Dovolená. Dovolená. To se nám to trochu zvrtlo. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet. Probudím se za chvíli? Tohle přece nemůže být realita! Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala vtíravé myšlenky.

Tak se vydám na průzkum. Co jiného mi zbývá, že? Třeba v tom jeho dokonale hlídaném světě najdu skulinku. A když ne, tak se aspoň podívám ven, nadýchám čerstvého vzduchu.

Vzala jsem za kliku a tep se mi zrychlil. Věděla jsem, že je Marcus nechal odemčené, ale přece jen mi zaplesalo srdce radostí. Byla jsem ve třetím patře poměrně rozsáhlého domu, trochu změna oproti dvoupokojovému bytečku, který na mě čekal v Atlantě. Čekal? Ještě mám zaplacený nájem na dva a půl týdne. Pak příide pan Travis, zabuší na dveře, zjistí, že nejsem doma. To se několikrát zopakuje, zkusí mi párkrát zavolat, a pak mě nechá za sprostého nadávání vystěhovat. Kdysi jsem viděla, jak takto vystěhoval byt na stejném patře. Říkala jsem si, že to se mi stát nemůže. Vyhodí všechny moje věci! To zabolelo. Představila jsem si úctyhodně napěchovanou knihovnu. Čert vem oblečení, novou sedačku, lampičku, nádobí. On zlikviduje moje knížky! To ne! A doklady. Diplom z vysoké. Všechno. Někdo jakoby uhryzl další kousek mojí osobnosti.

Někdo mi sebere mojí minulost! To co určuje, kdo jsem! Budu ve vakuu. Kompletně odříznutá od všeho co znám, co mám ráda. Temnota této myšlenky mi těžce dosedla na ramena. Trvalo jen nanovteřinu, než ji mozek přepracoval do návalu ohromujícího vzteku. Kopla jsem vší silou do dveří. Palcem mi projela prudká bolest. Sedla jsem si na zem a masírovala naražený prst.

Ten parchant! Hovado...!

Byla jsem ráda, že jsem v pokoji sama. Být Marcus v dosahu, tak ten kopanec schytal on a nebylo by to palcem u nohy, ale kolenem. Do rozkroku. Měli jsme štěstí oba, takového kopance bych asi záhy litovala. Hlavou mi proletěla vzpomínka na nedobrovolnou koupel a co následovalo, když jsem ho praštila sprchou.

Musím se dostat pryč! Byla to utkvělá myšlenka. Sebrala jsem se na nohy, v palci mi tepalo, ale už se to dalo vydržet. Otevřela jsem dveře. Chodba tvořila obdélník, po obvodu se nacházely dveře do dalších místností, jedny vpravo, dvoje na protilehlé straně. Do haly proudilo dopolední světlo proskleným stropem, zábradlí podél chodby bylo také skleněné. Z druhé strany, než jsem stála, vedly prostředkem široké schody o patro níž. Ven. Co nejdřív ven a pryč. Hnala mě hluboce pravěká část mého podvědomí. Seběhla jsem schody. Další patro bylo identické. Nikde nikdo.

Zastavila jsem se v hale. Pod bosýma nohama mě zábla lesklá bílá dlažba. Oproti schodišti byly vchodové dveře, po každé straně další dvoje. Instinktivně jsem vykročila ke vchodovým dveřím. Zlehka jsem zabrala za kliku, bylo zamčeno. Potichu jsem zaklela.

Tak tedy přes zahradu! Obešla jsem schody a vešla do prostorné místnosti. Celá protilehlá stěna byla prosklená, vyhlížející na terasu, bazén a zbytek zahrady. Uprostřed byly dva panely otevřené a odsunuté do stran. Chvíli jsem se zarazila a zírala na interiér. Pokoji vévodil masivní stůl s místem k sezení pro dvanáct lidí, v levé části stál kulečník, vpravo moderní krb, malý konferenční stolek a dvě kožená křesla.

