Levi's POV:

A vskutku. Nemohli jsme s Jeanem ani pokračovat v našem rozhovoru, nakolik se rozrazili dveře salónku, a dovnitř nakráčel Eren, rudý vzteky.

"Takže můj nejlepší přítel jo?!" zakřičel.

"Co jsem říkal? Mikasa nesklame." posměšné odfrknutí vyšlo z Jeana a pokračoval v pití vína. Evidentně si z princova hněvu nedělal moc hlavu. Nechápu, jak může být tak v klidu.

"Tak já ti jsem pro smích?!"

"Ani v nejmenším příteli. Jen -"

"Jen?!"

"Choti, prosím, uklidni se. Jenom jsme spolu hovořili." zkusil jsem, avšak vůbec to nepomohlo. Cokoliv co nyní řeknu Eren evidentně překroutí proti mě.

"Zajímavé, že by si hovořil s každým na tomhle hradě jen se mnou ne!"

"Erene to tak vůbec-"

"Nesnaž se mi namluvit, jak to tak není! Vím moc dobře, jak mě vidíš!!! Každý má větší šanci se ti přiblížit než já!"

"Erene, poslouchej se chvíli, prosím tebe." vstoupil do toho Jean, a podešel ke svému příteli blíž. To však neměl dělat, nakolik se Eren napřáhl a pěstí ho udeřil do obličeje. Nebyla to nijak silná rána, i tak jsem to ale nečekal. Markíz však ani nehnul brvou. Promnul si bolavou tvář a otočil se zpět na prince.

"...teď lepší kámo?"

"...ani ne."

"Co mám říct, patří mi to. Ale no tak, Erene. Ty víš, že nelžu, a že tohle bych nikdy neudělal. Jenom jsme si povídali. Tvá královna je osamělá. Ale zaslouží pozornost a přátele, to moc dobře víš. Nemůže být pořád sám anebo s tebou." řekl Jean a poklepal Erena po rameně. "A já vím, že bez ohledu na to, co teď řeknu, si naštvaný. Ale ne na mě, ani na něj. Tak se uklidni, a promluvte si. A my se uvidíme později. Můj princi, jeho choti." dokončil svůj projev, uklonil se a odešel. V místnosti jsme s princem osaměli. Pohled nás obou byl zabodnutý do země, ani jeden z nás nevěděl co říct.

Eren beze slova zavřel dveře a přešel ke stolu, u kterého jsem seděl. Usadil se naproti mě a hluboce se na mě zadíval. Jeho obličej byl ztrápený a ztrhaný, oči se leskly ve zlatých odstínech. Evidentně, nebyl ve své kůži, podle pachu byl na hranici rutu. Protřel si obličej a nadechl se, že něco řekne, ale nakonec jen vydechl. Nevyšlo z něj ani slovo, nic.

Seděli jsme v tichosti, jen jsme se jeden na druhého dívali a hádali, co se nám vzájemně honí hlavou. Pravděpodobně nám oběma to samé - jak zničený je náš život, jak patetická je naše existence, a jak absurdní je celý tenhle náš 'vztah'. Byl to on, kdo to ticho proťal.

"Co mám udělat, abys mě měl alespoň trochu rád?"

"Prosím?" zůstal jsem v šoku. Mít mě rád? Nedává to smysl. Když jsem se přišel, dal mi jasně najevo, že on na takové věci není, a že se budu muset smířit s tím, že mu patřím, a že budu skákat jak on píská. Co se změnilo?

Zasmál se, ne však vesele, spíš zoufale.

"Dejme ty masky na pár minut stranou. Levi... Já totiž nevím, co mám dělat. Jsem v koncích. Z otců, z tebe, z našeho svazku-"

"Ze mě? Choti, ale byl si to ty, kdo hned na začátku stanovil hranice. Vždy bude po tvém, tak si to přece chtěl."

"Oh ano? Bude po mém? Tak mi řekni co mám dělat, abych tě učinil šťastným!"

"Mě? Proč ti na tom záleží, co tak najednou?"

