(...) Kábul je téměř ze všech stran obestřen horami. Je to nezvyklá lokace pro hlavní město, ale nikomu z místních to zvláštní nepřijde. Trochu jsem zapátrala v učebnicích dějepisu. Dávno před naším letopočtem zde vedla indická obchodní stezka, tím to všechno začalo. Ve své následné historii byl Kábul několikrát vypleněn, dobyt a zase osvobozen. Dloubl si do něj prstem kde kdo, od Čingischána přes Velkou Británii, Sovětský svaz až po mudžahedíny. A tím samozřejmě výčet nekončí. Hory město odjakživa chránily a chránit ještě budou.

Budova našeho hotelu je po architektonické stránce ryze sovětského ražení, připomíná tzv. chruščovku, typický panelák z dob SSSR. Pojímám podezření, že to původně hotel nebyl. Kdysi v něm pravděpodobně dlouhodobě žili lidé, celé rodiny. Ale když kolem mezinárodního letiště Hámida Karzaje vyrostlo stanové městečko americké armády, běžný život ustoupil byznysu. Mnoho domů se tak na severu města proměnilo v hotely nebo pronajímané sklady.

Vojenská základna v Kábulu je tak trochu stát ve státu. Když procházíte jejími uličkami a sledujete život okolo, připadáte si pořád tak trochu jako doma. Vojáci mluví vesměs anglicky, sem tam zaslechnete některé evropské jazyky, ale neznalému uchu to mnoho nenapoví. Platí zde přednost zprava, plechovka coca coly stojí dolar padesát a státní byrokracie je stejně pomalá a zbytečná. 

Teprve když jsme se prokousali všemi vstupními kontrolami, potvrzovacími razítky a konečně dostali své identifikační karty, mohli jsme z tohoto improvizovaného státečku vyjít ven. Projít branou tábora a ocitnout se v samotném Kábulu je jako byste vystoupili na opačném konci světa. Jediné, co vás ujišťuje, že tomu tak není, jsou ty samé impozantní hory v pozadí.

„Počkejte, až uvidíte jih města. To si budete připadat zase úplně jinde," ujišťuje nás průvodce z tiskového koordinačního oddělení. „Nejen že to tam vypadá jinak, hlavně to tam funguje jinak."

Než se ho stačím zeptat, co tím myslí, zastaví se před budovou hotelu, slavnostně rozevře paže a zvolá: „Jsme tady, vážení." (...)

***

Natalie si promnula spánky a povzdechla si. Zaklapla notebook a poprvé od doby, kdy odletěla do Afghánistánu, pomyslela na to, že je možná tohle všechno příliš. Bylo toho tolik, o čem mohla psát - o městě, o táboře, o Afgháncích, o vojácích, o horách nebo počasí. Na každém rohu na ni číhal příběh. Zpočátku to bylo fascinující, vzrušující a nemohla se dočkat, až sedne ke klávesnici a o všem napíše, jenže když se tak stalo, zůstala zírat na obrazovku a slova nikde. Zatnula zuby a začala prostě a bez emocí psát o tom, co viděla. Zvládla tři odstavce a rozbolela ji hlava. Sakra.

Tohle se jí ještě nikdy nestalo.

Odložila počítač na noční stolek a vydala se do kuchyně. Jídlo ji možná zachrání. Přijde na jiné myšlenky. Snad. A pak se vrátí ke psaní.

Kuchyňka byla malá místnustka s plotnou, šatní skříní s poličkami, pultem a umyvadlem. V rohu byla jediná elektrická zásuvka, což znamenalo, že jste nemohli ohřívat vodu v rychlovarné konvici a zároveň použít plotýnku. Pokud jste samozřejmě nebyli Adrian Diaz.

„Ježíši," zhrozila se Natalie, když se vynořila z ložnice a málem do něj vrazila.

V konvici se vařila voda, zatímco si Ryan pouštěl na plotně plyn. Škrtl sirkou, kterou přiložil k plotýnce. Natalie sebou škubla, když plyn vzplál. Modrý plamen se vzňal do výšky a stejně náhle jako se objevil, taky zmizel. Zbyly po něm jen maličké ohýnky olizující dno Ryanova hrnce.

