Ještě chvíli postával opodál od domu a pozoroval dění před sebou. Malá dívenka ve světle modrých šatičkách seděla na trávě předzahrádky a hrála si s panenkami. Ústa se jí nepatrně hýbala, jak si u toho asi jemně šeptala jejich vzájemné konverzace. Měla delší blonďaté vlasy a stejně jako její matka šedivé oči. Uzumakiho obličejem, jenž byl po celou dobu tříhodinové jízdy stažený notnou dávkou nervozity a pochmurných myšlenek, se rozlil jemný úsměv. Nebylo pochyb, že to malé sladké stvořeníčko, byla jeho mladší sestra. Byla mu tolik podobná!

Kousl se do rtu a nevědomky zavrtěl hlavou. Nemohl se na rodiče zlobit, že si po jeho útěku pořídili druhé dítě. Samozřejmě, že jej to trochu mrzelo! Mohli veškerou svou sílu a peníze vynaložit k tomu, aby ho našli, ale ruku na srdce... Jak by před lety reagoval, kdyby se nakonec přece jen shledali? Pochyboval, že by byl dost psychicky vyspělý na to, aby všechno, co se stalo, hodil za hlavu a nadšeně se k nim vrátil. V té době až moc lpěl na tom, že to byla právě jejich chyba! A jejich reakci v okamžiku, kdy by jej nalezli v tajné zločinecké organizaci, si raději ani nechtěl představovat. Jen ta myšlenka v něm vyvolala pobavený úšklebek.

Vlastně to i dávalo smysl. Dokud neuprchl, byl jejich jediné dítě a pokud si dobře pamatoval, o druhém nikdy nepřemýšleli. A i přesto, že oba dva trávili spoustu času v práci, se mu vždycky snažili co nejvíc věnovat. Po celou tu dobu, alespoň do chvíle, než veřejně přiznal svou orientaci, byli jednotná a milující rodina.

A kdo ví! Třeba po něm nějakou dobu přece jen pátrali! A pokud bylo jejich hledání neúspěšné... Mohl být jejich stesk dost velký a nesnesitelný na to, aby nechtěli zůstat sami do konce života. Navíc v tak relativně mladém věku!

Zamyšleně se otočil a podíval se na Gaaru, který stále seděl v autě a hleděl do zpětného zrcátka, v němž pozoroval spící a poklidnou tvář dlouhovlasého muže. Chvíli na něj jen tak hleděl a přemýšlel. On to celou tu dobu musel vědět a nic mu neřekl. Stále to byly teprve dva dny, co Sabaku přijel do Suny a co se toho pozdního odpoledne potkali v parku. A co potom večer, když se od Konan dozvěděli, že se Sasuke vydal do Konohy za jeho rodiči? Určitě mu bylo jasné, že se tam sám bude chtít zastavit a koho tam nakonec najde. Proč tedy po celou tu dobu mlčel a nic mu neřekl?

Sklonil hlavu k zemi a ostře vydechl. Protože vším, co dělal, jak mluvil a jak se choval, dával světu najevo, že se o své rodině prostě nechce a nehodlá bavit. A pokud mu to rudovlasý z nějakého důvodu zatajil, bylo to jen, aby respektoval jeho přání. Nebo v to alespoň doufal...

Otočil se zpět a hlasitě polkl. Chystal se rozhýbat zatuhlé končetiny a vydat se k děvčátku, aby s ním mohl promluvit, možná se nakonec přece jen představit a požádat, aby jej zavedlo za rodiči, když se náhle zarazil. Dveře velkého rodinného domu se otevřely a o pár vteřin později z nich  energicky jako neřízená střela vylítla rusovlasá žena ve středním věku. V rukou nesla ručně zdobenou velkou vázu, kterou Naruto nepoznal, a mířila si to ke stěhovacímu autu. Na chvíli se zastavila u holčičky a něco jí rázným, stejně však stále milým hlasem řekla a chystala se pokračovat dál. Automaticky se rozhlédla kolem sebe, než její zrak opět upoutalo nákladní auto. O pár okamžiků později se ale opět zastavila a s nevěřícím výrazem se podívala jeho směrem.

Mohl od ní stát asi pět metrů daleko, ale stejně v jejím obličeji viděl, že zkoumá jeho tvář a snaží se ji zařadit, snaží se pochopit to, co vidí. Mohlo jí trvat několik okamžiků, než se všechny synapse jejího mozku dostatečně propojily a ona vykulila oči. Zvedla ruce a třesoucími dlaněmi si zakryla otevřená ústa. Jistě drahá keramika jí z čista jasna vypadla z rukou a spadla na dlážděný chodník, o nějž se rozbila a rozsypala se na několik větších i menších úlomků. Z šedivých hloubek se jí okamžitě spustila lavina slaných slz. V následující vteřině se k němu rozeběhla, nehledíc na střepy, které by jí skrze tenkou vrstvu balerín mohly vážně poranit.

"Naruto?!"

