Eržika náhle vzhlédla čím se to stala, bezcitné monstrum, které si přeje aby každý nepřítel zemřel a každá křivda, které se kdy dopustila aby byla správná.

 Zavrtěla hlavou a znovu se podívala dolů.

 ,,Kde se to všechno podělo? Jejich láska... Jejich život...Jejich smích...Možná by bylo lepší být jeho milenkou, tak by nebyla žádná láska a žádná bolest... a Eržika by si musela připadat tak jak nebyla," říkalo jí něco v hlavě a náhle se jí vynořily všechny vzpomínky na povrch.

 Ze začátku ho nemilovala a bylo to všechno jen proto co dělal její otec a na ten nápad přišla teprve tehdy, když sama viděla jaké dobré věci mohou přijít a až na to výletu do lesa na který jí vzal a kde se poprvé i tak nějak intimně sblížily si uvědomila, že ho miluje....a ve skutečnosti nebýt přísného varování jejího otce, věřila by že by s Ernestem prošla celou cestu, všude a kamkoli... 

Eržika se začervenala, když si vzpomněla jak vášnivě se milovali a jak se jen v tom lese nechali unést a jak byli oba frustrovaní z toho když ho ona zastavila... ona Eržika Belonži, maďarská grófka odsouzená teď k záhubě a slabě se pro sebe usmála a vzpomněla si na jejich lásku.