„Ty ses úplně zbláznil!" osočila se na něj. „Mohli jsme vyhořet. Mohlo to bouchnout! Viděls ten plamen? Jak dlouho jsi pouštěl ten plyn, proboha?"

Ryan do hrnce nalil vodu, pak začal prohledávat skříň. „Mám hlad," oznámil.

Natalie na něj jen nevěřícně zírala. „Mohli bychom si něco koupit ve městě."

„Teď v noci? Ty ses taky úplně zbláznila."

Nechápala. „Tohle je přece bezpečná zóna, hlídkuje tu armáda, říkal to i průvodce."

„V noci ne."

Raději to dál nerozváděla. Vojáci bývají paranoidní, to se přece ví. A potom všem, co z Ryana Diaze vypadlo při interview se ani nedivila, že je opatrný. Za tu krátkou dobu, co ho znala, se také naučila, že je lepší se s ním příliš nedohadovat. Neměl to rád a dokázal být nesnesitelný.

„No páni." Ze skříně vytáhl plechovou krabičku s čajem. V očích mu zaplály veselé jiskřičky a rty se roztáhly do úsměvu stejně jako jeho jizva. Natalie ho sledovala a mimoděk si pomyslela, že Ryan Diaz je přitažlivý muž. Když se smál, vystouply na povrch jižanské rysy po matce. Když se mračil, což dělal většinu času, vypadal záhadně a nebezpečně. Bylo to lákavé asi stejně jako vábí člověka něco, od čeho by se měl držet dál.

„To je afghánský čaj," podivila se Natalie.

Diaz otevřel krabičku a lehce k ní přičichl. Zavrtěl hlavou. „Tenhle? Ne. Je tam cítit bergamot. Tohle bude Earl Grey, nejspíš ho tady nechal někdo před námi. A ten někdo určitě nebyl Afghánec."

Zatřásl krabičkou, aby promíchal směs a přičichl znovu. „Čím víc bergamotu, tím víc aromatických vad v základní směsi."

Natalie si založila ruce na prsou. „Nepovídej," odfrkla si.

Zahleděl se na ni a v jeho očích šlo jasně rozpoznat podráždění. „Co ti zas je?"

„Nic," odpověděla. „Jen jsem ještě nepotkala někoho, jako jsi ty." Tohle jeho nové čajové já jí k němu prostě nesedělo.

„Skvělé," odsekl kysele. „Chceš ten čaj nebo ne?"

„Ráda, děkuji."

Ryan Diaz uměl vařit skvělý čaj. A uměl vařit taky spoustu jiných věcí, třeba polévku s krutony. Použil všechno, co v kuchyni našel a co dostali na základně. Sledovala ho po očku celou dobu a snažila se ze všeho, co o něm věděla, utvořit nějaký celistvý obrázek.

Nešlo to. Ryan Diaz byl chaotické stvoření - protivné i milé, nebezpečné i přátelské, chladný rozum se střídal s impulzivními nápady. Byl to člověk s tajemstvím a to Natalii odjakživa táhlo.

Polévka chutnala dobře, nešlo o žádný kulinářský počin, ale z ingrediencí, které měli k dispozici nic lepšího uvařit snad ani nešlo. Také by bylo záhodno říct, že se Ryan polévce věnoval jen na půl oka. Většinu své pozornosti věnoval čaji.

Když ho pak po večeři naservíroval Natalii přímo pod nos, zdálo se, že je na svůj výtvor dokonce pyšný.

„Kde ses tohle naučil?" zeptala se ho, když usedl naproti ní na dřevěnou židli.

„Na poslední misi," odvětil. „Naučil mě to náš tlumočník. Pili jsme spolu čaj každé ráno."

Natalie se zamračila, spojila si jedno s druhým a zeptala se: „Ten tlumočník, co vás zradil?"

„Přesně ten."

„Byli jste přátelé?"

Přikývl.