Jeden jediný výkřik jeho jména zazněl předtím, než do něj narazilo její drobné, avšak silou oplývající tělo, než jej sevřela tenkými pažemi a nalepila se na něj tak silně, jako kdyby ho už nikdy v životě neměla v plánu pustit. A možná, že to tak doopravdy i bylo.

"N-Naruto, jsi to vážně ty?" štkala, zatímco jí z očí stékaly potoky slz, vpíjející se mu do trička a chladící ho na pravém rameni. Najednou nevnímala ani dceru, která se mezitím již stačila postavit a koukala se na ně nechápavým pohledem, ani to, že právě zničila strašně drahou vázu, a dokonce ani zvědavého řidiče stěhováku, který při tříštivé ráně vykouknul z okénka, aby zjistil, co se stalo a právě se na ně se zájmem koukal.

A až v tu chvíli Uzumakimu došlo, co se vlastně stalo. 

Byl doma. Po všech těch letech.

"Už jsem m-myslela, ž-že tě nikdy n-neuvidím," plakala.

Naruto ještě nějakou dobu stál jako solný sloup, než se i jeho studánky zalily horkými slzami. V tu ránu ji objal oběma rukama a pevně ji k sobě přitiskl. Byla menší, než si ji pamatoval, a v rudých vlasech, do nichž zabořil obličej, se již leskly první pramínky šedin, ale stále to byla ta Kushina, kterou z dětských a pubertálních let znával. Stále byla krásná a plná života!

"K-kdes celou tu dobu b-byl?" zeptala se, trochu se od něj odtáhla a konečně se mu podívala do očí. Jednu dlaň položila na jeho mokrou tvář a pokusila se o něco, co z dálky připomínalo úsměv. Vlastní obličej přitom měla stažený všemi možnými emocemi, od čirého štěstí, přes absolutní překvapení, až po stále sílící pocit viny.

Moc dobře si pamatovala, za jakých podmínek se viděli naposledy. Jak strnule stála a jen přihlížela tomu, jak na něj Minato plný vzteku huláká a pro ránu nejde daleko. Tak strašně moc si ho přála ochránit, ale nemohla! Nohy měla strnulé šokem z informace, kterou jim jejich syn před několika mála minutami sdělil! Až druhý den jí došlo, že to, koho Naruto má nebo nemá rád, je úplně vedlejší. Nejdůležitější pro ní bylo, aby se v pořádku vrátil domů a oběma jim odpustil! Ale to se bohužel nestalo. Už ani nedoufala...

"M-mamí? Kdo to je?" ozval se kdesi za ní pisklavý dívčí hlásek.

Otočila se a hřbetem dlaně si otřela oči i nos. Pak si klekla a znovu se usmála, tentokrát už pořádně. "Tohle? T-to je tvůj starší bráška, Nario," zašeptala, zvedla ji a vzala do náručí tak, aby se na něj obě mohly pořádně podívat a pak s nadějí dodala: "Vrátil se domů."

Ani jeden z nich, ani Naruto, jehož srdce se v ten okamžik zalévalo dávno ztracenou láskou a odpuštěním ke své rodině, ani Kushina, jejíž tajné tužby několika posledních let se právě v ten okamžik vyplnily, ani druhý blonďatý muž, který celou tu scénku pozoroval z futer otevřených domovních dveří, si nevšiml nepovolané osoby, která postávala opodál.

Dokonce ani Gaara, jehož pozornost byla zcela soustředěná na Deidaru, nespatřil nic zvláštního.

Muž s netypickou barvou vlasů a žlutýma očima se odpíchl od stromu na protější straně ulice, otočil se a bez jediného výrazu v obličeji zamířil pryč. Ze zadní kapsy od kalhot vyndal telefon, rychle a obratně vytočil jediné číslo, jež měl uložené a počkal, než jej osoba na druhé straně zvedla.

"Ano?"

"Je tady," skoro zašeptal. "Akorát se vítá s matkou."

"Výborně," ozvalo se z druhé strany. "Víš, co máš dělat."

Zelenovlasý jen kývl a pak se jemně, avšak zákeřně usmál. "Neuhádneš, koho si s sebou přivezl..."

*** 

Ohayo!

Je tu čtvrtek a s ním další kapitolka!

Naruto se po dlouhých šesti letech setkává se svou matkou, která snad už ani nedoufala, že ho ještě někdy uvidí.  Je správné, že si s Minatem pořídili další dítě, malou Nariu?

A jak bude Minato reagovat? Půjde svého syna přivítat, nebo ho okamžitě odmítne?

A kdo byl ten tajemný muž, který je celou tu dobu pozoroval?

Moc děkuji za veškerou odezvu u minulé kapitoly a také za to, jak trpělivě každý týden čekáte na další dílek :3 Moc vám za to děkuji :3

Znovu se tu opět sejdeme nejpozději ve čtvrtek u jedenácté kapitoly :3

Zatím se mějte hezky :3

Vaše Majo :3