Levi POV

Čekal jsem na Erenovu reakci. Stál jsem uprostřed místnosti, lem mého oděvu stažený dolů až k mým klíčním kostem, čekajíc na kousnutí. Čert vem bolest a to, že nemám heat. Já už chci, aby králové konečně skončili s řečmi o naplnění povinností! Už chci aby to bylo za námi, čím dřív tím líp! Pak se budeme moct pohnout a s našimi životy!

"Nevím, co tímhle chceš říct, ale pokud naznačuješ to, co si myslím tak-"

"Tak co, choti?" tlačil jsem na něj. Ví moc dobře, stejně tak jako já, že se tomu nevyhne. Nač to teda odkládat na neurčito a hněvat tím oba krále? Nic jiného přece nechtějí! Ba co víc, náš svazek byl určený přesně na toto. Nic víc. Ne na lásku, jen na vzájemné soužití, ze kterého můžou naši otcové a království něco vytěžit. V tomto bodě je to potomek, teda zajištění rodu a vládce, co bude vládnou po Erenově éře.

"Tak toho nech!" zakřičel a začal ode mě couvat, jakoby se mě snad bál. On se ale nebál mě. Bál se sebe. Bál se sám se sebe a toho, co by mi udělal, kdyby tohle pokračovalo. Jeho pach alfy sílil každým mým pohybem, každým mým slovem. Jeho reakce na mou osobu byli až neuvěřitelné a jeho rut podle všeho taky nebyl daleko. Svést ho by nemělo být těžké, nesmí být. Jsem přeci omega, to zvládnu.

"A proč bych měl? Nevyřešilo by to snad všechny naše problémy? Splnili bychom povinnost, všichni by byli spokojeni, tak proč to neudělat hned, jak jsme to měli udělat už včera?" pokračoval jsem. Nakonec jsem se ale rozhodl skusit to i z opačného konce.

"Anebo to nechceš. Nejsem dost přitažlivá omega? Anebo bych ti snad připadal nudný? Ošklivý? Oplácaný?" jmenoval jsem a doufal, že ve skutečnosti to tak opravdu není. Vím, co si myslí jeho i můj otec. Že jsem kompletně frigidní omega, co nedokáže přilákat pohled alfy ani kdyby byla v rutu. A já jen doufal, že můj choř si to nemyslí, jinak jsem v pytli.

"Ne Levi to ne-" kroutil hlavou na znak nesouhlasu, hekticky a zmateně. Postupně ztrácel svůj klid, mým naléháním jsem ho dostával do rozpaků a už nevěděl, co mi říct, aby mě uklidnil. Ustupoval až tak daleko, že jeho záda narazili o stolek vedle jeho postele. Už neměl kam couvat, neměl se mi jak vyhnout. Zacouval až do rohu a já měl tak možnost k němu přistoupit blíž.

"Tak proč to neuděláš princi?" zašeptal jsem, a přiblížil se k jeho rtům, tak blízko, že by mě mohl políbit dokonce i omylem, kdyby se byť jen trošku pohl. Pořád vypadal, že váhá, no i tak neodolal. Omotali sa kolem mě jeho svalnaté paže. Pevně, drsně, ale nestěžoval jsem si. Protože to byl opět jen znak toho, že mi můj zámeř vychází.

Cítil jsem na svém krku jeho horký, zrychlený dech. Přesně tak princi... Jen si kousni a učiň mě svým doopravdy, nejen před bohy. Spoj naše těla, propleť naše duše a zbav nás naléhání našich otců...

Už se kě mě blížil, a já čekal, že mě opravdu kousne. Připravoval jsem se na nadcházející bolest, která však nepřišla. Místo toho, aby mě označil, mě na krk vášnivě a chtivě políbil. Polibek přímo na mou pachovou zlážu mnou prohnal vlnu mimořádného blaha a já nemohl jinak, než zasténat a zarýt mu nechty do jeho zad. Bylo to tak příjemné, až jsem si náhle myslel, že jsem skutečně chtěl, aby mě označil.

O pár vteřin, které se mi zdáli být snad nekonečné (v tom dobrém smyslu), se od mého krku odtrhl a pohlédl mi do očí. Málem jsem se neudržel a poprosil ho, ať nepřestává. K tomu však naštěstí nedošlo, a já si tak zachoval tu špetku důstojnosti, co ve mě zbyla.

Jeho běžně zelené oči se nyní třpitily v odlescích zlaté.

"Nepokoušej mě, omego. Platí to, co jsem ti řekl včera. Nechci ti ublížit, a neudělám nic, co by ti ublížilo. A ani ty sám mě nepřesvědčíš o opaku."

"Choti...Erene. Já to ale chci." oponoval jsem, i když to byla pravda jen tak na půl. Nechtěl jsem  mu patřit, ani se stát jeho omegou. Ale chtěl jsem ten efekt, který by to mělo na naše otce. Chtěl jsem ten pokoj, který by ti nastolilo mezi mnou, Erenem, i rodiči.

"Levi, nebuď směšný. Snažíš se jen vyhovět otcům. A já ti rozumím, ale nenechám je nás ovládat. Odmítám na to tlačit a zranit tě. Ani jeden z nás to přece nechce."

Ani jeden z nás to přece nechce.

Z jeho proslovu se mi roztřásli kolena. Pocítil jsem něco, co jsem v takové míře ještě snad nikdy necítil. Stud. A bylo ho tolik...

On mě doopravdy odmítl. Měl mě jako na dlani, a nic. Je to alfa, které se blíží období rutu, jeho ovládání musí být téměř na hraně, a já ho ani teď nedokážu svést. Měl by být nadržený až k prasknutí, s chutí šoustat a označit vše, co má vůni omegy, ale on nic. Ne, musím se opravit. On nic na mě.

"Jistě, rozumím." řekl jsem a ustoupil od něj dál. Strapnil jsem se tak moc, že najednou bych byl raději, kdyby úplně odešel a já se na něj nemusel dívat. Toto je ale jeho pokoj. Proto musím být já ten, co opustí jeho prostor. 

Jemně jsem se uklonil, a dal se na odchod do mých komnat, ve kterých se schovám předevšemi až do konce věků.

"Levi počkej, tak jsem to-"

"Ne princi, nemusíš mi nic říkat. Pochopil jsem." vyřkl jsem.

"Levi stůj!" vyjekl náhle. A já v mém pohybu opravdu ustal. Možná, že když se budu chovat jako omega, i když jen hraně, budu na něj působit přitažlivěji. A pak mi dá, co budu chtít. Teda, spíše to, co chtějí všichni ostatní.

Otočil jsem se zpátky, abych mu stál v tváří v tvář a čekal. Jen se na mě beze slova díval, snad nevěděl, co říct. Když nic nepřicházelo, promluvil jsem.

"Pokud je to všechno, můj choti, rád bych už šel."

Nic neříkal. Díval se na mě, zmateně, vyděšeně, a tak řaději jen přikývl. Opustil jsem jeho komnaty a dal se na odchod do mých vlastních. Procházel jsem chodbami hradu, míjel obrazy Erenových předků a ani za bohy nedokázal najít cestu k sobě, což bylo ještě víc ponižující, než jsem si zprvu myslel, že bude.

"Mohu Vám nějak pomoct, Vaše výsosti?" ozvalo se náhle spoza mých zad.