Překulila jsem se na bok a znovu se zachumlala pod deku. Pozorovala jsem Marcuse, jak si vybírá košili, šedou s jemným vzorkem, a pak si ji systematicky, beze spěchu zapíná, knoflíček po knoflíčku.
Ucítil můj pohled a otočil se na mě. „Copak, Krásko?"
Vypravoval se do práce a vypadalo to až komicky normálně.
Už mě nebaví nic nedělat. Prach sprostě se začínám nudit. Ale to už nemělo smysl Marcusovi opakovat, vždy jsem se dozvěděla to samé, ve správný čas přijde změna.
,,Chci jít taky, Marcusi. Krní mi tu mozek."
,,Otrava ta dovolená, co?" rýpl si.
Mně zůstal jen hořký úsměv.
,,Něco pro tebe mám." Natáhl si černé kalhoty přes vypracovaná stehna.
,,Tak to nevím, jestli TO chci vidět." vystrčila jsem nohu z pod přikrývky a ostentativně zaklepala kotníkem, až se na něm rozhoupal přívěšek, kterým mě obdaroval.
,,No jak myslíš. Nutit tě nebudu." pokrčil rameny, ale přes rty mu přeběhl lišácký úsměv.
,,Počkej." Vyskočila jsem z postele rychlostí blesku a nahá jak mě pán bůh stvořil přiběhla k němu.
,,Ale copak?" Shlížel na mě ze své impozantní výšky a dlaněmi hladil mé pozadí.
,,Něco jsi zapomněla?"
,,No jasně! Rozloučení vzorné ženušky." Zachichotala jsem se vlastní ironii a těsněji se k němu přitisknula prsama.
,,Abych tě nevzal za slovo!" líbal mě a ve mně se rozlévalo horko. „Máš štěstí, že mám na osmou naplánovanou operaci." Skousl mi hravě ušní lalůček.
„Prosím?" Zamrkala jsem na něj jak postavička z animované pohádky. Oba jsme si rádi hráli a dnes jeho hra zažehla malinkatý plamínek naděje, že existuje cesta ven, jiná cesta než shnít ve zlaté kleci. A pro tuhle naději bych obětovala hodně.
,,Není možná. Ty mě i o něco prosíš?" Nadzvedl obočí v rádoby údivu.
,,Pokud vím, tak celou dobu co tě znám. V životě jsem nikoho tolik neprosila." Ztrácela jsem dobrou náladu a s ní odcházela i jiskřička naděje chabě podložená pár slovy. Asi se mi to vše dokonale odráželo v obličeji, protože zlomek vteřiny poté mě Marcus objímal a líbal na čelo, na tváře, do vlasů.
„Nechci, abys byla nešťastná."
Zvedla jsem oči. V jeho byl opravdový zájem, ani špetka výsměchu. Chtělo se mi brečet, protichůdnost emocí mě ničila.
,,Danny." Pohladil mě po vlasech, po spánku ještě zacuchaných. „Vteřinu." Odtáhl se ode mě a zašel do šatny. Vrátil se s tlustou knihou převázanou obrovskou růžovou mašlí. Rozmazluje mě jak malé dítě.
,,Další díl Hry o trůny? Ilustrovaný?" popíchla jsem ho. To co mi podal, mi však dokonale vyrazilo dech. Zírala jsem na učebnici jak na zjevení. PLASTICKÁ CHIRURGIE. Hlavou mi profrčel vodopád myšlenek. Je tohle budoucnost? Je to cesta, o které mluvil? Nebo jen blbý vtípek, výsměch? Je možné, že by mě pustil ... k operování? Jeho velký plán?
,,Máš zájem?" zeptal se, i když věděl odpověď.
Prorazila bych hlavou strop, kdybych radostí uměla tak vysoko skákat.„Jasně!" úsměv mi mohl roztrhnout obličej. „Není to jen vtip, že ne?" žadonila jsem o svůj smysl, o důstojnost, vlastní hodnotu.
,,Není, to bych ti neudělal." Políbil mě na čelo. „Jak dlouho budeš potřebovat? Týden? Dva?"
Potěžkávala jsem si knížku. „Půjdu na zkoušku?"
,,Ne, rovnou na sál." usmál se.
,,Se mnou." dodal. „Říkal jsem ti, že tu nebudeš trčet věčně. Samozřejmě za určitých bezpečnostních podmínek."