"Já nevím!" vykřikl a stolek, který byl doteď mezi námi, převrhl. Ve strachu jsem ucukl, nezpřetrhával jsem však náš oční kontakt. Neukážu mu strach, už ne.

Přistoupil o krom blíž a zadíval se mi zblízka do očí.

"Já nevím proč, nevím co se mi to stalo! Nikdy mi na tobě nezáleželo, a nemělo se to změnit, tak mi řekni sakra proč chci, aby ses měl blaze?! Proč žárlím když vím, že si zde s mým nejlepším přítelem sám a proč mám chuť vraždit když vím, že ti někdo ublížil?! Hm?! Tak odpověz!"

"Já to ale nevím!"

Hluboce jsme oba dýchali, hleděli jsme si do očí. Jeho jidny smaragdově zelené oči byli protkané zlatými nitěmi čím dál, tím víc. Opět byla kolem ta dusná atmosféra, která nedala ani jednomu z nás dýchat. I když, možná to nebyla jenom atmosféra, co mi nedala dýchat.

"Choti...si blízko svému rutu." řekl jsem, když jsem si uvědomil, že to, co mi nedá dýchat je silná a těžká vůně mého manžela. Cítil jsem z něj něco divokého, voněl jako moře, slaná voda a nespoutané vlny, jako letní vítr dující do plachet obchodních lodí převážejíc čaj, koření a různý jiný drahý náklad. Vůně, která nutila má kolena se třást; která nutila mou hlavu k neklidu; která nutila mé srdce bít splašeně a silně.

Nedostalo se mi na mou poznámku žádné odpovědi, jen letmého přikývnutí. Skoro se ode mě odtáhl, avšak ve vteřině si to rozmyslel a přisál se na mé rty. Políbil mě s vervou a silou, že nás skoro překotil i spolu se židlí, na které jsem stále seděl.

Přestože to nebyl náš první polibek, měl jsem pocit, jakoby byl. Protože předtím v našich polibcích nebyl cit. Nyní tam však je. Nevím, co je to za cit a pravděpodobně to není láska. Chtíč, žárlivost, vztek, smutek, sympatie, anebo ode všeho trochu?

Líbal mě něžně, přesto rázně. Obkroužil mi rty jazykem, žádajíc mě tak o povolení polibky prohloubit. A i když bych to neměl chtít, uvolnil jsem mu cestu a svolil jsem. Jeho vůně byla čím dál tím hustší a pronikavější, polibky hlubší a vášnivější. Už jsem skoro nemohl dýchat, ale nemohl jsem přestat. Eren však měl jiný plán. Odpojil se od mých rtů a uložil své čelo na mé rámě. Já hlavu naopak zaklonil a snažil jsem se vydýchat.

"Choti já nemohu..."

"Co nemůžeš?"

"Nemohu ti to udělat, vím jak moc mě nesnášíš a já to tak nechci... ale nemohu se držet zpátky." vrčel do průhybu mezi mým krkem a ramenem, zněl jako raněné zvíře. Plačtivě. Svíral opěrky židle tak silně, až měl bílé klouby. Jeho hruď se prudce zvedala nahoru a dolů, snažíc se popadnout dech. Celý se držel ve strnulé poloze, napnutý jako tětiva luku. Byl na konci svých sil se svým sebeovládáním, už to nemohl vydržet. Začal mě líbat pod uchem, na krku a jeho polibky nabírali na intenzitě, nezacházel ale dál. Chtěl, abych ho zastavil a ukončil tohle všechno, anebo naopak, abych ho ujistil v tom, že se všechno v pořádku, a že to tak má být.

Zvedl jsem ruku a položil ji na jeho zátylek. Začal jsem ho hladit, až jsem se po chvilce dostal nahoru k jeho dlouhým vlasům a rozpustil mu uzel, do kterého je měl doteď úhledně začesané. Zaryl jsem mu nechty jedné ruky do zad, druhou jsem mu vmotal do vlasú a tiše jsem vzdechl, když se přisál na citlivé místo na mém krku.

"Tak se nedrž zpátky..."