Nedokázala jsem dostat Alexe z hlavy. Jako blázen jsem se kolikrát za den zastavovala a pročítala si naše zprávy, přestože jich bylo tak pomálu.

Namlouvala jsem si, že mi je ukradený, že to pobláznění zase brzy přejde.

Nevěděla jsem totiž, co bych dělala, kdyby se moje city z minulého roku opravdu vrátily, v plné síle, kdyby na mě spadlo všechno, co jsem se snažila v sobě zahubit.

Celý ten den po psaní si s ním mi zněla v hlavě písnička od Gavina Jamese, Always, jejíž refrén mi tak ironicky opisoval moje zoufalství.

Nedokázala jsem na něj přestat myslet.

Je to jen obyčejný kluk, říkala jsem si.

Jen obyčejný kluk.

Poblázněný hormony.

Poslouchej Piper. Poslouchej Piper. Už to možná zkouší na jinou. Nech to být. Žádná věda.

Jo. Kéžby.

Nemohla jsem se vyhýbat zprávám od Bastiena, přestože mi bylo trošku zvláštně z pocitu, že budu se svým nejlepším kamarádem, svojí bývalou tajnou dětskou láskou, myšlenkami u jiného.

Nakonec jsme si odpoledne psali, ale z mé strany byla konverzace škrobená a ne úplně přirozená. Až mě šokovalo, jaký vliv na mě může mít nějaká cizí osoba, kterou vidím jednou za rok. Bastien brzy vzdal veškeré snahy o zábavu a narovinu se mě zeptal, co mi je.

Nevím, napsala jsem.

Večer mi psal Alex. Moje hormony už automaticky vymýšlely odpovědi za mě. Tentokrát žádné narážky z jeho strany. Přesto jsme si psali nenuceně, ptal se mě na to, jak se mám. Řekli jsme si pár věcí o sobě.

Máš sourozence?

Mám bratra. Ty máš sestru a bratra?

Pamatuješ si to dobře.

Usmívala jsem se do obrazovky mobilu, roztahovala se na posteli a rychle odepisovala, když vtom mi do pokoje vtrhla máma.

„Pojď mi pomoct s večeří, zlato," poprosila mě.

Ale ne, zrovna teď!

„Teď?" zakňučela jsem nervózně. Messenger mi hlásil další zprávu.

„No, já bych ráda jedla ještě dneska," zamračila se na mě.

„Hm, hned tam budu." Nechtělo se mi Alexe opouštět.

„Pokud je to nějaký kluk," usmála se s vědoucím pohledem mamka mezi dveřmi, „tak mi máš co povídat."

„Neboj se, mami," začervenala jsem se, „jen kamarád."

Tak nějak.

Alexovi jsem napsala, že budu hned zpět, ale vaření se trochu protáhlo. Můj bratr běhal někde venku s klukama ze školy, za což jsem ho momentálně nenáviděla.

Všechno jsme za něj musely dělat my.

Kdyby byl doma, bylo by jídlo udělané rychleji!

Mamka mě celou dobu pozorovala. Měla jsem pocit, že její výraz se mění od pobaveného k zamyšlenému.

„Poslyš," oslovila mě, když jsem krájela mrkev, „neděje se něco?"

„Ne," byla moje automatická odpověď.

„Protože mi přijde, že jsi nějak zamlklá, navíc... Už moc nechodíš ven s děckama-"

„Včera jsme byly s holkama nakupovat."

„Bastien se mě dnes v obchodě ptal, jak se ti vede. Neřekneš mi, o co jde?"

Neodpověděla jsem jí. Nechala to být.

Jen co mi mamka oznámila, že je všechno hotové, běžela jsem do svého pokoje, skočila na postel a vzala do ruky svůj mobil.

Alex: napadlo mě... Co si někdy zavolat?

Zabrnělo mi v podbřišku.

Elena: no jo, proč ne

Alex: tak mi dej číslo

Napsala jsem mu číslo, přestože jsem měla pocit, že už ho má někde uložené. Nebo by měl mít.

Alex: tak já ti někdy zavolám, kotě. Teď musím padat. Krásný večer!

Úsměv mi nezmizel z tváře ani u večeře.

.........
Začala škola, problémy se nakupily, ale ne jen ty školní.

Co už.

Chrissy