Krátkovlasý blonďák strnul, když uslyšel větu, v níž zaznělo to jméno. A ještě v navíc tak zvláštní větě! Zatímco sledoval dávného přítele, jak má hlavu položenou na kolenou a rukama se objímá, lehce se pohupuje, přistoupil blíže, připraven na úplně cokoliv. Z předešlých setkání byl zvyklý, že jej pacient buď naprosto ignoroval, nebo na něj útočil jak slovně, tak fyzicky. Proto ho jeho momentální stav poměrně dost překvapil. Prozatím nevypadal, že by po něm chtěl vyjet, nebo na něj zase úplně kašlat.

Udělal ještě několik kroků a trochu bázlivě, což se mu vlastně vůbec nepodobalo, si sednul k němu na postel. Trochu se sklonil a pokusil se zadívat do citem vyprahlých a zhola suchých studánek. Těch, které mu kdysi dodávaly tolik naděje, veselím povzbuzovaly každého člena jejich malé a nyní již zaniklé rodinky.

"Deii," zašeptal a stále trochu boje jej chytil za rameno ve snaze ho alespoň trochu dostat zpátky do reality.

Dlouhovlásek pár okamžiků mlčel, a když konečně po pár chvílích zvedl hlavu a procitl, leskly se mu v křišťálových hloubkách palčivé slzy bolavého srdce.

"Proč jsi sem přišel," zeptal se téže, avšak jako otázka to vůbec neznělo. Spíše jako pouhé a strohé, absolutně odevzdané konstatování. Sasoriho protentokrát vůbec nezmínil, za což byl Naruto popravdě docela rád. Možná by to jen tak někomu nepřiznal, ale to, jak o něm mluvil, působilo, že si ho buď představuje, nebo dokonce vidí. A to nebylo nic příjemného.

Uzumaki se kousl do rtu. Zoufalost čišící z Deidarova hlasu byla tak strašně moc hmatatelná, až se z ní skoro zalknul. Vytvořila velký mlžný mrak a ze zamrzlého srdce se pomalu začala přesouvat na to jeho. Naruto polknul, byl v místnosti teprve pár minut a už měl pocit, že se z té návštěvy bude léčit ještě hodně hodně dlouho.

"Já... Přišel jsem tě poprosit o pomoc," přiznal trochu neochotně, svaly v obličeji se mu stáhly, jako kdyby právě olízl citron nebo limetku. "A sám ti chci pomoc nabídnout. Chci všechno napravit."

Když nemocný na duši nereagoval, vydechl, zvednul paže a obejmul ho. Obtočil ruce kolem hubeného tělíčka a stiskl tak, aby mu neublížil. Na pravém rameni při tom cítil pravidelný teplý dech. Trvalo to jen pár okamžiků, avšak i tak měl pocit, že je možná konečně na správné cestě!

"Nesahej na mě!" vykřikl z ničeho nic starší a hrubě ho od sebe odstrčil. Obličej se mu stáhl do zlostné grimasy, z studánek očí sršely blesky nenávisti. "Jak chceš všechno napravit? Chceš snad vrátit čas, nebo co?!"

"Ne, já-"

"Tak co teda, hm? Chystáš se vyrazit tam, kam jsme Sasoriho zakopali, znovu ho vykopat a darovat mu život, hm?"

"Deidaro..."

"Tak jak to chceš teda kurva napravit, hm? Víš, co by mi pomohlo? Jako vážně pomohlo? Kdybyste si to spolu mohli vyměnit!" zaječel, vyskočil z postele a postavil se doprostřed místnosti.

Naruto si zlehka stoupl. "Víme, kde je Itachi. Jen potřebuju dohnat Sasukeho, aby se mu nic nestalo a pak-"

V ten okamžik se začal dlouhovlásek hystericky smát a vrtět hlavou, až se skoro za břicho popadal. "Takže takhle to zase je. Chceš všechno odčinit a pak z tebe stejně vyleze, že chceš zase jenom zachránit toho svýho namyšlenýho a arogantního sráče, kterej na tebe stejně sere a nesnáší tě. To ti nestačilo, jak to dopadlo minule? Kdo každej kvůli tobě musí ještě do psí prdele chcípnout, aby ti konečně došlo, že za to ten parchant nestojí?" v ten okamžik mu z očí už tekly potoky slz tak prudce, že je ani nemělo smysl otírat, jelikož by je téměř okamžitě nahradily jejich další kolegyně.

