Všichni jsme se roztřeseně postavili na nohy. Kluk zatím utekl někam do noci, v dálce jsem spatřila pár policistů, jak kontrolují studenty a domlouvají rádoby baristům.

Všech nás sedm se začalo rychle přesouvat na břeh. Tohle nebylo dobré. Pila jsem sice jen trochu, ale kdyby mě chytili, měla bych sakra velký problém.

Jen co jsme stáli ve tmě, rozběhli jsme se ke keřům, abychom se mohli vrátit na parkoviště.

Běžet lesem v té tmě bylo jako za trest. Snažili jsme se ani nedýchat, cítila jsem Alexe vedle sebe a pokoušela se orientovat podle Piper. Cole běžel s Karou vepředu, Bastien s Abby vzadu.

Najednou jsem zakopla o kořen a zřítila se dopředu jako raněný vorvaň. Zanadávala jsem a Alex se okamžitě zastavil a zůstal stát nade mnou. Natáhl ke mně ruku, pár lidí běželo dál, Bastien s Abby zůstali u mě. Piper stála kousek před námi.

„Běžte," zašeptala jsem.

„Na parkovišti budou taky, stejně nás chytí," pokrčil rameny Alex.

„Kámo, jak můžeš bejt tak klidnej?" vyjekl Bastien a Abby se opřela rukama o kolena.

„Piper, Abby, běžte za Colem a Karou. My s Alexem pomůžeme Eleně," rozkázal Bastien a Abby s Piper se rozběhly zase vpřed, vzhůru do strmého kopce.

Kluci mi pomohli vstát. Nebyla jsem zraněná, jen moje dlaně byly lehce poškrábané a látka mého trička se na jednom místě trochu potrhala.

„V pohodě?" slyšela jsem Alexe.

„V pohodě," přikývla jsem.

„Nebolí tě nic?" zeptal se mě Bastien, zatímco mě hladil po rameni.

„Myslím, že ne," vysoukala jsem ze sebe a udělala krok vpřed.

Chyba.

Okamžitě jsem se kousla do rtu, jak jsem se snažila zadusit zakňučení. Můj kotník měl na celou situaci jiný názor. Bastien mě zachytil.

„Bastiene, já to zvládnu," reagoval okamžitě Alex, „tys nepil. Dožeň Colea, vezměte auta a naberte holky u kraje cesty, tam policie určitě hlídat nebude."

„Cože? Vždyť-"

„Vezmu Elenu taxíkem."

„Ale-"

„Dělej," řekl Alex pevným hlasem. Chápala jsem, že Bastien z toho nemá radost. Nechtěl mě s Alexem nechávat. Já s ním vlastně taky nechtěla zůstat. Ale asi jsem neměla moc na výběr.

Bastien se rozběhl za ostatními. Doufala jsem, že to bude v pořádku. Že to vyjde.

Jen co můj nejlepší kamarád zmizel za keři, udělala jsem další krok vpřed. Nic příjemného to nebylo, ale na tu bolest se dalo zvyknout. Jen jsem nevěděla, jak to chce Alex udělat, abychom dneska oba neskončili na stanici. On byl vlastně v suchu. Měl ty falešné doklady.

Já tak vybavená nebyla.

„Půjdeme stejným směrem jako oni," oznámil mi svůj plán.

„Nechceš mě tu radši nechat?" zasmála jsem se sarkasticky.

„Ne?" zaslechla jsem a hned nato ucítila jeho ruce na svých bocích. Odtáhla jsem se. Tohle ne.

„Co sakra?" pískla jsem jako gumové kuře.

Povzdechl si. Stál přímo přede mnou. „Jak se na tebe tak koukám, pochybuju, že ujdeš co jen dva kroky. Myslel jsem, že mi vyskočíš na záda a já tě odnesu."

„To jsi mi mohl říct předtím, než jsi se mě začal jen tak dotýkat."

„Vadí ti, že jsem se tě dotknul?"

Hah?! „Vadí."

„Minule ti to tolik nevadilo."

Pleskla jsem ho po rameni. Kupodivu se smál. Otočil se ke mně zády a podřepl. „Prosím tě, vyskoč."

Zatnula jsem zuby a chytila se ho za ramena. Potom jsem se lehce odrazila a obmotala si nohy kolem jeho pasu, ruce kolem krku. Jak jen jsem se za tuhle situaci nenáviděla.

„Snaž se mě neuškrtit, jinak tam nedojde ani jeden z nás."

Stiskla jsem ho ještě víc. Jen tak, co to udělá.

„Shodím tě a zlechtám, a myslím to vážně."

Dobře, tak žádný srandy.

