Nevěřila jsem svému štěstí. Tady skončí naše společná cesta, Marcusi. Objela jsem červenožlutou stavbu tvaru perfektní kostky a zaparkovala na nejbližším volném místě. Klíče jsem chtěla nechat v zapalování, aby mi náhodný zloděj pomohl trochu zamést stopy, ale při vystupování jsem zahlédla mladého kluka jedoucího po chodníku na skateboardu. Vytáhlý byl jak bidlo a stejně tak hubený. Přes nervozitu, která mě objímala jak svěrací kazajka, jsem na něj zavolala a na tváři vykouzlila úsměv.

,,Ahoj."

,,Ahoj. Umíš řídit?" ukázala jsem palcem za sebe na Marcusovo SUV.

,,Jasně." přitakal.

,,A chceš si vydělat padesátku?"

,,Samo." usmál se jak žárovka.

,,Fajn. Odvezeš mi tuhle příšeru prosím na letiště?"

,,Bez problému."

Ach ta krásná naivita mládí. Ani se nezeptá, jestli v tom není nějaká kulišárna. Podala jsem mu klíčky a padesátidolarovou bankovku.

,,A to mi dáte svoje auto jen tak?"

Přece jen není úplně blbý. ,, Ano. Jen ti doporučuju, abys ho na tom letišti nechal."

,,Tak jo."

,,Díky." usmála jsem se na něj.

,,A co klíčky?"

,,Nech je v zapalování." třeba si ho půjčí někdo další.

Otočila jsem se na patě a bryskním tempem zamířila k proskleným dveřím s velkým nápisem HASIČI. Drahocenné vteřiny ubíhaly jak splašení koně a pro můj plán byl každý okamžik nepostradatelný.

Netrvalo mi ani pět minut přesvědčit pěkně urostlého hasiče, aby mi pomohl. Bála jsem se jako čert, ale hasiči jsou evidentně zvyklí pomáhat dámám v nesnázích, což mojí misi výrazně zjednodušilo.

,,To nebyl zrovna ohleduplný dárek." poznamenal, když bruska překousla očko nechtěného a nenáviděného řetízku nad mým kotníkem.

,,Souhlasím. Děkuji moc, zachránil jste mi život."

Usmál se na mě a netušil, že jsem nepoužila nadsázku. Sevřela jsem řetízek v ruce a s úsměvem od ucha k uchu vyrazila na ulici. Podle navigace, kterou jsem si prohlédla v autě, by mělo být autobusové nádraží tři bloky severním směrem. Pár minut ostré chůze, možná míň, když popoběhnu. A běžet se mi chce. Chce se mi utíkat s větrem o závod a do celého světa vykřičet, že se mi to snad povede. Budu svobodná. Volná.

Ale ještě nejásat, ještě nejsem svému snu ani o kousek blíž, snad jen o malinkou píď. Rozběhla jsem se a s každým krokem mi bylo líp, batoh s pár věcmi, které jsem si vzala, mě pleskal po zádech.

Bleskurychle jsem si přečetla nejdřívější odjezdy autobusů na světelné tabuli nad okýnkem, za kterým seděla obrovská paní v tmavě modré košili s kulatými brýlemi posazenými na špičce velkého nosu. Za pět minut odjížděl autobus do Tampy, za deset do Jacksonville, kam si koupila lístek paní přede mnou. V hlavě se mi zrodil malý ďábelský zlepšovák. Vytáhla jsem z kapsy peníze a zaplatila za svůj lístek do Tampy. Paní mířící do Jacksonvillu odcházela kousek přede mnou. Teď nebo nikdy. Každý bod zmatení a zdržení se počítá. Zrychlila jsem krok a řetízek s nehezkým GPS přívěskem, odborně a zcela nepostřehnutá, upustila do otevřené kapsy obrovské rudé kabelky, kterou nesla nic netušící paní přes rameno.

Netušila jsem, jak dlouho bude trvat, než Marcus zjistí, že jsem si vzala zpět otěže svého osudu a zmizela z jeho zlaté klícky. Byl na schůzce, já měla jet na kafe s Molly. Jacka, na nějž připadla funkce mého taxikáře pro dnešní odpoledne, narychlo potřeboval John. Něco se dělo a na mě jednoduše zapomněli. Pár minut mi pohodlně stačilo, abych sbalila do batohu trošku osobních věcí a volnou hotovost, kterou jsem už nějakou dobu syslila. Klíčky od auta byly v zapalování, jako vždycky. Děkovala jsem pánubohu za nenadálý problém, který Johna a jeho partu tak dokonale zaměstnal, že si mého odjezdu nevšimli. Ochranka mi sama otevřela bránu, protože věděla, že pojedeme do města. Neřešili, nebo si nevšimli, že se mnou Jack v autě není.

