Levi POV:

Někdy je život zvláštní. V posledních dnech jsem zmatený a nesvůj prakticky neustále, toto však bylo něco jiného a snad ještě víc nepříjemného.

Erwin byl muž mých snů. Vysoký, svalnatý, modrooký, typicky pohledný blondýn. Byl mi oporou, když jsem ho potřeboval. Stál při mě i v těch nejtěžších chvílích a nikdy mě nepoložil na druhé místo, nikdy. Vždy jsem pro něj byl ten první, jediný, na kom záleželo. Já a mé blaho. A já myslel, že i on pro mě byl tím jediným, tím pravým, se kterým nakonec skončím, se kterým procestuji svět a založím rodinu.

Nyní je to ale všechno pryč. Hvězdy nám nepřáli, osud si to rozmyslel a nám bylo souzeno rozdělit se a jít vlastní cestou. Říká se přeci, "když někoho miluješ, dej mu svobodu". A přesně to se taky mělo stát. Měl mi dát svobodu, kterou jsem potřeboval na naplnění mých královských povinností, do kterých spadá i svatba s princem Erenem. Měl mě nechat jít. Pokud by mě miloval, pochopil by, že toto nebyla má volba a kdyby bylo po mém, vše by bylo jinak. Mohl a měl mi to usnadnit.

On se ale rozhodl to neudělat. Chtěl si mě přivlastnit násilím a změnit osud, můj i svůj, ve svůj vlastní prospěch, podle svých vlastních, sebeckých potřeb. Ale neuspěl, celé se mu to vrátilo, dokonce možná i hůř, než očekával. Nejen, že se na něj teď můj choť hněvá tak moc, že může být rád, že má hlavu pořád ještě na krku, dokonce si vysloužil takovou nedůveřu ve svůj vlastní rytířský řád, že Eren určitě bude žádat mého otce o jeho odebrání, a už mě nejspíš nikdy neuvidí. Ne nejspíš, určitě. Minimálně ne osamotě. To Eren nikdy nedovolí. Alfy jsou majetnické, Eren je majetnický, bez ohledu na to, že mě nemiluje. Patřím mu, jenom jemu. Erwin se rozhodl zmocnit se mě bez ohledu na to, že už náležím někomu jinému, a tím někým není nikdo jiný než budoucí král nejmocnějšího království široko daleko.

Ba co víc, Eren teď ani není největší překážkou v pokračování našeho vztahu, anebo alespoň přátelství. Největší překážku teď představuje má vlastní nechuť vůči jeho osobě. Vždy zde byl pro mě, když ho bylo potřeba. Budoval si mou důvěru jako kamennou zeď, kámen po kameni stavěl bezpečí kolem mě, které vyvolávala jenom přítomnost jeho osoby. Události dnešního večera však všechno zničili. Jako domeček z karet, zřítilo se vše, co si se mnou byl shopný za ten čas vytvořit, ať už to tedy bylo cokoliv, nakolik láska jistě ne. Láska tak snadno nevyprchá, láska tak snadno nezmizí. Láska neubližuje, ne takto. Nemění se v nechuť a odpor, nemůže být spřetrhána vzdáleností. Ta naše ale byla, roztrhána na malé kousíčky, jako papír. Ne li snad hůř.

Vše co bylo, je nyní pryč. Každý jeden moment, každá jedna vzpomínka s Erwinem, kterou jsem si donynějška uchovával v bezpečné části mé mysli, má nyní hořkou pachuť. Nejraději bych zapomenul, celá má hlava se mi však stala pastí, ze které není úniku.

Otázka v mé hlavě je však zcela jiná. Ani se nedostal tam, kam chtěl. Nestihl mě znásilnit, nestihl mě označit, nestihl udělat nic z toho, co prvotně evidentně zamýšlel. Tak proč se cítím takto? Proč je ta zrada tak veliká? Proč to tak pálí a bolí? Proč bych ho nejraději zabil sám a lituji, že jsem to neudělal, když v prvním momentě se mi milost zdála býti lepší variantou? Co se to se mnou děje?