Pokrčila jsem rameny. Co jiného mi zbývá? Naděje umírá poslední. Při občasné vzpomínce, jak dopadla Mollyina stížnost u místní policie, se mi dělalo nevolno. Budu se držet modus operandi PŘEŽÍT a pak uvidím. Třeba se někdy naskytne příležitost, s tím jak se pomalinku rozšiřuje moje pole působnosti. Ještě před pár týdny jsem ani nedoufala, že uvidím něco jiného než sídlo pánů Taylorů, a teď jsem v ruce třímala vstupenku k operativě.„Mám se na něco zaměřit?"
,,Obličej." Vypadal šťastně.
,,Rozumím tomu dobře...?" neměla jsem sílu větu dokončit, bála jsem se negativní odpovědi.
,,Rozumíš. Za dva týdny začínáš." Přivinul mě k sobě, bichli namáčknutou mezi námi. „Bude se ti to líbit, uvidíš."
O tom jsem nepochybovala.

Otočila jsem se na Johna a ten jen nepatrně pokývl hlavou na moji nevyslovenou otázku. Jakoby najednou povolovaly otěže, kterými mě bratři Taylorové drželi. Klesala i jejich ostražitost? Nebo to bylo testování vod? Zkoušení důvěry? Jste na tom s Marcusem domluvení? Čert to vem, je fajn, že mi chvilku nikdo nebude dýchat za krk. Doslova. Hlídat každé gesto, každý pohyb. Musí to být na palici i pro ně. Nechala jsem se odtáhnout blíž k DJovi, když mi to velkodušně aspoň jeden Taylor dovolil. Cathy byla řádně rozjetá, její taneční nálada zřejmě podpořená zakázaným býlím  nebo něčím silnějším. Oddala jsem se rytmu hudby a spokojeně přivřela víčka proti zábleskům různobarevných světel. Pohoda, odplout pryč od reality. Tančila jsme ráda. Asi po třech písničkách se ke mně naklonila Molly. „Půjdem se napít? Mám žízeň."
,,OK. Poslední písnička?"
,,Jasně." Usmála se a řekla to samé Cathy.
Pohyb mi pomáhal se uvolnit, vytěsnit všechny problémy světa. I toho mého malého podělaného světa. Chtěla jsem si tenhle večer užít. Zrovna v okamžiku, kdy jsem se vnitřně odhodlávala k opětovnému přerámování svého náhledu, se mi na zadek nalepily čísi ruce. Zlomek vteřiny mému podvědomí trvalo, než mu docvaklo, že nejsou Marcusovo. Prudce jsem se otočila a snažila se od sebe odstrčit dotěrného jedince, musel být o hlavu vyšší než já, blonďatý, s nepříjemně tvrdými rysy a hladovýma očima.
,,Ale no tak, zatancujem si spolu a možná i něco víc." Znovu mě chytil za zadek.
,,Dej si pohov!" sykla jsem.  Do prdele už! Mám snad svých starostí málo? Dej mě pokoj, otrapo! Nepustil mě, naopak přitáhl mě blíž k sobě. Zvedla se ve mně vlna černého hněvu, napřáhla jsem pravačku, ale něčí prsty sevřené kolem mého zápěstí mě zastavily v půlce trajektorie k jeho obličeji.
,,Co to doprčic..?"  nestihla jsem dokončit větu.
,,Ruce pryč, Samueli."
Zaslechla jsem ostrý autoritativní hlas i přes hudbu. John? Nevěřícně jsem na něj hleděla.
„Tahle holčina není volná."
V tu vteřinu jeho oplzlé prsty opustily moje pozadí bryskním tempem.
„Škoda." Ustoupil o krok a přejel mě pohledem, ze kterého se mi zvedl žaludek.  Fujtajbl! John mě chytil za loket a bez jediného slova vedl z tančícího davu  k našemu stolu.
,,To nebylo nutné."
,,Prosté díky by stačilo."
,,Vyřešila bych to v pohodě sama."
,,A nebo skončila dobitá jak zvíře, netušíš kdo to byl." Odvětil s bohorovným klidem. „Jsou lidé, kteří nenesou dobře, když na ně někdo vztáhne ruku."
,,Neměl na mě hrabat!" procedila jsem mezi zuby. Posadila jsem se. Přišly holky a od baru Marcus, který nejspíš zaslechl kus naší výměny.