Měla jsem k dobru pětatřicetiminutový náskok, pokud se po mně nezačne někdo shánět dřív. Molly nebude volat Marcusovi ani Johnovi hned. Doprava může zdržet každého.

Podívala jsem se na velké nádražní hodiny bez číslic. Za osm minut pět. Zbývalo mi nějakých dvacet minut, které jsem vyhandlovala s osudem. Sevřela jsem prsty, až se mi nehty zaryly do dlaní. Prosím, ať to klapne a ať už řidič konečně jede a odveze mě z tohohle bohem zapomenutého města.

Motor zapředl hlubokým barytonem a autobus se vydal směrem k dálnici. Zatím dobré. Žádná nezvyklá aktivita uvnitř, ani kolem autobusu. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se povolit nepříjemný tlak v břiše.

Mám strach, ale zároveň přichází na návštěvu naděje a té se děsím snad ještě víc. Dívala jsem se na ubíhající asfalt a snažila se nemyslet na poslední nepovedený útěk před čtvrt rokem, na případné následky, kdyby i tenhle pokus nevyšel. Musí. Jinak hrobníkovi z lopaty už jen tak snadno nesklouznu.

Mísily se ve mně protichůdné pocity až se mi z toho točila hlava. Jednu část svého života jsem se snažila uzavřít, pevně zabouchnout knížku, do které psal Marcus. Rozhodla jsem se správně, ale...

Žádné ale, nemůžu teď přemýšlet nad žádným ale. Nad tupou bolestí usazující se mi pod žebry, nad úzkostí nepramenící ze strachu...

Ne, nemůžu pochybovat. Musím se soustředit, neudělat chybu. Na svůj plán jsem měla dost času, ale byl dobrý? Obstojí? Nebo jsem něco přehlédla? Něco, čeho budu do své brzké smrti litovat?

Pro začátek byly nejkritičtější finance. Hotovosti jsem měla tak akorát na cestu do Atlanty a přežití pár dní. Ke svému účtu jsem neměla kreditku a i kdybych měla, to by bylo s jistotou první místo, které by Marcus kontroloval. Budu si muset půjčit. Jenže jediný člověk, od něhož by půjčka připadala v úvahu, byla Claire. A to s sebou neslo obrovské riziko samo o sobě. Netušila jsem, nakolik si Taylorové vymýšleli, že si táta mojí nejlepší kamarádky může myslet, že jsem se podílela na jejím únosu. Možnost vážné chyby variovala od nuly po jedničku. Od možnosti, že mě Claire pomůže a na nějaký čas schová, po variantu, že zakončím den s kulkou v hlavě, z rukou jejího táty. Ne, Claire se budu muset vyhnout, nebo si s ní promluvit v klidu, až vyřeším palčivější věci. A to byly doklady. Abych mohla úspěšně zmizet, potřebovala jsem nový pas a optimálně destinaci, kam se vrtnout. Musím legální cestou. Neumím se pohybovat za hranou zákona, kde bych mohla získat falešný pas a komplet falešnou identitu. Zůstanu já, jen velmi dobře schovaná. Ale vše má svůj čas, můj cíl se skládá z malých, drobných kousků skládačky.

V Tampě jsem chytila navazující spoj do Atlanty. Uvelebila jsem se v sedadle, hlavu si opřela o okno. Příjemně chladilo. Trhla jsem sebou, po peronu se svižným krokem blížil vysoký urostlý muž, rozhlížel se, jakoby něco... někoho hledal. To není možné. Takhle rychlí nemůžou být ani oni. V tu chvíli mu do náručí skočila copatá blondýnka v krátkých černých šatech. Držel ji v silných rukou a líbali se jakoby přicházel konec světa. Jak dlouho budou trvat takové šoky a strachy? Z každého chlapa, který někoho hledá? Z každého muže, který běží, protože nestíhá? Otevřely se dveře úplně jiného pekla, naplněného strachem z odhalení, nejistotou, podezíráním.

Musím zmizet ze Států velmi rychle. To dám.

Do Atlanty jsme dojeli po půlnoci, v autobusu se mi povedlo chvíli i spát, takže jsem se rozhodla, že ubytování řešit do rána nebudu. Na dvě hodiny jsem zaparkovala v McDonaldu u kafe a neskutečně odporného hamburgeru. S úsměvem mi došlo, že to je jedno z mála bezpečných míst na Zemi, do McDonaldu by Marcus nevlezl ani zadarmo a tuto nechuť jsme sdíleli.

