Eren's POV:

"Levi, nebuď směšný. Snažíš se jen vyhovět otcům. A já ti rozumím, ale nenechám je nás ovládat. Odmítám na to tlačit a zranit tě. Ani jeden z nás to přece nechce." řekl jsem Levimu a doufal jsem, že se na mě přestane lepit a pochopí to. Ne že by mi vadila jeho přítmnost anebo blízkost, spíš právě naopak. Užíval jsem si dotek jeho jemných rukou, i přes látku oblečení jsem cítil jak něžné jsou; také jeho horký dech značíc že je u mě neuvěřitelně blízko, nebo jeho sladkou vůni, která prosakovala celou místností. Pohled jeho očí přímo do mých mě paralizoval. Užíval jsem si jej až příliš a bezohledu na vše, chtěl jsem ho. Jeho tělo, propletené s mým; jeho duši, svázanou s tou mou; všechno. I když jsme si cizí a prakticky nic o něm nevím - je to můj manžel a tak neskutečně mě přitahuje! Každá jeho část volá mé jméno, stačí jedno malé kousnutí a bude to tak doopravdy. Avšak fakt, že to všechno je tak nucené mě vytáčí, a mému libidu to také nepomáhá. Vím, že by mě za jiných okolností nikdy nechtěl a že se mu příčí představa být se mnou fyzicky intimní, že mi nechce patřit. A já ho chápu..............nechápu protože jsem na tom samém místě jako on ale já ho fakt chci! Ale to nevadí! Musím se snažit ho pochopit. A to znamená, že když on se poddá tlaku našich otců, já nesmím.

Levi se ode mě odtáhl a zatvářil se zhrzeně. To nechápu. Proč tak sklesle?

"Jistě, rozumím." řekl jsem a ustoupil o dva kroky zpátky. Vypadal, jakobych ho právě uhodil do břicha. Uklonil se mi a chtěl odejít.

"Levi počkej, tak jsem to-" téměř jsem ho zastavil, ale proč? Co jsem chtěl říct?

"Ne princi, nemusíš mi nic říkat. Pochopil jsem." vyřkl a pořád odcházel. Kráčel ode mě, a mě se ten pocit znenazdání příčil.

"Levi stůj!" vyjekl jsem na něj. Nechtěl jsem se ho dotknout, ani ho urazit. Myslel jsem si, že bude chtít abych ho odmítl a nechal to být, tak proč tak najednou?!

Co jsem ale nečekal bylo, že ve svém pohybu opravdu ustal. Vždy byl neuvěřitelně vzpurný a dělal vše jen ne to, co se mu řeklo. Teď ale zastavil. Zastavil se, zhluboka se nadechl a otočil se zpátky na mě. Tolik mě překvapilo, že mě poslechl, že jsem ani nevěděl jak reagovat, anebo co jsem vlastně chtěl říct. Chtěl jsem ho zastavit, ale proč vlastně? Nechtěl jsem, aby byl naštvaný, ale jak toho docílit? O čem jsme se to vlastně bavili?

"Pokud je to všechno, můj choti, rád bych už šel." vypadlo z něj, s pohledem zabodnutým do země, když jsem dlouho nic neříkal. Vůbec jsem nechápal své vlastní reakce, ani proč jsem ho odmítl, když jsem vlastně mohl využít jeho povolné nálady, nebo se vůbec nestarat o jeho psychické rozpoložení. Nechápal jsem už ničemu...

Jen jsem přikývl a sledoval, jak pomalu opouští mé komnaty.

Nadechl jsem se, vzduchem se pořád nesla jeho vůně. Na stole ležela jeho kniha, a já nemohl jinak, než přijít blíž. Byla to kniha poezie, evidetně stará a mnohokrát čtená, ale stránky byli pořád úlehně rovné, snad netknuté. Prolistoval jsem ji a zjistil, že na mnohých stránkách se nachází Leviho poznámky, psané úhledným písmem tužkou, po stranách stránky. 

For weal or woe I will not flee
To love that heart that loveth me.

That heart my heart hath in such grace
That of two hearts one heart make we;
That heart hath brought my heart in case
To love that heart that loveth me.

For one the like unto that heart
Never was, nor is, nor never shall be,
Nor never like cause set this apart
To love that heart that loveth me.

Básně o lásce, porozumění, nekonečné věrnosti a oddanosti. O tom byla tato báseň ve zbírce od neznámých autorů. Lásce jako z románu, kterou Levi nikdy nezažije, a tím důvodem není nikdo jiný nežli já sám. Nezažije takovou lásku, nakolik je mým manželem. A já nejsem poet. Ani spisovatel. Ani romantik. A co je snad ještě horší, nejsem ten, po kom jeho srdce prahne. Nejsem jeho láska, ani milenec ne. Jsem jen manžel.

