Po krátkém, avšak dojemném přivítání pokynula stále uslzená Kushina s dítkem v náručí směrem k domu a pozvala Naruta dovnitř. Ten se nejprve zdráhal - přece jenom to byla obrovská doba, co ve svém domově naposledy byl. Stačil jeden jediný pohled, aby se mu vrátilo všechno, co v těch dávných letech zažíval, veškeré ty krásné, ale i pochmurné vzpomínky. Navíc mu bylo jasné, že někde uvnitř byl on. Jen pomyšlení na to setkání po letech ho děsilo. Jak bude jeho otec reagovat, až ho znovu uvidí? Bude rád a přivítá ho s otevřenou náručí? Nebo ho v první vteřině odmítne a vyčte mu, že za ním posílá své přiteplené přátele a že se odvážil se vrátit?

Netušil. V jedné věci si byl ale stoprocentně jistý. Sám měl hromadu otázek, na které potřeboval znát odpověď. A věděl, že to byli právě jeho rodiče, kteří mu na to budou schopni odpovědět.

Kousnul se do rtu a s velkým sebezapřením následoval rudovlásku. Ještě před tím, než vstoupil dovnitř, ohlédl se naposledy po modrém Fiatu, v němž seděl jeho dávný nejlepší přítel. Byl si jistý, že trpělivě vyčká v autě a dá na Deidaru pozor, zatímco si on vyřídí vše potřebné. Vždyť už jenom po celou cestu ze Suny z dlouhovláska skoro nespustil oči!

Trochu se zamračil a přivřel oči. Vzpomněl si na ten tíživý pocit nenadálého strachu, jenž pocítil v okamžiku, kdy druhý blondýn ještě na sunské psychiatrii vyrazil ke Gaarovi a vztáhnul na něj ruku. Očekával úplně všechno, ale hlavně to, že se zalekne a bude na něj chtít zaútočit z čirého strachu, koho to k němu Naruto přivedl. Když ale spatřil tu fascinaci, se kterou na Gaaru hleděl, nestačil se divit. Viděl v něm dávno zemřelého milence a myslel si, že se mu vrátil zpátky. A Sabaku tu chvíli zvládl na jedničku.

Kdyby se měl přiznat, on sám si té nyní naprosto očividné podobnosti nejprve nevšiml. Samozřejmě, oba dva byli úplně jiní a jediné, co je spojovalo, byla rusá hříva na hlavě a možná jistá dávka odměřenosti, se kterou oba všechno řešili. Musel ale uznat, že bylo velice těžké něco takového porovnávat. Byla to dlouhá doba, kdy Gaaru znával jinak, než jako náhodně potkaného pocestného a zatím si nebyl jistý, jak moc se za těch několik let změnil. Naopak Sasori, ačkoliv se za to velice styděl, v jeho vzpomínkách stále více blednul.

Podrbal se na hlavě a předtím, než konečně vešel do předsíně domu, v němž vyrůstal, mu hlavou probleskla myšlenka, jestli pomsta bylo opravdu to jediné, díky čemu Deidara nakonec přece jen souhlasil, že jim pomůže a vydá se s nimi na cestu tam, kde to všechno začalo a pravděpodobně také skončí.

Kushina postavila malou na zem a vzala Naruta za ruku. V šedivých studánkách se jí stále leskly slzy štěstí a na tváři jí konečně pohrával šťastný úsměv. Odtáhla dávno ztraceného syna do obýváku, tedy alespoň do toho, co z něj zbylo a usadila jej na gauč.

Uzumaki se překvapeně rozhlížel kolem sebe. Obývací pokoj byl poloprázdný. Kromě gauče tam zbyl už jen konferenční stolek a dvě malé skříňky. S narůstající úzkostí si vzpomněl na stěhovací auto před domem. Oči se mu rozšířily překvapením, když mu konečně plně došlo, co se to tady dělo.

"Vy se stěhujete?" promluvil poprvé zaraženým hlasem, zatímco se díval kolem dokola.

Grimasa v matčině obličeji se změnila ze šťastné na pochmurnou a smutně kývla hlavou. Vzala ho za ruku a s plnou hlavou starostí vydechla: "Ano. Našli jsme si něco menšího v dost odlehlé vzdálenosti odtud a rychle našli kupce na dům."

"A-ale proč? Kam?"

Uzumaki už se chystala odpovědět, když se nenadále z jiného směru ozval další, tentokrát mužský, hlas: "To ti říct nemůžeme. Alespoň ne do doby, než si vyřídíš ty svoje záležitosti," blonďatý muž, vypadající jako Narutova starší kopie, vešel do místnosti s malou Nariou v náručí.

V Narutovi hrklo, jen co ten hlas dolehl k jeho uším. Moc dobře si pamatoval, že naposledy, kdy se viděli, zněl úplně jinak, než nyní. Zvednul hlavu a podíval se před sebe přímo na otce. Hrudí se mu v ten okamžik rozlila úzkost, jako balvan padla na srdce a dýchací svaly a znemožňovala mu dýchat, až si myslel, že se každou chvíli udusí. Když si ale prohlédl jeho tvář, ty strašné pocity začaly sami od sebe pomalu, ale jistě odplouvat do neznáma.

Pokud se jeho matka skoro vůbec nezměnila, on byl pravý opak. Delší rozčepýřené blond vlasy byly z půlky protkány šedinami a obličej měl posetý tolika vráskami, že kdyby jej potkal kdekoliv jinde, než tady, pravděpodobně by ho vůbec nepoznal. Oči, které si v přikreslených vzpomínkách pamatoval kruté a odsuzující, byly naplněny prožitými životními strastmi, bolestí a únavou. Narutův zkušenostmi nabytý zrak viděl všechno. Dokonce i to, jak se při pouhém stání nakláněl na pravou stranu, za což pravděpodobně vděčil nějakému zranění.