Sedm hodin, nejdelších sedm hodin opojení.

Vrátila jsem se zpátky na nádraží a na pultu s dotykovou obrazovkou si našla spojení do centra pro pacienty s Alzheimerovou nemocí, kde bydlela moje babička. Moje naděje, moje záchrana. Pokud je ještě živá. Neviděla jsem jí deset měsíců. Babi rozdíl nepozná, neví jaký je den, ani kdo jsem, a tak už to bylo několik posledních let, žádná změna. Snad se za dobu, co jsem nedobrovolně byla v Miami, rapidně nezhoršila, nebo nezmizela z povrchu zemského nadobro. Alespoň jednou by mohlo štěstí stát při mně. Babička hrála klíčovou roli v mém přežití, ač se mi hnusilo, co jsem měla v plánu.

,,Dobrý den. Jdu na návštěvou za Samanthou Sallingerovou." řekla jsem s klidem a bohorovným sebevědomím. Prosím buď tady, buď na živu.

Sestřička se na mě zářivě usmála. ,,Paní doktorko, vy jste tady hrozně dlouho nebyla. To bude mít babička radost." oči jí jiskřily zvědavostí, nemohla jsem přejít nevyřčenou otázku.

,,Byla jsem v cizině... na stáži. Vím, že není správné nechávat starého člověka tak dlouho samotného, ale tady je o babi dobře postaráno... a však ji znáte, stejně neví, kdo jsem už nějakou dobu."

,,Máte svatou pravdu. Naštěstí se drží pořád stejně. Jen běžte dál, už vás nebudu zdržovat. Určitě nemáte času na zbyt."

Měla jsem štěstí, že jsem narazila zrovna na ni. Prošla jsem prosluněnou chodbou a odbočila doleva, třetí dveře po pravé ruce. Nadechla jsem se a stiskla kliku. V pokojíku s dřevěným obložením se zastavil čas. Umělé květiny na stolku vedle časopisů, které babička četla stále dokola, křeslo s háčkovanou modrou dečkou a v něm babi Samantha a ... vypadala úplně stejně jako před desíti měsíci. Úleva.

Zvedla pomněnkově modré oči. ,,Ahoj princezno."

,,Ahoj, babi."

,,Známe se?"

,,Ano, babi."

,,Dobře. Budeš mi číst?"

,,Ano."

,,Kde jsme skončily?"

,,Nevím, ale máme tam záložku." Sundala jsem Slečnu Marplovou z knihovny, odevzdaně tam na mě čekala. Přitáhla jsem si blíž plastovou židli. Zahleděla jsem se na křídově bílé vlasy natočené do prehistorických vln, vráskami posetý obličej, bledé rty, kytičkovaný župánek. Pokrčila jsem si nohy na židli pod sebe a začala číst nahlas.

Mohla jsem utíkat před samotným Ďáblem, ale babičce čtení dlužím. Netuším, kdy ji uvidím příště, jestli vůbec. Ponořily jsme se spolu do meziválečné Anglie a detektivního příběhu, jež nemohl nikdo jiný, než slečna Marplová se svým důvtipem, rozlousknout. Po hodině mě už začínalo škrábat v krku. Zaklapla jsem knihu a vrátila se do tísnivé reality. Nalila jsem nám čaj a s hlubokým nádechem se odhodlala spáchat věc, která možná bude tížit moje svědomí, ale která mě může aktuálně zachránit, pokud mám v rukávu ukrytou alespoň jednu šťastnou kartu.

Popisovala jsem Samanthě klidným hlasem jak vypadá Miami, krokodýly, bažiny, pláže, všudypřítomné vlezlé vlhko. O Marcusovi a našem společném čase jsem se nezmínila. Bude pohřben, stejně jako vzpomínky na něj. Hluboko, hodně hluboko.

Došla jsem k nočnímu stolku, z šuplíku vytáhla klíč a odemkla jím spodní poličku, kde seděla pěkně ukrytá vyšívaná kabelka. Tak, jak jsem jí tam před rokem a půl, nebo kdy jsem jí naposledy kontrolovala, uklidila. Červenala jsem se hanbou, ale neměla jsem na výběr. Přežití, nebo respekt a selhání, jednoduchá volba. Vylovila jsem červenou koženou peněženku a modlila se k neexistujícímu bohu, aby obsahovala to co měla. Aleluja. Z přihrádky jsem vytáhla platební kartu, nevěřícně po ní přejela prsty. Jo. Stokrát jo. Platnost měla ještě tři měsíce. A PIN? Našla jsem jednodolarovou bankovku, kde bylo fixem napsané 7230, mojí rukou. Smála jsem se, proč staré paní s Alzheimerem posílají platební kartu k účtu, ne milá paní, tu má každý, ať ji používá, nebo ne. Dnes mi do smíchu nebylo, dnes přišla úleva. Dala jsem si ji do své peněženky a kabelku zamkla zpátky na své místo.