Natalie zkoumala jeho výraz, ale nenašla v něm zášť ani vztek. Divočejší emoce v něm vzbuzovala věta: „Vzbuď se, už tam budem", než zmínka o zrádci, který způsobil celému táboru tolik utrpení. Ryan Diaz byl zvláštní člověk, velmi zvláštní.

„Zítra bych se chtěla podívat do města," obrátila řeč jinam.

Znovu přikývl. Napil se čaje a chvíli ho převaloval na jazyku, zdálo se, že ho ta činnost uklidňuje.

Natalie zkoumala jeho výraz, jeho pohyby a kdyby mohla, prozkoumala by i jeho myšlenky. „Tento týden bych se chtěla celkově zaměřit na město, alespoň jeho severní část. Příští týden chci na základnu."

„Beru na vědomí."

„Budeš mě doprovázet," doplnila. Cítila nutkání mu připomenout jeho roli, kdyby na ni náhodou zapomněl. Jeho souhlasné přikyvování totiž nebylo jen tak.

Zvedl pohled od čaje k ní. Jeho zelenkavé oči se v šeru stolní lampy zablýskly. „Od toho tady přece jsem, ne?"

Natalie dopila čaj a odložila hrnek na noční stolek vedle křesla. „Ryane, měli bychom si promluvit."

Povzdechl si. Pak vstal a odnesl nádobí do kuchyně. „A o čem bys chtěla mluvit?"

Vstala a vydala se za ním. Chtěl se vrátit zpátky do ložnice, ale v úzké kuchyňce mu zatarasila cestu. Potřebovala ho mít na blízku, žádné úskočné manévry. Přistoupila k němu tak blízko, až přimhouřil oči. Cítila na tváři jeho dech, po celém těle jí naskočila husí kůže.

Zaskočila ho tím. Na malý moment se zdálo, že podobnou akci z její strany nečekal. Ten moment pro Natalii chutnal sladce, vítězně, jako by tohle celé byla soutěž.

Pak ale udělal něco nečekaného on. Přistoupil k ní ještě blíž, jejich těla se skoro dotýkala, dýchali tentýž vzduch a Natalie by přísahala, že celá místnost v ten moment byla pod napětím.

Prohlédl si její tvář, pod jeho pohledem kůže brněla a když doputoval až k jejím rtům, nepatrně se zatřásly. Všiml si toho a usmál se.

„Co po mně vlastně chceš, Natalie?"

Nadechla se, ale slova se jí zadrhla v krku. Jako když se pokoušela psát článek, chtěla toho spoustu říct, ale stránka zela prázdnotou.

Prsty jí podebral bradu a přitiskl své rty na její. Popadla ho za zápěstí, ale její stisk ochabl, když polibek prohloubil. Zasténala. Kdyby ji vzápětí nepřitiskl ke stěně, nejspíš by upadla. Končetiny se jí třásly vzrušením a vypovídaly běžnou službu. Kolena se podlamovala a dlaně se těžkopádně opřely o Ryanova ramena. Držela se ho jako by stála na vrcholu mrakodrapu, jako na horské dráze těsně předtím než přijde střemhlavý pád.

Teprve když jejich polibek na chvíli přerušil, zjistila, že se jí zatmívá před očima a ztěžka lapá po dechu. Byla by se udusila, kdyby nepřestal? Panebože.

Třásla se jako osika a odmítala se mu podívat do očí. Věděla, co v nich uvidí. Výsměch, pobavení, možná i špetku opovržení. Připadala si jako školačka, která propadla Diazovu kouzlu. Propadla tomu nebezpečí, tomu zakázanému, ať už to bylo cokoliv.

Jenže ona nebyla žádná roztoužená malá holka. Semkla pevně opuchlé rty a pohlédla mu do očí. Zjistila, že se mýlila. Nebyl v nich žádný výsměch, žádné pobavení, spíš něco mnohem nebezpečnějšího.

„Chceš, abych pokračoval?" Jeho hlas zněl hrubě, zastřeně. Znovu zalapala po dechu. Propaloval ji pohledem tak intenzivním, že v ní probudil ty nejchlípnější myšlenky. Opravdu to chtěl? Chtěl ji? Od kdy? Co se změnilo?