Vyšla jsem na terasu z teakového dřeva, byla příjemně prohřátá od slunce. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu poděkovala vyšší moci za čerstvý vzduch. Voněl mořem. Obešla jsem bazén a vydala se k protilehlé zdi, kde se rýsovala branka. Místo po chodníčku jsem brouzdala nohama v pečlivě udržovaném trávníku, na který vzrostlé palmy vrhaly chladivý stín. Sledovala jsem obě strany zdi, v pravidelných intervalech na ní byly umístěny kamery. Zrychlila jsem, když jsem se blížila ke kované brance. Zeď měla na výšku dobrých dva a půl metru. Bez šance. Brána byla zamčená. Z vrchu na ni dohlížel pár kamer. Ta naivita!

„Pomoooooc! Pomooooc!" začala jsem ječet a mlátit vší silou pěstmi do branky.

Odpověď nepřišla žádná.

Po několika minutách usilovného řevu mi vyschlo mi v krku, po tvářích stékaly proudem slzy. Sesunula jsem se na zem a třela si otlučené hrany rukou. Opřela jsem se zády o branku a nekontrolovaně brečela, celým tělem mi otřásaly vzlyky. Co jsem komu sakra provedla? Proč já?

Po chvíli mi vyschly i slzy. Dům se zahradou vypadal poklidně, tiše, normálně. Ve dveřích na terasu se objevila silueta muže. Pozvolným krokem se vydal mým směrem. Marcus. Oblečený do bílého trika se znakem pumy, a modrých kraťasů.

Sevřel se mi žaludek, měla bych se sebrat a snažit se udržet mezi námi maximální vzdálenost. Moje sklíčenost však převládla. Rozhlédla jsem se po zahradě. Těžko se tu budeme honit, byla by to hra kočky s myší. Vrátila jsem se pohledem k němu. Musel mít alespoň stodevadesát centimetrů na výšku, svalnaté, vypracované tělo, žádný střízlík. Jak se přibližoval, snažila jsem se zahlédnout v jeho rysech, v jakém rozpoložení přichází. Nepoznala jsem nic. Na vteřinu jsem zalitovala, že jsem se nedala na útěk ve chvíli, kdy jsem ho zahlédla. Jenže kam utíkat? V obdélníkové zahradě? Obíhat palmy? Zaběhnout zpátky do domu? A pak co? Hrát na schovávanou v jeho domě? Možná jsem měla, třeba bych pár ranám utekla.

Měla jsem chuť se zahrabat do pěstěného trávníčku, propadnout se na druhý konec zeměkoule. Bohužel země moje přání nesplnila a nespolkla mě. Přitáhla jsem si kolena k tělu a schovala hlavu pod ruce. Zadržovala jsem dech a čekala úder. Slyšela jsem křupat písek pod jeho nohama. Zastavil se přede mnou. Nic se nedělo.

„Danny?" oslovil mě tiše.

Zvedla jsem opatrně pohled.

„Pojď." Nabídl mi ruku.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Nezkoušej mojí trpělivost. Víš, že nemám problém tě zpátky dotáhnout." Přimhouřil oči a rysy kolem úst mu ztvrdly.

„Bojím se." Ježiš, já to řekla nahlas! Vzhledem k vykřičeným hlasivkám to bylo spíš zachraptění.

„To bys taky měla. Pojď." Znovu mě vybídl pravačkou.

Přemohla jsem narůstající hysterii a podala mu levou ruku. Stála jsem před ním, jak zlobivý školák před učitelem. Díval se na mě z výšky a palcem mi z tváří utíral slzy.

„Nesluší ti, když brečíš."

Cože? Nevěřila jsem vlastním uším. Otočil mi ruku a podíval se na nabíhající modřiny. Chytil mi druhou a provedl stejnou inspekci.

„Proč se bojíš, že tě budu mlátit, když si ubližuješ sama?" nechápavě a trochu pobaveně pozvedl obočí.

„Proč asi."

„Předpokládal jsem, že jsem se vyjádřil jasně, že se odsud nedá utéct." Zavrtěl hlavou.

„Hm." Jenže jen blbec by to nezkusil.

Vyrazili jsme pomalým krokem zpátky k domu.