,,Co to bylo?" zeptal se s povytaženým obočím.
,,Nic. Nějaký blb si potřeboval šáhnout." Zašklebila jsem se. „ a John mě zachránil jak princ na bílém koni." Zasmála jsem se sarkasticky. Nebýt těchhle dvou, tak jsem žádné zachraňování nepotřebovala. Ironie mého života.
,,Bylo mi potěšením." Pokynul mi se skleničkou burbonu v ruce, a  kde se vzal, tu se vzal, obličej mu rozzářil klukovský úsměv, na chlup stejný, jako uměl vykouzlit Marcus, odzbrojující, omlazující, milý.
Překvapeně jsem na něj zírala, snad ne s otevřenou pusou. Umí to oba! Oba mají přepínač mezi šarmantním přitažlivým chlapem a tvrďákem, který nehledí vpravo vlevo. Možná proto s ním může Molly koexistovat, vlastně být docela šťastná a spokojená. Přivřít oči a té drsnější stránky si nevšímat, ideálně ji nebudit a netahat na denní světlo. Holt se to budu muset taky naučit, alespoň dočasně.
,,Peterson si myslel, že si smočí." Ušklíbl se John.
,,Jsi v pohodě?" zeptal se mě Marcus a pátravě si mě prohlížel.
,,Jo." 
Objal mě kolem ramen a dal mi něžnou pusu na čelo. „Tak na zdraví." Připili jsme si všichni a chvíli klábosili.

„Půjdem si zatancovat?" zeptala jsem se Marcuse. Dopili jsme a už se mi nechtělo sedět, radši se vyblbnout, když už jsme tady.
,,Jasně. Aspoň tě budu moct osahávat jako Peterson." Uchechtl se.
,,Moc vtipné. Asi se tentokrát budu víc bránit. Před tebou mě John zachraňovat nebude, co?"
,,Kdepak, ten by pomohl mně." Oči mu lišácky blýskly a mně bylo jasné, jak by taková pomoc vypadala.
,,No děkuju pěkně, ale radši ne. Jeden Taylor docela stačí. Navíc, co by na to řekla Molly?" nadhodila jsem se řečnicky.
,,Vidíš, domluvili jsme se.  Lepší se se mnou neprat." Naklonil se ke mně, až se mi rty téměř dotýkal ucha. ,,I když by to mohla být větší sranda, kdyby ses bránila,ne?"
Zrudla jsem, ale Marcus v klidu pokračoval a sunul ruku výš po stehně. „Nechtěla bys, aby tě John trošku podržel? Nebo bys byla radši, aby se jen připojil?"
Vyprskla jsem smíchy, podbřišek se mi svíral vzrušením, ale rozhodně ne z představy dvou Taylorů v ložnici. ,,S díky odmítám, bohatě mi vystačíš ty." šťouchla jsem ho prstem přes košili do žeber.
,,Jsi si jistá? No kdyby sis to rozmyslela, určitě by to šlo domluvit."
,,Ani omylem. Jdem?"
Přidali se k nám všichni. Tentokrát jsme se netlačili doprostřed davu, poněvadž jsme menší dav vytvořili sami. Položil mi ruce na boky a svým tělem kopíroval moje pohyby. S podpatky jsem byla o trochu vyšší než normálně, přesto jsem se mohla skrýt v jeho stínu. Kdyby chtěl, stále si mohl pohodlně opřít bradu o moji hlavu.  Nestál za mnou neznámý blboun, ale Marcus, a moje tělo to vědělo, vděčně přijímalo vzrušující doteky, i přes občasné reptání mozku. Na primární úrovni si to naše fyzické skořápky  odsouhlasily, navzájem vyhodnotily absolutní kompatibilitu a víc je to nestresovalo. Po téhle stránce mi bylo s Marcusem dobře. Proč jsme se jen nepotkali za jiných okolností?
Začala hrát pomalá písnička, cosi lehce sladkobolného. Marcus mě otočil a přivinul k sobě. Také se mě neptal, když mi dlaněmi sjížděl z beder na pozadí, ale v jeho dotycích nebylo nic vulgárního ani agresivního.„Sluší ti to." Broukl mi do ucha. Takové normální.

Po několika písničkách mi vyprahlo v krku a tancování s Marcusem ve velmi těsné blízkosti mě rozehřálo na vyšší než provozní teplotu. „Mám děsnou žízeň."