Moc daleko jsme nedošli a Alex už pomalu nemohl dýchat. Ono, vyjít strmý sráz, v noci, s padesáti kily na zádech asi nebude úplná hračka.

„Slezu, jestli už nemůžeš," navrhla jsem, když se zachytil kmene nejbližšího stromu.

„V pohodě, do rána času dost."

Co prosím?

Rozhodla jsem se, že nejlepší bude se nahoru vyplazit, i kdybych u toho měla vypadat jako ten největší pitomec. Spustila jsem nohy a seskočila. Ne že bych byla nějak extrémně maličká, ale stejně to bylo celkem vysoko, ještě navíc, když jsme stáli na kopci, nebo jak chcete tuhle lesní pitomost, která nám tak komplikovala večer, nazývat. Vyjekla jsem, když jsem pod sebou zacítila jen prázdno, a Alex se po mně bleskurychle natáhl, aby stihl zabránit mému pádu do tmy pod námi. Jenže jak se pustil stromu, podjela noha i jemu. Zkusila jsem to ještě vybalancovat, jenže stejně jsem už ztratila rovnováhu. Abych zamezila odvalení se mého těla do temnoty a ještě dál, lehla jsem si.

Nějak.

A Alexe samozřejmě stáhla s sebou.

Náraz bolel jako čert. Pod sebou jsem měla plno jehličí a větviček, nejspíš i nějaké to mraveniště. Alex se opřel o lokty, ležel prakticky nade mnou a vrtěl hlavou. „Eleno, říkal jsem, že je to v pohodě."

Položila jsem hlavu do hlíny. „Omlouvám se."

I přesto, jak zpackaná situace tohle byla, jsem si byla velmi dobře vědoma jeho blízkosti.

Slyšela jsem jeho smích. „Takže... Děláš tohle často?"

„Co jako?" zašeptala jsem.

„Bereš kluky do lesa a házíš s nima o zem?"

Protočila jsem panenky, ale musela jsem se zasmát. „Ty jsi na mě spadl."

„Já se tě snažil chytit a ty sis lehla, to byl z tvé strany čistě promyšlený krok."

„To není pravda!" bránila jsem se se smíchem.

„Jaký to je, ležet na mraveništi?" dobíral si mě.

„Jaký to je, ležet na holce s vymklým kotníkem?" vrátila jsem mu to.

„Hele, vůbec to není špatný, ale postel by byla příjemnější."

Jindy bych se urazila. Ale teď? Tohle všechno bylo tak zlé a já se přitom nedokázala přestat smát. Slyšet znovu jeho hlas. A ještě tak blízko. Mít ho u sebe.

Přesně toho jsem se bála.

Trvalo rok, jeden celý rok, než jsem si konečně připustila, že my nemáme šanci. Že já nemám šanci.

Jenže potom se zase objevil, usmál se na mě a prohodil jeden ze svých trapných vtipů a všechno šlo k šípku.

Jako minulý rok.

Stačil jen ten jeden úsměv.

Jeho příšerný, cynický a drzý smysl pro humor.

Něco mi říkalo, že to bude pěkně bolet, až zase odjede.

„Tak na to rovnou zapomeň," zavrtěla jsem hlavou.

„Odpovíš mi?"

Změna tématu? Zněl vážně. A hlavně mluvil tím tichým hlasem, který mi rozvibroval každou buňku v mém těle.

„Na co?" zašeptala jsem.

Nadzvedl se nade mnou a lehl si vedle mě, opřený o lokty, jedno pokrčené koleno. Napodobila jsem jeho pozici.

Otočil ke mně hlavu. Ani ta tma přede mnou nedokázala schovat ty jeho jiskřičky v přimhouřených očích. Nesnášela jsem se za to, jaký má jeho pohled na mě účinek.

„Spala jsi už s někým?"

Aha tohle.

„To je osobní," otočila jsem hlavu.

„Nikomu to neřeknu."

„O to nejde."

„Stydíš se?"

„Jen je to osobní," pokrčila jsem rameny.

Obrátila jsem k němu pohled. „A nic ti do toho není."

„No tak, řekni mi to," pobízel mě.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nechceš mi ty něco říct o svým milostným životě?"

Nechtěla jsem slyšet o jiných holkách. Určitě jich bylo několik. Ale taky jsem nechtěla mluvit o sobě.

Naklonil se ke mně. Moje srdce přestalo na chvíli bít.

Prosím, ať mě nelíbá, křičela jedna moje půlka.

Prosím, ať to udělá, křičela ta druhá.

„Víš, že tě nebudu odsuzovat. Ani si z tebe dělat legraci."

Věřila jsem mu. Až moc.

„El?" zkusil to ještě.

„N-ne," vykoktala jsem. Ach bože. „S nikým jsem nespala."

Usmál se. „Důvod?"

