Eren POV:

Po mé poznámce na Leviho pach, na alfy kolem a na to, že mi patří, byl až podezřele zticha. Vždy mluvil hodně, bez ohledu na to, zda ho někdo poslouchal nebo ne. O knihách, květinách, politice, hudbě, víně, jednoduše řečeno o všem, co považoval za příjemné a jistým způsobem zajímavé. Sice jsem s ním konverzaci nijak nepodporoval, ale vždy jsem jej poslouchal a už jsem si na jeho mluvu zvykl. Po měsíci v jednom paláci se nedalo jinak, jeho ticho mi tedy nyní připadalo nepřirozené a až nepříjemné. Nepříjemné až do té míry, že jsem zapochyboval, zda jsem po něm měl tak vyběhnout, ale jen opravdu na chvíli.

Dokončili jsme náš novomanželský tanec kompletně v tichosti, a Levi se pak rozhodl projít. Nejdříve jsem chtěl jít s ním, ale když jsem se na něj podíval, na jeho obličej plný obav a nepříjemných pocitů, usoudil jsem, že mu bude teď lépe beze mě a potřebuje prostor (asi?). Plus, já si také ušetřím problémy a jeho emocionální výlevy, když se od něj na moment vzdálím, a tak jsem ho nechal jít.

Díval jsem se na jeho záda, když odcházel a přemýšlel jsem, proč sakra mě tak přitahuje. Nakolik když se vzdálil a jeho pach už nebyl v mém dosahu, dokázal jsem konečně přemýšlet čistě a jasně. Musel jsem též uznat, že předtím měl pravdu. Zatím mě k němu nic neváže, jen manželství. Jen ten prsten a pár slov v kostele. Nic víc. Žádná značka, která by nás pojila na věky věků. Poté je zde taky fakt, že já jsem alfa. Já mohu mít i víc omeg, nejen jednu. I když se přivážu k němu, i když ho označím, mohu si stále dělat co chci, respektive s kým to chci. Ale i přesto si nárokuji zrovna jeho, jen a jen jeho. Proč? Toť ta otázka. A proč jsem nikdy nepociťoval tak silnou touhu podmanit si jinou omegu?

"Tak já ti teda taky gratuluji, příteli." Ozvalo se zpoza mých zad zvonivě. Můj přítel už asi co to popil. Bodej by ne, vždyť je to svatba.

"Děkuji, markízy Kirsteine. Jak pak se vám daří?" Zeptal jsem se, i když mi bylo opravdu u zadnice, jak se Jeanovi vede. Nakolik zdvořilostní odpověď je vždy ta samá. 'Celkem dobře.' 'Nemohu si stěžovat.' 'Já bych neměnil.' 'Tak dobře, jak jen to lze.'

"Ale, celkem dobře." Jak jinak, že? "Upřímně, nevěřil bych, že budeš mít opravdu hezkou omegu, ale došlo k tomu. Karma na tebe zjevně nefunguje, jinak bys měl omegu jako za trest." Zasmál se markíz na svém komentáři, který nejspíš považoval za neúnosně vtipný, avšak který uhodil přesně na to citlivé místo někde hluboko v mé hrudi.

"Jen aby to nebylo tak daleko od pravdy, koní ksichte."

"Ale no princi! Vždyť ti jen gratuluji! A navíc! Tvá omega je nádherná, ten kluk stojí za hřích, ne snad?!"

"Já vím Jeane, ale stejně. Zdá se, že se nemýlíš, a já se svou omegou zažiji ještě dost potíží, přesně jak si řekl. Nejspíš ho mám za trest." Pověděl jsem a popadl šampaňské, které zde sluha roznášel. Kopl jsem do sebe celou sklenku a hned si vzal další. Sladký bublavý nápoj s nízkym procentem alkoholu snad zažene mé chmury.

"Neměl bys tak hovořit zde princi. Je tady dost lidí, kteří by mohli vyvolat rozruch, kdyby se doslechli, že to je s princem a tebou takhle."

"Ovšem, ale ty si můj přítel, říkám to jen tobě."

"Bože Erene, si snad opilý? I zdi mají zde uši, navíc jsme v sále plné lidí. Jestli chceš mluvit upřímně, pojďme do zahrady." Navrhl, a já ani nemohl namítat. Rozhovor mi neuškodí. A samozřejmě měl pravdu. Kvůli svému vlastnímu zamyšlení mi nedošlo, že mě může opravdu kdokoliv slyšet, což by mohlo vyvolat potíže. Jako budoucí král musím budovat iluzi, že říše je pevná. A pevnou říši budují pevné vztahy s blízkými. Tak to bylo, a tak to taky zůstane. Proto jsme se s Jeanem rozhodli přesunout do zahrad.

Levi POV:

Majetek. Přesně tak. Patřím někomu. Ne, ne někomu, jemu. Patřím Erenovi, jsem jen jeho. A já vím, jak mě vidí a co pro něj znamenám. Omega. Podřadný druh. Submisivní, v každém směru. Stroj na poskytování sexuálních služeb. Rodič. Ne vládce, král. Ne rovnocenný manžel a druh. Jen omega.

Nikdy jsem se nedokázal sžít s představou, že někomu budu patřit. I když jsem byl předurčen přesně k tomu, nedokázal jsem uvěřit, že se jednoho dne opravdu transformuji v něčí továrnu na děti a sex. Vždy jsem věřil, že dokážu včas najít toho pravého, který mě vyslyší a bude mě brát jako lidskou bytost. Opravdu jsem věřil, že se mi nakonec podaří oženit se z lásky.

