Eren POV:

U mého hřebce jsem strávil snad věčnost. Nechtělo se mi po tom všem vracet do zámku, kde jsem věděl, že na mě nečeká nikdo, kdo by mě rád viděl. Otec se hněvá, druhý král mě má na háku, a jediné co ho zajímá, je kdy "konečně" přefiknu jeho syna. A princ, tak ten ke mě nic necítí a tím pádem pro mě také nemá pochopení nebo snad vlídného pohledu. Zbytek obyvatelstva hradu mi jen slouží, nic je nezajímá. I přes všechny, co se v hradu nacházejí, jsem se cítil osaměle jako snad nikdy. Myslel jsem si, že jsem si už zvykl. Jak se však zdá, tak ne.

Nechtěl jsem však na projížďku, něco neidentifikovatelného ve mě mi bránilo se sebrat a odjet. Jako vždy jsem měl z celé situace s otcem nepříjemnou emocionální pachuť, ale neměl jsem náladu se ztratit. Nevím proč, ale nechtěl, a proto jsem svého koně hřebelcoval, čistil mu kopyta, několikrát mu vyměnil vodu a žrádlo, až jsem u něj nakonec jenom seděl. Hodiny ubíhali jedna za druhou, slunce už se nacházelo vysoko nad obzorem a já, nakolik jsem ráno nic nesnědl, jsem dostal hlad, proto jsem se vrátil dovnitř. Když se jeden zakrádá kudy nemá, a neustále se vrací domů po večerce, postupně si najde cestičky, kterými dokáže neviděn projít, a tak tomu je i v mém případě.

Proplížil jsem se tedy chodbami úplně bez povšimnutí, zastavil se v kuchyni, nandal si oběd a opět jako neviditelný duch jsem se proplížil až k sobě do ložnice. To jsem však nečekal, že uvidím v křesle u okna s knihou v ruce sedět mého manžela.

"Myslel jsem, že budeš u sebe." vydechl jsem, avšak hned mi došlo, jak to nejspíš znělo a rozhodl jsem se to trochu otočit. Nechtěl jsem si to u něj posrat ještě víc, nakolik je nyní snad jediný, koho můžu nějakým způsobem dostat na stejnou vlnu. "Ne, že bys mi tu vadil, jen- co se ti stalo?" zeptal jsem se, když jsem uviděl Leviho rudou tvář. Už na první pohled bylo jasné, že ho někdo uhodil.

Nic mi však neodpověděl, otočil se mi druhou stranou a vyčítavě na mě pohlédl.

"Nic se mi nestalo. Pověz princi, užil sis?"

"Prosím?" nechápal jsem, co tím myslí. Co jsem si měl užít?

"Ptám se, zda sis užil to, co jsi dělal, když si odešel a nechal mě tam dvěma rozhněvaným králům, kterým nemohu oponovat tak jako ty. Dvěma nasraným alfám, které se do mě pustili jako supy, zatímco tys byl ve stájích a dělal si svoje. Zajímá mě, zda to za to stálo mě tam nechat samotného, jim na pospas." 

Nevěděl jsem, co mu na toto mám říct. Nemyslel jsem si, že nechat ho v místnosti s našimi rodiči by mu mohlo způsobit jakýkoliv druh nebezpečí, to jsem se však evidetně spletl a začínalo to ve mě pomalu ale jistě vřít. Nedovedu si ani představit, že by můj otec, anebo snad Leviho vlastní, na něj vztáhl ruku. Nedovedu, ale ani si to nechci představit. Za tohle mi ještě zaplatí. Nikdo totiž nemá právo sáhnout na mou omegu, ne když k tomu mám co říct. 

Byla to má blbost ho tam nechat. Blbost, ze které se poučím jak já, tak ten, co mému manželovi ublížil.

Dusno v místnosti by se dalo krájet, oba jsme na sebe jen hleděli, nic neříkali. Díval se na mě vyčítavým pohledem. Nevypadal být naštvaný, ale sklamaný. Upřímně bych byl asi radši, kdyby na mě byl nasraný...

Po chvilce ticha  se zvedl, vydal se až ke mě a já měl z jeho energie pocit, že mi snad jednu ubalí za to, že jsem ho tam nechal, že jsem ho opustil a neposkytl mu oporu, kterou jsem mu na naší svatbě sliboval. Už teď jsem porušoval snad každý jeden z mých svatebních slibů, a to nejsme sví pořádně ani 24 hodin. To ale neudělal, neuhodil mě. Jen se mi zadíval do očí, snad ještě hlouběji než předtím a zdálo se, že na něco čeká. Čeká snad omluvu? Vysvětlení? Bylo by to vůbec k něčemu?

Mou pozornost upoutala jeho rudá tvář. Teď, když mi byl tak blízko jsem konečně viděl zřetelný obrys něčí dlaně. Chytil jsem jeho tvář mezi prsty a otočil jsem si ho k sobě, abych si ho lépe prohlédl, on se mi však vysmekl a tvář si zakryl. Nechtěl snad, abych to viděl? Abych se na něj takto díval? Nechtěl působit slabě?

"Tak s tím šílenstvím skončeme hned teď a tady." řekl, chytil límec své róby a odhalil tak svůj bledý dlouhý krk. O krok jsem od něj odstoupil a zamračil se na něj.

"Nevím, co tímhle chceš říct, ale pokud naznačuješ to, co si myslím tak-"

"Tak co, choti?"

"Tak toho nech!" vykřikl jsem a ještě od něj odstoupil. Místnost se začala plnit jeho vůní, což bylo tak opojné, že bych velmi rychle stratil hlavu.

"A proč bych měl? Nevyřešilo by to snad všechny naše problémy? Splnili bychom povinnost, všichni by byli spokojeni, tak proč to neudělat hned, jak jsme to měli udělat už včera?" říkal a každým slovem udělal krok blíž, zatímco já pokaždé o krok ustoupil. "Anebo to nechceš. Nejsem dost přitažlivá omega? Anebo bych ti snad připadal nudný? Ošklivý? Oplácaný?"

"Ne Levi to ne-" začal jsem zběsile kroutit hlavou, ale opět mě přerušil.

"Tak proč to neuděláš princi?" zašeptal tiše, blízko u mých rtů. Zahnal mě do rohu, už jsem něměl kam utéct a jeho vůně byla tak omamná a neodolatelná, že ani nevím jak, držel jsem ho v pevném sevření a jeho útlý krk jsem měl přímo před sebou. Stačilo by se zakousnout a všechny problémy by se ztratili, přesně jak to Levi říkal. 

Nahnul jsem se k Leviho krku ještě blíž, už nás dělili pouhé milimetry, když v tom jsem změnil názor.

Slíbil jsem přece, že nic neudělám proti jeho vůli. Řekl jsem, že nechci mít muže, kterého budu trýznit, znevažovat a dělat si co chci. Jsem sice spratek, ale nechci nikomu doopravdy ublížit. A já vím, že tohle by Leviho více než bolelo. Ne nadarmo se má označení provést během sexu a heatu omegy. A nemluvím jen o fyzické bolesti, co Leviho emocionální stránka? Vždyť bych ho vyřídil.

Poslechl jsem proto mé srdce a zdravý rozum, ne touhu a pudy. Nezakousl jsem se do Leviho krku, namísto toho jsem ho na něj vášnivě políbil. Přisál jsem se na jeho krk s takovou vášní, až z něho vyšel drobný, témeř neslyšný sten.