Řekněme, že tahle situace se mi ani náhodou nelíbila. Nelíbilo se mi, jak na mě moje kamarádky koukaly, nelíbilo se mi, že moje máma byla na jejich straně.

Nelíbilo se mi, že přesně dnes začínaly prázdniny a atrakce tak deset minut jízdy autem odsud už duněly hlasitou kolotočářskou hudbou a majitelé těch děsivých strojů se snažili z lidí vymanit vše, co měli.

Úspory, zrovna snězený oběd, duši...

„Elie, no taky bude to zábava!"

Abby, která se z rozchodu mimochodem probrala až příliš rychle, byla oblečená jako do strip baru, černou linkou zvýrazněné oči jí svítily nadšením. Už asi pět minut tu s Piper stály a nutily mě, abych šla na pouť s nimi.

„Zábava? Když mě tyhle věci vůbec neberou," odporovala jsem, srdce mi bušilo až v krku. Kolotoče jsem od dětství milovala. Milovala jsem rychlou jízdu i výšky, adrenalin byl můj nejlepší přítel. Jenže jsem nemohla riskovat, že tam potkám jeho.

Nebo že ho nepotkám, nevím, kdy bych brečela víc.

„Blbost," prskla Piper, „bez tebe to bude na houby. Prostě tam s námi pojď aspoň na chvilku, projedem se na nějaké blbosti a půjdeme domů. Nebo aspoň projdeme stánky. Stejně ještě jdeme zítra, i pozítří."

„No vidíte, tak já s vámi půjdu třeba-"

„Prostě jdi, Eleno," zasmála se mamka, „potřebuješ se trochu provětrat."

Jediné, co jsem zrovna potřebovala, byla sklenice ledového čaje.

Extrémně ledového. Třeba by zmrazila moje srdce, aby ho už nikdo nikdy nezlomil. Nebo by zmrazila moje tělo, abych tu přímrzla k podlaze a už se mnou nic nehlo.

Hm, to zní jako plán.

Piper a Abby na mě vrhly jeden poslední naléhavý pohled, než jsem je prakticky vystrčila ze dveří s omluvou, že mi dnes opravdu není dobře a že na pouť nechci. S provinilým výrazem jsem prošla kolem překvapené mamky a utekla do svého pokoje.

Celý den jsem si psala s Karou. Seděla doma, taky zavřená ve svém pokojíčku, a nejspíš koukala na YouTube. Její máma ji prý neustále častovala znechucenými pohledy, v jedné ruce ovladač, v druhé pivo.

Když jsme si na chvíli zavolaly, v pozadí byl slyšet dětský pláč a Nikův řev.

„Nechceš s nimi pomoct?" nabídla jsem se. Kara by byl jediný důvod, proč bych dnes vyšla z tohoto domu.

„Jsi hodná, ale máma je doma a nikoho sem nepustí. Kromě toho, že se z ní stala alkoholička, je to taky docela ježibaba. Vždyť sama víš. Jsem ráda, že mi nechala mobil."

Pousmála jsem se. „Jo? A psal ti Cole?"

Ticho.

„Ehm, země volá Karu."

Povzdech. „Pořád mi píše. Cítí se strašně provinile, chápeš. A já nedělám nic jiného, než že ho odstrkuju. Sakra, on je tak úžasnej a všechno... A já ho mám tak ráda, ale když teď viděl, z jaké rodiny to jsem, nedokážu si ani představit, že se mu ještě někdy podívám do očí."

Bylo mi za ni fakt smutno. Ale zase jsem byla na svého kamaráda hrdá, že se zachoval takto. Spousta kluků by se vyděsila.

„Hej, Abby teď přidala na Instagram fotku z poutě. Je na ní s Piper. Proč jsi nešla s nimi?"

Trhla jsem sebou. Upřímná jsem být úplně nemohla, protože o minulém létě nevěděl nikdo.

„Nechtělo se mi."

„Blbost. Vždyť poutě miluješ. Navíc, víš, o čem jsme se tuhle na pánských záchodcích bavily, ne? Třeba tam na tebe čeká ten černovla-"

Ach Bože. Zavřela jsem oči a polkla knedlík v krku. Právě o něm jsem se bavit sakra nechtěla.

Kara by mě dokázala zabít i přes telefon. A nakonec by pro mě došla ještě Piper, která by mi s radostí vytrhala všechny vlasy a-

Jsem paranoidní.

„Dívej, Karo, mrzí mě to, ale budu muset jít. Jdu dát Rocky něco k jídlu a možná otravovat Brandona."

„Ele-"

„Mám tě ráda!"

Položila jsem jí to.

Musela jsem vymyslet, jak se celej víkend udržet doma.

....
Po sto letech 👌

Chrissy