Nechápu.

Sám sebe, Erwina, Erena, nechápu už nic a nikoho. Proč já idiot mu dával milost? Proč neprahnu po pomstě? Proč to tolik bolí? Proč mi to udělal? Co ho k tomu vedlo? Kam až by doopravdy zašel, kdyby ho můj muž nezastavil? Našel by na to vůbec odvahu? To mu snad nevadilo, že mi ubližuje? Co tím vším chtěl dokázat? Za co jsem si to snad zasloužil? Proč se zdá, že se Eren na mě nehněvá? Proč mě poslechl, když jsem ho poprosil o Erwinův život? Proč vůbec poslouchal, co mu chci říct? Co se mu teď honí hlavou?

"Choti, už neplač, neublíží ti." uslyšel jsem slova útěchy a až teď mi došlo, že já vlastně brečím. Slzy stékali mimovolně po mé tváři, a ani mi to nedošlo. Nedošlo mi ani to, že už jsme se dostali do princovi ložnice a já seděl na okraji jeho postele, zatímco on klečel předemnou a hleděl mi hluboko do očí. Jeho hluboké zelené oči se vpíjeli do mých a asi by mi měli přinášet útěchu, to ale není to, co jsem z nich cítil.  

"Omlouvám se, máš pravdu." řekl jsem a otřel se tvář do rukávu mého svatebního oděvu. Vlhká látka se mi automaticky přilepila na zápěstí a já nemohl odtrhnout zrak. Nechtěl jsem se na svého manžela dívat, ne po tom, co se stalo a už vůbec ne, když vím, co přijde nyní. Vyhl jsem se jedné nadržené alfě, která si mě chtěla přivlastnit. Jen tak tak, ale přeci jen. Teď ale tady ta možnost není. Možnost na únik neexistuje. Má svatební hostina je u konce. Víno bylo rozlito, dort nakrájen, přípitky řečeny, vše je za námi a sme zde teď jen my. On a já, sami, v jeho ložnici, na jeho posteli, díváme se na sebe bez slova.

Eren ze mě nemůže spustit oči, já bych nejraději hleděl všude, jen ne na něj. I tak jsem ale zvedl svůj pohled. Eren je krásný. Pohlednější než kterýkoliv muž, jakého jsem měl tu možnost poznat. Tvrdě řezané rysi obličeje, dva smaragdy namísto očí, plné rty, sladké už od pohledu. Dlouhé vlasy lemující jeho tvář způsobovali, že vypadal ještě víc mužně. Každá by si ho přála, zda už kvůli jeho vzhledu, anebo moci a postavení. Každá jedna omega na světě by byla vděčná, kdyby byla na mém místě.

Když se nahl až ke mě a políbil mě, nedokázal jsem se odtrhnout. Jeho rty byli jemné, přesto mě líbali drsně. Byli sladké, přesto jsem si je nedokázal užít.

A já to chtěl udělat. Chtěl jsem to už mít za sebou, chtěl jsem už tento večer ukončit a proto jsem se mu polibky snažil opětovat.

Navzdory mým vlastním slovům jsem se však znova rozvlykal, snad ještě víc než předtím. Otřásali mnou vzlyky sebelítosti, strachu a nenávisti. Vůči komu? Erwinovi, světu i osudu samotnému, ale hlavně, vůči mě. Nenáviděl jsem sám sebe za to, že jsem se narodil jako princ, že jsem se narodil jako omega, že jsem tak slabý, a že nedokážu přijmout svůj osud takový, jakým je. Slíbil jsem matce, že už nikdy brečet nebudu, ale podívejte se na mě. Jsem troska a kvůli čemu? Kvůli tomu, že mám manžela - bohatého, pohledného, budoucího krále, oh já chudák že...

"Neboj se Levi. Já to neudělám."