Její mlčení ho vyvedlo z míry. Ustoupil o krok vzad a podrbal se ve vlasech. „Promiň," zamumlal. „Myslel jsem, že to chceš." Sklopil pohled a pousmál se. Znovu ji tím obral o dech. Celý Ryan, nebezpečný i přátelský zároveň, impulzivní a rozvážný, hříšný a roztomilý.

Rázem zapomněla na všechno, co na něm nesnášela. Jeho výstupy v letadle, schválnosti a nabručenost. Jeho rty měly schopnost upravovat paměť, což byla nebezpečná vlastnost. Ještě nebezpečnější ale byla jejich návykovost. Potřebovala je znovu. Hned teď.

„Je to jen jednorázovka," řekla hlasem mnohem jistějším, než jak se doopravdy cítila. „Nic víc. Je to jen proto, abychom uvolnili napětí."

Přikývl. „Zítra ráno na to zapomenu."

Ta slova v ní prolomila hráz emocí. Přistoupila k němu a popadla ho za tričko. Tentokrát převzala iniciativu a políbila ho na rty. Nebránil se, pustil ji dovnitř a jeho ruka jí vklouzla do vlasů. Chtěla víc. Chtěla úplně všechno. Vyklenula boky vstříc jeho tělu. Zalapal po dechu, jeho rty se zachvěly. To se jí líbilo.

Hrozba, nevyzpytatelnost, nebezpečí, to všechno teď měla v hrsti. Byl to opojný zážitek. Přitlačila ho ke sporáku. V pozadí cosi zařinčelo a upadlo na podlahu.

Byla překvapená sama sebou, jak rychle a nečekaně Ryanovi propadla. Ještě dnes ráno převracela oči kdykoliv na něj pohlédla. A teď? Teď ho chtěla víc než cokoliv na světě.

Znovu jejich polibek přerušil. Znovu zapomněla dýchat.

„Plná překvapení, Hallová," zhodnotil situaci a zašklebil se. „Vážně to chceš dělat na sporáku?"

„Sklapni," odsekla mezi výdechy.

Přimhouřil oči a jako lusknutím prstu z něj zase sálala ta chladná sebejistota. „Jak chceš," řekl, ale Natalii to znělo spíš jako zavrčení.

Přistoupil k ní. Vklouzl jí prsty do vlasů a zvrátil hlavu. Když se jeho rty dotkly citlivé kůže na krku, neudržela výkřik. Usmál se a zlehka ji kousl. Málem vykřikla znovu.

Popadl ji za boky a pozadu nasměroval do ložnice. Nestihla se ani nadát a lýtka jí podrazil okraj postele. Přepadla zády přímo do měkkých přikrývek.

Ryan se na chvíli zastavil. Prohlédl si ji od hlavy k patě a usmál se. Tentokrát v tom úsměvu nebyla ani špetka roztomilosti nebo přátelství. Zelené oči mu žhnuly a upínaly se k Natalii. To bylo přesně ono. To, o čem vám rodiče od mala říkají, abyste na to nesahali. Ruce pryč od těch sirek, Nat! Jenže působivá jiskra a divoký plamen za ty problémy stejně stály.

Na malý moment si uvědomila, že si chtěla s Ryanem promluvit. Ten rozhovor odkládala už od Washingtonu. Ještě jí pořádně neřekl, co vlastně v Afghánistánu chce. Proč chtěl novinářské vízum právě do této země? Nevěřila, že je tady jen na výletě, Adrian Diaz nebyl ten typ člověka. Už se pomalu nadechovala k otázce, ale pak vzal lem svého trička a přetáhl si ho přes hlavu.

Natalie nic tak vzrušujícího nikdy neviděla. Veškeré otázky vzaly za své. Zeptá se ho zítra. Teď potřebovala něco úplně jiného.

Posunula se dozadu, aby mu udělala místo. Roztáhla stehna a on to pozvání přijal. Když ji lokty uzamkl pod sebou, její ruce se bez váhání pustily do zkoumání jeho těla. Kůži měl rozpálenou jako výheň, svaly se pod jejím dotekem napínaly. Postupovala od klíční kosti stále níž. Přes hruď až na břišní svaly. Nezastavil ji, dál ji líbal na krk a přiváděl k šílenství. Nyní byla řada na ní, aby odzbrojila jeho.

