Ach.

Bastiene, pochop to, nic ti neřeknu.

„Jako malá jsi milovala kolotoče. Nebo ne? Před rokem jsi to byla ty, kdo nás tahal po všech atrakcích."

Povzdechla jsem a opřela si hlavu o okýnko Bastienova cadillacu.

„Byla to podmínka," škádlil mě, „já ti nabídl, že tě budu krýt. Chci za to jen jednoduchou odpověď." Zabočil na ulici, kde se nacházel jeho dům. Počkala jsem, dokud nezaparkuje, a potom se na něj otočila s unaveným úsměvem.

„Nechci tam, protože mě to prostě přešlo."

Pozvedl na mě obočí. Sluncem vyhřátá palubní deska poskytla útočiště pro můj pohled, jak jsem se na Bastiena najednou nedokázala dívat.

Znovu jsem povzdechla a i se svým batůžkem plným věcí jako zubní kartáček, hřeben a náhradní oblečení jsem vystoupila z auta. Jen co jsem se vydala po chodníku směrem k jeho dveřím, zaslechla jsem za sebou jeho rychlé kroky. „Elie, počkej."

Otočila jsem se, bála jsem se i dýchat, abych na sobě něco neprozradila. Jednou jim to budeš muset říct, křičela každá buňka v mém těle. Jednou jim budeš muset vysvětlit, proč holka, která milovala poutě, je najednou nenávidí.

„Mně to můžeš říct, víš," zašeptal, přestože ulice byla prázdná. Přikývla jsem a vynutila ze sebe další ze svých unavených úsměvů. Zavrtěl na mě hlavou, ale nakonec mi rezignovaně vzal batoh z rukou, sám si ho přehodil přes rameno a vedl mě k sobě domů.

„Mamka dneska asi dělá sladký brambory," oznámil mi už odlehčeným tónem a já nadšeně zatleskala. Zasmál se tomu, odemknul a vpustil mě dovnitř jako první. Okamžitě mě příjemně překvapila jejich klimatizovaná hala. Vyskočila jsem ze svých tenisek a namířila si to rovnou do kuchyně, kde u dřezu stála Bastienova máma. Jen co mě uviděla, vykouzlila na své tváři milý úsměv, blonďaté vlasy jí trčely z culíku.

„Eleno! Copak tady děláš?"

Hopla. Otočila jsem se za svým kamarádem, který stál hned za mnou.

„Mami? Mohla by tu Elena zůstat na víkend?"

Šel rovnou k věci.

„Ale samozřejmě," ačkoliv se Bastienova mamča tvářila víc než jen překvapeně, měla pro moji maličkost nejspíše slabost. S Bastienem jsme byli kamarádi už dlouho a nejspíš to nebrala jako něco, do čeho by měla jako rodič zasahovat.

Pravděpodobně by mě klidně nechala spát v posteli svého syna, oba polonahé, protože tušila, že když už se něco nevyvinulo dříve, teď už se to stejně nevyvine.

„Navíc by se mi hodila pomoc," dodala tiše a já skoro radostí z toho, že budu mít plno práce na to, abych přemýšlela nad poutí, začala skákat až ke stropu.

....

Vesmír mě musel nenávidět. Celý vesmír, celé nebe, celé peklo si ze mě musely dělat legraci.

„Bastiene, neskrývej tu zrádkyni!" křikla na mě Abby z haly.

Povzdechla jsem si a vyšla ze svého úkrytu, který mi poskytovala obrovská pohovka v obýváku. Bastienova mamka, s níž jsem tu doteď pokojně seděla a společně s ní sledovala nějakou telenovelu, se na mě soucitně usmála a nabrala si plnou hrst popcornu. Dál pak upřela oči na televizi.

Pomalými kroky, jako bych šla na šibenici, jsem došla až do haly, kde se Bastien tahal za své světlé vlasy a pohledem jako by mi říkal: nemůžu za to, jsou neodbytný.

Ve dveřích stály Piper s Abby, dokonce jsem si všimla i Kary, která se mi snažila celý den dovolat.

Pravděpodobně mě chtěla varovat.

„Propašovaly jsme ven Karu," oznámila mi důležitě Abby a pak se zamračila, „takže když jsme dokázaly vytáhnout ven ji, tak mi neříkej, že ty to nedokážeš překousnout a jít s náma."

„Ta pouť je skvělá!" zajásala Piper.