Hlasitě jsem si povzdechl a protřel si obličej dlaní. Co se dá dělat, když už jsme chyceni v této situaci? Co dělat, když se jeden octne spojen před bohy k člověku, který nejen že ho nezná, ale vlastně ho nemá rád?

Nic, pravděpodobně. Proto jsem přešel zpět k mému, teď už vystydlému, obědu a sedl si za stůl. Ne na místo kde seděl Levi, ale proti němu. Jeho otevřenou knihu jsem nechal položenou v poloze, v jaké byla předtím a nechal jí dodávat mi pocit, jakoby Levi seděl naproti mě. Kdyby tady byl, co by asi řekl? Řekl by vůbec něco, anebo bych nebyl hoden jeho myšlenek? Myšlenek o hudbě, poezii a umění, kterým bych i tak pravděpodobně nerozuměl, ale moc rád bych si je vyslechl...

Začal jsem jíst studené jídlo, a snažil jsem se vyhnat otravné myšlenky ven z mé hlavy. Já k němu přece nic necítím. Je to jen tím, že jsme spolu teď trávili tolik času a jsem intoxikován jeho vůní, ano, tak je to. Byl do mé hlavy vtlačený přes slova mého otce a skrze vůni, která mě má přirozeně tahat k sobě. Každá omega by mi tohle způsobila, on není ničím vyjímečný!!!

V polovině mého oběda mě vyrušilo klepání na dveře. Doufal jsem, že když budu dost tiše, člověk za dveřmi to vzdá a odejte. To mi však dopřáno nebylo, a osoba za dveřmi zaklepala znovu. Vyzval jsem je, aby tedy vstoupili, a doufal jsem, že to nebude můj nebo Leviho otec. Je bych teď nejspíš asi přerazil za to, že si dovlili na Leviho vztáhnout ruku.

Do místnosti však vešla Mikasa, a měla v rukách číši vína. Beze slova podešla blíž a položila ji přede mě na stůl.

"Nechtěl jsem po tobě víno..." zamrnčel jsem a promnul si kořen nosu. Vzal jsem do ruky číši a prohlédl si karmínově rudou tekutinu blíže. Vonělo hezky.

"Ty možná ne, ale tvůj manžel a jeho společnost ano."

"Co prosím?" nemohl jsem uvěřit mým uším. Společnost?!

"Jaká společnost?!" zavrčel jsem a umřel svůj pohled na betu přede mnou. "Tak mluv!"

"Nebuď hned takový, možná o nic nejde. Věřím tomu, že si s Jeanem jen povídají." 

Děláš si ze mě snad prdel?!?! Já jsem tady všem snad jen pro smích!!! Můj nejlepší přítel!

"Kde?" zeptal jsem se klidně.

"Salónek u komnat jeho výsosti."

Víc vědět nepotřebuji. Zvedl jsem se ze svého místa a vše nechal za sebou. "Ukliď tu."

Kráčel jsem chodbami hradu jako lev v kleci. Rychlím tempem jsem prošel cestu, která za jiných okolností není až tak dlouhá, no nyní se mi jeví jako nekonečná. Došel jsem k salónku a bez vyzvání vstoupil. A vskutku. Seděli u stolu, popíjeli víno a evidetně se dobře bavili.

"Takže můj nejlepší přítel jo?!" vykřikl jsem, nevědíc ke kterému z těch dvou mluvím.

"Co jsem říkal? Mikasa nesklame." uchechtl se Jean a upil si vína.

"Tak já ti jsem pro smích?!"

"Ani v nejmenším příteli. Jen -"

"Jen?!"

"Choti, prosím, uklidni se. Jenom jsme spolu hovořili."

"Zajímavé, že by si hovořil s každým na tomhle hradě jen se mnou ne!"

"Erene to tak vůbec-"

"Nesnaž se mi namluvit, jak to tak není! Vím moc dobře, jak mě vidíš!!! Každý má větší šanci se ti přiblíž než já!"

"Erene, poslouchej se chvíli, prosím tebe." ozval se Jean a přistoupil ke mě. Na nic jsem nečekal a vrazil mu ránu pěstí přímo do obličeje. Ne dost silnou, abych mu ublížil, ale dost silnou, abych si vybil vztek.

"...teď lepší kámo?"

"...ani ne."