***

Poslední, co si pamatovala, bylo vlastní sténání a Ryanova dlaň na jejích ústech.

„Potichu, vedle spí lidi," napomínal ji, aniž by přerušil tempo.

Můžeš si za to sám, chtěla odseknout, ale plány jí překazila nová vlna rozkoše. Zatnula nehty do jeho silných paží a přitiskla se k němu. Třásla se, zatímco ji pevně držel v objetí a čekal. Na krku cítila jeho zrychlený dech, byla to jedna z věcí, která jí přiváděla na pokraj šílenství a někde v jádru tu hranici možná překročit chtěla.

Tu noc Afghánistán za okny jejich pokoje zmizel. Zmizela válka a starosti se psaním. Všechno bylo pryč, včetně Nataliiny soudnosti.

Když se o slovo znovu přihlásil rozum, přemítala, jestli si to Ryan užil stejně jako ona. Když bylo po všem, svalil se vedle ní a zhluboka si oddechl. V pokoji byla tma, proto nemohl vidět, jak se Natalie červená. Ani jednou za celou dobu nezasténal, nevykřikl. Nevydal ani hlásku, která by uklidnila její pochybnosti.

„Ryane?" promluvila do ticha.

Chvíli bylo ticho.

„Hmm?"

Polkla knedlík v krku. Užil sis to vůbec? „Vlastně nic."

Postel pod jeho vahou zavrzala. „Co je?"

Neodpověděla. Přetočila se na bok a usnula, jako když ji do vody hodí. Netušila, že by mohla ve válečné zóně spát jako nemluvně.

Zdálo se jí o Antonelle. Ještě nikdy se nevyspala s klukem, aby se jí následně mohlo zdát o jeho matce. V tom snu se Natalie nacházela v jejich hotelovém pokoji v Kábulu a neustále jí zvonil telefon. Na displeji jasně zářilo jméno Ryanovy matky, přestože by Natalie přísahala, že si ho rozhodně neukládala. Na tom však nezáleželo. Antonella byla tady. Stála pod oknem, bušila na bránu a dožadovala se syna. Jenže Ryan spal tvrdě na své straně postele a Natalie za žádnou cenu nedokázala najít jeho oblečení. Popadla ho za ramena a zatřásla s ním.

„Vstávej, je tu tvoje matka!"

Ryan nakrčil čelo a zívl. „A už jsme přistáli?" ptal se.

„Ne! Jsme v hotelu, sakra!"

„Tak mě vzbuď, až přistaneme."

Natalie začínala panikařit. Pokojem zněly tóny telefonní melodie a Antonella dole začala řvát: „Zlato! Jsem doma!"

Jestli bude takhle ječet dál, někdo ji uslyší, blesklo Natalii hlavou. Někomu dojde trpělivost a pustí ji dovnitř a ona se objeví přímo tady a uvidí svého syna v posteli s tou holkou, co jí dluží pět set babek za rozhovor.

Natalii polila čirá hrůza a když náhle tichou noc prořízly výstřely, zprvu je nezaznamenala.

Co je sakra tohle? zabrblala si pro sebe. Dokonce i telefon přestal zvonit. Že by se Antonella lekla? Ale proč?

Další výstřely. Nevyznala se ve zbraních, ale to nemusela. Konečně si naplno uvědomila, co slyší. Střelba. V noci. V Afghánistánu. Ve válce. A ona ležela v posteli. Nahá.

Zprudka otevřela oči a posadila se. Svět se změnil.

Žádná Antonella, žádný telefon. Jen sen. Zhluboka si oddechla a pohlédla před sebe. V temnotě spatřila siluetu.

Začala ječet a instinktivně hrábla po přikrývkách vedle sebe. Musí vzbudit Ryana! Jenže její ruka hmátla do prázdna.

„Uklidni se," zazněl od dveří známý hlas. „To jsem já."