„Tady se nikoho nedovoláš. Ta pláž za zdí je soukromá. A i kdyby tě někdo zaslechl, když se někdo přijde ptát... všechno se dá vysvětlit." Pořád mě držel za ruku.

„Dej si pozor, ať tě při podobných volovinách nechytí John."

„Kdo?"

„Brácha. Ten takové věci nebere zrovna s humorem a, i když se tváří jak lidumil, tak je ti schopný ve vteřině zlomit čelist."

Otřásla jsem se. Kam jsem se to dostala? Nebyla jsem zvyklá na násilí a teď jakoby mě mělo provázet den za dnem, nebo alespoň ve formě výhrůžky.

Špetka vzteku mi dodala odvahu. Zastavila jsem se. „ A co jsi čekal? Že se půjdu projít po zahradě a pak si zaplavu v bazénu? A pak si dáme romantickou večeři?!"

Stál těsně přede mnou a pátravě si mě prohlížel. „To by nebyl úplně špatný nápad." Po rtech mu přeběhl lehký úsměv.

„Uvědomuješ si, jak je to zvrácené? Držíš mě tu jak zvíře v kleci, divíš se, že chci pryč, že chci zpátky svůj život... a vůbec by ti nevadilo si hrát na romantiku? O co tu jde? Ojedeš mě a pak necháš napospas svému bráchovi?"

Stiskl mi silněji ruku.
,,Nemluv tak," sykl.

„Jak?"

„Sprostě."

„Uráží tě to? Třeba taková jsem. Neznáš mě. Jsme dva cizí lidi." Pohodila jsem vzpurně rameny.

„Jsou věci, které se k tobě nehodí." Přitáhl mě blíž k sobě až jsme se prakticky dotýkali hrudníky. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí.

„Abych odpověděl na tvojí otázku. Kdybych tě chtěl ojet, jak říkáš, tak už se to dávno stalo, nemyslíš? Co by mi v tom asi zabránilo?"

„V životě jsem si ženu nevzal proti její vůli a nehodlám s tím začínat."

„ A myslíš, že je to tak strašně zvrácené?" Lehce mi přejel palcem po bradě „Historicky je to osvědčený model. Před pár desítkami tisíc let bych tě odtáhl do jeskyně a na nic se tě neptal. Ještě bys byla šťastná, do jak pěkné jeskyně ses dostala."

„Proboha, žijeme v jednadvacátém století!"

„A myslíš, že se tolik změnilo? Kolik procent ženských má možnost o sobě rozhodovat? Podívej se na arabský svět, celou Afriku..."

„Jsi magor!" Zavřela jsem oči, které se mi zaplavily slzami bezmoci. Čekala jsem facku, která nepřicházela. Cítila jsem každý jeho nádech, jak jeho hrudník narazil do mého.

„Dneska si na mě nebudeš léčit své ego?" Znovu jsem se mu podívala do očí, kde jakoby se honily bouřkové mraky.

„Mám? Potřebuješ to?" poměřovali jsme se pohledy, zajiskřil nevyslovený boj.

„Ne," šeptla jsem po chvíli, která mi připadala jako věčnost. Poddala jsem se. Tak snadno.

Zastrašuje mě. A tou blízkostí mě dohání k šílenství.

Nenávidím ho. A zároveň  kousek v nejčernější hlubině mé duše se mu chtěl podvolit, uvolnit to napětí z neustálého souboje dvou vůlí, nechat se na chvíli ovládnout, sevřít v pažích a na nic nemyslet. Nechat se ukonejšit. Nechat si namluvit, že všechno bude dobré.

To je cesta do pekel! To je přesně, kde mě chce mít!  Ale kolik svobody jsem ochotná obětovat za trochu míru?

„Co ode mě chceš? Co mě čeká, když mě nechceš pustit?" Náhled do křišťálové koule.

„Jak už jsem ti říkal ráno. Chci, aby sis odpočinula. Udělala si dovolenou."

„Jako zajatec?" Nemohla jsem si odpustit hořký sarkasmus.

