Levi POV:

Nevím, proč jsem ho políbil. Nevím, proč jsem ho líbal dál, vášnivě a chtivě. Nevím, proč jsem si ho přitáhl blíž, ani proč jsem se rozhodl vzdychat do jeho úst, zarývat nehty do jeho zad, anebo ho tahat za jeho dlouhé, hebké vlasy. Nic z toho nedávalo smysl, přesně jako všechno ostatní v tomhle prokletém zámku!

Zda jsem byl opantán okamžikem, mou vlastní svatební nocí, vínem, jeho svůdnou vůní, pocitem bezpečí, který mi poskytl. Těžko říct. Těžko se mi nad tím přemýšlelo, vše bylo až moc složité. Vše, co se týkalo mého nastávajícího. Omyl. Už se vlastně stal mým. Už není můj nastávající, už je můj. Anebo spíš, já jeho. To je další z mých omylů. On není mým, on si může dělat, co se mu jen zlíbí. Avšak dnes se rozhodl, že jsem to já, co se mu zachtělo. Zachtělo? A není to snad jen tím, že musí? Sice slíbil, že to neudělá, ne dnes, ne proti mé vůli, stále to je však něco, co se musí, co se od něj čeká. Není to nic, co by si vybral. Určitě by si za svého druha nevybral omegu, jako jsem já. Na jedné straně bych to sám nechtěl, na té druhé mě to tíží. Protože já bych evidentně nebyl ničí první volbou, ne pro partnera, ne pro společný život. Myslel jsem si, že jsem první volba pro Erwina, a snad jsem i byl, než se rozhodl, že když se mnou nemůže žít, alespoň se se mnou vyspí. Protože to přesně jsem. Šukací panák. Nikdo by se mnou nechtěl prožít spokojený život, ani Eren nechce. Netahá ho to ke mě, protože ke mě něco cítí. Tahá ho ke mě živočišná přitažlivost. A já ho nemohu ani vinit. 

Jsem jenom náhražka omegy. Tak moc jsem se celý život soustředil na to, že nechci být jako ostatní omegy - hloupé, nepodstatné, nedůležité; až jsem si neuvědomil, že teď nejsem ani to. Nejsem beta, ani alfa, jen proto, že jsem vzpurný a vzdělaný. Nejsem jiný jen proto, že jsem se nepoddal kódu. Nejsem ani pořádná omega! Nikdo by nechtěl omegu, jakou jsem se stal já. Nejsem prakticky nic.

A nejhorší je, že jsem si to všechno posral sám. Mohl jsem to změnit, mohl jsem být takový, jako ostatní a být přitažlivý pro všechny alfy kolem. Ale já ne. Proč jen nedokážu přijmout můj vlastní osud?!

Z mých vlastních úvah se mi chtělo zvracet. Ze všeho a všech se mi chtělo zvracet. Už ne brečet, slzy došli, už nebylo co vybrečet. A navíc jsem si slíbil, že brečet už nikdy nebudu. To porušuji prakticky od doby, co jsem se sem dostal. Takže vlastně za nic nestojím ani jako člověk, ne jen jako omega. Nedokážu přijmout nic - můj úděl, můj osud, můj kód, svůj život, nic.

Avšak Eren byl tak příjemnou společností, že jsem se nemohl na svou vlastní depresi soustředit až tak moc.

Všechno na něm mě nutilo zapomínat, jak zle se ve skutečnosti cítím. Nutil mě cítit slast a i když jsem nechtěl, nemyslel jsem na všechno zlé. Každá jedna jeho část mi říkla, že to vlastně nemusí být až tak marné. Že všechno se děje z nějakého důvodu, a že možná náš společný život nebude až tak příšerný.

Jeho rty, pevně na těch mých. Jeho dech, míchající se s mým. Jeho oči, vpíjející se do mých. Nemuseli jsme se ani milovat, abychom splývali v jedno tělo a duši. Smaragdová zeleň byla to jediné, co jsem viděl. Vůně jara, trávy a oblohy, čerstvého vánku, byla to jediné, co jsem cítil. Ta vůně, tak opojná a dechberoucí, mě obklopila tak silně a mohutně, až jsem se nemohl nadechnout, nebo jsem si to alespoň myslel. Naopak, dýchal jsem o tolik snadněji, nakolik to byla jeho vůně, byl to on. A i přes všechno co se stalo, zda už mezi námi, anebo dnes večer, chtíč začal přemýšlet za mě, a jeho přítomnost mi pomáhala povznést se nad všechno. Nad pocity, nad závázky, nad sliby, nad pochyby... takhle bych mohl pokračovat snad donekonečna.