Ty.

„Prostě proto."

Přikývl, jako by chápal, což určitě nemohl. Nechápal vůbec nic.

„Tak to pojďme ještě zkusit," řekl už normálně a vyskočil na nohy, zatímco mu stromek nad mojí hlavou dělal oporu.

Ztuhla jsem. Co chce jako zkoušet? Spát se mnou?!

Tady?

„Co tím myslíš?" vyjekla jsem, s pohledem upřeným nad sebe, na něj.

Snažila jsem se uklidnit svůj tep.

Pokrčil rameny. „Dostat se z lesa, co já vím?"

Aha, jo, tohle.

Pomohl mi na nohy. Nebo aspoň na tu jednu. Domluvili jsme se, že mě bude jistit a já se s pomocí dalších stromků a větví vyškrábu nahoru.

Bylo to sice zvláštní, ale přišlo mi, že takhle nám to šlo i rychleji.

Když jsme konečně stáli navrchu, znovu mě vzal na záda a už klidnějším krokem nás oba dostal k silnici. Parkoviště bylo trochu dál, pokud jsem si dobře pamatovala. Postavil mě na zem a já se opřela o strom. Alex popošel k ceduli s ikonkou autobusu.

„Zastávka," oznámil. Vytáhl z kapsy svůj mobil a posvítil si ním na jízdní řád.

„Teď už nic nejezdí, Alexi."

„Jo, jede to až za čtyři hodiny."

Rychle jsem to přepočítávala.

Dokulhala jsem k němu a upřela oči na nejbližší spoj.

V pět ráno.

„To si děláš srandu," zhrozila jsem se a taky vyhrabala svůj mobil z kapsy ze své malé kabelky, která mi jako zázrakem zůstala viset přes rameno, „to už je tolik?"

„Proč je tady vůbec ta zastávka?" mumlal si pro sebe Alex, zatímco jsem odepisovala Bastienovi, že jsem v pořádku. A taky Piper. A Kaře, které pomohl Cole propašovat se domů oknem.

„Sakra, mám přespávat u Bastiena," kníkla jsem, „je strachy bez sebe."

„Tvůj přítel?" rýpnul si zase Alex, taky někomu nejspíš psal.

„Kamarád. Už jsem ti to řekla."

„Myslím, že by byl rád něco víc."

Žduchla jsem do něj bokem. Oplatil mi to. Vrátila jsem mu to zpátky. Stáhl mě k sobě a opřel o cedulku s jízdním řádem, přičemž se mi znovu zrychlil tep.

„Víš, že jsi přitažlivá, i když máš všude po sobě hlínu?"

Uchechtla jsem se a položila mu ruce na hrudník. Částečně proto, abych si ho držela od těla. Částečně proto, abych se ho mohla taky dotýkat.

„Páni, kompliment," protočila jsem panenky.

„Nechceš si zopakovat minulý léto?"

Zamrkala jsem. Myslel to, jak mě ignoroval, když jsem mu psala?

„Co jako?" zamračila jsem se.

Sklonil se ke mně. Jeho rty byly najednou tak blízko těm mým. Věděla jsem moc dobře, co myslel. Věděla jsem, co chce udělat.

Jenže moje srdce by to nezvládlo. Neunesla bych další ponížení.

Odstrčila jsem ho.

Než stihl jakkoliv zareagovat, vyhrkla jsem: „Co ten taxík? Nebudeme snad čekat na autobus, ne?"

Čekala jsem další poznámku. Třeba by mě přesvědčil, abychom spolu počkali. Třeba by se dokázal postarat o to, aby nám to čekání ubíhalo rychleji.

Ach bože, moje nervy.

Jenže on nic. Prostě vytočil číslo na mobilu a zavolal nám taxi.

Stáli jsme tam mlčky, já poskakovala na jedné noze, on hleděl na svoje tenisky. Byl na mě naštvaný? Kolikrát ho musely holky odmítnout? Nevypadal, že by byl na slovo ne zvyklý.

Ani v taxíku se mnou nepromluvil. Cítila jsem se hrozně. Dorazili jsme k Bastienově domu a já už chtela vytáhnout peněženku, jenže Alex mě zastavil.

„Já to pak zaplatím, zlato."

Řekl mi zlato.

Moje srdce nebylo nikdy šťastnější.

„Děkuju, za všechno," usmála jsem se na něj.

„Dobrou noc."

Přikývla jsem. „Jo, tobě taky."

Otevřela jsem dveře a poděkovala i taxikáři.

Naposledy jsem pohlédla na Alexe. Díval se na mě, očima zkoumal můj obličej.

Na tak žhavý pohled se nedalo zapomenout.

....

Delší kapča pro vás, telátka 🖤

Chrissy