To se však nestalo. Princ Eren, můj 'drahý' choť, takový není. Věří v zaužívané postupy aneb 'Omega je podřízená mě a nikomu jinému, bude sloužit mě a dělat, co já řeknu'. Kdyby to nebyla pravda, možná by to znělo i vtipně. Tohle však pravda je. Nepříjemná a neúnosná pravda, a chci li, či ne, bojím se toho, co nastane. Bojím se svého života s princem Erenem, neboť vím, že on se mého ducha pokusí zlomit, ne s ním spolužít v lásce a harmonii.

"Rád tě po delší době opět vidím, drahý." Ozvalo se ze zahrady, až jsem se polekal. Zaměřil jsem svou pozornost směrem, odkud hlas vycházel, a nestačil jsem se divit.

"Kapitáne Smithy, jaké překvapení. Nevěděl jsem, že jste byl pozván na svatbu." Odvětil jsem odměřeně. Jindy bych ho možná i rád viděl, nyní jsem zmaten.

Je to přeci muž, kterého jsem si chtěl původně vzít. Muž, o kterém jsem si myslel, že jej miluji. To s ním jsem chtěl trávit své dny i noci, povídáním o dalekých krajích. S ním jsem chtěl projít životem a zažít vše to krásné i hořké. Avšak po mém odchodu ze země mého otce, jsem nad ním moc nepřemýšlel. Vlastně skoro vůbec. Bylo mi upřímně jedno, co dělá a jak se má, tolik jsem se soustředil sám na sebe a své problémy. Ačkoliv to zní sobecky, tohle je pravda a takhle to bylo. Ochladl jsem vůči němu, cit zmizel a zůstali jen hezké vzpomínky, které sice nelituji, ale nedokážu ani vrátit zpět.

"Ovšem, že byl. Vaši svatbu bych si ujít nenechal, drahý. I když to teda byla jen vaše svatba a ne naše." Vyřkl trpce a zadíval se někam do dáli, nejspíš ve snaze nedívat se na mě zpříma. Byl evidentně naštvaný a uražený.

"Sám dobře víš, že to by se nikdy nestalo. Vždy si to věděl, my oba přece."

"Věděl, to jsem si také myslel. Avšak teď, když to přišlo, nemohu jinak než se rmoutit."

"To je mi opravdu líto, vskutku. Avšak já měl svou povinnost, kterou bylo nutno splnit, vždy si to věděl. Neměj však o mne obavy. Můj manžel je dobrý muž, a jistě bude i dobrý a spravedlivý král, až nastane jeho čas." Byli tohle z mých úst vůbec slova povzbuzení, či snad útěchy? Nakolik měli být. Ale když ze mě vyšli nahlas, nezněli tak. Vše, co jsem vyslovil, znělo suše a chladně, jakobych to říkal jen tak do větru.

"Ovšem, princ Eren bude jistě dobrý král. Ale nebude Vám dobrým chotěm, ne tak, jak bych byl já."

"Erwine..."

"Uteč se mnou."

"Prosím?" Vydechl jsem šokovaně. To nemůže myslet vážně. Ví, co by nás oba čekalo. A mě se na šibenici zrovna nechce. Navíc, už jsme s Erenem manželé! Sezdaní před všemi bohy! Nemohu, navzdory mým pochybám a smutku, svého manžela opustit. To přece nejde, po všech těch slibech před zraky samotných bohů! Jak bych mohl?

I když jsme mnohokrát mluvili o tom, jak spolu procestujeme svět, musí sám moc dobře vědět, že je to šílené!

"Slyšel si. Uteč se mnou a staň se mým."

"Kapitáne, ty nemyslíš jasně, smutek ti zatemnil úsudek!"

"Ale vůbec ne, já myslím naopak čistě a jasně. Uteč se mnou. Odjedeme do daleké země, kde nás nikdo nezná! Nejsi tam princ ani já kapitán! Všechno necháme zde a budeme žít pro přítomnost, jen my dva! Spolu!"

"Kapitáne Smithy, zapomínáte s kým mluvíte a co vlastně hovoříte. Já jsem princ Levi Jaegre. Už nejsem ten malý nesmělý kluk. Jsem dospělý a ženatý, a vaše návrhy jsou více než nevhodné, musíte uznat. Byl bych rád, kdybychom zůstali přáteli. Jestli to však nejde, pochopím to, a nebudu se vůbec hněvat. Ale tohle už od vás nechci slyšet. Je to jasné?" Řekl jsem, nejautoritativněji jak jsem svedl.

Erwin se však jen posměšně uchechtl.

"Tak Levi Jaegre huh... Skvělý."odfrkl ironicky.

"Já vím, že si teď smutný, ale-"

"Smutný? Smutný kurva?! Děláš si ze mě  legraci?!" Vykřikl hlasitě a já o krok ustoupil. Frekvence jeho hlasu byla až příliš blízko k alfa hlasu. Na jedné straně jsem si byl téměř jistý, že si nedovolí ho na mě použít. Na té druhé jsem si všiml šílenství v jeho očích, a najednou už jsem si tak jistý nebyl.

"Ty si asi neuvědomuješ, co teď sakra cítím!" Křičel dál a začal se nebezpečně přibližovat.

"Kapitáne nechte toho! A jděte ode mě dál!"

"Tak dál?! Já mám jít od tebe dál?!"

Ani jsem se nenadál a byl přímo u mě. Chytil mě pod krkem a přitlačil své rty k mým. I přes mé protesty jsem ho od sebe nedokázal odtlačit, měl na mě až příliš velkou sílu. Nepomáhalo ani to, že mě zaplavil jeho pach alfy. Kdysi mi připadal přitažlivý a příjemný, nyní jsem cítil odpor. Nedokázal jsem se ani nadechnout.

Abych se osvobodil, kousl jsem ho do rtu tak silně, že na mě vytriskla jeho krev, i tak ale nepřestával.

"To si snad děláte kurva prdel!"