Šíleně jí bušilo srdce a oči se zalily slzami. Takhle se ještě v životě nelekla. Poprvé od příletu si uvědomila, že tohle není sranda, žádná dovolená. Tady se může stát opravdu cokoliv.

„Co tam děláš, proboha?" vydechla. Chtěla se natáhnout po telefonu, aby si posvítila displejem, ale Ryan ji zastavil jedním rázným „Ne!"

„Co blázníš?"

„Ve městě se střílelo."

Natalie si vzpomněla na svůj sen. Možná se jí to všechno přece jen nezdálo. Pak si taky vzpomněla na Antonellu a srdce jí poskočilo. Instinktivně sáhla po telefonu a rozsvítila.

„Sakra," zavrčel Ryan. „Říkal jsem ti, ať nerozsvěcuješ!"

Displej zel prázdnotou. Žádné zmeškané hovory. Žádná Ryanova šílená matka.

„A kdo by nás asi tak mohl vidět, když máme zatažené závěsy, ty chytráku."

„To by ses divila," odsekl.

Nedbala jeho poznámek, těch už se naposlouchala a nejspíš ještě naposlouchá dostatek. Natáhla se k nočnímu stolku a zmáčkla vypínač.

To, co spatřila v tlumeném světle lampy, jí vzalo dech.

Ryan Diaz stál u dveří s rukou na klice. Na sobě měl tmavé oblečení a terénní vojenskou obuv. Na zádech batoh, v ruce zbraň a baterku a ve tváři ztuhlý výraz jako dítě, které přistihnete při lumpárně.

Zprvu ji to vyděsilo, pak si začala dávat dvě a dvě dohromady.

„Ty hajzle," řekla. „Ty nechutný kreténe!"

Sklopil pohled k podlaze. „Nech toho, Natalie. Vedle spí lidi."

„Zavři hubu," zakřičela.

Povzdechl si. Zkontroloval si výstroj a dopnul zip bundy až ke krku. Přitiskl ukazováček ke rtům. „Promiň," řekl a kdyby nebyla Natalie tolik naštvaná, uslyšela by v jeho tónu opravdovou lítost. Vzal za kliku a vykročil ze dveří.

V tu ránu začala Natalie ječet. A tentokrát si dala záležet. Ryan v reakci na to zabouchl dveře a zacouval zpátky do pokoje. „Zbláznila ses?"

„Jestli zdrhneš, budu ječet tak, že všechny vzbudím. Pak zavolám na základnu a to budeš mít teprve problém," řekla. „Co si jako myslíš, že děláš? Takže tos chtěl celou tu dobu! Dostat se sem a pak zdrhnout? A kam jako? Vyspal ses se mnou, abys nemusel odpovídat na otázky. Abych spala, až se budeš pakovat pryč, co? Ty jsi vážně to nejodpornější hovado na téhle planetě, Diazi. Panebože, já jsem tak pitomá!"

„Nebylo to nic osobního. To jsme si přece vyjasnili," řekl. Znělo to jako omluva, ale Natalii to nezajímalo. Cítila se ponížená a zostuzená. Měla chuť mu ublížit, rozmlátit mu ten jeho zrádný ksicht a pořádně ho nakopnout do rozkroku.

„Ale tohle je úplně něco jiného," rozhodila rukama, až jí přikrývka sklouzla po hrudníku. Uvědomila si, že je pořád nahá. Znovu se zahalila, jako by snad Ryan její hrudník dávno neznal. Znal. A Nataliin hrudník zase moc dobře znal jeho rty. Otřásla se, ta představa jí projela jako elektrický proud. Všechno to předstíral, doopravdy ses mu ani trochu nelíbila. Ta skutečnost ji zabolela mnohem víc, než fakt, že právě stál u dveří a bez mrknutí oka se ji chystal nechat samotnou ve válečné zóně. Hajzl! Kretén!

„Taky nezapomínej na to, že mám tvůj pas. Bez něj se nedostaneš zpátky domů, ty idiote. To jsi vážně tak pitomý, Diazi?"