„Mají tam skvělý cukrový vaty," přidala se Kara a ukázala mi už jen paličku ulepenou barevným cukrem, jako by chtěla dokázat, že jsou tak skvělý, až to nejde hned nesníst. Vypadala vcelku klidně, na to, že právě asi porušila domácí vězení.

Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla možnost se tomu vyhnout.

O čtyřicet pět minut později už jsem stála uprostřed pouťového areálu, objímala jsem si nahá ramena a snažila se přinutit k pohybu.

Abby vybírala atrakce.

A Bastien, Cole i holky to nadšeně odsouhlasili.

Cole vzal Karu kolem ramen a něco jí pošeptal. Rozesmálo ji to a já mu byla najednou vděčná. Bála jsem se, že už spolu ti dva nepromluví, ale vypadalo to, že si k sobě umí najít cestu.

Piper mě postrčila k The Beast, horské dráze, která měla nejspíš nahánět strach lidem, kteří nesnáší rychlost a zvrací z výšek. Nebyla to ta nejšílenější horská dráha tady, šílený byl vlastně jen ten název, ale mě jen děsilo pomyšlení, že bych se měla posadit do té hrůzy.

Kráčela jsem zase jako na popravu. Mí kamarádi se spolu vesele bavili, Abby pískala jako gumový kuře a vymýšlela, co řekne tomu hezkýmu klukovi, co tam prodává lístky a zapíná vás do toho toho.

Ach bože.

Postavili jsme se do fronty a mě okamžitě zamrazilo, když jsem ho uviděla.

Jak říkaly moje kamarádky minule na záchodech.

Černý vlasy. Hnědý oči.

Triko s potiskem nějaký kapely.

„Hej Eleno, není to ten tvůj kolotočář?" zašeptala Kara.

To byl ten můj kolotočář.

Sklonila jsem hlavu, pohled upřený do špiček mých tenisek. Když jsme přišli na řadu, jen jsem prošla kolem něj, abych co nejdřív seděla ve vagonku a nemusela se na něj ani podívat.

Kupodivu se to povedlo.

Abby si sedla vedle mě a pořádně se ke mně přitiskla. Snažila jsem se dívat všude možně, jen ne na něj. Hlavou mi vířila spousta myšlenek, jako třeba: poznal mě vůbec?

Neměla jsem odvahu to zjišťovat.

Cítila jsem, jak přes nás Bastien s Colem přehodili bezpečnostní zábranu. Seděli hned za námi a já byla ráda, že nás připoutali oni.

Chytila jsem se kovové tyčky a znovu upřela pohled na svoje boty.

Jízda byla jak jinak než skvělá. Nechtěla jsem si to přiznat, snažila jsem se dělat, že mě to tady nebaví, ale tahle dráha byla moje oblíbená a já se přistihla, jak se směju a pištím společně s holkama. Vítr ve vlasech a prudké otočky, to bylo moje.

Jen co jsem zase stála nohama pevně na zemi, vydala jsem se rychle pryč, nedívajíc se na toho kluka, který odpoutával další lidi, hlavně holky. Až ke mně doléhalo to jejich pisklavé: „A co děláš večer?" a mně se z toho dělalo zle.

„Eleno!" Cole doběhl za mnou, obočí stažené k sobě. „Jsi v pohodě?"

Přikývla jsem.

Abby mě objala kolem ramen a Piper objala Abby. Kara a Bastien byli hned za námi.

Piper si těžce povzdechla a Abby se zahihňala.

„Co se děje?" zeptala jsem se, oči na nějaké dětské atrakci před námi.

„Koukal po tobě ten kolotočář," vypískla Abby a Bastien, který už stál vedle nás, sebou trhnul.

Zavrtěla jsem hlavou. „Určitě ne."

„Ale jo, já to taky viděla," přitakala Kara a Piper zavrtěla hlavou.

„Zajímalo by mě, jestli ti na to kývne," Piper strčila do mojí hnědovlasé kamarádky, která na své růžové tváři vykouzlila lišácký úsměv a ohlédla se k horské dráze.

Zarazila jsem se a vyvlékla se z Abbyina objetí. „Kývne na co?"

Cole se pousmál. „Abby se ho zeptala, jestli s náma nechce večer na párty k jezeru."

Do kuřecího trusu!

...
Po věčnosti zase zpátky, telátka 🖤

Aspoň na chvilku.

Chrissy