Políbila jsem babičku na čelo a slíbila jí, že brzy přijdu. Snad. Vykouzlila jsem úsměv na tváři a zamáčkla slzy, které se draly na svět. Bylo mi hrozně. Samantha byla moje poslední žijící příbuzná a o mojí existenci nebude za pár minut vědět. Opět. Naposledy jsem jí zamávala od dveří a odešla.

Můj plán musel šlapat jako na drátku, pokud jsem chtěla uspět. Netušila jsem, jak rychle bude Marcus postupovat, musela jsem jednoduše být rychlejší než on. A o tom, že mě hledá s celou svojí kavalerií kontaktů a zloduchů jsem ani na pikosekundu nepochybovala. Nechtěla jsem si dělat iluze o svojí důležitosti, ale uvědomovala jsem si, jaké riziko pro Marcuse a Johna představuji. Chodící truhlička informací, velmi ožehavých, palčivých a v nesprávných rukou pekelně nebezpečných. Taková malá woodoo panenka ve tvaru mojí postavy vymodelovaná z trhaviny. Nemám v plánu žádné z těchto informací použít, nejsem blázen, jenže to mi bratři Taylorové nikdy neuvěří. Chci jen zpátky svůj život. Tečka. A myšlenka na svobodu mě hnala dál.

Další zastávka byla v obchodním centru o dvě ulice severně. Bankomat byl umístěný v přízemí, vlevo od vchodu. Zasunula jsem kreditku do hladového otvoru pod blikající zelené světýlko. Částka na účtu odpovídala tomu, že se nic nezměnilo, vše fungovalo. Péče o babi byla hrazená z její pojistky, takže na kontě zůstávala stabilní částka, zbytek Samanthina majetku, dvacet tři tisíc sedm set dvacet jedna dolarů. Přesně. Zadala jsem výběr a odlehčila svojí babičku o tisíc dolarů. Nejvyšší možný výběr v hotovosti. První a nejspíš poslední. Bylo možné, že až Marcusovi dojdou zajímavější nápady, že se domákne i Samanthy, jejího účtu a výběru provedeného v okrajové části Atlanty.

O pár obchodů dál jsem koupila nejlevnější telefon s předplacenou SIM kartou, který podporoval internet. Informace. Jak přístup k nim vše zjednodušuje. Našla jsem si dopravní inspektorát a vydala se kýženým směrem.

U přepážky seděl nabručený pán s umaštěnými vlasy a břichem velikosti menšího sudu, k prasknutí napínající košili. ,,S čím vám můžu pomoct?" Vůbec nezněl, že by mi chtěl pomoct. Ani nevzhlédl od klávesnice. Nenechám se odradit. Tohle potřebuju, i kdybych ho měla uplatit.

,,Mám takový menší problém."

,,To mi všichni." odpověděl kysele.

Rozpačitě jsem se usmála a kdybych na povel uměla zčervenat, byla bych rudá jak výstavní růže.

,,Ztratila jsem řidičák."

Otočil se a konečně se na mě podíval. Znovu jsem se usmála. I když bych ho nejradši drapla za límec košile a zaječela na něj, že je kurňa v práci a já OPRAVDU potřebuju pomoct.

,,Ano? Tak vyplňte tenhle formulář."

Poodešla jsem stranou a na růžový papír vyplnila svoje iniciály a znovu se vrátila k tomu milému pánovi.

,,Nějaký jiný doklad totožnosti? Pas? Rodný list?"

,,Nemám. Teda mám, ale nemám k němu přístup teď hned." Bože zamotávám se do toho a jestli pán velmi rychle nepřeskočí do funkce rytíře, tak jsem v prdeli.

,,A jak se to tak stane, že nemáte přístup k vlastním dokladům, žádným, slečno?" nahodil lehce jízlivý a přesto zvědavý tón.

I tahle hra má dva hráče. ,,No, přítel mi je jaksi zapomněl vrátit a nejsme zrovna na přátelské notě." Pravda? Proč ne.

,,A řidičák?"

,,Jsem opravdu ztratila."

,,Jasné."

Ticho. Ještě mě neposlal do háje.

,,Aspoň číslo vašeho sociálního pojištění byste věděla?"

Hurá. Jo. Nadiktovala jsem mu ho.