„Jako zajatec, nebo jako host. Záleží jen na tvém vnímání. Je to jen na tobě." Šli jsme pomalým krokem zpátky k bazénu.

„A pak co? Co se stane, až si odpočinu?"

Uteklo mi drobné pousmání. „Je to celé směšné, nenormální! Nemůžeš přece člověka unést, tlouct a pak chtít, aby si u tebe v domě udělal dovolenou!" Měla jsem pocit, že se zblázním.

„Možná, ale asi je to příjemnější varianta, než si vydělávat svým tělem." Pokrčil rameny, jako bych byla totálně nelogicky uvažující tvor, nerozumné dítě.

„Co se stane pak? Máš se mnou něco v plánu?" Bylo děsivé nevědět co přijde zítra a nemít nejmenší možnost to ovlivnit.

„Nech se překvapit."

„To je strašné! Řekni mi to prosím!" Zastoupila jsem mu cestu. „Je to frustrující!" Neměla jsem daleko k hysterii.

Vzal mou hlavu do rukou, trochu se sklonil. „Nemusíš se bát. Nebudu ti ubližovat ani tě k ničemu nutit. Naopak myslím, že se ti to bude líbit." Letmo mě políbil na čelo. V podbřišku se mi zatnuly svaly, projela mnou vlna horka. Ten dotyk ve mně vzbudil vysoce schizofrenní pocit. Racionální část mého já chtělo umlátit Marcuse holýma rukama a pak vzít nohy na ramena a ta druhá, zvířecí, temnější začala být k němu přitahována jak můra ke světlu. Tohle není prostě správné! Ovládej se! Tohle není okamžik, aby sis užívala! Jde tu o přežití! Vážně? Dohadovala jsem se sama se sebou. Hlavou mi vířily miliony otázek, na které jsem neznala odpověď.

Vrátili jsme do domu, prošli honosnou jídelnou a zastavili se v hale. Marcus otevřel první dveře po levé ruce a pustil mě před sebe, abych jimi prošla. Ocitla jsem se v moderně zařízené, veliké kuchyni. U pracovní desky se skláněla žena kolem padesátky drobné postavy, v domácích šatech, černé vlasy stažené do volného uzlu. Tiše si něco broukala.

„Potřebujete něco, pane Taylore? Neslyšela jsem vás přijít."

„V pořádku. Nepotřebujeme nic, Grace. Chtěl jsem Danny ukázat tvoji kuchyň, trochu ji provádím po domě."

Grace se na nás mile usmála a vrátila se ke krájení zeleniny.

„Máš na něco chuť?"

Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to podivně domácké. S obdivem jsem si prohlížela tmavou mramorovou desku na kuchyňském ostrůvku a pracovní desce pod oknem, profesionální sporák, nerezovou lednici a mrazák. Na druhé straně se nacházely další dvoje dveře. Přešla jsem k oknu, bylo z něj vidět na příjezdovou cestu vysypanou bílým štěrkem, končila branou ve zdi, která byla i před domem stejně nepříjemně vysoká.

Rozhlédla jsem se znovu po kuchyni. Nože! Úhledně zapíchnuté v bambusovém držáku před Grace, dva tři kroky ode mě. Reakce mého těla byla rychlejší než uvažování, vykročila jsem směrem k té naleštěné oceli. Marcus byl ještě rychlejší. Asi mi čte myšlenky! Chytil mě znovu za ruku, kterou už jsem zvedala k držáku. Pevně mi ji stiskl a přitáhl k sobě.

„Nebudeme tě už rušit." Usmál se přes moje rameno a vedl mě pryč.

Proč se nebráníš? Proč nezačneš křičet? Třeba by ti pomohla!

Můžu to zkusit později. A co ty nože? Ty naivko. Stačilo si tam dojít potají! Hubovalo mě moje podvědomí.

Vůbec jí nepřišlo divné, že jsme se tam z ničeho nic zjevili.

„Ona o mně věděla?"

„Každý den ti vaří, takže ano. Vědí o tobě všichni."

„Kolik lidí tu pracuje?"

„Grace v kuchyni, Pamela se stará o zbytek domácnosti a pak lidi z ochranky." Mrkl na mě.