Nebo alespoň do chvíle, než se ode mě rozhodl odlepit. Udělal to tak prudce, až jsem zakňučel. Zůstala ve mě taková prázdnota, že jsem chtěl poprosit, aby zůstal, aby mě zde nenechával, aby neodcházel, aby mě líbal dále, aby si mě vzal se vším všudy a udělal ze mě svou vlastní omegu, aby mě označil a spečetil tak náš svazek, aby ze mě udělal skutečnou omegu, hodnou k označení budoucím králem, tou nejlepší alfou ze všech. I když to šlo proti všemu, co jsem považoval za správné, potřeboval jsem jeho uznání. Potřeboval jsem, aby mi dal najevo, že za něco přeci jen stojím. Chtíč dokáže s lidmi divy. Touha po jeho těle mě téměř připravila o rozum...

Cítil jsem, jak hořím. Zda už obrazně, nebo reálně, na tom nezáleželo. Na ničem teď už nezáleželo.

Princ se postavil prudce na rovné nohy a těžce dýchal. Nevím, zda jsem za to byl rád, nebo ne - snažil se vydýchat a přijít k rozumu, avšak napouštěl celou místnost svou vůní o to víc. 

Můj králi...

"Měl by sis odpočinout. Mikaso!" zavolal na služebnou. Jeho hlas, jakoby mě snad vytrhl ze snění. Všechno se zdálo být tak nereálné a příjemné, až jsem skutečně nabyl domění, že šlo o pouhý sen. Ale nešlo. To nebyl sen. A já téměř stratil hlavu...

Jen jsem přikývl a sklonil zrak. Jak bych se na něj mohl po tom všem dívat? Už už jsem se chtěl zvednout a odejít, když najednou:

"Připrav prince ke spánku, dnes bude spát zde." nařídil princ a odstoupil ode mě jěště na jeden krok.

"Ovšem. Mám připravit i Vás?"

"Zatím to nebude nutné, ne." odpověděl služebné a vyběhl z místnosti.

Osaměl jsem se služebnou a hluboce vydechl. Tohle se mi snad jen zdá... Tohle nemůže být realita. Nic z toho. Erwin mě nemohl zradit. Eren nemůže být lepší oporou než byl on. Nemůže mě snad přitahovat...

"Princi... měli by jste se vykoupat, máte za sebou dlouhý den." ozvala se služebná, a já nemohl jinak, než s ní souhlasit. Nechal jsem se tedy odvést do soukromé koupelny, nechal jsem se svléknout a uložil se do horké koupele. Jako tělo bez duše, nechal jsem služebnou dělat její práci a nadále se snažil nepřemýšlet. Už jsem nechtěl, už jsem nemohl dál myslet. Byl jsem natolik vyčerpaný, že snad nemyslet bylo lepší, než se utápět ve vlastím podvědomí, pokud tohle prohlášení vůbec dává smysl. Dává vůbec něco smysl? Život, království, láska...

Voda začala postupně chladnout, proto jsem se rozhodlz lázně odejít.

"Můžeš už jít." řekl jsem Mikase, pokud si její jméno vůbec pamatuji správně, a bez přemýšlení jsem, kompletně nahý, vklouzl do peřin. Chtěl jsem na vše zapomenout. Na Erwina. Na království. Na mého manžela. Sám na sebe. A nejlepší technikou právě na zapomínání, je spánek, který se však, navzdory mé únavě, nedostavil až do pozdních nočních hodin.

Usnul jsem v posteli ještě sám, no i tak jsem se probudil, když se matrac vedle mě prohl a omotali se kolem mě dvě silné paže. Podle pachu šlo jednoznačně o Erena. Koho jiného taky. Nyní, když jsem manžel jednoho z nejmocnějších mužů na světě, kdo jiný by si dovolil ke mě ulehnout...

"Choti..." šepl jsem a v domění, že Eren bude i tak chtít naplnit svou povinnost mě označit, jsem se k němu chtěl otočit a dát mu najevo, že je to v pořádku a má to tak být. On mě však objal pevněji a znemožnil mi jakýkoliv pohyb. A tak jsme tam spolu leželi, v tichosti, a v ten jeden moment, jsme oba snad jen existovali. Nic víc, nic míň.