Byly to ale ty modré tůně, které ho zaujaly nejvíc, a které jemu samotnému skoro vehnaly slzy do očí. Najednou už neměl žádný důvod, bát se jej. Proč se také obávat starého muže, který se za své hříchy pravděpodobně vytrestal sám? Moc dobře viděl všechny ty pocity, jež druhým mužem momentálně protékaly, ten stud, bolest, ale i špetku radosti a naděje.

"Moje záležitosti?" zeptal se, kouše se zevnitř do tváře, snaže se zachovat absolutní klid a nedovolit ani jedné jediné emoci, aby naplnila jeho hlas, dovolila si ho zkřehnout a znejistit.

Bylo mu jasné, že by stačila jedna jediná dobře mířená poznámka, aby otce shodil, aby jej potupil a způsobil mu tak ještě větší bolest. Proč ale to? Co by z toho měl? V ten okamžik už věděl, že to nebyla pouze Minatova chyba, ale i jeho vlastní. Že opravdu stačilo, aby nějakou tu chvíli počkal, než by druhý přece jenom přijal jeho orientaci a než by vše bylo jako dřív. Celé ty roky si přál ho potrestat, ale teď už věděl, že nemusí. Protože to, že utekl, pro něj byl tím největším trestem.

Nezvedl se a nešel se s ním přivítat, nesevřel ho v náručí a neomluvil se za to, že tak zbaběle zdrhnul, ani nevyřkl vlídná slova toho, jak moc rád ho vidí. Vztahy mezi dětmi a rodiči byly vždycky složité, zejména mezi otci a syny. Nyní si byl ale jistý, že normální chování a dělání, že se nic nestalo, byla ta nejlepší taktika. Minato už byl zlomený. Nač mu ubližovat ještě víc? Proč mu to připomínat? A proč to připomínat sobě?

"Včera se za námi zastavil jistý mladík," začal a položil Nariu na zem, jak mu její váha zatěžovala nemocnou nohu. "Sasuke se jmenoval."

Kushina od nich odvrátila zrak a kývla hlavou. Stiskla jeho dlaň v té své a skoro zašeptala: "On... pověděl nám, co se celé ty roky dělo. Cos dělal, kde jsi byl. On-"

"Přišel nás varovat," skočil jí manžel do řeči. "Pamatuji si, že jsem znával jeho rodiče. Fugaku byl mezi elitou města opravdu oblíbený. A když oba dva zemřeli při té nehodě... Bylo to strašné. Vůbec bych neřekl, že na vině je jejich nejstarší syn."

Naruto zděšeně polknul. Co jim Sasuke proboha živýho napovídal? Opět se kousl do tváře, když mu na mysli vyvstala představa, jak se Sasuke svěřuje jeho polohomofobnímu otci s tím, jak jej ojel vlastní bratr a že se ho teď snaží zabít...

"Myslím, že nám řekl jen to, co jsme potřebovali vědět. Pro nás ale bylo nejdůležitější to, že jsme po všech těch letech konečně alespoň věděli, že jsi naživu!" zašeptala žena.

"Podle toho, co jsem pochopil, si to s Itachim hodlal vyřídit. Předpokládám, že asi ne úplně legálně. Každopádně přišel s tím, že je možné, že si to ten chlap bude chtít něčím pojistit. A že jediný způsob, jak by mu mohl ublížit, by bylo ublížit tobě. Naléhal na nás, ať se odstěhujeme a nikomu neříkáme, kam. Ať se sebereme a vypadneme," vysvětlil Namikaze.

Naruto nevěřil svým uším. Tohle všechno ze sebe Sasuke vysypal na jeden zátah? Opravdu ten Sasuke? "J-jak by mu mohlo ublížit-"

Minato se otočil a zamířil do kuchyně. "I když působí trochu chladně, je to hodný člověk. Možná to tak nevypadá, ale... má tě vážně rád," hlas mu při posledních slovech ztěžkl. Chvíli to vypadalo, že se chystá ještě něco dodat, nakonec ale bez jediného slova odešel do další místnosti.

Všichni tři za ním zůstali jen zaraženě hledět.

***

Ohayo :3

Jelikož mám volný víkend, rozhodla jsem se trochu pokročit v Rozervaném :3 Pravděpodobně to dopadne tak, že až skončí tato povídka, můžete se těšit na Pod vlivem temnoty II. Bohužel nemám tolik volného času, abych vydávala tři povídky najednou, takže se pokusím co nejdřív dokončit toto a pak začnu temnotu :3 Snad vám to takhle bude vyhovovat :3

Naruto se po šesti dlouhých letech konečně setkává se svým otcem. Vůbec není takový, jakého si ho pamatoval. Minato byl vždy plný energie a odhodlání, nejdůležitější pro něj byla firma. A nyní? Stačila jediná pobídka od Sasukeho, aby sebral rodinu a chystal se jí ukrýt do bezpečí. I když neřekl jedno jediné slovo, ztráta syna jej zničila.

A co Naruto? Bylo od něj správné, že vzal ohledy na otcovu očividně křehkou duši a dělal, jako by nic?

Moc chci poděkovat Naruko a QM za úžasné komentáře :3 Jste nejlepší :3 Také děkuji všem ostatním za hvězdičky :3

Užijte si víkend :3 Vaše Majo :3