A těch mi počet samozřejmě sdělovat nebudeš, že.

„Tam je pracovna ochranky." Kývl hlavou k dalším dveřím.

„Tam asi opravdu potřebovat nebudu." Sarkasticky jsem se pousmála. Dovedla jsem si živě představit jaký typ lidí dělá takovou práci a komu budou loajální.

„A na druhé straně je garáž a technické zázemí. V žádné z těchto místností tě nechci vidět."

„Ani v kuchyni?" Najednou jsem měla chuť si hrát. Třeba se chytí. „Co kdybych ti chtěla uvařit něco dobrého?" sklopila jsem cudně pohled.

„Hezký pokus. Ale dokud budeš myslet na to, jak mě sprovodit ze světa pokaždé, když uvidíš nůž, tak ne."

No jo, červenat se na povel neumím.

„Šup nahoru." Ukázal ke schodům. Měl dobrou náladu, takovou víkendovou. Poslušně jsem šlapala do schodů. Cítila jsem Marcusův pohled na stehnech, na zadku. Na podestě jsem se prudce otočila, abych se přesvědčila.

Shoď ho! Zařvalo moje podvědomí. Srdce mi sevřela ledová pracka uvědomění si, že bych mohla. Mohla bych a mramorové schody by udělaly svoje. Podívala jsem se na konec schodiště. Měl by štěstí, kdyby to bylo jen pár zlomenin. Zastavil se o jeden schod pode mnou, stáli jsme proti sobě a dívali se zpříma do očí. V tu chvíli moje odhodlání zmizelo. Nejsem schopná ublížit druhému člověku. Nemám to v sobě. Slabochu!

Tudy cesta nepovede. Znovu jsem se podívala na dlažbu v hale, kde končilo schodiště a zhoupl se mi žaludek z představy krkolomného pádu. Takhle opravdu ne. Musím na to jinak. Prohlížela jsem si Marcusovo zvídavé oči, kolem nichž se rýsovaly vějířky drobných vrásek. Směje se asi často. Jakoby kriminální živly nemohly vést i normální život, natož se občas zasmát. Nedovedla jsem si představit tu druhou stránku muže, který tu proti mně stál. Jaký jsi? Jaký bys byl, kdybys nebyl nepřítel? Jeho tváře pokrývalo dvoudenní strnisko, vousy měl černé s kovovým odleskem, stejně jako krátce střižené vlasy. Pomalu jsem přejela ukazováčkem po Marcusovo skráni, až mi pod nehtem zaskřípaly vousy. Poprvé jsem se ho dotkla sama od sebe.

„Kolik ti je?"

„Třicetpět." O sedm let víc než mně.

„Máš ženu? Děti?"

„Ne."

Vyšli jsme do prvního patra. Proč se ho ptáš? Na co takové věci potřebuješ vědět?

„Tady bydlí John." Ukázal Marcus na celé první patro.

„Takže neradno se tu vyskytovat," konstatovala jsem.

„Jo. Tohle patro jednoduše ignoruj, místnosti, lidi, zvuky. Prostě všechno."

Tak tohle hodlám dodržet stoprocentně!

Vyšli jsme zbytek schodiště.

„A tady je to moje." Otevřel první dveře na protilehlé straně, než kde byla ložnice, z které jsem před necelou hodinkou vyšla. Pustil mě před sebou a zavřel za námi. Stáli jsme v útulném obýváku s miniaturní jídelničkou u vzdálenější stěny. Bílá kožená sedačka ve tvaru písmene U předělovala místnost. Na chvíli jsem odolávala pokušení jít se na ni sprostě rozvalit. Musela jsem se v duchu té představě pousmát. Před sedačkou ležel bílý čtvercový koberec s vysokým vlasem, na něm stál skleněný konferenční stolek. Naproti sedačce visela na zdi rozměrná plochá televize.

„Máš větší obývák, než já celý byt." Podotkla jsem. „Asi tak dvakrát."

„Já vím."

Nechápavě jsem pozvedla obočí.