Klestil cestu ke vzdálenějšímu konci baru, kde se dalo trochu lépe mluvit a lidé nestepovali v nezáživné frontě.
,,Co si dáš?" zeptal se, když jsme zaparkovali u barového pultu. Zásahem vyšší moci byly i dvě vysoké židle na vteřinu volné. Vyhoupla jsem se na stoličku a upravila si šaty, aby nevyjížděly zbytečně vysoko.
„Minerálku, prosím, jinak odpadnu."
Za chvilku se i s pitím usadil vedle mě. Olízla jsem si ret a konečně ze sebe vysoukala otázku, na kterou jsem nevěděla, jestli chci znát odpověď, ale přesto mi nedala pokoj.
,,Marcusi, tebe to láká?" klubové prostředí, uvolněná atmosféra a hladinka, mě poňoukala se zeptat.
,,Co přesně, Danny?" pozorně se na mě zahleděl.
,,Mít někoho třetího ...v posteli?"
Začal se smát.Upřímně. Nevázaně.
Zarazila jsem se a cítila, jak mi stoupá teplo do tváří.
,,Ale no tak, nemusíš se červenat. Jsme dospělí, ne?" Přejel mi palcem po čelisti. ,,Abych ti odpověděl, ne, neláká, tedy v rozložení, co tebe napadlo. Rozhodně ne s Johnem. Děsně nerad se dělím. On taky. A tebe zvládnu sám." Začal mě líbat a jazykem dobývat mojí pusu.„Ještě nějaká všetečná otázka?"
,,Jo, když už jsme v tom." Ať je sranda! Byl tak blízko, že jsem na kůži cítila jeho dech. Moji pravačku třímal ve své medvědí tlapce a bylo mi jasné, že jsme na tom oba dost podobně, že kdybych přesunula naše spojené ruce z mého klína do jeho, nepochybně bych narazila na všeříkající vyboulení.„Už jsi to zkoušel?"
,,Trojku? Jo. Ale v jiném genderovém složení. Před pár lety."
,,A?"
,,Dobré. Velmi dobré." Přimhouřil víčka. „Chceš někoho přibrat?"
,,Ne, fakt ne." Zavrtěla jsem rezolutně hlavou.
,,Žádnou ženskou v posteli nechci." Napila jsem se. ,,Ale," troška provokace, snad neexploduje, „Co kdybych já chtěla chlapa?" rýpla jsem si.
,,Ho hou, počkej, Johna bys nechtěla a někoho jiného jo? Leda přes mojí mrtvolu." přitáhl si mě blíž, až jsem se musela zapřít dlaní o jeho stehno, abych nespadla.
,,Jsi moje." Zašeptal mi do ucha. „A tohohle nádherného těla se nikdo jiný dotýkat nebude." Jemně mi skousl ušní lalůček. Jestli tenhle večer neskončí sexem na veřejnosti, tak to bude zázrak.V mysli mi vytanul úšklebek Petersona, který na nedotýkání měl očividně jiný názor, jenže nevěděl, že tu s někým a konkrétně s kým jsem, oponovalo mu racionální já. Jako by mi četl myšlenky, objevil se vedle nás.
„Ahoj Marcusi."
,,Samueli." Z obličeje mu jako mávnutím kouzelného proutku zmizel úsměv, alespoň ten upřímný a milý.
„Přišel jsem se omluvit, pojďte na panáka." Kývl na barmana. „Co pijete? Jameson,může být?"
Marcus přikývl na souhlas za nás oba.
Tentokrát jsem drtila prsty já jemu. Za okamžik jsem měla skleničku v ruce a nehoráznou chuť ji chrstnout tomu drzounovi do ksichtu. Asi se můj nápad zračil i v obličeji.
,,Klid." Zašeptal mi Marcus do ucha.
„Vzali jsme to prve za špatný konec." Řekl Samuel
,,To rozhodně!" Neodpustila jsem si jízlivý tón a přemýšlela koho mám větší chuť zlít Jamesonem či případně rovnou praštit skleničkou.
„Promiň, netušil jsem, že jsi tady s Marcusem." Nabídl mi pravačku ve smírném gestu a mně pod Marcusovo drobnohledem nezbylo než ji přijmout.
„Jako by to něco měnilo."