,,No co mám s vámi dělat. Dnešní příděl dobrých skutků jsem ještě nevypotřeboval."

Ani limit za posledních deset let, co? Uculila jsem se.

Naťukal moje jméno do počítače a pak si mě prohlížel jako studijní vzorek.

,,Jména rodičů."

Řekla jsem mu je, včetně dat narození.

,,Vypadáte jako vy, paní doktorko." Něco odklikl a na papír dal razítko. Formulář mi podal zpátky. ,,Támhle budete pokračovat, vyfotí vás. Zítra máte svůj řidičský průkaz hotový. Nebo za padesát dolarů expresní, do hodiny. Na shledanou a příště dávejte na svoje doklady větší pozor."

,,Děkuju moc." a pro jednou jsem byla za benevolenci úřednického šimla vděčná.

Postup jsem si zopakovala ještě jednou na dalším úřadě, kde vše bylo výrazně jednodušší díky již existujícímu novému řidičáku. Pas bude hotový pozítří, ve středu. Pro dnešek mám hotovo, samý úspěch. Zatím dobré, přežila jsem dvacet čtyři hodin, je čas najít, kde složit hlavu, abych zítra mohla pokračovat. Přes Airbnb jsem našla malý pokojík ve studentské čtvrti, kousek od univerzity, kde jsem studovala.

Byt byl ve třetím patře. Zazvonila jsem. Otevřel mi tak třiadvacetiletý kluk s blonďatými polodlouhými vlasy a brýlemi s výraznými obroučky, oblečený v triku a sepraných džínách.

,,Danielle?"

,,To jsem já." podala jsem mu ruku.

,,Andrew. Rač vstoupit do našeho království." pokynul mi a pustil mě s úsměvem kolem sebe. ,,Máš štěstí, že jsi sehnala něco volného, akorát v půlce semestru."

,,To jo. Je to jen na chvíli."

,,Jsou tu tři ložnice, obývák s kuchyní a jedna koupelna. Pojď, ukážu ti pokojík, jestli ti bude vyhovovat." Ložnice byla maličká, ale skýtala vše co potřebuji, postel. A nepotřebuji. Stůl, židle a skříň. Studentské bydlení.

,,Supr."

,,Dvacet babek za noc, kdyby se ti u nás zalíbilo, můžem se domluvit na lepší ceně... pokud by sis rozhodla zůstat dýl."

Vytáhla jsem z peněženky dvě padesátky a podala mu je. ,,Zatím na pět nocí a pak se domluvíme." Když budu mít mega štěstí, tak tou dobou už nebudu ve Státech.

Podal mi klíče. ,, Bydlí tady ještě Sam a Joie. Respektujeme všichni navzájem své soukromí i majetek."

,,Chápu. Ledničku nebudu vyžírat a nikomu nepolezu na záchod."

,,Přesně tak. Předpokládám, že žádnou větší párty pořádat nehodláš. Kdyby jo, tak se musíme domluvit, abychom se nerušili."

Kéž by pařba byla můj největší životní problém. Ještě jednou jsem poděkovala, napsala si heslo na wifi a vyrazila do nejbližší večerky. Koupila jsem si jídlo na snídani a základní hygienické potřeby. Po cestě zpátky ještě bagetu s tuňákem a misku salátu v bageterii.

Sedla jsem si na stůl, ukusovala bagetu a z okna pozorovala řídnoucí provoz na již tak poklidné ulici. Nikde nic zvláštního. Nikdo zvláštní. Opřela jsem si hlavu o rám. Začínalo mi v ní nepříjemně tepat z vířících myšlenek. Už jsi přišel na to, kde jsem? Bloumáš Atlantou? Nebo jsi někoho najmul, aby problém, co se narodil s mým jménem, jednou provždy vyřešil? Udělal bys to? Zabiješ mě, jestli mě najdeš? Naskočila mi husí kůže při vzpomínce, jak jsem dopadla při svém prvním bezhlavém útěku. Ale přežila jsem. Jsem tady a půjdu dál, nezastavíš mě. Slíbila jsem ti i sobě, že uteču znova. Věděls, že to přijde. A přesto se mi do duše začala vkrádat studenými prsty samota a prázdnota. Ne, nemůžu si teď připouštět myšlenky, které by podkopávaly moje odhodlání. Je nepodstatné, co mezi námi je, protože je to od počátku zkažené, nezdravé.

Po rychlé sprše jsem se zastlala do postele vděčná za pohodlí, které skýtala. Na telefonu jsem během chvíle našla sídlo Lékařů bez hranic v Atlantě a zjistila, že otevírají v devět ráno. Nastavila jsem si budík na sedmou.