„Ne, nebyl jsem u tebe doma, ale z adresy se dá leccos vyčíst."

„Mám tam úplně všechno. Oblečení, knížky, doklady..." Přejela jsem prsty u nohy po hebkém koberci s tichou prosbou v hlavě.

„Už ne." Po tvářích mu přeběhl lehký úsměv.

„Cože?" Co se to zase děje?

„Někdo tě vykradl."

„Ne,ne!" V okamžiku mi to došlo. „ Tohle přece nemůžeš. Nemůžeš ničit všechno, co mě pojí se světem." Projela mnou vlna temného vzteku. Co všechno si dovolíš? Co všechno mi můžeš sebrat?

„Stejnak by tě za pár týdnů vystěhovali, ne?" poznamenal tiše.

„Ne, kdybys mě pustil." Otočila jsem se na něj.

Zatnula jsem ruce v pěst. Měla jsem děsnou chuť ho praštit.

Zavrtěl hlavou.

„Danny, to nikam nevede." Pohledem sledoval moje ruce. Zvedla jsem je a sama se na ně podívala. Povolila jsem prsty, bělely mi už klouby. Odpověděl zároveň na dvě věci, ani mě nepustí a ani nemá smysl to z něj vytlouct.

„Takhle domlácené ruce jsem v životě neměla. Celá jsem nikdy nebyla takhle domlácená," řekla jsem potichu. Uvědomovala jsem si každou modřinu na svém těle.

„Taky už nemusíš. Stačí se se mnou neprat. A nemlátit jak šílená do kovových dveří, to taky pomáhá."

„Děsná sranda, co?" Chtělo se mi brečet. Někam se schovat a nenechat se Marcusem víc trápit. Otočila jsem se ke dveřím.

„Danny, tvoje věci jsou tady. Asi ses nedívala co máš v pokoji, viď? Knížky máš v knihovně, oblečení ve skříni."

Nevěřícně jsem se na něj podívala přes rameno. „Vážně?"

Přikývl.

„Ty sis mě sem přestěhoval?!" Blázen, magor! A já ho budu za chvilku následovat někam do ústavu! Dolehl na mě další ohromující rozměr mé soukromé tragédie. Marcus zabil další kousek naděje, že tohle šílenství někdy skončí. Myslí to vážně.

„A doklady? Diplom, pojistka, smlouvy?"

„Bezpečně uložené."

„Zničené?" Zadívala jsem se mu do očí. Vymazals mě ze světa, ty parchante?!

„Ne, uložené."

Nepatrně se mi ulevilo. ,,Takže Danielle Sallingerová stále existuje?"

„V Atlantě už ne. Ale když bude rozumná, tak v Miami ano."

Vykořeněná, vyklepnutá z květníku a přesazená jinam.

„Marcusi, já to nepobírám. Proč tolik námahy?"

„Každý má své důvody. Chceš se podívat dál?" ukončil náhle diskuzi.

Super!

Další pokoj byla útulná pracovna s velkým psacím stolem a počítačem. Jednu stěnu tvořila knihovna. Alespoň něco máme společného. Lásku ke knihám. Došla jsem ke knihovně a očima hladila hřbety knih. Byly systematicky roztřízené. Beletrie. Populárně naučné. Encyklopedie. Lékařské. Jedna police plná knížek ve španělštině. Zaměřila jsem se na medicínskou část. Bylo tam několik různých velmi ohmataných knih o chirurgii, válečné medicíně a překvapivě dost knížek o plastické chirurgii. Chvíli mi to šrotovalo.

„Operuješ ještě?"

Stál vedle mě a střídavě si prohlížel mě a knížky. ,,Dva dny v týdnu."

„Plastiky, že jo?"

Přikývl. „Vynáší to."

„To je vidět. A asi neděláš běžnou klientelu, soudě podle..." Zarazila jsem se.

Marcus na mě pátravě hleděl. Myšlenky byly rychlejší než pusa. Dávalo to smysl. Dělá nové ksichty šmejdům jako je on, nebo ještě horším... Jak to říct kulantně? Pohybuju se po tenkém ledě? A co, i kdyby to tak bylo? Komu to tak asi povím?

