Svíčky, které osvětlovaly jinak temnou zahradu, mi způsobovaly zvláštní mrazení po zádech. Ne snad proto, že je sem nachystal kluk. Ani ne proto, že je chystal pro mě. Ale proto, že ty svíčky byly poskládany hned vedle záhonů růží Bastienovy babičky.

Modrooký Bastien vykouzlil svůj ďolíčkovský úsměv a pokynul mi, abych ho následovala. Jenom s velkou nechutí jsem ho poslechla a překročila dalších několik svíček. Stačilo by jedno malé škobrtnutí a celý záhon by vzplál jako samo peklo.

Naštěstí se nám podařilo dojít na místo bez úrazu. To místo představoval malý stolek složený z beden a dvou roztomilých huňatých koberečků na trávníku. Na bedně, pardon, stolku ležela velká mísa se špagetami.

,,Co na to říkáš?" Zeptal se Bastien.

Zírala jsem na to ještě asi několik vteřin. Všimla jsem si tak dalších detailů, jako byla právě růže u stolku, pravděpodobně utržená z onoho záhonu.

,,Nemám slov," přiznala jsem popravdě a jen tak tak udržela svůj drzý smích. ,,Ale nemyslíš, že na takový kraviny jsme už staří?"

Bastien viditelně posmutněl. Sklopil svůj modrý pohled do trávy a začal špičkou tenisky okopávat kořeny jabloně, která rostla opodál.

,,Kara říkala, že tohle je sen každý holky. A že to mám zkusit."

Povzdechla jsem si a nezaujatě si uhladila své bledě modré kalhoty. ,,Každé patnáctky, co?"

Odfrkl si. ,,Nebuď tak zlá. Oceň moji snahu."

Pokývala jsem hlavou jako ten podivný panáček Noddy, div, že jsem nezacinkala. ,,Oceňuji. Ale víš, kdo by tu snahu ocenil víc? Ano, přesně tak. Lola."

,,Snad ne Devantropová," zhrozil se a mně v mysli blikl obrázek malé blondýnky s rovnátky a růžovým topíkem. A nesmíme zapomenout ani na stříbrné audi, které dostala od rodičů ke svým šestnáctým narozeninám minulý rok. Zatímco já si musela vystačit s hrníčkem a dvěma pletenými svetry od babiček.

,,Jo, tu myslím. Znáš snad jinou Lolu?"

Přemýšlel. Ano, ten blonďák opravdu přemýšlel. Nakonec jen zkroušeně svěsil ramena a zavrtěl hlavou.

,,Jsi pako, Bastiene," oznámila jsem mu a rozesmála se. Bez dalšího slova jsem přešla k bedýnkovému stolu a dřepla si na kobereček. Bastien mě udiveně pozoroval.

,,Co to děláš?"

Zadívala jsem se na špagety. ,,Tys je dělal?"

Přikývl.

,,A dá se to jíst?"

Zamračil se. ,,Přestaň ze mě dělat většího debila než jsem," vyštěkl a já rychle schovala svůj úsměv. Nebylo to vtipné.

I přesto, že jsem pochybovala o jeho kuchařských dovednostech, došel za mnou a taky se posadil k bedýnce. ,,Mamka udělala omáčku."

Abyste byli v obraze: jeho mamka dělá perfektní omáčky.

,,V tom případě jsem se do tebe asi zamilovala! Kde je vidlička?"

Se smíchem mi podal příbor a já se pustila do jídla jako týdny hladovějící vlk. Jak jsem čekala: bylo to úplně dokonalé.

,,Dobrý?" Zeptal se a sám si trochu uždibl.

,,Asi bys mě měl zvát na rande častějc," navrhla jsem mu s plnou pusou. Protočil panenky.

,,V žádným případě, Elie."

,,Dobře," zamávala jsem rukama v usmiřujícím gestu. ,,Tak teda ne."

....

První kapitolku máme za sebou :) tak jak na vás zatím příběh působí? Vím, že je to zatím zmatené, ale vše se dozvíte časem ;)

Chrissy