji rodinu jsem zabila.

A udělala bych to znova.

Leželi jsme v posteli, neschopní usnout, dotýkající se každým možným kouskem nahé kůže. Malcolm tiše oddychoval, zády opřený o moje břicho, třímaje v ruce plyšovou zebru. Marcus nás oba držel svalnatou paží, v nejbezpečnějším přístavu.

„Proč se mě snažil dotlačit k tomu, abych tě zastřelila? Proč vůbec vzal Malcolma?"

„Snažil se nám dostat na kobylku. Už nějakou dobu jsme po něm šli a nedávno na něj Will vyštrachal ne úplně košer věci. Byl snadno vydíratelný, jeho kariéra v ohrožení. Snažil se zvrátit běh věcí. A netušil, jak se tenhle jeho kousek otočí proti němu," odmlčel se.

,,Našli Sarah?"

,,Jo, byla ve stejném domě jako Malcolm. Zdopovaná jako kůň."

,,Proč se vrátil do toho bytu?"

,,Netuším, buď tam něco zapomněl, nebo spíš, tam chtěl něco narafičit. Překvapil mě tam. Asi jsem mu narušil plány..."

A já jemu. V tuhle šílenou noc jsem nejen zabila, ale přerušila vraždu vlastního muže. Takový běžný čtvrtek. Zamrazilo mě. Nechtěla jsem domýšlet všechny děsivé varianty, co všechno se mohlo stát jinak.

,,Proč jsi nesebral svoji zbraň, hned jak jsem tam vešla?"

,,Nebyl jsem si jistý, že by po mě Adler neskočil a v tom zmatku to všechno nedopadlo jinak. A zadruhé, nikdy by se mi nepovedlo ti vymluvit, že jsem v tom nebyl nějak namočený."
To mě vůbec nenapadlo.

„Mrzí mě, že jsi to udělala." šeptl mi do ucha.

„Proč?" zeptala jsem se po chvíli.

„Takové břímě bys neměla nést. Měl jsem tě před tím ochránit," jeho hlas zněl smutně.

„Snažil ses... nebo sis myslel, že zastřelím tebe?"

„Chvíli jsem váhal, když vyjmenovával, co jsem ti všechno provedl. Ale pak na dvě věci zapomněl."

„Na jaké?"

„Že vás, tebe a Malcolma miluju. A že ty to víš." Něžně mě políbil do vlasů a přitáhl si mě k sobě ještě blíž.

Konec