„Děláš nové obličeje... Měníš identity."

Vzal mi pramen vlasů a uhladil ho za ucho. Bříškem ukazováku mi přejel po šíji.

Zamrazilo mě. Pořád jsem z něj měla strach.

„Dělám estetickou chirurgii, to máš pravdu."

A ten zbytek nikdy neokomentuje. Proč taky? Nevím, jestli mě to víc děsí, nebo se mi víc ulevilo. Pořád je to grázl. Ale ne tak děsný, když zůstal aspoň trochu u medicíny. Našeptávalo mi mé dětské naivní já, které ještě stále toužilo vidět v každém člověku kousek dobra, v každém klukovi kousek rytíře. Rozhlédla jsem se znovu po knihovně. Máš tady schované fotky svých výtvorů? Jsi natolik ješitný? Viděla jsem jen samé knížky, žádné desky nebo šanony. Může to mít i v počítači. Na to nemáš žaludek, zlatíčko. I když časem... jestli tady mám být dlouho. Pár důkazů by se hodilo. A copak poznáš nějakého kriminálníka? Neznáš ani jména nebo obličeje bosů mafie, natož potom někoho, kdo potřebuje zmizet. Ty jsi tedy rozený detektiv! Smála jsem se v duchu schizofrenně sama sobě.

„Máš tady něco ze své práce?" zeptala jsem se naivně a snažila se tvářit co nejvíce profesně zaujatě.

„Ne, práci si domu nenosím. Takže nemusíš hledat," dodal pobaveně.

„Kecáš," ujelo mi nahlas, ale něco mimosmyslového mi napovědělo, že lže. Trochu mi zatrnulo. Tohle by nemuselo být zrovna bezpečné. Nejsme kamarádi, nejsme partneři. Pořád je to nepřítel. Nebezpečný nepřítel! Chvíli jsme se poměřovali očima a já bezděčně o krok couvla. Díval se na mě z výšky a já si dobře uvědomovala jeho převahu. Jakoby sám zvažoval jak s takovou reakcí naložit.

„Máš pravdu. Ale tady fakt nic není." Ukázal na knihovnu. „Jenom knížky a počítač. Zaheslovaný samozřejmě."

Aby bylo jasno.

„Včetně internetu."

Zásah potopeno. Další cesta ven uzavřena.

„Netvař se tak zklamaně. Nečekala bys přece, že ti to tu všechno nechám naservírované na zlatém podnosu, ne?"

„Naděje umírá poslední."

Oba jsme se usmáli, jakoby to byla jenom hra.

Poslední místnost, do které mě zavedl, byla jeho ložnice, zařízená v černobílé kombinaci a jinak dokonalá kopie místnosti, v které jsem se ráno probudila. Stála jsem u rohu postele, byla perfektně ustlaná. Na nočním stolku neleželo nic kromě rozečtené knížky a krabice s papírovými kapesníky. I přes hotelovou naklizenost to bylo podivně intimní být v ložnici člověka, který mě tu věznil.

Marcus musel stát těsně za mnou, cítila jsem teplo jeho těla, ve vlasech jeho dech. Stačí, aby do mě strčil a rozplácnu se tu v jeho posteli jako žába... a pak už mu opravdu nic nebrání... znovu mnou projela vlna nechtěného vzrušení opepřeného řádnou špetkou strachu.

A co by se stalo? Risk, že mě zabije nebo přizabije je pořád stejný. Ale třeba by mu dělalo větší problémy mě uhodit, když by se mnou spal... a třeba by se taky dal trochu manipulovat. A nebo je to celé obráceně? Chce, abych já sama po něm začala toužit a byla pak poddajnější... k čemukoliv mě tu vlastně drží? Toužit? Blbost! Mate mě vlastní tělo. Peskovala jsem se v duchu.

„ Proč někoho nemáš?" kývla jsem bradou k posteli. Neotočila jsem se na něj.

