„Abby, s kým si to voláš?" zamrkala na moji zrovna teď celkem rozrušenou kamarádku Kara. Abby sebou trhla, přejela nás všechny pohledem a potom se vyklidila z obchodu.

Věděla jsem, že mi to trčení doma moc neprospěje, pokud chci Alexe vypustit z hlavy. Nenapsal mi už tak týden, takže jsem Piper slíbila, že spolu všechny čtyři, já, Kara, Piper a Abby, půjdeme nakupovat.

Stály jsme mezi stojany s oblečením v Forever 21 a prohlížely si různé módní výstřelky, když vtom Abby začal zvonit telefon, ona zrudla a potom se ozvala do sluchátka tím nejnevinnějším hláskem, jaký si vždy nechávala jen pro Walkera.

„Já bych vsadila všechny peníze na toho jejího kluka z kapely," odfrkla si Piper a podala mi lehký top s roztomilým vzorkem.

„Myslím, že je to jasný," pokrčila jsem rameny a prohlédla si látku.

Abby se na nás pořád s telefonem u ucha zamračila, přestože nás přes tu výlohu nemohla slyšet.

Kara se na nás významně pousmála. Všechny tři jsme se zahihňaly.

Abby měla Walkera hrozně ráda. Byl to kluk nešika, dělal všechna ta velká romantická gesta, i když úplně špatně, ale právě tím si tu sladkou holku získal. Abby to její flirtování kde s kým moc dlouho nevydrželo.

Jen co každá znás tří zaplatila za svoje úlovky, vydaly jsme se za Abby, která nás čekala na lavičce hned vedle obchůdku. Za celé odpoledne jsme prošly sotva půlku obchodního centra a mně už začínalo být celkem mdlo.

„Kdy jsi nám chtěla říct, že jste s Walkerem zase spolu?" zeptala se zničehonic Kara.

Abby hned neodpověděla. Vydala se směrem k cukrárně a my cupitaly vedle ní.

„Nejsme," řekla najednou, „je to složitý. Hledáme si k sobě zase cestu, nebo tak něco."

Piper protočila panenky a já ji za to dloubla loktem do žeber.

Sedly jsme si spolu v malé cukrárně a objednaly si ledovou kávu. Dnes bylo obzvlášť horko, takže jsem byla ráda za každý doušek něčeho studeného.

Bavily jsme se převážně o složitém vztahu mezi Walkerem a Abby. Znali se sice ze školy, ale začali se bavit až před rokem na jednom z koncertů Walkerovy kapely. Abby a Walker si okamžitě padli do noty, chodili spolu víc ven, Walker si ji úplně zamiloval a někdy na jaře se dali dohromady.

„Víte, Walker může mít chyb celej kýbl," zamyslela se Abby, převracejíc v puse kupu šlehačky, „ale pořád to bude kluk, kterýho mám ráda. A on má rád mě. A jo, teďka, co jsme nebyli spolu, jsem flirtovala s hodně klukama, že jo, ale nikdo z nich nebyl Walker. Nebylo to ono."

Nebylo to ono.

Moje myšlenky se bezděky zatoulaly zase k Alexovi.

Při cestě domů se spustila bouřka. Při odemykání mi několikrát spadly klíče do louže pode dveřmi, takže jsem ještě víckrát nahlas zaklela, což přinutilo moji praštěnou fenku štěkat jako o život.

Když se mi konečně podařilo se dostat do domu, ozvala se hrozná rána a celá hala pohasla. Z kuchyně se ozval proud nadávek.

Zabouchla jsem za sebou a běžela se podívat, jestli je mamka v pořádku. Rocky běžela za mnou, vrtěla ocasem. Máma stála u plotny, nadávala na celé kolo a když mě spatřila, poručila mi, abych se šla podívat na pojistky.

Když už konečně zase jela elektřina, posadila jsem se celá mokrá od deště k mamce do kuchyně. Usmála se na mě a ukázala mi, že připravuje těstoviny.

Rocky se uvelebila v koutě u lednice. Sledovala jsme toho psa a přemýšlela, jaké trápení mohla kdy mít.

„Jsi celá skleslá, drahoušku," ozvala se mamka.

„Je to složitý," odpověděla jsem už automaticky.

„To vždycky," povzdechla si mamka, odcedila těstoviny a sedla si ke mně.