Plesk!

Místností se ozval mlaskavý zvuk dlaně dopadnuté na mokrou tvář. Oba blondýnci na sebe v ten okamžik překvapeně zírali. Trvalo jen malou chviličku, než ruka staršího z nich vystřelila k poraněnému zarudlému obličeji. Uzumaki stočil pohled k zemi a začal zhluboka dýchat. Věděl to. On věděl, že to, co po něm Deidara v ten moment s naprosto čistou myslí řve, je naprostá pravda. Co jiného by ale mohl dělat? Věděl, ne, byl přesvědčený, že mladý Uchiha byla a stále je jeho největší láska. Již před lety se do něj bezhlavě zamiloval a tytéž pocity, možná ještě o něco trochu silnější, si přechovával až dodnes. Nemohl jinak! Nemohl ho v tom přece nechat! Musel mu pomoci!

***

Černovlasý mladý muž vyšel ze dveří velkého rodinného domu a ještě naposledy se otočil přes rameno na trojici lidí, rodinu, aby na ně mohl s nevyřčeným tichým "díky" kývnout. Poté se konečně sebral, z kapsy vytáhl klíče od auta a zmáčkl čudlík na odemknutí. Když už byl až u něj, nastoupil na místo řidiče a strčil klíček do zapalování. Nastartoval a vyjel pryč. Byla ještě jedna rodina, manžel s manželkou, za kterými se toho dne chtěl zastavil. Očima rychle sjel na levou ruku, aby se podíval, kolik je hodin, a poté se opět začal věnovat dopravní situaci. Bylo dvanáct, pravé poledne. Popravdě nečekal, že svou návštěvou stráví takovou dobu. Byl ale rád, že ho i přes počáteční protesty přijali dovnitř, a i když ho vlastně vůbec neznali, vyslechli jeho žádost. Samozřejmě, zprvu se na něj dívali, jako kdyby spadl z višně, když však začal s vyprávěním všech podrobností, vypadalo to, že mu konečně již začínají věřit alespoň ten nos mezi očima. V okamžiku, kdy je opouštěl, spatřil na jejich tváři slzy. Popravdě se jim nedivil. Byla to již celá věčnost, co on sám naposledy brečel. Byl dokonce přesvědčený, že něčeho takového už vlastně ani neumí. Studánky jeho slz byly už hodně dávno vyschlé.

Ale co nyní? Čím víc se blížil k místu, kam mířil, tím více se jeho hrudí šířila ledová, orgány a duši svírající, úzkost, zahalila jeho mysl i srdce a hodlala nad ním převzít kontrolu. Ačkoliv se výraz v jeho obličeji nezměnil jako v podstatě už celá léta, to, co se mu odehrávalo v nitru, byla hotová smršť emocí.

Tak moc! Tak strašně moc si přál dát je najevo, vypustit je na povrch a konečně si alespoň nějakým malým způsobem ulevit! Byl by nejraději, kdyby mohl zajet na nějaký osamocený kopec, stanout na jeho vrcholu, otevřít ústa a pořádně se vykřičet! Vyřvat ze sebe všechnu tu bolest, utrpení a zároveň ten největší stupeň mámvpičizmu, kterého byl kdy kdo schopný! Tak strašně moc si přál se někomu svěřit, říci alespoň pár slov o tom, jak mu je. Nechat si pomoci! Nebo třeba jen pochválit ten přenádherný úsměv svého přítele, rozcuchat mu blonďaté, věčně rozčepýřené vlásky a alespoň na malý, maličkatý okamžik, se s ním smát, radovat se!