„Proč ty nemáš přítele?" odpověděl mi otázkou. Zlehka se mě dotýkal na nahé kůži na pažích. Mohla jsem uhnout, poodejít, ale neudělala jsem to. Bránil by mi? Vyprovokovala bych tím něco? Žaludek mi svíral temný zmatek.

„Nebyl k mání nikdo zajímavý." Vzpomněla jsem si na Petera, s kterým jsem se před čtvrt rokem po dvou letech rozešla. Byl to právník, zažraný do své práce jako já, což také předurčilo celý osud našeho vztahu. Dva roky pěkného sexu, občas společná večeře nebo film, ale jinak jsme se díky pracovní vytíženosti viděli minimálně.

„Tak to jsme na tom podobně. Není vždycky jednoduché najít člověka, s kterým si sedneš."

„Myslela jsem, že lidi jako ty..." jak to říct slušně? Chrápou s děvkama? Uklonila jsem hlavu ke straně.

„Lidi jako já co?"

„ Lidi jako ty, že takové věci neřeší."

„Protože nejsme lidi?" Jeho hlas zněl pobaveně.

„Ne, prostě, že buď máte profesionální manželky a nebo milenky a nebo..." nedokončila jsem větu.

„Nebo spíme s prostitutkama?" šeptl mi do ucha.

Nepatrně jsem přikývla.

„Proč platit za něco, co můžeš mít zadarmo? Na druhou stranu, člověk má vyzkoušet všechno, že?" přejížděl mi prsty po páteři. Naskočila mi husí kůže. Vařila se ve mně prazvláštní kombinace strachu a vzrušení.

Tohle není dobrý nápad. Poodešla jsem k oknu a zhluboka se nadechla. Dýchalo se mi volněji, když nestál tak blízko u mě. Otočila jsem se zpátky do místnosti. Stál u své postele, ruce v kapsách, nenucený, uvolněný, sebejistý. Ve svém světě.

„Už jsi někdy..." Zarazila jsem se. Jak se na něco takového zeptat?

„Už jsi někdy tady měl někoho jako jsem já?"

Měřil si mě pohledem a já se cítila jak nahá. „Jako hezkou brunetku?"

Zavrtěla jsem hlavou. Tak jsem to opravdu nemyslela.

„Ne, jako oběť svých..." Znovu jsem se zhluboka nadechla, abych si dodala odvahy, „Kriminálních činností."

Zasmál se, ne zrovna srdnatým smíchem. Pár kroky opět zkrátil vzdálenost mezi námi dvěma na několik centimetrů, v místnosti se citelně ochladilo. Tatam bylo prchlivé kouzlo okamžiku, tatam bylo vzrušení. Otěže přebrala opět ostražitost predátora a kořisti. Položil mi ruce na ramena, ukazováčky zajel pod ramínka tílka. O ou. Otřásla jsem se a instinktivně ho chytila za zápěstí. Nemám sílu se ubránit. A fakt se bojím. Byla to tak blbá otázka? Nevydržela jsem jeho pohled a zeptala se nakonec na to samé nahlas. ,,Byla to tak blbá otázka?"

,,Nevhodná?"

Asi se v tom budu muset naučit chodit, dávat si větší pozor na pusu, tohle je opravdu vysilující.

„Většinou chyby neděláme. Ty bývají dost drahé." Odpověděl mi a přes mírný odpor mých rukou pokračoval prsty přes klíční kosti směrem ke krku. Díval se mi zadumaně do očí. Přemýšlel, jestli neudělal větší chybu on sám tím, že se mě hned nezbavil? Přemýšlel, jestli si to nenechal přerůst přes hlavu?

„Asi mi to zrovna neulehčíš, co?"

Nechápavě jsem zvedla obočí. „Co přesně?" lehce jsem se chvěla a víc zaryla prsty do jeho zápěstí. Už jsem zase strachy nedýchala. Tyhle návaly adrenalinu byly dost vyčerpávající.

Chvíli ještě jakoby váhal a pak zavrtěl hlavou. ,,Tohle není můj byznys, ale Johnův. Ty jsi opravdu výsledek blbé souhry okolností."

Jak uklidňující.