Obočí mu vyjelo nahoru v lehce nechápavém výrazu. Přece se omluvil, tak všechno dobré, ne?
Ještě pořád držel mojí ruku ve své.„Představíš nás?" zeptal se Marcuse.
„Danny, tohle je Samuel Peterson. Johnův obchodní partner. Samueli, doktorka Danielle Salingerová."
Potřásl mi pravačkou a konečně ji pustil.„Na zdraví."
Jen jsem přikývla a upila ze skleničky.
Prohodili spolu pár vět o politice a Peterson se vzdálil lovit jinou kořist.
„To je ale blb." Zasupěla jsem.V puse mi zůstala pachuť po opětovném kontaktu s tím neandrtálcem.
,,V byznyse je dobrej." Pokrčil rameny.
„To radši nechci vědět s čím obchoduje."
,,Sladká nevědomost." Znovu mi ťukl do skleničky. „No tak,netvař se tak kysele."
,,Když je to obchodní partner, tak na mě šahat může?" zeptala jsem se ostře.
,,Ani omylem. Na druhou stranu, co bys čekala, že udělám? Vyzvu ho na souboj?"
,,No to by nebylo špatné řešení!" Možná jsem si to opravdu představovala. To gangsteři dělají,ne? Problém vyřešen, ručně a stručně. Zase slyšel moje myšlenky, nebo trpím samomluvou.
,,A představuješ si pěstní souboj, nebo na sebe vytáhnem kolty?" rukama napodobil tasení pistole jako ve westernu, při čemž mu trochu do boku sjelo rozepnuté sako a ukázalo skutečný kožený postroj a rukojeť pistole. Jak humorné! Marcus se upřímně, vesele smál. Sfoukl kouř z pomyslných koltů.„Svět nefunguje jako ve filmu. Aspoň ne ten náš." Vzal mě znovu za ruku. „Nepohybuješ se mezi pěšáky z ulice, konečnými dealery, uživateli, pasáky a podobně. Spíš na druhé straně spektra."
,,Teď se nepohybuju vůbec, jsem zaseklá na místě, ale budiž. Takže únosy, obchodování s lidmi, měnit identity mafiánům, to je je jiná liga?" sarkasmus mi musel bublat ven i ušima.
,,Přesně tak. Být tebou, tak bych to ale nevytruboval do světa."
Seděli jsme tak blízko u sebe, že nás nikdo jiný nemohl slyšet.
,,Takže jste gangsteři vyšší třídy. Chodíte v obleku."
,,Bingo." Políbil mě na tvář. „A taky si nejdeme po krku kvůli hovadinám. Časem to pochopíš. Jsme sociální bublina, jako každá jiná, jen tahle je bohatší a mocnější. Každý zná každého, s někým je provázán, někomu dluží, pro někoho pracuje, nebo s ním jednoduše spolupracuje. Nebo se taky nesnáší a nemůže vystát, ale kvůli tomu se nepozabíjíme, protože pak by klesla prosperita všem."
,,Myslela jsem, že se vraždíte jak na běžícím pásu." Z krve mi rychle vyprchal alkohol.
,,Nejsme v Jižní Americe a nejsme členem
žádného kartelu, takže ne, běžně po sobě nestřílíme ani si nevyhazujeme auta do povětří." Tolik informací jsem se nedozvěděla za několik posledních týdnů dohromady. Do hlavy se mi vrátila neodbytná myšlenka. Dívala jsem se mu z pár centimetrů do očí, zářily jako neklidné moře po bouřce. „Jak do toho zapadám já?"
Pár okamžiků neodpovídal a já zvažovala, jestli jsem otázku vyslovila nahlas. Jemně mi chytil prsty bradu a zkoumal snad hlubiny mé duše, nebo co vlastně v mých očích viděl. Břichem se mi rozlévalo horko.
,,Ty Danny, sem zapadáš perfektně. Jako poslední díl skládačky."
Naše těla a feromony si zase povídaly bez kontroly vyšších sfér. Moje fyzično nebralo ohledy na racionalitu, na svědomí, na morální kompas a jediné co křičelo bylo: Chci tě.Chci tě tady a teď. Dotkli jsme se rty. Lehce, nepatrně. Líbal mě a já zahazovala znovu všechny úvahy jak je to špatně, pokrouceně. Moje mysl pádila do ráje, do blaženosti mladého vztahu a vzrušujících dotyků.