Zaparkoval, úzkost v jeho nitru dosáhla nejvyšší úrovně. Nemohl. Moc dobře věděl, že to nešlo. Ještě ne. Ještě nebyl konec. Doufal ale, že se to změní. Jakmile dosáhne spravedlnosti, všechno bude jiné. On se změní. Změní svůj přístup.

Vystoupil z auta a vešel do obrovské brány. Procházel až úplně dozadu, skrz rozlehlý a smutkem naplněný park. Cestou potkal pár lidí, kteří na něj jen uctivě kývli a pokračovali dál vlastní cestou. Když konečně dorazil na místo, poklekl před kamenným, jistě velmi drahým a krásně nazdobeným, náhrobkem a po letech se pokusil o něco, co mělo zdánlivě připomínat úsměv. Svaly v obličeji ho z toho bolely, nedalo se ale nic dělat. Nemohl tam přece přijít zamračený! To by mu nikdy neodpustili!

"Ahoj mami. Ahoj tati," zašeptal tiše, aby snad náhodou neprobudil mrtvé.

***

"P-proč?"

"Ty nevíš... ty nevíš, čím si Sasuke musel projít!" zvýšil najednou hlas Naruto. Měl Deidaru rád, ne že ne. Ale nikomu nedovolí, brát si jeho přítele do huby. Možná to vypadalo, že jej nesnáší, ale... proč by s ním jinak celá ta léta žil?

Chystal se říct ještě něco dalšího, když v ten moment vstoupil do místnosti Gaara. Celou tu dobu stál za dveřmi, a i když to bylo teprve pár minut, co Naruto zmizel v pokoji, už to nemohl dále poslouchat! Prostě se to nedalo. Navíc, když ten, za kým přijeli, začal tak strašně hulákat. A pak uslyšel tu facku!

Vešel a spatřil dva blonďáky stojící zlostně naproti sobě. Aniž by řekl byť jen jediné slovo, oba dva zaznamenali jeho přítomnost. Nejdříve Naruto a poté ten druhý, který, jak tušil, se jmenoval Deidara. A právě ten byl najednou to jediné, čemu dokázal věnoval pozornost. Ten muž na něj hleděl směsicí vzteku a pohrdání. Tedy, alespoň prvních pár vteřin. Chvíli jako kdyby snad na něco vzpomínal, či se jeho obličej snažil zařadit do nějaké známé kategorie, než se mu tváří rozlil zvláštní výraz naprostého překvapení, štěstí a čirého nadšení!

A najednou byl přímo u něj! Naprosto omámeně a s pootevřenými rty mu fascinovaně hleděl do zelených očí a svou dlaň pomalu pokládal na jeho tvář. Gaara naprosto šokovaně sledoval jeho počínání a chystal se něco říci a třeba udělat krok do strany, když najednou uslyšel to jedno jediné jméno.

"Sasori?" zašeptal zmateně Dei. "Ty... jsi to ty?"

A v ten okamžik to Gaarovi došlo. Viděl v něm svého mrtvého milence.

***

Zdravím!

Velice se omlouvám, že kapitolka nepřibyla již včera! Od pondělí hlídám synovce a řekněme, že nevím, kam dřív skočit :/ takže se omlouvám.

V dnešní kapitole nám to trochu drhlo. Řekněme, že Naruto nezvolil úplně moudrá slova, kterými by Deie přesvědčil. Co myslíte, je Deidara v právu? A má alespoň trochu pravdu? A  co to, jak reagoval na Gaaru? Neuškodí mu to akorát?

A na chvíli jsme se podívali i za Sasukem. Jak to tak vypadá, měl několik rodin, které se chystal navštívit. Jako poslední byla ta jeho, která už ale bohužel není mezi živými.

Moc děkuji za hvězdičky a komentáře u minulé kapitoly! Bohužel trochu nestíhám, ale ještě dnes se chci dostat k tomu, abych Vám na ně odpověděla :3

A jelikož jsem od soboty do čtvrtka pryč, je možné, že kapitolka příští týden vyjde opět až v pátek :) snad se na mě nebudete zlobit :/ Miluju Vás!

Vaše tetička Majo :3