„My máme teda štěstí na mužský," odtušila a já se o ni s úsměvem opřela.

„Jak víš, že jde o tohle?" popotáhla jsem.

„Říkej tomu instinkt," zašeptala mi do vlasů.

Obě jsme chvíli takhle tiše seděly, dokud se z předsíně neozval třískot následovaný hlasitým nadáváním mého bratra. Mamka se ode mě odtáhla, zavrtěla hlavou a já se zasmála.

„Chlapi jsou chlapi," řekla jsem už v lepší náladě.

„Ten kluk mě taky nepřestane překvapovat," sykla a já se rozesmála.

Večer při sledování nějaké romantické komedie na laptopu jsem se rozhodla, že to budu já, kdo zahájí konverzaci. Nemám přece co ztratit, říkala jsem si.

Elena: ahoj

Pět minut, deset minut...

Alex: ahojky

Povzdechla jsem si.

Elena: jen mě zajímalo, jak se máš

Alex: opravdu? :))

Elena: takže?

Alex: skvěle, jen je horko

Elena: opravdu? Tady prší

Bavíme se o počasí. Jak originální. Aspoň jsem mohla říct, že je konverzace slušná.

Alex: Elenka je mokrá? :))

Beru zpět.

Elena: ALEXI!

Alex: copak? :P

Elena: jsi nenapravitelný.

Alex: přesně tak

Elena: nemůžeme se bavit jako slušní, dospělí lidé?

Alex: to se dělá jak? Naučíš mě to, ty slušná dospělačko?

Protočila jsem panenky. Ten kluk mě přiváděl k šílenství, přesto jsem se usmívala.

Elena: začneme tím, že nebudeme používat dvojsmysly

Alex: ale jaképak dvojsmysly? Víš, já narážel na to, jestli jsi byla venku a zmokla. To, co si pod tím představíš, je jen tvoje věc.

Elena: haha. Je mi jasné, co sis pod tím představil ty.

Alex: déšť

Elena: to určitě

Alex: bouřku, louže, ulici plnou kapek deště, troubení aut, davy lidí hrnoucí se pod střechu

Poetik?

Alex: déšť

Alex: tebe

Alex: mě

Alex: nás dva v tom dešti

Špatný nápad, špatný nápad, to byl tak špatný nápad mu psát!

Alex: možná tebe v bílým tričku :P

Elena: Alexi!

Alex: dobře, nechám toho.

To bylo... Snadné.

Alex: tak mi třeba řekni, cos dneska dělala?

Řekla jsem mu to. Prozradila jsem mu, že Abby možná bude zase šťastná a že jsem za svoji kamarádku ráda. Vypadal, že ho to celkem i zajímá. Pokud to tedy jen nepředstíral.

On mi pro změnu vyprávěl, jak ho jeho mladší bratr naštval, tak ho zavřel do Strašidelného domu. Okřikla jsem ho, že to nebylo moc pěkné, a on se zasmál s obhajobou, že jeho brácha tam pomalu vyrůstal a spíš byl jen otrávený než vyděšený.

Alex: už je pozdě

Elena: já vím

Alex: zítra nejspíš pracuju dlouho do noci, takže bych se na to měl jít vyspat

Elena: jo, tak já už nebudu zdržovat.

Sama jsem už zívala, přesto jsem si s ním nechtěla přestat psát

Alex: nezdržuješ... Víš co? Napíšu ti zítra, když nebudu mít lidi. Co ty na to?

Usmála jsem se.

Elena: platí :))

Alex: sladký sny, hvězdičko

Elena: hvězdičko?

Alex: na tom útesu jsme přece sledovali padat hvězdy

Moje srdce při té vzpomínce vynechalo úder.

Elena: a přece to bylo letadlo

Alex: jednou si to zopakujem, co ty na to?

Elena: sledování hvězd?

Alex: a všechno, co bylo potom

Elena: nech si o tom zdát.

Alex: nechám :*

Položila jsem mobil na noční stolek. Film už dávno skončil, baterie laptopu také končila a moje srdce pomalu ale jistě vypovídalo službu.

....

Jak moc jen dokáže člověk překvapit.

Tak teď snad mile překvapím já vás novou kapitolkou s vaším drzým kolotočářem!

Chrissy 🖤