Vydechl. Přešlápl z nohy na nohu a pohlédl jí do očí. Viděla v nich bouři emocí, lítost, smutek, sentiment, ale také odhodlání, které všem ostatním pocitům jasně dominovalo. "A co když se nechci vrátit zpátky?"

Zůstala na něj beze slov zírat. Tuhle odpověď nečekala. „Cože?" hlesla.

Pokrčil rameny a ušklíbl se. Byl si moc dobře vědom toho, jak šíleně to znělo.

„Zbláznil ses?"

„Možná."

„Proč bys něco takového dělal? Tady nejsi nikým, nic tady nemáš. Nikoho," vrtěla hlavou.

Mlčel a když se nad tím v nastalém tichu Natalie zamýšlela, pochopila, že je to možná právě to, co celou dobu chtěl. Nebýt nikým, nemít nic ani nikoho. "A co tvoje máma? To s tím jen tak souhlasila?" Antonella možná byla hrozná ženská, ale syna svým prazvláštním způsobem milovala.

„Nevím," řekl, jako by na tom ani nezáleželo. „Neptal jsem se jí a její názor by to stejně nezměnil. Po tom, co dělám, je jí hovno."

Natalie bodlo u srdce. Ta syrová slova z Ryanových úst si nezasloužila žádná matka, ani ta jeho. Ale takový už Ryan Diaz byl, nezáleželo mu na nikom. I kdyby měl nejlepší mámu na světě, udělal by si věci stejně po svém bez ohledu na to, jak moc ji to raní. Takhle ho nyní viděla - jako bezcitného, vypočítavého parchanta.

„A co tady chceš dělat?" nechápala. „Nikde tě nezaměstnají, protože jsi Američan. Ze základny tě deportují v momentě, kdy ti vyprší vízum. Zkus nad tím trochu popřemýšlet, než uděláš nějakou blbost, Ryane."

Odfrkl si. „Ptal jsem se tě snad na tvůj názor? Ne. Je mi to úplně ukradené, Natalie, proto teď prostě odejdu, než ze sebe začneš sypat další sentimentální hovadiny o mojí matce a životních chybách."

Znovu položil dlaň na kliku. Natalie pohotově a obalená přikrývkou vyskočila z postele. „Jestli z téhle místnosti vyjdeš ven, začnu křičet. Nejprve přiběhne někdo z hotelu, pak se objeví nejbližší armádní patrola. Bude tě hledat celé město."

Přimhouřil oči a dlouhou chvíli si Natalii přeměřoval. „Před rokem jsem v Bar Kanday zabil pět chlapů, máš pocit, že mi tady můžeš hrozit prstem?"

„Moc se nenaparuj," uzemnila ho. „Pro mě za mně z těch dveří vyjdi, ale víš, co bude následovat."

Riskovala a doufala, že ho svým neústupným výrazem oblafne. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby jen pokrčil rameny, zamával na rozloučenou a ukázal prostředník jako vojákům na základně.

Když ale po dlouhé chvíli ticha odhodil batoh na zem a usedl do křesla, nemohla uvěřit vlastním očím.

Usedla na okraj postele a zahleděla se mu do očí. Byl naštvaný a zoufalý. Opravdu si moc přál zmizet uprostřed noci v Kábulu a už se nevrátit. Natalii, přestože to její hrdost zarytě odmítala, to přišlo líto. Ať už se uvnitř Ryanovy hlavy odehrávalo cokoliv, nebylo to dobré. Co všechno se musí člověku stát, aby se rozhodl jako on? V Americe měl matku, měl domov, měl práci, při které se mohl do Afghánistánu nastěhovat klidně na celý rok. Doma byl válečný hrdina a držitel bronzové hvězdy. Kdo by se toho jen tak vzdával?

Chvíli nad tím přemýšlela, ale s tím, co o něm věděla, to stále nedávalo smysl. A v tom to celé vězelo. Možná, že se odpověď skrývala právě v tom, co nevěděla. Ryan Diaz byl totiž skvělý lhář.

„Ryane?" pověděla s neobyčejným klidem. „Je něco, co jsi nám v rozhovoru zapomněl zmínit?"