Otevřela jsem svoji skříňku a vytáhla si z ní učebnice na hodinu matematiky. Dnes byla středa, první hodina a moje kamarádky ještě nedorazily. Vlastně jsem za to byla celkem ráda, protože jsem potřebovala pár minut pro sebe, abych si v hlavě utřídila myšlenky. V noci jsem měla děsivé noční můry a Brandonovo popichování, že vypadám jako kyselá treska, tomu moc nenapomáhalo.

Opřela jsem si čelo o chladná dvířka skříňky a zavřela oči. Co bych dala za dalších pár hodin spánku. Zamručela jsem a vydala se na hodinu.

Sedla jsem si do úplně zadní lavice a urovnala si sešity a učebnici. Ve třídě jsem teď seděla jenom já a pár ,,šprtů", jak tomu říkali... vlastně všichni. Jenom pár lidí vědělo, že ti ,,šprti" mají také svůj život a problémy a že nejsou zas tak nudní, jak se o nich říká. Věděla jsem to, protože ještě do sedmé třídy jsem byla označená za největší šprtku na škole a mrzelo mě, když se se mnou nikdo nechtěl bavit. Naštěstí jsem se v sedmičce začala bavit s Abby a Piper a v prváku s Karou.

,,Hele, šprti už jsou tu," ozvalo se ode dveří. Zvedla jsem tam pohled a v duchu se uchechtla. Lola Devantropová. Ta blonďatá Barbie byla holt všude.

Její dvě nejlepší kamarádky, Kristin a Roni, se snažily působit namyšleně a drsně, ale každý věděl, že to jenom hrají, aby se staly nějakými včelími královnami celé školy. Jenže si tak nějak neuvědomovaly, že tady je stejně nikdo nebude poslouchat. Tohle nebyl žádný americký film.

,,Hmyz dorazil," zamumlala jsem si pro sebe a zabořila obličej do učebnice. Ať třeba vypadám jako ten největší šprt na celém světě, ale určitě jsem nechtěla, aby Lola viděla, že je mi k smíchu. To byla ale všem.

Sedly si dopředu, Lola ke katedře, aby se mohla cpát do zadku. Povzdechla jsem si a otočila se na ostatní normální lidi v téhle třídě. Všichni se věnovali svým mobilním zařízením, i když jsme je měli zakázané.

Zazvonilo. Piper a Abby by teď měly mít angličtinu, takže možnost vidět se máme až o přestávce. A ta je sakra krátká. Potom se uvidíme až na odpolední pauze.

Dovnitř vešla moje oblíbená učitelka, slečna Miwskattová. Bylo jí něco přes padesát, ale její ,,stěry", jak tomu říkal Walker, by setřely i toho největšího nabušence. Jenže pokaždé, když jsem si vzpomněla na jejím prohlášení z konce března, mě zamrazilo.

Slečna Miwskattová se stěhovala do Colorada a příští rok už nás bude učit někdo úplně jiný.

,,Milí žáci," začala, ale nedořekla. Dveře třídy se prudce otevřely a dovnitř vklopýtal Bastien. Udržela jsem své hloupé zahihňání a sledovala ho, jak opatrně zavírá dveře a zkouší nenápadně projít kolem učitelky.

,,Ale ale ale," mlaskla slečna Miwskattová. ,,Tak za tenhle opilecký vpád byste měl dostat Oscara, mladý muži. Jenže tady nejsme na předávání cen, že ano. Byla bych radši, kdybyste to zkusil ještě jednou, aniž byste se přerazil nebo zboural celou školu."

Všichni se zasmáli, včetně mě. Začalo mi být našeho ,,Bastyho" líto.

Blonďáček zrudl a s omluvou se odebral zpět ke dveřím. Vyšel ze třídy a znovu vešel. Hlavu protentokrát sklopenou. Chápala jsem jeho rozpaky.

,,To už je lepší," mrkla učitelka a odebrala se k tabuli. Bastien mezitím došel za mnou a sedl si do lavice naproti.

,,Dobrej výkon," sykla jsem směrem k němu a on nade mnou zavrtěl hlavou.

,,Dík," zavrčel. ,,No to nic nemění na věci, že jsem se zas totálně ztrapnil, drahá."

Zasmála jsem se a začala věnovat svou pozornost radši tabuli. Pečlivě jsem si opisovala poznámky a poslouchala učitelčiny triky o výpočtu podílu lomených výrazů.

,,Mamka tento víkend zas bude kuchtit," nadhodil a já koutkem oka postřehla, že se taky věnuje příkladům. Zamračila jsem se.

,,No a?"

,,Nechceš přijít?" Upřel na mě svůj sladký pohled s ďolíčky ve tvářích a já bezděky zapátrala v paměti. Bylo mi třináct, když jsem poprvé propadla jeho kouzlu. Chodili jsme spolu (ne, tady to nekončí) na angličtinu a pomáhali si s úkoly. Po třech dlouhých měsících, kdy jsem to zadržovala v sobě, jsem přišla za ním a řekla mu, co k němu cítím.

Řekl mi, že on mé city nemůže opětovat a že ho to mrzí. Po několika týdnech, kdy jsem se mu odmítala podívat do očí, mě to přešlo a z nás se znovu stali kamarádi.

Začala jsem se ošívat. Ten úsměv nenaznačoval nic dobrého. Byl až příliš sladký.

,,Nemůžu," vykoktala jsem a odkašlala si. Po tom našem sociálním experimentu jsem nehodlala zase zacházet tak daleko. Nechtěla jsem, aby naše kamarádství utrpělo další újmu.

Viditelně posmutněl. ,,Aha. Škoda."

Oba jsme stočili zrak zase k příkladům. Bastien jako kamarád mi vyhovoval mnohem víc než jako kluk a on to musel chápat. Byl na mě asi až moc sladký. Až moc hodný.

A Bůh věděl, že já si nic sladkého a hodného nezasloužila.

...