Někdy ti zavolám, říkal.

Co to vlastně znamená?

Protože nejen že nezavolal, on mi tak nějak už ani nenapsal.

A já začínala být zoufalá.

„Ty, Eleno?" strčila do mě Kara. Procházely jsme se kolem rybníčku v blízkém parku, ujídaly zmrzlinu a já se snažila soustředit na to, co mi moje kamarádka vykládá, ale myšlenkami jsem byla samozřejmě jinde.

„Co?" zašeptala jsem, pohled upřený do země, na špičky svých tenisek.

„Jsi do něj zamilovaná?"

Trhla jsem sebou a zastavila se. Celým tělem jsem se otočila k ní, srdce mi tlouklo jako zběsilé. Cože se to ptá?

„Do toho kluka od kolotočů," vysvětlila mi, zatímco se ke mně také obrátila, s hlavou nakloněnou lehce do strany. Jako by do mě viděla, děsil mě její pohled. Měla jsem pocit, že když o něm nebudu vůbec mluvit, nedojde jim to.

Nedojde jim, že teď prakticky ovládnul celý můj mozek.

„Ne, jasně že ne." Nemůžu být. Jsem jen poblázněná. „Pohoršuje mě svým chováním." A přitahuje zároveň.

„Tak se vzpamatuj a chovej se jako Elena!" křikla po mně najednou.

Zavrtěla jsem hlavou a zamračila se. Nevěděla jsem, co jí na to vlastně říct.

Kara si těžce povzdychla, pohled upřela do dálky k vodní hladině, na které se vznešeně producíroval pár sněhově bílých labutí. Vypadala zoufale, a já se jí nemohla divit. Nejspíš mi říkala něco důležitého, mluvila totiž předtím o Coleovi. A já neposlouchala. Cítila jsem se jako příšerná kamarádka.

„Pomotal ti hlavu, a já to na tobě vidím. Myslíš na něj? Pořád?" mluvila tiše, ptala se tónem krotitele šelem. Jako bych měla každou chvíli vyskočit a sežrat jí ruku za něco, za co nemohla.

„Zajímá mě," přiznala jsem.

Kara přikývla a potom mi ukázala, ať si s ní sednu na nejbližší dřevěnou lavičku. Kolem proběhl nějaký kluk, ze kterého tekl pot, jako by uběhl už nejmíň maraton. Tričko měl úplně propocené, vlasy se mi lepily na čelo. Blázen. Běhat v takovém horku?

„Píšete si?" zeptala se mě, jakmile kluk zmizel z dohledu. Nad námi se skláněla koruna stromu, svými listy nám poskytovala aspoň nějaký stín.

„Vlastně jsme si psali, ale asi tři dny zpátky mi neodepsal na zprávu a od té doby je ticho," přiznala jsem a oddechla si, že to konečně můžu někomu říct.

Kara přikyvovala. „Pověz mi, co se děje."

A já to udělala. Řekla jsem jí skoro všechno. Řekla jsem jí o tom našem pozorování hvězd, i o tom, jak mě často popichoval. Řekla jsem jí, že na něj nemůžu přestat myslet, i když bych ráda.

Kara se usmívala, ale byl to smutný úsměv. Takové to, když vidíte svoji kamarádku šťastnou, ale víte, že to štěstí je pomíjivé. Že je to beznadějné.

Což byla přesně moje situace. Absolutně beznadějná, protože jsem davala velký důraz konverzacím, které pravděpodobně vede s dalšími desítkami holek, jako jsem byla já.

Naivní, hloupá.

„Nejsi naivní ani hloupá," utěšovala mě moje kamarádka, když jsem jí řekla, že chápu její nesouhlas, „a není to tak, že nesouhlasím, je to tak, že se o tebe bojím."

„Já vím," kníkla jsem.

Objala mě.

„A neboj, je tomu konec, už stejně nenapíše."

Zasmály jsme se. „Uvidíme," zašeptala mi Kara do vlasů. Pak jsme se zvedly a vydaly se zpět k domovu, už obě s lepší náladou. A Kara mi mezitím stihla povědět novinky o Coleovi.

Cole byl samozřejmě to nejlepší, co Karu mohlo potkat. A naopak. Volali si spolu a včera večer stihl Cole pozvat Karu k sobě domů na večeři a film.

„Páni," hvízdla jsem a zasmála se.

„Jo, moje reakce byla stejná," rozesmála se Kara. Cole a Kara už nějakou dobu tvořili pár, i když to zatím bylo dost neohrabané. To všechno s Kařinou mamkou a tak.

„Takže...?" zajímalo mě.

„Takže říkal, že to nemyslí tak, že by mě chtěl dostat hned do postele, ale stejně mi to přijde takové rychlé." Potom zrudla. „Navíc, já bych do té postele i šla."

Obě jsme se rozesmály. Typická Kara. Romantička.

„No, nabídl ti přespání?"

„Řekl, že by mě před půlnocí doprovodil domů. Je sladkej, víš. Až si myslím, že si ho nezasloužím."

Zastavily jsme u našeho domu. Chytila jsem Karu za ramena a zamračila se. „Zasloužíš si všechno krásný na tomhle světě. Cole tě má rád, Karo. Jste spolu skvělí a oba to myslíte vážně a myslím, že na to neexistuje správná doba. Prostě poslouchej svoje srdce a jdi do toho. Nenechávej ostatní, aby ti říkali, co je dobrý a co ne. Nenech mamku, aby ti zkazila budoucnost. Nenechávej si ubližovat."

Jako na potvoru mi začal vyzvánět mobil. Protočila jsem panenky. To bude určitě máma.

Vytáhla jsem mobil z kapsy a zůstala zírat na displej.

„Nenechávej si ubližovat," opakovala Kara při pohledu na jméno volajícího. Potom mě pohladila po rameni a beze slova odešla domů.

Mobil přestal vyzvánět a na displeji mi zůstalo jen upozornění na zmeškaný hovor od Alexe.

_________________________________________

Ahojky, telátka :)

Chrissy